21 Cdo 426/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci zástavního věřitele F. T. B.V., Nizozemí, zastoupeného advokátem, proti
zástavnímu dlužníku Č. a.s., o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu
v Pelhřimově pod sp. zn. 4 Nc 1126/2003, o dovolání zástavního věřitele proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 11.
listopadu 2004 č.j. 15 Co 623/2004-217, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých
Budějovicích k dalšímu řízení.
Zástavní věřitel se domáhal, aby soud nařídil ve prospěch jeho pohledávky za
dlužníkem V. spol. s r.o. v likvidaci ve výši 33.902.104,61 Kč prodej
zastavených nemovitostí zástavního dlužníka, a to \"budovy č.p. 54 na pozemku
st. parc. č. 76, pozemku st. parc. č. 76, pozemku parc. č. 106/7 a pozemku
parc. č. 106/13, které se všechny nacházejí v katastrálním území Č., obec Č., a
jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v P. na listu
vlastnictví č. 110\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jeho právní předchůdce
I. a.s. poskytla dlužníku podle smlouvy o úvěru ze dne 30.1.1996 (ve znění
dodatků) úvěr ve výši 23.500.000,- Kč, jehož zůstatek činí včetně úroků a
nákladů řízení ke dni 27.4.2004 celkem 33.902.104,61 Kč, a že pohledávka z
úvěru byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem zástavního dlužníka,
zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 30.1.1996. Protože zajištěná
pohledávka nebyla dosud uhrazena, domáhá se zástavní věřitel nařízení soudního
prodeje zástavy.
Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 6.5.2004 č.j. 4 Nc 1126/2003-152
nařídil \"k uspokojení pohledávky zástavního věřitele za dlužníkem -
společností V., s.r.o. soudní prodej nemovitostí zapsaných ve vlastnictví
zástavního dlužníka, zastavených k zajištění pohledávky zástavního věřitele, a
to budovy čp. 54, postavené na pozemku st. parc. č. 76, pozemku st. parc č. 76,
pozemku parc. č. 196/7, pozemku parc. č. 106/13, které se nachází v
katastrálním území Č., obec Č., a jsou zapsány u Katastrálního úřadu V., kat.
pracoviště P. na LV 110\", a rozhodl, že zástavní dlužník je povinen zaplatit
zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení 11.181,- Kč k rukám advokáta. Při
svém rozhodování vycházel z toho, že právní předchůdce zástavního věřitele
\"tehdejší I. a p. b. \" poskytl \"společnosti V.\" úvěr ve výši 23.500.000,-
Kč, že na základě zástavní smlouvy ze dne 30.1.1996 bylo zřízeno zástavní právo
\"k zástavě parc. č. 106/7 a 106/8 v KÚ Č.\" a že podle zástavní smlouvy ze dne
23.4.1997 bylo zřízeno ve prospěch této pohledávky zástavní právo \"ohledně
nemovitosti čerpací stanice s příslušenstvím se st. parc. 76, parc. 106/7 a
106/13 zapsaných na LV 110\"; i když v době uzavření zástavní smlouvy nebyla
čerpací stanice označena číslem popisným, jedná se, jak vyplývá z katastru
nemovitostí, \"nepochybně o čp. 54\". Protože zajištěná pohledávka dosud nebyla
uhrazena a protože zástava náleží zástavnímu dlužníku, je žaloba opodstatněná.
Nařízení prodeje zástavy nebrání ani to, že zástavní právo bylo zřízeno podle
právní úpravy účinné do 31.8.1998, neboť právo zástavního věřitele na
uspokojení ze zástavy vzniklo dnem 11.11.1998, kdy se stal \"splatný celý úvěr
\", a prodej zástavy tedy může být nařízen podle ustanovení § 200y a násl.
o.s.ř.
K odvolání zástavního dlužníka Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v
Táboře usnesením ze dne 11.11.2004 č.j. 15 Co 623/2004-217 usnesení soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že zástavní věřitel je
povinen zaplatit zástavnímu dlužníku na náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů 8.413,50 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v
tom, že zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku (námitky zástavního
dlužníka proti její výši jsou v tomto řízení nerozhodné), že zástavní právo ve
prospěch pohledávky zástavního věřitele bylo zřízeno rovněž k objektu čp. 54 a
že zástavním právem byly zajištěny nejen jistina úvěru, ale \"veškeré
pohledávky vzniklé ze smlouvy o úvěru, včetně příslušenství jistiny či
pohledávek na vydání bezdůvodného obohacení a náhrady škody vzniklých případným
odstoupením od úvěru\". Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že
právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky nevzniklo až dnem
11.11.1998, ale již \"k datu 21.8.1998\". Vyšel přitom z toho, že podle bodu
20. smlouvy o úvěru ze dne 30.1.1996 jsou \"nedílnou součástí této smlouvy i
úvěrové podmínky, jež tvoří přílohu této smlouvy\", a že podle bodu 22. písm.f)
Úvěrových podmínek I. a.s. pro úvěry podnikatelům \"ve spojení s písm.d) tohoto
ustanovení\" byl věřitel oprávněn \"požadovat okamžité splacení celého zůstatku
úvěru včetně příslušenství najednou kromě jiného z důvodu prodlení dlužníka se
splacením dvou po sobě jdoucích splátek nebo se splacením jedné splátky po dobu
delší než 3 měsíce\". Z \"dopisů I. a.s. z 23.9.1998 a z 11.11.1998
adresovaných společnosti V. s.r.o.\" vyplývá, že dlužník neuhradil řádnou
splátku jistiny ke dni 20.5.1998 ve výši 2.000.000,- Kč a ke dni 20.8.1998 ve
výši 2.500.000,- Kč; protože ke dni 21.8.1998 byl dlužník v prodlení se dvěma
po sobě jdoucími splátkami a současně byl v prodlení s jednou splátkou po dobu
delší než 3 měsíce, byly podle názoru odvolacího soudu \"již v tento okamžik
splněny předpoklady smlouvy o úvěru k tomu, aby se stal splatný celý zůstatek
úvěru\", a \"současně v tento moment vznikl zástavnímu věřiteli nárok na
uspokojení této pohledávky ze zástavy\". Pro určení \"okamžiku, kdy vzniklo
právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy\", není významné, kdy
zástavní věřitel \"skutečně svůj nárok uplatnil, ale kdy taková právní možnost
uplatnění práva nastala, jinými slovy, kdy jí bylo možné u soudu uplatnit poprvé
\". Protože \"popsaný právní stav\" nastal ke dni 21.8.1998, řídí se uspokojení
zajištěné pohledávky ustanovením § 151f odst.1 občanského zákoníku ve znění
účinném do 31.8.1998, aniž by bylo možné nařídit soudní prodej zástavy podle
ustanovení § 200y a násl. o.s.ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní věřitel dovolání. Vytýká
odvolacímu soudu, že při svém rozhodování \"zaměnil\" právo zástavního věřitele
na uspokojení ze zástavy s právem věřitele \"na sesplatnění\" zajištěné
pohledávky, které měl podle bodu 22 f) úvěrových podmínek jakožto součásti
smlouvy o úvěru. I když byl zástavní věřitel oprávněn podle úvěrových podmínek
\"sesplatnit celou pohledávku\" z důvodu prodlení dlužníka již dnem 21.8.1998,
je tu rozhodující, že tohoto práva nevyužil a ani neměl povinnost je využít; z
předložených listin naopak vyplývá, že zástavní věřitel poskytl dlužníku ještě
dodatečnou lhůtu k plnění (do 30.9.1998) a že teprve po marném uplynutí
dodatečné lhůty se zajištěná pohledávka stala na základě oznámení ze dne
11.11.1998 splatnou. Vzhledem k tomu, že užití právní úpravy zástavního práva
účinné od 1.9.1998 se váže na dobu vzniku nároku na uspokojení ze zástavy a
nikoliv na právo \"na sesplatnění pohledávky\", domáhal se zástavní věřitel
nařízení soudního prodeje zástavy v souladu s ustanoveními § 200y a násl.
o.s.ř. Zástavní věřitel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a
aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 151a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od
1.1.1992 do 31.12.2000) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího
příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní
věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené.
Podle ustanovení § 152 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.2002)
zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí
odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení
z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení § 151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od
1.1.1992 do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může
se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná
pohledávka je promlčena.
Podle ustanovení § 165 odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od
1.1.2002) není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má
zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení
zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své
splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky.
Podle ustanovení § 165a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od
1.1.2002) zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě
nebo soudním prodejem zástavy. Při nařízení soudního prodeje zástavy a při
prodeji zástavy soudem se postupuje podle občanského soudního řádu.
Otázka, jak se zástavní věřitel může v řízení před soudem podle právní úpravy
účinné od 1.1.1992 do 31.8.1998 domáhat uspokojení ze zástavy, nebyla v soudní
praxi ani v právní teorii řešena jednotně. Soudní praxe dospěla k závěru, že
zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí
prodejem nemovité zástavy jen na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě
jiného titulu pro výkon rozhodnutí, směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi
(srov. například usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
26.7.1994 sp. zn. 5 Co 1599/94, uveřejněné pod č. 13 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 1996). Nejvyšší soud České republiky pak vyslovil právní
názor (srov. například jeho usnesení ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97,
uveřejněné pod č. 46 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), že
právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy (§ 151f odst.1
občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998), nebyla-li
zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení
před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky
(popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se
oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy.
Bylo-li zástavní právo zřízeno v době do 31.8.1998, řídí se uspokojení
zajištěné pohledávky i v době po 1.9.1998 právní úpravou účinnou do 31.8.1998,
jestliže v této době také vzniklo právo (nárok) zástavního věřitele na
uspokojení ze zástavy; vzniklo-li však právo (nárok) na uspokojení ze zástavy
až po 1.9.1998, z již ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003) a z ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č.
317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů, vyplývá, že po 1.1.2002 se
uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem, zřízeným v době do 31.8.1998,
řídí právní úpravou účinnou od 1.1.2002. Odvolací soud proto správně dovodil,
že žaloba o soudní prodej zástavy, podaná podle ustanovení § 200y až § 200za
občanského soudního řádu (účinných od 1.1.2002), může být důvodná, jen jestliže
právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vznikl po 1.9.1998.
Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, v němž je zástavní věřitel
podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena
z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává - jak vyplývá
zejména z ustanovení § 151a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od
1.1.1992 do 31.12.2000) a § 151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném
od 1.1.1992 do 31.8.1998) a podle nyní platné právní úpravy zejména z
ustanovení § 152 a § 165 odst.1 občanského zákoníku - tehdy, jestliže dlužník
zajištěnou pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody,
právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce
dlužníkem splněn) nesplnil, tedy - řečeno jinak - marným uplynutím doby
splatnosti zajištěné pohledávky.
Má-li být dluh splněn ve splátkách a může-li věřitel podle dohody, právního
předpisu nebo rozhodnutí požadovat zaplacení celé pohledávky při prodlení
dlužníka se zaplacením jedné nebo některých splátek, stává se - jak je
nepochybně zřejmé z ustanovení § 565 občanského zákoníku - pro nezaplacení
splátek splatná celá pohledávka jen tehdy, jestliže věřitel dlužníka o
zaplacení celé pohledávky řádně a včas požádal; v případě, že své právo
nepoužil, může po dlužníku požadovat nadále jen sjednané nebo stanovené splátky.
V projednávané věci bylo zástavním věřitelem doloženo, že podle bodu 22.
písm.f) Úvěrových podmínek I. a P. b., a.s. pro úvěry podnikatelům platných od
12.7.1995, které byly v bodě 20. smlouvy o úvěru ze dne 30.1.1996 prohlášeny za
její \"nedílnou součást\", byl zástavní věřitel oprávněn požadovat \"okamžité
splacení celého zůstatku úvěru včetně příslušenství najednou\" mimo jiné \"z
důvodu prodlení dlužníka se splacením dvou po sobě jdoucích splátek nebo se
splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce\".
S názorem odvolacího soudu, podle kterého zástavnímu věřiteli vzniklo právo na
uspokojení ze zástavy v okamžiku, v němž byl oprávněn podle bodu 22. písm.f)
Úvěrových podmínek I. a P. b., a.s. pro úvěry podnikatelům platných od
12.7.1995 požadovat zaplacení celé pohledávky (zůstatku úvěru s
příslušenstvím), dovolací soud nesouhlasí. Ocitl-li se dlužník V. spol. s r.o.
v likvidaci, v prodlení - jak dovodil odvolací soud - ke dni 21.8.1998 \"se
dvěma po sobě jdoucími splátkami a současně s jednou splátkou po dobu delší než
3 měsíce\", nemělo to bez dalšího za následek, že by se stala (musela stát)
splatnou celá pohledávka (zůstatek úvěru s příslušenstvím). Dovolatel správně v
této souvislosti uvádí, že bylo na věřiteli, zda a případně kdy svého oprávnění
požadovat zaplacení celé pohledávky (zůstatku úvěru s příslušenstvím) využije,
a že splatnost celé pohledávky nemůže nastat dříve, dokud věřitel nepožádá
dlužníka o její zaplacení z důvodu prodlení se zaplacením splátky (splátek);
pro splatnost celé pohledávky není významné, kdy věřitel mohl dlužníka z důvodu
jeho prodlení se splátkami o zaplacení celé pohledávky nejdříve požádat, ale
zda a kdy se rozhodl svého oprávnění využít a zda, popřípadě kdy ho tedy o
zaplacení celé pohledávky skutečně požádal, neboť by jinak měl vůči dlužníku
nadále nárok jen na sjednané splátky.
Podle zjištění soudů zástavní věřitel (jeho právní předchůdce I. A P. B., a.s.)
požádal dlužníka V. spol. s r.o. v likvidaci, o zaplacení celé pohledávky
(zůstatku úvěru s příslušenstvím) z důvodu včasného nezaplacení sjednaných
splátek dopisem ze dne 11.11.1998. Protože teprve následkem tohoto právního
úkonu se stala zajištěná pohledávka zástavního věřitele splatnou, nemohlo právo
na uspokojení ze zástavy vzniknout v době do 31.8.1998. Návrh na nařízení
prodeje zástavy podaný podle ustanovení § 200y až § 200za občanského soudního
řádu (účinných od 1.1.2002) proto nelze zamítnout jen proto, že by se zástavní
věřitel měl domáhat uspokojení zajištěné pohledávky podle právní úpravy účinné
od 1.1.1992 do 31.8.1998.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá
na chybném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky je proto
zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst.3 věta první o.s.ř.).
K právnímu nástupnictví, k němuž mělo v projednávané věci dojít na základě
smlouvy ze dne 27.4.2005, kterou měl zástavní věřitel postoupit zajištěnou
pohledávku společnosti C. S. P. a.s., nebylo možné v dovolacím řízení
přihlédnout (§ 243c odst.1 o.s.ř.); to samozřejmě neznamená, že by nemohlo být
zohledněno v dalším řízení před soudy.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Ljubomír
Drápal,v.r.
předseda senátu