21 Cdo 4305/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní

věci zástavního věřitele ŠROT GEBESHUBER s.r.o. se sídlem v Sokolnicích,

Kobylnická č. 457, IČO 49434004, zastoupeného JUDr. Filipem Horákem, advokátem

se sídlem v Brně, Radnická č. 11, proti zástavnímu dlužníkovi MORAVIA SHOP

INVEST, s.r.o. se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 66, IČO 25124986,

zastoupenému JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Kroměříži,

Tovačovského č. 3161, o soudní prodej zástavy, vedené u Městského soudu v Brně

pod sp. zn. 35 Nc 101/2005, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení

Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2010 č.j. 15 Co 95/2009-126, takto:

I. Dovolání zástavního dlužníka se odmítá.

II. Zástavní dlužník je povinen zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě

nákladů dovolacího řízení 2.175,- Kč k rukám JUDr. Filipa Horáka, advokáta se

sídlem v Brně, Radnická č. 11.

Zástavní věřitel se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 28.11.2005

domáhal, aby soud nařídil "podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne

13.4.2005 s právními účinky vkladu ke dni 13.4.2005 soudní prodej zástavy, a to

pozemku parc. č. 3805/10, o výměře 4.277 m2, ostatní plocha - jiná plocha,

zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský

kraj se sídlem v Brně, Katastrální pracoviště Brno-město, na LV č. 3461 pro

k.ú. Královo Pole a obec Brno, a to k uspokojení jeho pohledávky za zástavním

dlužníkem ve výši 2.000.000,- Kč, která se stala splatnou dnem 30.9.2005".

Žalobu zdůvodnil zejména tím, že účastníci uzavřeli dne 10.3.2004 dohodu o

narovnání, v níž zástavní věřitel prohlásil, že má vůči zástavnímu dlužníkovi

pohledávku ve výši 2.000.000,- Kč plynoucí ze smlouvy o záměru ze dne 8.6.2000,

v níž zástavní dlužník tuto pohledávku co do důvodu i výše uznal a v níž se

účastníci dohodli, že "případné další pohledávky zanikají a zástavní věřitel je

nebude uplatňovat" a že zástavní dlužník splatí dlužnou částku 2.000.000,- Kč

nejpozději do 30.9.2004; následně účastníci uzavřeli dne 11.4.2005 dodatek,

kterým prodloužili dobu splatnosti dlužné částky do 30.9.2005, a dohodli se na

zajištění této pohledávky zřízením zástavního práva k pozemku ve vlastnictví

zástavního dlužníka, což se stalo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva

k předmětné nemovitosti ve vlastnictví zástavního dlužníka ze dne 13.4.2005 "s

účinky vkladu zástavního práva ke dni 13.4.2005". Protože pohledávka nebyla

dosud zaplacena, navrhl zástavní věřitel soudní prodej zástavy.

Zástavní dlužník namítal, že projednání žaloby brání překážka věci zahájené,

projednávané před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 52 Cm 72/2006, že dohoda

o narovnání a zástavní smlouva jsou neplatné, neboť byly uzavřeny pod

"nátlakem, v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek", a že od zástavní smlouvy

odstoupil.

Městský soud v Brně - po té, co usnesením ze dne 22.1.2008 č.j. 35 Nc

101/2005-53 zamítl návrh zástavního dlužníka na přerušení řízení do skončení

řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 72/2006 - usnesením

ze dne 7.10.2008 č.j. 35 Nc 101/2005-103 žalobě vyhověl, zrušil své usnesení ze

dne 22.1.2008 č.j. 35 Nc 101/2005-54 a rozhodl, že zástavnímu dlužníku se vrací

zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč. Dospěl k závěru, že byly splněny

všechny předpoklady pro nařízení prodeje zástavy podle ustanovení § 200z odst.

1 o.s.ř., neboť byly doloženy zajištěná pohledávka ve výši 2.000.000,- Kč

(dohodou o narovnání ze dne 10.3.2004, dodatkem k této dohodě ze dne 11.4.2005

a uznávacím prohlášením ve smlouvě o zřízení zástavního práva ze dne

13.4.2005), zástavní právo k zástavě (smlouvou o zřízení zástavního práva ze

dne 13.4.2005 a výpisem z katastru nemovitostí) a vlastnictví zástavního

dlužníka k předmětné zástavě. Soud prvního stupně neshledal absolutní

neplatnost smluv, k níž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti, a

dovodil, že - i když zástavní věřitel doložil toliko fotokopii dohody o

narovnání ze dne 10.3.2004, kterou zástavní dlužník zpochybnil - z dalších

navržených listinných důkazů (z korespondence účastníků ze dne 3.3.2004,

15.3.2004, 18.3.2004 a 27.9.2004, 2.12.2005, 6.12.2005 a 13.12.2005, z

vyjádření a písemných podání zástavního dlužníka učiněných ve spise zn. 52 Cm

72/2006, z protokolů o jednání z 31.10.2007, 23.11.2007 a z odvolání proti

rozsudku ze dne 24.1.2008) zpochybnění fotokopie této listiny je nedůvodné,

neboť uvedené listiny na tuto dohodu logicky navazují a potvrzují správnost

jejího obsahu; zajištěná pohledávka tedy byla v řízení dostatečně doložena.

Námitku zástavního dlužníka o překážce věci projednávané soud prvního stupně

odmítl s odůvodněním, že předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 52 Cm 72/2006 je

úhrada částky 2.000.000,- Kč, zatímco předmětem tohoto řízení je soudní prodej

zástavy, tzn. že předměty obou řízení jsou zcela rozdílné a že proto není

překážka věci projednávané dána.

K odvolání zástavního dlužníka Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23.3.2010

č.j. 15 Co 95/2009-126 zamítl návrh zástavního dlužníka na přerušení řízení do

vyřízení věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 72/2006 a u

Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 109/2009, potvrdil usnesení soudu

prvního stupně ve výroku o nařízení soudního prodeje zástavy a zastavil řízení

o odvolání zástavního dlužníka (z důvodu zpětvzetí) proti výrokům usnesení

soudu prvního stupně o zrušení usnesení ze dne 22.1.2008 č.j. 35 Nc 101/2005-54

a o vrácení soudního poplatku ve výši 3.000,- Kč. Poté, co dovodil, že není

nutno vyčkávat "rozhodnutí o dovolání zástavního dlužníka proti rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 24.11.2009 sp. zn. 2 Cmo 249/2008, kterým byl

potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 52 Cm 72/2006 o povinnosti

zástavního dlužníka zaplatit zástavnímu věřiteli 2.000.000,- Kč", a do vyřízení

věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 109/2009 "o neexistenci

zástavy", odvolací soud dospěl k závěru, že za řízení před soudem prvního

stupně byly doloženy pohledávka, její výše, splatnost a to, kdo je dlužníkem

(článkem II smlouvy o zřízení zástavního práva, kterou uzavřeli účastníci

13.4.2005 a podle níž bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo s

účinky vkladu práva ke dni 13.4.2005, korespondencí účastníků a vyjádřeními a

písemnými podáními zástavního dlužníka, které učinil v řízení u Městského soudu

v Praze sp. zn. 52 Cm 72/2006), zástavní právo (smlouvou o zřízení zástavního

práva ze dne 13.4.2005) a vlastnictví zástavního dlužníka k zástavě. Ani

odvolací soud nepochyboval o "předložené fotokopii dohody o narovnání, neboť

listiny, které byly k důkazu provedeny, na tuto dohodu logicky navazují a

potvrzují správnost jejího obsahu".

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní dlužník dovolání. Namítá,

že "nelze originál či ověřenou kopii listiny, o níž se opírají žalobní nároky,

nahradit jiným způsobem za předpokladu, že je popřena její pravost a

správnost", že "dohoda o narovnání prokazovala existenci pohledávky" a že "v

případě prokázání neexistence této pohledávky není splněn jeden z předpokladů

soudního prodeje zástavy". Podle názoru dovolatele "je pochybením soudu,

jestliže neprovedl zástavním dlužníkem navrhované důkazy - vyslechnutí

statutárních zástupců, kteří působili ve svých funkcích v době, kdy byla dohoda

o narovnání podepisována a kdy byla posléze zničena, aby pozbyla účinnosti".

Zástavní dlužník dále namítl, že, "pokud smluvní strany měly v úmyslu uzavřít

smlouvu, která je smluvním typem podle občanského zákoníku, přičemž však

nedodržely požadavky stanovené zákonem, jedná se o absolutně neplatný právní

úkon a nelze jej považovat za právní úkon učiněný podle jiného právního

režimu". Soudy se také nesprávně vypořádaly s námitkou zástavního dlužníka, že

"zahájení a průběh řízení ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 52 Cm

72/2006, v níž byla vymáhána vůči zástavnímu dlužníkovi pohledávka ze stejného

titulu, je překážkou řízení v této věci, neboť jde o tytéž účastníky a o

stejnou pohledávku, proto mělo být toto řízení zastaveno". Odvolací soud také

pochybil, když nepřerušil řízení do skončení věci vedené Městským soudem v Brně

sp. zn. 20 C 109/2009", v němž je projednávána žaloba zástavního dlužníka "o

neexistenci zástavní smlouvy, která je předmětem tohoto řízení". Za otázku

zásadního právního významu považuje zástavní dlužník skutečnost, zda "unesl

zástavní věřitel důkazní břemeno, pokud nepředložil originál dohody o narovnání

ze dne 10.3.2004 nebo její ověřenou kopii za předpokladu, že zástavní dlužník

popřel její pravost a správnost", a navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení

zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Zástavní věřitel navrhl, aby dovolací soud dovolání zástavního dlužníka odmítl.

Uvedl, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po

právní stránce zásadní význam, a že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje po

věcné a právní stránce za správná.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě

uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem

řízení), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta

první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti

němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní

význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Zástavní dlužník dovoláním napadá výrok usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237

odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé

nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem

zrušeno. Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení odvolacího soudu tedy může

být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1

písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy

rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2

písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není

založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává

tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v

ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo

jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil.

Podle ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li

zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je

zástavním dlužníkem.

Podle ustanovení § 200z odst. 2 o.s.ř. ve věci může být rozhodnuto bez nařízení

jednání jen za podmínek uvedených v ustanovení § 115a o.s.ř. nebo tehdy,

jsou-li skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř. doloženy

listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami

notáře.

Podle ustanovení § 200za odst. 3 o.s.ř. lze podle vykonatelného usnesení o

nařízení prodeje zástavy na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí

prodejem zástavy.

Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění

pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že

v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §

152 občanského zákoníku). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas

splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li

splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své

pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy

(srov. § 165 odst. 1 občanského zákoníku). Zástavu lze zpeněžit na návrh

zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov.

§ 165a odst. 1 občanského zákoníku).

Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení

o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní

věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením

soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud vykonatelným

usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, která

začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle

ustanovení § 251 a násl. o.s.ř.; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí

se na výkon rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí

prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 338a odst. 1 o.s.ř.).

V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy

soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku,

zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem.

Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1

o.s.ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí

být v řízení o soudním prodeji zástavy - jak dále správně uvádí odvolací soud -

prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li

listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin

nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel

uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo

veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení

prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že

žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje

zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.12.2003 sp.

zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní

judikatura, roč. 2004).

To, že v řízení o soudním prodeji zástavy soud zkoumá jen skutečnosti uvedené v

ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje

jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy

nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení

nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním

prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci

řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto

výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím

návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například § 268 odst. 3 o.s.ř.)

nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle

ustanovení § 267 o.s.ř. Judikatura soudů již dříve mimo jiné dovodila, že

právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy (§ 267 odst.1

o.s.ř.), se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě

nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo

uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).

Ze zákonného požadavku, aby zajištěnou pohledávku doložil zástavní věřitel,

vyplývá (logicky vzato), že v řízení o soudním prodeji zástavy může být

doloženo jen to, že zástavnímu věřiteli vznikla pohledávka a že je zajištěna

zástavou, jejíž prodej navrhuje, jakož i závěr, že zástavní dlužník může v

tomto řízení důvodně zpochybňovat jen to, zda tyto skutečnosti byly zástavním

věřitelem opravdu doloženy.

V projednávané věci soudy výše popsaným způsobem postupovaly. Zástavní věřitel

doložil dohodu o narovnání ze dne 10.3.2004, dodatek k dohodě o narovnání ze

dne 11.4.2005, smlouvu o zřízení zástavního práva ze dne 13.4.2005 a výpis z

katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální

pracoviště Brno-město, LV č. 3461, na jejichž základě doložil zajištěnou

pohledávku ve výši 2.000.000,- Kč, zástavní právo k zástavě a že zástavní

dlužník je vlastníkem zástavy. Protože zástavní věřitel předložil soudu pouze

fotokopii dohody o narovnání ze dne 10.3.2004 a zástavní dlužník tuto listinu

zpochybnil, předložil zástavní věřitel soudu další listiny, na základě kterých

dospěl soud k závěru, že pohledávka, její výše, splatnost a kdo je dlužníkem

byly osvědčeny. Dovolací soud proto souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že

všechny předpoklady, významné z hlediska ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř., byly

doloženy, což samozřejmě nebrání tomu, že by zástavní dlužník ve druhé fázi

soudního prodeje zástavy (v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy,

bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán)

nemohl tato osvědčení zpochybnit a provedení soudního prodeje zabránit.

Zásadní význam napadeného usnesení odvolacího soudu po právní stránce nezakládá

ani to, jak se odvolací soud vypořádal se "zahájením a průběhem řízení ve věci

Městského soudu v Praze sp. zn. 52 Cm 72/2006", v níž byla vymáhána vůči

zástavnímu dlužníkovi stejná pohledávka, a s řízením vedeným u Městského soudu

v Brně pod sp. zn. 20 C 109/2009. Odvolací soud správně dovodil, že v řízení

vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 72/2006 jde o zaplacení

pohledávky z důvodu obchodního závazkového právního vztahu a že proto zahájení

tohoto řízení nebrání nařízení soudního prodeje zástavy, i když byla zástavním

právem zajištěna stejná pohledávka. Na určení požadovaném zástavním dlužníkem v

řízení, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 109/2009, pak zjevně

není naléhavý právní zájem [ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř.].

Z uvedeného vyplývá, že potvrzující výrok usnesení odvolacího soudu nemá po

právní stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů, a že

tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1

písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání zástavního dlužníka proti tomuto

rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř.

odmítl.

Z obsahu dovolání vyplývá, že zástavní dlužník napadá usnesení odvolacího soudu

rovněž ve výroku, kterým odvolací soud zamítl návrh zástavního dlužníka na

přerušení řízení do vyřízení věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.

52 Cm 72/2006 a u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 109/2009.

Přípustnost dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o zamítnutí návrhu

na přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. není podle

hledisek uvedených v ustanoveních § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. dána, neboť se

nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř.,

protože nejde o případy v tomto ustanovení výslovně uvedené. Nejvyšší soud

proto dovolání směřující proti tomuto rozhodnutí rovněž podle ustanovení § 243b

odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly zástavnímu věřiteli v souvislosti se zastoupením

advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši

1.875,- Kč [srov. § 7 písm. f), § 10 odst. 3, § 14 odst.1, § 15 a § 18 odst. 1

vyhlášky č. č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb.,

č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši

300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.

235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb.

a č. 399/2010 Sb.), tedy celkem 2.175,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z

této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který zástavního

věřitele zastupoval, v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve

znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004

Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně.

Protože dovolání zástavního dlužníka bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle

ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.

uložil, aby zástavnímu věřiteli tyto náklady nahradil. Zástavní dlužník je

povinen přiznanou náhradu nákladů řízení v celkové výši 2.175,- Kč zaplatit k

rukám advokáta, který zástavního věřitele v tomto řízení zastupoval (§ 149

odst. 1 o.s.ř.). K zaplacení náhrady nákladů řízení dovolací soud nestanovil

lhůtu k plnění; přiznané náhrady nákladů řízení se zástavní věřitel může ve

výkonu rozhodnutí nebo exekuci domáhat jen z výtěžku zpeněžení zástavy,

dosaženého jejím prodejem, a nařízení a provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) k

uspokojení náhrady těchto nákladů řízení z jiného majetku zástavního dlužníka

je nepřípustné (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 14.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo uveřejněno pod č. 51 v

časopisu Soudní judikatura, roč. 2011).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. prosince 2011

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu

Soud: Nejvyšší soud

Spisová značka: 21 Cdo 4305/2010

Datum rozhodnutí: 21.12.2011

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Heslo: Zástavní právo

Dotčené předpisy: § 200z odst. 1 o. s. ř., § 200z odst. 2 o. s. ř., § 200za odst. 3 o. s. ř.

Kategorie rozhodnutí: D

Podána ústavní stížnost.