U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci
dědictví po V. H., za účasti 1) Ing. H. H., zastoupené JUDr. Markem Pořízkou,
Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Gorkého č. 1, 2) V. H., zastoupené Mgr.
Janem Mikulášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova č. 8, a 3) P.
H., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Dlážděná č.
12c, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 21 D 1495/2011, o
dovolání P. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2012, č.
j. 18 Co 204/2012-158, takto:
Dovolání P. H. se zamítá.
Řízení o dědictví po V. H., zemřelém dne 20.8.2011 (dále též jen „zůstavitel“),
bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem Brno - venkov dne 7.10.2011,
č.j. 21 D 1495/2011-6. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla
pověřena JUDr. Olga Vitásková, notářka v Brně (§ 38 o.s.ř.).
Okresní soud Brno - venkov usnesením ze dne 8.3.2012, č.j. 21 D 1495/2011-134,
rozhodl, že „v dědickém řízení bude dále jednáno též s pozůstalým synovcem P.
H. jako jediným dědicem ze závěti“. Soud prvního stupně uvedl, že „zůstavitel
zemřel ženatý a měl dceru V. H.“; že „zanechal vlastnoručně sepsanou listinu –
tzv. dopis na rozloučenou adresovaný P. a datovaný dne 20.8.2011“; že „obsahem
této listiny je též závěť, kterou zůstavitel odkázal svůj majetek P.“; že „mezi
účastníky nevznikla pochybnost o tom, že se jedná o listinu psanou vlastnoručně
zůstavitelem“ a že „listina je podepsána příjmením zůstavitele“; dále že
zůstavitel „žil asi od března 2011 ve společné domácnosti se svým synovcem P.
H.“; že P. H. „dědictví neodmítl a uznal závěť ze dne 20.8.2011 za pravou a
platnou“; že V. H. uplatnila své právo neopomenutelného dědice; že Ing. H. H.
popřela dědické právo P. H., neboť má za to, že „jazykovým a logickým výkladem
závěti lze dovodit, že zůstavitel odkázal svůj majetek jí“, přitom poukázala na
„možnou“ neplatnost závěti z důvodu „její neurčitosti ve smyslu § 37 odst. 1
obč. zák.“ a z důvodu, že „závěť neobsahuje den, měsíc a rok, kdy byla
podepsána“, když tyto údaje jsou uvedeny až za podpisem zůstavitele; a že V. H.
popřela dědické právo P. H. „ze stejných důvodů“. Soud prvního stupně vycházel
z toho, že „z ustanovení § 476 odst. 2 obč. zák. neplynou jakákoliv pravidla
pro umístění data a podpisu na listině obsahující závěť“; že „umístění data v
závěti nemá vliv na platnost závěti“ a dovodil, že „posuzovaná závěť je
součástí vlastnoručně psané listiny- tzv. dopisu na rozloučenou a tvoří jeden
ucelený a logický celek“; že se jedná „o datum, kdy byla závěť podepsána“, a že
„podepsal-li zůstavitel závěť alespoň svým příjmením (o čemž nebylo mezi
účastníky pochyb), je tím splněna náležitost podpisu závěti“. Ze skutečnosti,
že „listina obsahující závěť byla nalezena v domě zůstavitele“, když „byla
připevněna lícovou stranou na vstupních dveřích domu zůstavitele“ a z toho, že
„obsahuje varování, aby P. nechodil domů a zavolal policii“, soud dovodil, že
„listina je koncipována jako jeden celek určený synovci zůstavitele P. H. s
tím, že zůstavitel se v ní, zjevně s ohledem na zamýšlené ukončení svého
života, vyjadřuje též k jednotlivým členům rodiny (omlouvá se jim, odpouští
manželce, děkuje za pomoc)“; že „nelze dovozovat, že by listina byla určena
jiné konkrétní osobě či osobě libovolné, která ji jako první nalezne, jelikož v
tom případě by zcela jistě neobsahovala oslovení, případně by bylo v oslovení
uvedeno jméno jiné osoby“, a že dědické právo P. H. „vyplývá z platné
holografní závěti splňující formální náležitosti závěti“.
K odvolání Ing. H. H. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23.8.2012, č.j. 18
Co 204/2012-158, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „s P.
H. nebude dále jednáno jako s dědicem zůstavitele ze závěti ze dne 20.8.2011“.
Odvolací soud se nejprve ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že „dědické
právo P. H. lze vyšetřit prostřednictvím ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř.,
neboť jde o spor o dědické právo, který má právní povahu – výklad listiny
datované 20.8.2011, o které není žádných pochybností, že byla napsána a
podepsána zůstavitelem“ a poté dospěl k závěru, že jelikož „listina datovaná
dne 20.8.2011 obsahuje také větu: Nevím, jestli to jde, ale odkazuji Ti svůj
majetek“ a protože „byla pořízena v den, kdy zůstavitel zemřel“, lze ji
považovat za závěť. Se soudem prvního stupně souhlasil také v tom, že „obsahuje-
li předmětná listina se závětí podpis zůstavitele jeho příjmením a za ním datum
podepsání, jsou splněny náležitosti závěti stanovené v § 476 odst. 1 a 2 a v §
476a obč. zák.“, avšak neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně „o
určitosti předmětné závěti zůstavitele ve vztahu k určení dědice P. H.“, neboť
jazykovým výkladem listiny dospěl k závěru, že „zůstavitel v listině přímo
oslovil dvě osoby“, a to P. v úvodu listiny („P., nechoď domů…“), tj.
pravděpodobně P., který v domě bydlel, a H. v závěru první strany listiny
(„Odpouštím Ti H.!! P.S. postarej se o chlupáčky a rybičky“), tj. pravděpodobně
manželku, a že se „nabízí jak varianta, že jde o pokračování textu v závěru
první strany určeného H., tak i to, že se zůstavitel vrací k oslovení P. v
úvodu první strany listiny“. Vzhledem k tomu odvolací soud uzavřel, že „jde o
právní úkon neurčitý“, neboť „listina se závětí zůstavitele vzbuzuje
pochybnosti o tom, komu je odkazován majetek“ a „slovy vyjádřenou závěť nelze
vykládat podle vůle zůstavitele (jak by to bylo možné např. v případě, že by
zůstavitel v listině oslovil pouze P. a bylo by třeba objasnit, kterého P. měl
na mysli)“, a že proto je závěť „ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal P. H. dovolání. Namítá, že žil se
zůstavitelem „mnoho měsíců před jeho smrtí ve společné domácnosti“, aby mu
„dělal společnost v osamocení“; že mezi ním a zůstavitelem „bylo velké pouto a
přátelství“ a že „rodina doufala, že jeho přítomnost odvrátí zůstavitele od
myšlenek na ukončení života“; že vztahy mezi zůstavitelem a pozůstalou
manželkou Ing. H. H. byly „rozvrácené“, když mezi nimi „probíhala jednání o
rozvod manželství a vypořádání SJM“, a že „zůstavitel se cca půl roku před
smrtí pokusil o sebevraždu, neboť se nemohl smířit s odchodem manželky“.
Domnívá se, že „z obsahu dopisu na rozloučenou je zjevné, že závětní prohlášení
je určeno jeho osobě“ a že „jej nelze chápat jako odkázání majetku Ing. H. H.“,
neboť „poznámka P.S. se používá vždy až na úplný konec textu pro adresáta, tj.
jako jakýsi dodatek k dopisu“, a zůstavitel „touto poznámkou ukončil text
adresovaný H. (tj. pozůstalé manželce), která je jedinou H. v jeho okolí, jíž
měl důvod odpustit“, když „poslední věta první strany je napsaná nejmenším
písmem“; že „druhá strana pokračuje písmem větším, navazuje na text první
strany, který je pod oslovením P. (je zde patrná návaznost i po vizuální
stránce)“ a že slovem „Tobě“ ve větě na úplném závěru dopisu „je míněno P. H.“,
protože „celý dopis je adresovaný jemu (P. H.), zůstavitel pak již v textu
nepíše Tobě P., Tebe P., ale píše jen zájmeno (Tě, Ti, Tobě), neboť je zřejmé,
že má na mysli právě jeho (P. H.)“; že „je vyloučeno, že by zůstavitel děkoval
Ing. H. H., která od něj odešla a s níž poměrně dramaticky řešil rozvod a
majetkové vypořádání“. Dovolatel odmítá výklad odvolacího soudu, že „se nabízí
dvě varianty výkladu, komu zůstavitel majetek odkazuje“, a že „slovy vyjádřenou
závěť nelze vykládat podle vůle zůstavitele“, když „vzhledem ke struktuře celé
listiny, i z hlediska logiky věci, je zřejmé, že zůstavitel učinil platnou
závěť“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Ing. H. H. ve vyjádření k dovolání uvedla, že „listina ze dne 20.8.2011 je svým
obsahem dopisem určeným několika adresátům, nikoli jen jednomu“, a že „celá
část za zkratkou P.S. je určena jí“, když „závětní prohlášení svou velikostí
jednoznačně odpovídá textu určenému jí, nikoli P. H.“; dále že zůstavitel „od
roku 2001 trpěl depresemi“ a „svým dlouhodobě agresivním jednáním ji přinutil k
odchodu ze společného bydliště“; že „odešla nerada a nuceně před vánocemi
2010“, neboť „požívání alkoholu v kombinaci s antidresivy vyvolávalo u
zůstavitele stavy, které ji přímo ohrožovaly“; že „i přes odloučení manželů
stále docházela do domu a do značné míry se starala o dům a o zůstavitelovo
účetnictví – daňovou evidenci podnikatele a mzdové záležitosti jeho
zaměstnanců“ a že „jejich vztah nebyl nikdy zcela přerušen“; že však přesto
„připouští závěr o neurčitosti právního úkonu (závěti) jako možnou interpretaci
předmětného úkonu“, a proto považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a
navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
V. H. ve vyjádření k dovolání uvedla, že souhlasí s názorem odvolacího soudu,
že závěť je neurčitá, a tudíž neplatná, a navrhla, aby dovolací soud dovolání
zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení
odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř., že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve
smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 20.8.2011, je třeba v řízení o
dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle zákona č.
99/1963 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „OSŘ“, srov. Čl. II bod
3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění se použije právo
platné v den smrti zůstavitele, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“, srov. §
3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že dědické právo po V. H. svědčí ze
zákona manželce Ing. H. H. a dceři V. H. V průběhu řízení před soudem prvního
stupně byla předložena holografní závěť datovaná dne 20.8.2011 obsažená na dvou
stranách textu, začínající oslovením „P.,“ které pokračuje slovy na samostatném
řádku: „nechoď domů a zavolej policajty.“, poté následuje od ostatního textu
oddělená věta: „Promiň, mám Tě moc rád.“, za ní je na dalším řádku věta:
„Omlouvám se Vám všem a hlavně mamince.“ a stránka je ukončena větou:
„Odpouštím Ti H.!“, která je oddělená mezerou od textu napsaného nad ní a pod
ní následuje poslední věta první strany: „P.S. postarej se o chlupáčky a
rybičky.“, která je napsaná o něco menším písmem; na druhé straně nahoře
pokračuje text větou: „Nevím, jestli to jde, ale odkazuji Ti svůj majetek“, pod
ní následuje nečitelný podpis vpravo a pod ním slova „V M. dne 22. srpna 2011“;
text je zakončen samostatným odstavcem odděleným od horního textu větší mezerou
tohoto znění: „Děkuji Vám, hlavně Tobě, bratrovi a jeho manželce M., jak jste
se mi snažili v této těžké době pomáhat.“. Protože Ing. H. H. popřela dědické
právo P. H. ze závěti ze dne 20.8.2011, vznikl mezi účastníky spor o dědické
právo spočívající ve výkladu listiny ze dne 20.8.2011.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí o dědickém právu P. H. ze závěti dne
20.8.2011 a o dědickém právu zákonných dědiček Ing. H. H. a V. H. nezbytné
vyřešení otázky, zda ke dni smrti zůstavitele existovala platná a účinná závěť
ve znění obsaženém v listině ze dne 20.8.2011. Mezi účastníky přitom nebylo
pochyb o tom, že zůstavitel listinu ze dne 20.8.2011 napsal a podepsal; sporné
bylo pouze to, zda slovy „Nevím, jestli to jde, ale odkazuji Ti svůj majetek“
zůstavitel určil za svého dědice P. H. nebo Ing. H. H. Odvolací soud poté, co
jazykovým (gramatickým) výkladem obsahu předmětné listiny dovodil, že možné
jsou obě varianty, dospěl k závěru, že závěť ze dne 20.8.2011 je neurčitá, a
protože ji nelze dále vykládat podle skutečné vůle zůstavitele, neboť jsou
pochybnosti o tom, „komu je odkazován majetek“, je ve smyslu ustanovení § 37
odst. 1 obč. zák. neplatná. Se závěrem odvolacího soudu, že závěť je neplatná
pro neurčitost v označení osoby dědice, dovolací soud souhlasí.
Podle ustanovení § 477 odst. 1 obč. zák. v závěti zůstavitel ustanoví dědice,
popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout.
Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
K obligatorním náležitostem závěti patří podle ustanovení § 477 odst. 1 věty
první obč. zák. označení dědice, který je závětí k dědění povolán. Osoba dědice
musí být v závěti identifikována dostatečně určitě, tj. tak, aby v okamžiku
smrti zůstavitele nebyla zaměnitelná s jakoukoli jinou osobou.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu závěti z hlediska jeho určitosti
nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o
odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny
okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn,
lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. například
rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 44, roč.
1979, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz
73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 49,
roč. 1984).
Vůle účastníka právního úkonu má právem předpokládané (sledované) účinky jen
tehdy, jestliže byla projevena. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný,
neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření projevu vůle nelze
dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle je sice
srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu
(interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný
nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo
neurčitost projevu vůle lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze
odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.
Výslovný právní úkon (právní úkon vyjádřený slovy) se vykládá – jak vyplývá z §
35 odst. 2 obč. zák. – jednak podle použitého jazykového vyjádření, jednak
podle vůle jednajícího (toho, kdo právní úkon učinil). Výklad podle použitého
jazykového vyjádření spočívá v rozboru užitých slov a smyslu použitých výrazů.
Na vůli jednajícího lze usuzovat z okolností, za nichž ji projevil, včetně
chování projevu vůle předcházejícímu, případně též z jeho následného chování,
jestliže spolehlivě vypovídá o vůli jednajícího v době projevu. Vůle
jednajícího je však prostředkem interpretace projevu vůle, jen jestliže tato
vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Vypovídá-li tedy použité slovní
vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být interpretován jinak, i
kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto jazykovému vyjádření. Uvedené
na druhé straně neznamená, že by se mělo lpět jen na doslovném významu
použitých výrazů; smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru jednajícího v
projevu vůle a opomenuto nemůže být ani to, jak bylo vyjádření pochopeno tím,
komu byl projev vůle určen.
Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke
zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze „nahrazovat“
nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník (jiný subjekt) právních vztahů neměl
nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není samozřejmě
dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního úkonu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 29, roč. 1997).
Odvolací soud v souzené věci aplikoval a interpretoval ustanovení § 35 odst. 2,
§ 37 a § 477 odst. 1 obč. zák. - co do závěru o neurčitosti závěti ze dne
20.8.2011 z důvodu nejednoznačného označení osoby dědice - v souladu s
judikaturou uvedenou výše. Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu,
že obsah závěti lze za použití jazykového výkladu vyložit dvojím způsobem, buď
tak, že zůstavitel chtěl určit za svého dědice P. H., nebo tak, že svojí
dědičkou chtěl ustanovit Ing. H. H.
Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud měl závěť vykládat také podle vůle
zůstavitele, pak přehlíží, že žádný z účastníků netvrdil existenci okolnosti
rozhodné pro zjištění skutečné vůle zůstavitele v okamžiku sepsání závěti (za
okolnost svědčící o vůli zůstavitele v okamžiku sepsání závěti nelze považovat
tvrzení P. H. o „rozvrácenosti“ vztahu zůstavitele a Ing. H. H. z důvodu
probíhajícího rozvodového řízení a vypořádání jejich společného jmění, které
časově předchází sepsání závěti, a to zejména proto, že sám zůstavitel v
listině ze dne 20.8.2011 uvedl, že své manželce „odpustil“, a nelze proto
vyloučit, že ji také z tohoto důvodu chtěl povolat za svého dědice), přičemž
rozhodné skutečnosti nevyplývají ani z obsahu spisu, a že - navíc - vzhledem k
okolnostem případu (kdy zůstavitel po sepsání listiny obsahující závěť spáchal
sebevraždu) není možné skutečnou vůli zůstavitele zjistit ani z jeho následného
chování, tj. chování po sepsání listiny. Protože v posuzovaném případě není
možné na skutečnou vůli zůstavitele v době učinění projevu vůle (k okamžiku
sepsání listiny ze dne 20.8.2011) usuzovat z předcházejícího chování
zůstavitele ani z jeho následného chování, a protože žádný z účastníků
netvrdil, že by okamžiku projevu vůle zůstavitele byla přítomna třetí osoba (a
tato skutečnost nevyplývá ani z obsahu spisu), lze uzavřít, že ani výkladem
listiny ze dne 20.8.2011 ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. nelze
odstranit pochybnosti o tom, koho chtěl zůstavitel ustanovit svým dědicem.
Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že listinu ze dne
20.8.2011 zůstavitel napsal a podepsal vlastní rukou, lze souhlasit i se
závěrem odvolacího soudu, že v daném případě záviselo rozhodnutí o dědickém
právu pouze na právním posouzení věci, a soudy tak správně postupovaly podle §
175k odst. 1 OSŘ a šetřily podmínky dědického práva přímo v dědickém řízení.
Jelikož v řízení nebylo možné ani výkladem skutečné vůle zůstavitele odstranit
pochybnosti o tom, komu chtěl zůstavitel odkázat svůj majetek, tedy koho chtěl
ustanovit svým dědicem, zda P. H. či Ing. H. H. Závěr odvolacího soudu, že
závěť ze dne 20.8.2011 je – co do určení dědice – neurčitá a podle § 37 odst. 1
obč. zák. neplatná, a že s P. H., který odvozoval své dědické právo po
zůstaviteli z této závěti, nemůže být v řízení o dědictví dále jednáno, je
správný.
Protože usnesení odvolacího soudu je správné, a protože nebylo zjištěno (a ani
dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolací soud dovolání P. H. podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§ 243c
odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2014
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu