ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobce P. B., zastoupeného Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v
Příbrami I, Pražská č. 140, proti žalované Druhé Poběžovické, a.s. se sídlem v
Poběžovicích, Vranovská č. 142, IČO 25227131, zastoupené Mgr. Lukášem
Zscherpem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská č. 1108/18, o určení, že
nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v
Tachově pod sp. zn. 3 C 117/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 25. září 2013, č. j. 12 Co 241/2013-309, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Veroniky
Holé, advokátky se sídlem v Příbrami I, Pražská č. 140.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „zástavní právo ke stavebním parcelám
parc. č. st. 667/1, parc. č. st. 667/2, parc. č. st. 668, parc. č. st. 669,
parc. č. st. 861, parc. č. st. 1007, parc. č. st. 1508/2, parc. č. st. 1850/3,
parc. č. st. 1850/5, parc. č. st. 1850/7, parc. č. st. 1913/2, parc. č. st.
1926, k pozemkovým parcelám parc. č. 1576/22, parc. č. 1580/3, parc. č. 1580/4,
parc. č. 1581/4, parc. č. 1581/6 a parc. č. 1581/8, k průmyslovému objektu bez
č.p./č.e. na stavební parcele parc. č. st. 668, k objektu občanské vybavenosti
bez č.p./č.e. na stavební parcele parc. č. st. 667/1, k objektu občanské
vybavenosti bez č.p./č.e. na stavební parcele parc. č. st. 669, k objektu
občanské vybavenosti na stavební parcele parc. č. st. 861 a k zemědělské stavbě
bez č.p./č.e. na stavební parcele parc. č. st. 667/2, vše zapsáno v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště
Tachov, pro obec P. a katastrální území P. u M. L. na LV č. 2641, zřízené
smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 4. 4. 2001 k zajištění pohledávky
žalované ve výši 8.752.745,11 Kč, vložené do katastru nemovitostí pod č. j.
V-513/2001-410 s právními účinky vkladu ke dni 9. 4. 2001, tu není“. Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že společnost NAMAPEX spol. s. r. o., která smlouvou o
zřízení zástavního práva ze dne 4. 4. 2001 zřídila pro žalovanou zástavní právo
k předmětným nemovitostem, vlastníkem těchto nemovitostí nikdy nebyla (tedy ani
v době uzavření zástavní smlouvy), že vlastníkem předmětných nemovitostí se
stalo na základě zákona č. 172/1991 Sb. dnem účinnosti tohoto zákona dne 24. 5.
1991 Město Planá, neboť tyto nemovitosti byly historickým majetkem města
(určeno rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 8. 3. 2006, č. j. 6 C
77/2002-226, který nabyl právní moci dne 15. 3. 2006), a že uvedená zástavní
smlouva je proto v části, kterou je zřizováno zástavní právo k uvedeným
nemovitostem, od počátku neplatná, protože Město Planá nedalo jako vlastník
souhlas se zřízením zástavního práva; zástavní právo k uvedeným nemovitostem
proto nevzniklo. Žalobce, který koupil předmětné nemovitosti (– areál jatek) od
Města Planá se záměrem je provozovat, má zájem na odstranění právní nejistoty
ve svém právním postavení, neboť zástavní právo k těmto nemovitostem je stále
zapsáno ve prospěch žalované v katastru nemovitostí.
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 6. 12. 2006, č. j. 3 C 117/2006-74
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 13.932,50 Kč. Dovodil, že „žalobce neosvědčil naléhavý právní
zájem na uvedené určovací žalobě“ a že „žalobce není k podání předmětné žaloby
aktivně legitimován, neboť nebyl účastníkem zástavní smlouvy ze dne 4. 4. 2001,
kterou bylo sporné zástavní právo zřízeno“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 5. 2007, č. j. 12
Co 116/2007-88 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý
právní zájem a že k podání předmětné žaloby je aktivně legitimován.
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 10. 1. 2013, č. j. 3 C 117/2006-253
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 83.080,- Kč. Z provedeného dokazování dovodil, že k uzavření
zástavní smlouvy ze dne 4. 4. 2001 mezi společností NAMAPEX spol. s. r. o. a
žalovanou nebyl dán souhlas vlastníka pozemků, kterým bylo v té době Město
Planá (rozsudek Okresního soudu v Tachově sp.zn. 6 C 196/2006), a že Ing. J. H.
jako místopředseda představenstva žalované zcela určitě věděl, že v době před
podpisem zástavní smlouvy byl zpochybněn vlastník pozemků, neboť Město Planá
žalovanou opakovaně kontaktovalo a požadovalo vrácení předmětných nemovitostí
jako historického majetku obce. Žalovanou navržený výslech svědků Ing. P. a
Ing. Š., považoval soud prvního stupně za nadbytečný s ohledem na provedené
listinné důkazy. Uzavřel, že zástavní právo podle zástavní smlouvy ze dne 4. 4.
2001 k zajištění pohledávky žalované ve výši 8.752.745,11 Kč neexistuje.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 9. 2013, č. j. 12
Co 241/2013-309 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku
o nákladech řízení ho změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 69.081,- Kč k rukám advokátky Mgr. Veroniky Holé, a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího
řízení 8.232,- Kč k rukám advokátky Mgr. Veroniky Holé. Dovodil, že „ustanovení
§ 161 občanského zákoníku ve znění účinném ke dni 4. 4. 2001 obsahovalo pouze
jeden odstavec týkající se movité věci a až novelou provedenou zákonem č.
317/2001 Sb. účinnou od 1. 1. 2001 došlo k zařazení 2. odstavce, který upravil
podmínky zřízení zástavního práva k cizí nemovité věci, že tedy právní úprava
účinná v době rozhodné se vznikem zástavního práva k cizí nemovitosti výslovně
nezabývala. Tento stav však nelze interpretovat tak, že v době od 1. 1. do 31.
12. 2001 bylo možné libovolně a bez omezení zřizovat zástavní právo k cizím
nemovitým věcem, ale že je logické a plně se zásadou a minori ad maius, že,
stanovil-li zákonodárce omezení pro vznik zástavního práva k věcem movitým,
musí toto omezení platit i pro věci nemovité“. Žalovanou namítaná okolnost (že
její dobrá víra je založena tím, že jednala v souladu se stavem zápisu v
katastru nemovitostí) sama o sobě dobrou víru nezakládá, v řízení bylo
prokázáno, že zástavní dlužník, jeho statutární orgány beze všech pochybností
věděly o tom, že Město Planá uplatnilo nárok na předmětné nemovitosti jako na
historický majetek obce, a že žalovaná jako zástavní věřitel a společnost
NAMAPEX spol. s. r. o. jako zástavní dlužník tvořily personálně a kapitálově
propojenou podnikatelskou skupinu. Dospěl k závěru, že přestože v době, kdy
byla zástavní smlouva uzavřena, platná právní úprava možnost či nemožnost
zastavit cizí nemovitou věc bez souhlasu vlastníka neupravovala, zástavní
dlužník i zástavní věřitel věděli, že vlastníkem nemovitostí může být někdo
jiný, proto nemohli být v dobré víře o tom, že se zástavní právo zřizuje na
majetku společnosti NAMAPEX spol. s. r. o. a zástavní smlouva nemohla být
platným právním úkonem. „Existovalo-li omezení pro vznik zástavního práva k
cizím věcem movitým, muselo stejné omezení platit i ve vztahu k věcem
nemovitým.“ Shodně se soudem prvního stupně považoval navržený důkaz výslechem
Ing. P. za nadbytečný, když opak tvrzení žalované vyplývá i z výpovědi dalších
svědků. Jako nedůvodnou odmítl i námitku žalované týkající se důkazů – zápisů z
porad představenstva, když dovodil, že tyto zápisy nemají na posouzení věci
vliv a nemohly skutečnosti zjištěné provedeným dokazováním zpochybnit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že
„řízení je postiženo vadou, neboť soud prvního stupně se ve svém rozsudku
nevypořádal se všemi provedenými důkazy (zápisy ze schůze představenstva
společného podniku STAŇKOV), které měly prokázat skutečnost, že žalovaná neměla
žádnou vědomost o historickém majetku Města Planá“, a že v rozhodovací praxi
dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena otázka zřízení zástavního práva k cizí
nemovité věci v době od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001. Uvedla, že v období od 1.
1. 2001 do 31. 12. 2001 zákon nevymezoval přesné podmínky zřizování zástavního
práva k cizí nemovité věci a že podle ustanovení § 161 odst. 2 občanského
zákoníku, které nabylo účinnosti až ke dni 1. 1. 2002 (které aplikoval soud
prvního stupně), vznik zástavního práva posuzovat nelze. Domnívá se, že
„zástavce nepotřeboval souhlas vlastníka nemovitosti k platnému vzniku
zástavního práva, neboť tato podmínka nevyplývá z žádného, v okamžiku uzavření
zástavní smlouvy, účinného zákonného ustanovení“. „Předmětné zástavní právo
tedy platně vzniklo (podle § 157 odst. 1 občanského zákoníku vkladem do
katastru nemovitostí), a pokud až ex post bylo určeno, že v době zřízení
zástavního práva byl skutečným vlastníkem zástavy subjekt odlišný od zástavního
věřitele i zástavního dlužníka, a to v rozporu se zápisem v katastru
nemovitostí, nemůže takové určení plodit právní následky, o nichž rozhodl soud
prvního stupně a které potvrdil soud odvolací.“ „Rozhodnutím odvolacího soudu
tak došlo k nepřiměřenému zásahu do práv osob nabytých v dobré víře a takový
výklad jde proti výslovnému textu zákona“. Odvolací soud tedy chybně podmínil
platnost zástavní smlouvy dobrou vírou zástavního dlužníka a zástavního
věřitele. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně považuje za věcně
správná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva (za jakých podmínek vzniká zástavní právo k cizí
nemovité věci podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2001),
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech
vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání žalované není opodstatněné.
Platnost zástavní smlouvy ze dne 4. 4. 2001 a vznik zástavního práva z této
zástavní smlouvy je třeba i v současné době posuzovat podle právních předpisů
účinných v době jejího uzavření, a to zejména podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988
Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č.
87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995
Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č.
91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb.,
č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb. a č. 229/2001 Sb., tedy podle
občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2001 (dále jen „obč. zák.“)
[srov. Čl. IV bod 1. zákona č. 317/2001 Sb.].
Podle ustanovení § 152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky
pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto
případě lze dosáhnout uspokojení ze zástavy.
Podle ustanovení § 156 odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě
písemné smlouvy (§ 552 obč. zák.), soudem schválené dohody o vypořádání
dědictví nebo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu; zástavní právo
může vzniknout také ze zákona.
Podle ustanovení § 157 odst. 1 obč. zák. zástavní právo k nemovitosti vzniká
vkladem do katastru nemovitostí, pokud zákon nestanoví jinak.
Podle ustanovení § 161 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez
souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se
zástavním právem, vznikne zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána
zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc
zastavit.
Podle ustanovení § 164 odst. 1 obč. zák. zástavní právo působí vůči každému
pozdějšímu vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu nebo nebytovému
prostoru ve vlastnictví podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon jinak.
Totéž platí, jde-li o každého pozdějšího věřitele zastavené pohledávky, o
každého pozdějšího oprávněného ze zastaveného jiného majetkového práva nebo
předmětu průmyslového vlastnictví a o každého pozdějšího majitele zastaveného
obchodního podílu nebo cenného papíru.
Ten, vůči němuž působí zástavní právo podle odstavce 1, má postavení
zástavního dlužníka (§ 164 odst. 2 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako
zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; má-li někdo k zástavě věcné právo
neslučitelné se zástavním právem, může vlastník věc, právo nebo jinou
majetkovou hodnotu zastavit jen se souhlasem této osoby. Dává-li do zástavy
věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ten, kdo není jejím vlastníkem, může
tak učinit jen se souhlasem vlastníka, popř. též se souhlasem toho, kdo má k
zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle
zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu bez
souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se
zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje
zákonu (§ 39 obč. zák.).
Na základě neplatné zástavní smlouvy může zástavní právo vzniknout jen tehdy,
stanoví-li to zákon. Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2000, která
připouštěla při zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka vznik zástavního
práva vždy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré
víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. § 151d odst. 1 občanského
zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000 a právní názory vyjádřené například v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99,
uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod
č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002), z ustanovení § 161 obč. zák.
vyplývá, že umožňuje při splnění těchto podmínek vznik zástavního práva, jen
je-li zástavou cizí movitá věc (oproti úpravě účinné do 31. 12. 2000 zákon již
neobsahuje vyvratitelnou domněnku dobré víry zástavního věřitele, bude proto na
něm, aby v případném soudním sporu její existenci prokázal).
Ochrana dobré víry v českém právním řádu neplatí u nabývání zástavního práva
obecně, ale jen v případech stanovených zákonem. Zákon (ustanovení § 161 obč.
zák.) stanoví, že dobrá víra zástavního věřitele má právní význam jen při
zastavení cizí movité věci. Stanoví-li zákon, že dobrá víra zástavního věřitele
má právní význam jen při zastavení cizí movité věci, nelze dovozovat stejný
právní režim u nemovitých věcí jen proto, že zákon ve vztahu ke vzniku
zástavního práva bez souhlasu vlastníka nemovité věci žádnou zvláštní právní
úpravu neobsahuje (neobsahoval). O to méně by bylo možno dovozovat vznik
zástavního práva, dal-li zástavce do zástavy cizí nemovitou věc aniž byl
zástavní věřitel v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Jinak
řečeno, u cizích nemovitých věcí (nebo jiných než movitých věcí) se princip
dobré víry neuplatní, a je vyloučeno (platné) zřízení zástavního práva, i kdyby
zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, a
i kdyby mu zástava byla odevzdána. Zastavení cizí věci je tedy omezeno jen na
věci movité.
Na uvedeném závěru nic nemění ani ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb. (ve
znění pozdějších předpisů). I kdyby byl zástavní věřitel v dobré víře, že stav
katastru odpovídá skutečnému stavu (a že tedy podle stavu katastru je zástavce
vlastníkem zastavované nemovitosti), není to pro nabytí zástavního práva k cizí
nemovité věci rozhodné už (a právě) proto, že stavem katastru nemohou být
dotčeny skutečné právní vztahy k nemovitosti. Neodpovídá-li stav katastru
skutečnému právnímu stavu, nemá dobrá víra zástavního věřitele žádný právní
význam.
Zástavní smlouvu k nemovitostem (jiným než movitým věcem) je tedy podle právní
úpravy účinné od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 oprávněn (legitimován) uzavřít jako
zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy (popříp. ten, kdo má souhlas
vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se
zástavním právem). Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí
nemovitou věc (jinou než movitou věc), bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která
má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní
smlouva neplatná (§ 39 obč. zák.) a zástavní právo nevznikne, i kdyby byl
zástavní věřitel v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Uvedené
odpovídá obecně zastávané zásadě, že „nikdo na jiného nemůže převést více práv,
než má sám“. Je-li zástavní smlouva neplatná, nemůže na základě neplatné
zástavní smlouvy vzniknout zástavní právo, jestliže to zákon nestanoví.
Vzhledem k tomu, že zástavní věřitel nemůže při zastavení nemovitostí spoléhat
na to, že by je „přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn tyto hodnoty
zastavit“, musí se vždy náležitě přesvědčit zejména o vlastnickém právu
zástavce. U nemovitých věcí to především znamená, že zástavní věřitel nemůže
vycházet jen ze stavu katastru nemovitostí, ale že se musí - v zájmu dosažení
jistoty, že zástavce byl (je) vlastníkem zástavy (popř. že dává zástavu se
souhlasem vlastníka) - náležitě přesvědčit o skutečných vlastnických vztazích,
zejména ukazuje-li se, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodráží (nemusí
odrážet) skutečné právní vztahy.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že zástavní věřitel i zástavní dlužník
před uzavřením zástavní smlouvy k nemovitostem věděli, že vlastníkem těchto
nemovitostí může být někdo jiný - Město Planá, které uplatnilo nárok na tyto
nemovitosti jako na historický majetek obce podle zákona č. 172/1991 Sb. - a
přesto zástavní smlouvu k předmětným nemovitostem dne 4. 4. 2001 uzavřeli.
Protože společnost NAMAPEX spol. s r. o. jako zástavní dlužník dala do zástavy
cizí nemovitou věc bez souhlasu (skutečného) vlastníka, jednalo se o neplatnou
zástavní smlouvu, podle které zástavní právo nemohlo - i když došlo ke vkladu
práva do katastru nemovitostí - vzniknout.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je (i když ne ze zcela
přiléhavých důvodů) správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo
zamítnuto a žalovaná je proto povinna nahradit žalobci náklady potřebné k
uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro
účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v
jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke
složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátkou ve výši 10.000,-
Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokátky vznikly žalobci náklady
spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že
zástupce žalobce advokátka Mgr. Veronika Holá osvědčila, že je plátcem daně z
přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly,
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.163,- Kč (§ 137 odst. 3, §
151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.463,- Kč žalobci
zaplatit k rukám advokátky, která jej v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1
o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu