21 Cdo 4392/2017-230
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Vítězslavy Pekárkové
ve věci žalobců a) J. B., b) H. M. a c) L. U., všech zastoupených JUDr. Karlem
Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Loretská č. 465, proti žalovaným 1)
Z. B., zastoupenému JUDr. Františkem Rytinou, advokátem se sídlem v Kolíně,
Mostní č. 73, a 2) J. B., o určení, že žalobci jsou jako dědici ze zákona
účastníky řízení o pozůstalosti, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp.
zn. 11 C 274/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne
6. dubna 2017, č. j. 24 Co 8/2017-185, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1) na
náhradě nákladů dovolacího řízení 7.800,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám JUDr. Františka Rytiny, advokáta se sídlem v Kolíně, Mostní č.
73.
V řízení o pozůstalosti po J. B., naposledy bytem v K. H., zemřelém dne
11.3.2015 (dále také jen „zůstavitel“), Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze
dne 2.10.2015, č.j. 24 D 381/2015-79, uložil J. B., H. M. a L. U., aby ve lhůtě
dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podali u Okresního soudu v Kutné
Hoře žalobu na určení, že „jsou účastníky dědického řízení jako dědici ze
zákona“. Zůstavitel v posledním pořízení ze dne 6.8.2014 ustanovil jediným
dědicem svého majetku syna Z. B. a současně vydědil své ostatní potomky, včetně
jejich potomků. Žalobu byli žalobci povinni podat proto, že „posouzení, zda
byli řádně vyděděni, zda existoval důvod vydědění a zda jsou tedy dědici
zůstavitele, není posouzením právním, ale jedná se o zjištění samotného
skutkového stavu věci“, a jejich právo se jeví jako méně pravděpodobné.
J. B., H. M. a L. U. se dne 15.12.2015 u Okresního soudu v Kutné Hoře žalobou,
ve které označili jako žalované Z. B. a J. B., domáhali, aby bylo určeno, že
„jsou jako dědici ze zákona účastníci dědického řízení o projednání
pozůstalosti po zůstaviteli“. Žalobci nesouhlasí s tvrzením, že by „J. B.
neposkytl zůstaviteli v rozporu s dobrými mravy potřebnou pomoc“, ani že by
„dcery neposkytly potřebnou pomoc v nemoci a ve stáří, neprojevovaly o
zůstavitele trvalý zájem a léta ho vůbec nenavštěvují“. Uvedli, že „vztahy
zůstavitele ke všem čtyřem dětem byly poznamenány tou skutečností, že se
zůstavitel s matkou žalobců a žalovaného rozvedl v roce 1964 a zůstavitel o
žádné ze svých dětí nejevil zájem a vztahy se upravily až v době, kdy byli
žalobci zletilí a soběstační“.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 29.9.2016, č.j. 11 C 274/2015-129,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit každému žalobci na
náhradě nákladů řízení 58.443,- Kč, a dále všem žalobcům 2.000,- Kč, vše k
rukám advokáta
JUDr. Karla Poláka, a že vůči žalované 2) se žalobcům náhrada nákladů řízení
nepřiznává.
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že „zůstavitel se
nenacházel v nouzi a pomoc nepotřeboval, nemohl být tedy naplněn důvod pro
vydědění dle § 1646
odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“, a že není dán
důvod vydědění ani podle § 1646 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, protože „žalobkyně i žalobce se se zůstavitelem stýkali, i
když vzájemný vztah byl ovlivněn u žalobce a zůstavitele určitými spory ohledně
společné nemovité věci a u žalobkyň a zůstavitele událostmi z dětství a
zůstavitel sám častější styk se žalobkyněmi nevyhledával“.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.4.2017,
č.j. 24 Co 8/2017-185, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba
zamítá
a rozhodl, že žalovaným se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů
nepřiznává. Odvolací soud dovodil, že mezi účastníky vznikl „spor o to, zda
žalobci mají postavení
tzv. nepominutelných dědiců po zůstaviteli“, a jelikož „občanský zákoník ani
zákon
o zvláštních řízeních soudních neobsahuje konkrétní ustanovení o tom, jak
postupovat ve sporu, kdy jde výlučně o spor o platnost vydědění, nezbývá než
řešení nalézat v § 1654 odst. 1 větě první občanského zákoníku a v zásadě,
vyplývající z § 80 o.s.ř., dle níž nelze žalovat na určení, je-li možné žalovat
na plnění“. Je-li proto „na podání žaloby ve sporném řízení odkázán tzv.
nepominutelný dědic, a to postupem podle § 170 odst. 1 z.ř.s.“, nemůže takové
usnesení založit „žádné právní účinky“. Jestliže žalobci nezpochybnili platnost
závěti a „své právo spojují jen s tvrzenými skutečnostmi o důvodech neplatnosti
vydědění“, nejedná se o žalobu podanou ve smyslu ustanovení § 170 odst. 1
zákona o zvláštních řízeních soudních. Není-li pak tvrzen a prokázán jiný
naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nelze jej dovozovat jen ze
„samotné možné existence práva nepominutelného dědice“, neboť postavení osoby
nepominutelného dědice je „procesně zajištěno procesním právem v § 113 z.ř.s.“.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítl. Při rozhodování
o náhradě nákladů řízení odvolací soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele
pro to, aby žalovaným nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, které spočívaly
zejména v tom, že „svým rozhodnutím řeší novou právní problematiku, která není
v judikatuře soudů dosud řešena“ a „je pochopitelné, že žalobci z opatrnosti
setrvali na podané žalobě, neboť se obávali důsledků uvedených v ustanovení §
170 odst. 2 z.ř.s.“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že z
ustanovení § 1673 odst. 2 občanského zákoníku nevyplývá, že by se „mělo týkat
pouze sporů o dědické právo chápaných tak, že mezi ně nepatří spor o právo na
povinný díl“,
a dovozují, že „dopadá právě na všechny případy, kdy jde o spor o existenci
důvodů vydědění“, a ustanovení § 170 a § 169 zákona o zvláštních řízeních
soudních je nutno použít i na „řešení sporů o právo nepominutelného dědice na
povinný díl“. Dále žalobci nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o nedostatku
naléhavého právního zájmu, neboť „soudy rozhodující o žalobě podané na základě
pravomocného usnesení pozůstalostního soudu (ať již je správné či nikoli), jsou
tímto usnesením vázány“, a nemůže se proto jednat o určovací žalobu ve smyslu
ustanovení § 80 o.s.ř. Nakonec uvádí, že i za situace, kdy by „obstál názor
odvolacího soudu o nutnosti prokazování naléhavého právního zájmu“, je naléhavý
právní zájem na požadovaném určení „zcela evidentní“, neboť „bez takového
určení by bylo postavení žalobců jako účastníků pozůstalostního řízení
nepochybně ohroženo“.
Žalovaný 1) se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že „postavení žalobců je
dostatečným způsobem zajištěno úpravou § 113 z.ř.s.“, a má za to, že „naléhavý
právní zájem není možno dovozovat z výzvy obsažené ve výroku pravomocného
pozůstalostního usnesení, ani z toho, že před soudem prvního stupně proběhlo
obsáhlé důkazní řízení týkající se existence či neexistence důvodů pro
vydědění“. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobců podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího
soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitel
zanechal čtyři pozůstalé potomky [žalobce a žalovaného 1)] a pozůstalou
manželku [žalovanou 2)] a že v posledním pořízení ze dne 6.8.2014 ustanovil
jediným dědicem svého majetku
žalovaného 1) s podmínkou, že „nechá manželku zůstavitele J. bydlet v bytě a
dál používat byt po matce zůstavitele“ a že „věci jako oděv, sklo a různé věci
rozdělí syn Z. s J. dle své dohody, auto se prodá, peníze patří manželce, konto
v bance dostane pouze Z.“; současně tímto pořízením vydědil všechny žalobce.
Vzhledem k tomu, že žalobci neuznali listinu o vydědění, protože mají za to, že
nejsou dány žádné důvody pro vydědění kohokoli z nich, Okresní soud v Kutné
Hoře jim usnesením ze dne 2.10.2015, č.j. 24 D 381/2015-79, uložil, aby ve
lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci usnesení podali žalobu na určení, že jsou
účastníky pozůstalostního řízení po zůstaviteli jako dědici ze zákona.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní
otázky, zda se v případě, zpochybňují-li nepominutelní dědicové důvodnost svého
vydědění, aniž by napadali i pravost a platnost závěti zůstavitele, jedná o
spor o dědické právo, a lze nepominutelné dědice odkázat k podání žaloby ve
smyslu § 170 z.ř.s. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací
činnosti dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že
dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení
§ 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 11.3.2015, je třeba v řízení o
pozůstalosti postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „o.z.“) a podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních
(dále jen „z.ř.s.“).
Podle ustanovení § 1476 o.z. se dědí na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo
ze zákona. Tyto důvody mohou působit i vedle sebe.
Podle ustanovení § 1642 a § 1643 o.z. jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak
jejich potomci, nepominutelnými dědici, kterým náleží z pozůstalosti povinný
díl. Nepominutelní dědici jsou účastníky řízení o pozůstalosti, jde-li v něm o
soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jejich
povinného dílu (srov. ustanovení § 113 z.ř.s.).
Podle ustanovení § 1646 odst. 1 o.z. lze ze zákonných důvodů nepominutelného
dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu
zkrátit.
V projednávané věci zůstavitel pořízením pro případ smrti ze dne 6.8.2014
jednak odkázal (s výše uvedenou podmínkou) veškerý majetek svému synovi
žalovanému 1), jednak vydědil své zbylé potomky (žalobce), kteří s důvody pro
vydědění uvedenými zůstavitelem nesouhlasí.
Vznikne-li v pozůstalostním řízení spor o dědické právo, tedy na dědictví
uplatňuje právo více osob a jejich práva si odporují, odkáže soud toho z
dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou (srov.
ustanovení § 1672 věta první o.z.). Uvede-li zůstavitel důvod vydědění, odkáže
se k podání žaloby potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem. Není-li důvod
vydědění uveden, odkáže se k podání žaloby ten, kdo má dědit na jeho místě
(srov. ustanovení § 1673 odst. 2 o.z. a § 168 věta druhá z.ř.s.).
Podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. v případě, že pro vyřešení sporu o
dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné,
soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem
k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání
žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.
Ve výroku usnesení podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. musí být označen
dědic, který se odkazuje, aby své dědické právo uplatnil žalobou v občanském
soudním řízení, a dědic, který jeho dědické právo popírá a který musí být v
žalobě označen za žalovaného. Ostatní dědici, kteří byli soudem vyrozuměni o
dědickém právu nebo kteří sami uplatnili u soudu své dědické právo, a jejichž
účast v řízení o pozůstalosti nebyla ukončena (samozřejmě včetně těch, kteří
tvrzení na žalobu odkázaného dědice podporovali nebo ke sporným skutkovým
okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko), mohou (ale nemusí) být v
žalobě označeni za žalované; neuvede-li tyto osoby ve výroku usnesení podle
ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s., soud je označí alespoň v jeho odůvodnění.
Výrok usnesení podle § 170 odst. 1 z.ř.s. dále musí obsahovat údaj o tom, čeho
se má odkázaný dědic žalobou domáhat. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem
žaloby je uplatnění dědického práva, odpovídá požadavku § 1672 odst. 1 o.z. - v
závislosti na konkrétní podobě sporu o dědické právo - žalobní petit buď o
určení, že žalobce je dědicem zůstavitele (popř. též z důvodu jaké dědické
posloupnosti, je-li nepochybné, že mu svědčí dědění ze zákona, a sporné je to,
zda má být dědicem ze závěti nebo na základě dědické smlouvy), nebo že žalovaný
(některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli, popř. že žalovaný (některý
z nich) není zůstavitelovým dědicem ze závěti nebo na základě dědické smlouvy
(je-li jinak jeho dědické právo ze zákona nepochybné). [srov. Fiala, R., Drápal
L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 475.]
Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 2.10.2015, č.j. 24 D 381/2015-79,
uložil, aby žalobci podali žalobu na určení, že jsou účastníky pozůstalostního
řízení po zůstaviteli jako dědici ze zákona, neboť „posouzení, zda byli řádně
vyděděni, není posouzením právním, ale jedná se o zjištění samotného skutkového
stavu věci“. Dospěl-li soud (soudní komisař) v pozůstalostním řízení po
zůstaviteli k závěru, že mezi dědici vznikl spor o dědické právo, a odkázal-li
proto žalobce k podání žaloby dle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s., nelze jeho
postup (jak správně dovodil i odvolací soud) považovat za správný.
Jak vyplývá z výše uvedeného, vztahuje se ustanovení § 1673 odst. 2 o.z., ve
spojení s procesněprávním ustanovením § 170 z.ř.s., pouze na situace, kdy v
pozůstalostním řízení vznikl spor o dědické právo. Vzhledem k tomu, že
nepominutelný dědic (oproti dřívější právní úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb.,
občanském zákoníku, účinném do 31.12.2013) již nemá právo na dědický podíl z
pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného
dílu (srov. ustanovení § 1654 odst. 1 věta první o.z.), stává se, není-li mu
dědický podíl zanechán zůstavitelem, pouhým věřitelem dědiců, tudíž mu nesvědčí
dědické právo po zůstaviteli.
Domáhají-li se žalobci jako nepominutelní dědici zůstavitele toliko svého
povinného dílu tím, že zpochybňují důvodnost jejich vydědění listinou ze dne
6.8.2014, avšak současně uznávají platnost zůstavitelem téhož dne sepsané
závěti, ve které ustanovil jediným dědicem žalovaného 1), je nutné dovodit, že
zde nevzniká spor o dědické právo, nýbrž pouze spor
o nárok nepominutelných dědiců (žalobců) na povinný díl. Z uvedeného důvodu se
dovolací soud ztotožňuje s názorem soudu odvolacího, že je-li na podání žaloby
ve smyslu ustanovení § 170 z.ř.s. odkázán nepominutelný dědic, který napadá
pouze důvody vydědění zůstavitelem, nemůže takové usnesení „založit žádné
právní účinky“, neboť výsledkem takového sporného řízení není vyřešení otázky
dědického práva. I kdyby byla určena nedůvodnost vydědění žalobců listinou ze
dne 6.8.2014, ničeho by to na okruhu dědiců zůstavitele, který byl určen
závětí, nezměnilo.
V projednávané věci proto na žalobu na určení, že žalobci jsou jako dědici ze
zákona účastníky pozůstalostního řízení po zůstaviteli, nemůže být pohlíženo
jako na žalobu podanou ve smyslu ustanovení § 170 z.ř.s., ale jako na žalobu,
jíž se žalobci domáhají určení jejich postavení jako nepominutelných dědiců, a
je tudíž nezbytné, aby na požadovaném určení prokázali ve smyslu ustanovení §
80 o.s.ř. svůj naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení § 113 z.ř.s. se nepominutelný dědic stává účastníkem řízení
o pozůstalosti, jde-li v něm mimo jiné o vypořádání jeho povinného dílu. V
části pozůstalostního řízení, v níž se poté vypořádání povinného dílu řeší, se
soud (soudní komisař) zabývá také případnou otázkou postavení nepominutelných
dědiců v rámci pozůstalostního řízení. Vzhledem k tomu, že procesní postavení
nepominutelných dědiců je tak zajištěno samotným ustanovením § 113 z.ř.s.,
dospěl dovolací soud k závěru, že žalobci nemohou mít na jimi požadovaném
určení účastenství (postavení) v pozůstalostním řízení po zůstaviteli naléhavý
právní zájem a odvolací soud správně žalobu pro tento nedostatek zamítl. Na
uvedeném závěru přitom nemůže ničeho změnit ani okolnost, že žalobci podali
„žalobu na určení“ na základě nesprávného a (s ohledem na výše uvedené) právně
neúčinného „odkazu“ pozůstalostního soudu (soudního komisaře). Uplatnili-li
žalobci své právo na povinný díl v pozůstalostním řízení po zůstaviteli, stali
se ve smyslu § 113 z.ř.s. účastníky (zákonem stanovených částí) pozůstalostního
řízení „bez dalšího“.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že žalobci se jako nepominutelní dědicové
zůstavitele mohou [nejsou-li jejich práva na povinný díl (jako v projednávané
věci) uspokojena v rámci pozůstalostního řízení např. rozhodnutím nebo dohodou
o vypořádání povinného dílu] ve smyslu ustanovení § 1654 odst. 1 o.z. domáhat
žalobou vůči dědicům zůstavitele (žalovaným) plnění spočívajícího ve vyplacení
povinného dílu v penězích (případně jiným dohodnutým způsobem). Soud se ve
sporném řízení zahájeném takovou žalobou pak bude jako předběžnou otázkou
zabývat tím, zda byli potomci zůstavitele (žalobci) vyděděni po právu či
nikoli. K výpočtu povinného dílu, jehož výše je určována na základě ceny
pozůstalosti zjištěné v pozůstalostním řízení podle ustanovení § 180 odst. 1
z.ř.s., je přitom nutno zdůraznit, že nepominutelní dědicové ve smyslu výše
zmíněného ustanovení § 113 z.ř.s. musí být účastníky pozůstalostního řízení a
usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele jim musí být doručeno, již z toho
důvodu, aby pro ně byla určená cena pozůstalosti závazná.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek
odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle
ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání
žalobců (podané přesto, že důvody pro rozhodnutí odvolacího soudu byly
přiléhavé) bylo zamítnuto, a žalobci jsou proto povinni nahradit žalovanému 1),
který se k podanému dovolání vyjádřil, společně a nerozdílně náklady potřebné k
uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané
věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem
o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která
upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni,
však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem
7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely
náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom
stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem JUDr. Františkem Rytinou ve
výši 7.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému
1) náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč
(srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Přiznanou náhradu nákladů v celkové výši 7.800,- Kč jsou žalobci povinni
společně a nerozdílně zaplatit k rukám advokáta JUDr. Františka Rytiny, který
zastupoval žalovaného 1) v tomto řízení, a to do tří dnů od právní moci
rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 7. 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu