ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce JUDr. K. K., zastoupeného JUDr. Petrem Pyšným, advokátem se
sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Občanská č. 18, proti žalovaným 1) Č. K.,
zastoupenému Mgr. Simonou Kiselovou, advokátkou se sídlem v Karviné - Fryštátě,
Karola Sliwky č. 125, a 2) I. K., zastoupenému JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou
se sídlem v Karviné - Fryštátě, Karola Sliwky č. 125, o určení vlastnického
práva k nemovitosti a o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem,
vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 110 C
66/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
26. února 2009 č.j. 8 Co 58/2009-191, takto:
I. Dovolání žalovaných proti výroku rozsudku krajského soudu o určení
vlastnického práva k nemovitostem se zamítá; jinak se dovolání žalovaných
(proti výroku o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem a výroku o
náhradě nákladů řízení) odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově
dne 19.3.2007 domáhal určení, že žalovaný 1) je vlastníkem "nemovitostí,
zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro
Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Havířov, pro katastrální území
Albrechtice u Českého Těšína, obec Albrechtice, okres Karviná, a to domu č.p.,
způsob využití - rodinný dům, ležícího na parc. č., a parcely parc. č.,
zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno na LV č. ", a že "nemovitosti, zapsané
v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj,
katastrální pracoviště Havířov, pro katastrální území Albrechtice u Českého
Těšína, obec Albrechtice, okres Karviná, a to domu č.p. způsob využití -
rodinný dům, ležícího na parc. č., a parcely parc. č. o výměře m2, zastavěná
plocha a nádvoří, vše zapsáno na LV č., nejsou zatíženy zástavním právem
zapsaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy o zřízení zástavního práva
ze dne 7.1.2003 s právními účinky vkladu práva ke dni 13.1.2003". Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že je věřitelem žalovaného 1), proti němuž mu byla
vykonatelným soudním rozhodnutí přiznána pohledávka ve výši 545.000,- Kč, a že
pro vydobytí této pohledávky byla usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočky
v Havířově ze dne 3.7.2006 č.j. 127 Nc 1609/2006-12 nařízena exekuce. Žalovaný
nabyl předmětné nemovitosti na základě darovací smlouvy ze dne 16.5.2000, dal
je podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 30.12.2002 do zástavy k
zajištění pohledávky z úvěru ve výši 1.500.000,- Kč, kterou vůči němu měla
společnost INVESTMENT PREMIER k.s. podle smlouvy o úvěru ze dne 30.12.2002 č.
1100, a smlouvou o zajišťovacím převodu práva ze dne 3.1.2003 nemovitosti
převedl na společnost INVESTMENT PREMIER k.s. k zajištění pohledávky ve výši
1.200.000,- Kč, vzniklé ze smlouvy o úvěru ze dne 30.12.2002 č. 1100.
Pohledávku ze smlouvy o úvěru následně nabyla postoupením nejprve společnost
NATURE CAPITAL a.s. a posléze žalovaný 2) a dne 24.10.2005 vydali společnosti
INVESTMENT PREMIER k.s., NATURE CAPITAL a.s., žalovaný 1) a žalovaný 2)
souhlasné prohlášení, na základě kterého "byl proveden zápis vlastnického práva
k nemovitostem pro žalovaného 2)". Žalobce dovozuje, že postoupení zajištěné
pohledávky z původního věřitele INVESTMENT PREMIER k.s. na společnost NATURE
CAPITAL a.s. a následné postoupení pohledávky na žalovaného 2) nemělo za
následek "změnu ve vlastnictví k předmětným nemovitostem" a že společnost
INVESTMENT PREMIER k.s. již nemůže být vlastníkem předmětných nemovitostí,
neboť zajištěná pohledávka zanikla splněním. Vlastníkem nemovitostí je proto
nadále žalovaný 1) a splněním zajištěné pohledávky zaniklo též zástavní právo.
Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřuje žalobce v tom, že by mohl
v probíhajícím exekučním řízení uspokojit své pravomocně přiznané pohledávky z
prodeje předmětných nemovitostí.
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 15.10.2008 č.j.
110 C 66/2007-156 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně 29.512,- Kč k rukám
advokáta JUDr. Petra Pyšného. Z provedených důkazů dovodil, že společnost
INVESTMENT PREMIER k.s. poskytla žalovanému 1) na základě smlouvy ze dne
30.12.2002 úvěr, že za účelem zajištění této pohledávky byla uzavřena ohledně
předmětných nemovitostí jednak zástavní smlouva ze dne 30.12.2002, jednak
smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 7.1.2003, a že pohledávka z úvěru
byla dne 2.4.2003 postoupena společnosti NATURE CAPITAL a.s. a dne 24.10.2005
"v neuhrazené výši" žalovanému 2). I když bylo v souvislosti s postoupením
pohledávky vždy postupitelem a postupníkem sjednáno, že na postupníka přechází
nejen zástavní právo, ale i zajištění závazku převodem práva k nemovitosti, je
postoupení "ve vztahu k žalovanému 2) neplatné". Podle smlouvy o zajišťovacím
převodu práva ze dne 7.1.2003 je totiž věřitel, "pokud se převod stane trvalým,
oprávněn uspokojit svou pohledávku prodejem těchto nemovitostí" a "není
oprávněn ponechat si nemovitost ve svém vlastnictví", žalovaný 2) však - jak
uvedl před soudem - uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky sledoval záměr,
aby dům byl převeden do jeho vlastnictví "natrvalo s tím, že v jeho vlastnictví
zůstane", aniž by došlo k uspokojení postoupené pohledávky prodejem zajištěných
nemovitostí; vůle žalovaného 2) je proto "v rozporu s písemným projevem ve
smlouvě o zajišťovacím převodu práva" a podle vůle žalovaného 2) "by šlo o
propadnou zástavu a nikoliv o zajištění závazku převodem práva k nemovitosti".
Žalobě o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, soud prvního
stupně vyhověl s odůvodněním, že zástavní právo zaniklo v důsledku splnění
zajištěné pohledávky z úvěrové smlouvy.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.2.2009 č.j. 8
Co 58/2009-191 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o určení
vlastnictví a změnil ve výroku týkajícím se zástavního práva tak, že zamítl
žalobu o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným "na
základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 7.1.2003 s právními účinky
vkladu práva ke dni 13.1.2003"; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě skutkových
zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o zajišťovacím
převodu práva k nemovitosti ze dne 7.1.2003 je neplatná podle ustanovení § 39
občanského zákoníku, neboť ujednání, podle něhož "k trvalému přechodu
vlastnického práva má dojít poté, co dlužník nesplní dvě splátky nebo jednu
splátku po dobu déle než tří měsíců", je v rozporu s ustanovením § 533
občanského zákoníku a podle obsahu se jedná o tzv. propadnou zástavu. Měnící
zamítavý výrok (ve vztahu k návrhu na určení, že nemovitost není zatížena
zástavním právem) odůvodnil tím, že v řízení o tomto nároku jsou věcně
legitimováni pouze zástavní věřitel a zástavní dlužník a že proto žalobce nemá
aktivní věcnou legitimaci k podání takové žaloby.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalovaní. Shodně
namítají, že není správný právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o
zajišťovacím převodu práva a o tom, že by ve smlouvě byla sjednána tzv.
propadná zástava. Poukazují přitom na právní názor obsažený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2006 sp. zn. 33 Odo 188/2005, dovozují, že při
zajišťovacím převodu vlastnického práva "nabývá toto právo věřitel a stává se -
byť podmíněně - vlastníkem" a že obsah tohoto právního vztahu - protože
ustanovení § 553 občanského zákoníku "neřeší blíže, jaká jsou vzájemná práva a
povinnosti dlužníka a věřitele" - se řídí obsahem smlouvy a uzavírají, že se v
projednávané věci nejedná o tzv. propadnou zástavu, neboť "zatímco u
zajišťovacího převodu práva se na základě smlouvy uzavřené podle ustanovení §
553 občanského zákoníku nositelem práva stává podmíněně věřitel a splnění
závazku dlužníkem má za následek obnovení jeho práva, v případě propadné
zástavy zůstává právo i po uzavření smlouvy zachováno dlužníkovi a okamžikem,
kdy má bez dalšího dojít k převodu práva na věřitele, je okamžik prodlení
dlužníka. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti
dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do
dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v
prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto
rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je
výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze
posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v
úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost,
že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o určení, že
nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným "na základě smlouvy o
zřízení zástavního práva ze dne 7.1.2003 s právními účinky vkladu práva ke dni
13.1.2003". Protože v tomto směru byla žaloba zamítnuta a protože tím žalovaným
nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejich právech, nemohou mít
žalovaní z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí
odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti tomuto výroku rozsudku
odvolacího soudu žalovaní tedy nejsou oprávněni (subjektivně legitimováni), a
proto Nejvyšší soud ČR jejich dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b
odst.5 věty první a § 218 písm.b) o.s.ř. odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je mimo jiné založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků
odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo
vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně
konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda
postupoval podle ustanovení § 219a o.s.ř., popřípadě podle ustanovení § 220
o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku (usnesení), není
sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení
§ 237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též právní
názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon
931/97, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1999).
Odvolací soud v napadeném rozsudku ve výroku, kterým potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, posoudil - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku - rozdílně od
soudu prvního stupně otázku platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze
dne 7.1.2003; zatímco soud prvního stupně považoval tuto smlouvu za platnou a
za neplatné označil až následné postoupení tohoto zajišťovacího institutu na
žalovaného 2) na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24.10.2005,
odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o neplatnosti samotné smlouvy o
zajišťovacím převodu práva ze dne 7.1.2003. Tímto způsobem odvolací soud ve
svých důsledcích vymezil práva a povinnosti mezi účastníky rozdílně od soudu
prvního stupně. Z hlediska přípustnosti dovolání proto rozsudek odvolacího
soudu ve výroku o určení vlastnictví představuje rozhodnutí, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn; dovolání, které proti němu
podali žalovaní, je tedy přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.
Po přezkoumání uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, které provedl bez jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
smlouva o zajišťovacím převodu práva byla uzavřena dne 7.1.2003 - podle zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 6.9.2004, tj. do dne než nabyl
účinnosti zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a
o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti) -
dále jen "obč. zák.".
Podle ustanovení § 553 odst. 1 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno
převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Podle
ustanovení § 553 odst.2 obč. zák. smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být
uzavřena písemně.
Podle ustanovení § 169 písm. e) obč. zák. ujednání zástavních smluv, dohod o
vypořádání dědictví a samostatně uzavřená ujednání jsou neplatná, jestliže
stanoví, že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne
zástavnímu věřiteli, nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou
cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
Podle již ustálené judikatury soudů (a po překonání dříve vyslovovaných názorů)
se - jak vyplývá zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2008 sp. zn.
31 Odo 495/2006, který byl uveřejněn pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2009 - zajišťovacím převodem práva ve smyslu ustanovení § 553
obč. zák. i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí
ujednání o převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem
věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal).
Zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení § 553 obč. zák. nelze sjednat
jako fiduciární převod práva. Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která
neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že
dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně
neplatná. Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze
ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné
pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane
trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné
pohledávky. Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou kupní
smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku
splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že, bude-li zajištěná pohledávka včas
a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli
povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že, nedojde-li k řádné a včasné úhradě
zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Věřitel
by se v takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu, aby v důsledku
účelového chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti
neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako
důsledek dlužníkova prodlení podstatnou část kupní ceny. Zajišťovací převod
vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel
oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný
přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do
zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky), se
neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému
majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a
na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění.
Z hlediska dovoleného obsahu smlouvy o zajišťovacím převodu práva je neplatné
(podle ustanovení § 39 obč. zák.) ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického
práva, podle kterého sice byla sjednána rozvazovací podmínka (pro případ
řádného a včasného splnění zajištěné pohledávky), avšak prodlení dlužníka s
řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky má přivodit ten následek, že se
věřitel bez dalšího stane (při současném zániku zajištěné pohledávky) trvalým
vlastníkem převedeného majetku. Uvažováno z obsahového hlediska vykazuje taková
smlouva všechny znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě, jak ji má na
mysli ustanovení § 169 písm. e) obč. zák. (srov. též právní názor vyslovený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2006 sp. zn. 29 Odo 728/2003, který byl
uveřejněn pod č. 15 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
Obdobně je nutno pohlížet na takové ujednání, podle kterého by měl stejný
následek přivodit (v případě dlužníkova prodlení) jednostranný úkon věřitele
adresovaný dlužníku (např. oznámení, že si převedený majetek ponechá v trvalém
vlastnictví jako protihodnotu nesplacené pohledávky).
Odvolací soud posoudil ujednání smluvních stran obsažené v čl. VI bod 1., podle
něhož se "dlužník a věřitel dohodli, že nebude-li dlužník řádně a včas splácet
úvěr uvedený v článku I. bod 1. této smlouvy, tj. ocitne-li se v prodlení se
splácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři
měsíce, pak k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem z věřitele
zpět na dlužníka nedojde a věřiteli nevznikne povinnost uvedená v čl. V. bod 2.
této smlouvy; ze zajišťovacího převodu vlastnického práva se tak stane převod
trvalý, neomezený a bezpodmínečný, kdy věřitel je poté oprávněn s předmětnými
nemovitostmi disponovat tak, že je oprávněn uspokojit svou vzniklou pohledávku
popsanou v čl. I této smlouvy v její nesplacené výši, prodejem předmětných
nemovitostí podle této smlouvy, a že věřitel není oprávněn ponechat si
předmětné nemovitosti ve svém vlastnictví, čímž je vyloučena i možnost vzniku
tzv. propadné zástavy", jako neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť
obsahově jde o ujednání o tzv. propadné zástavě. Okamžik trvalého přechodu
vlastnického práva k nemovitostem podle předmětné smlouvy totiž není vázán ke
splatnosti celé pohledávky, ale již k okamžiku prodlení dlužníka s plněním dvou
splátek, případně jedné splátky za dobu delší tři měsíce. Jinými slovy, je
důvod neplatnosti odvolacím soudem spatřován v zákonem nedovoleném ujednání o
propadné zástavě ve smyslu ustanovení § 169 písm. e) obč. zák.
Uvedený právní názor odpovídá výše zmíněné ustálené judikatuře soudů. V souladu
se zákonem je také úvaha odvolacího soudu o tom, že samotné prohlášení
smluvních stran v čl. VI. bod I., že "věřitel není oprávněn ponechat si
předmětné nemovitosti ve svém vlastnictví, čímž je vyloučena i možnost vzniku
tzv. propadné zástavy", je pro posouzení platnosti smlouvy nerozhodné, neboť
pro závěr o platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva je rozhodující
samotný obsah ujednání smluvních stran v čl. VI. bod 1. ohledně okamžiku
trvalého (neomezeného a bezpodmínečného) převodu vlastnického práva, který - v
rozporu se zákonem dovoleným jednáním - byl vázán na prodlení dlužníka s
plněním dvou splátek, případně jedné splátky za dobu delší tři měsíce. Tím, že
smlouva v čl. VI. bod I. s prodlením dlužníka spojuje "trvalý neomezený a
bezpodmínečný převod vlastnického práva na věřitele", současně ruší rozvazovací
podmínku (srov. slovo "bezpodmínečný"); smlouva tedy vlastně pouze navozuje
zdání "podmíněnosti" převodu vlastnického práva na věřitele. Rozvazovací
podmínka přitom může zaniknout jen v důsledku splnění závazku dlužníkem, což má
za následek, že se vlastníkem bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který
toto zajištění dal). Z akcesorické povahy zajišťovacího převodu práva přitom
plyne, že účinky zajišťovacího převodu práva nemohou nastat dříve, než u
závazku, který je tímto zajišťovacím institutem zajišťován. Jinými slovy,
prodlení dlužníka podle zajišťovací smlouvy nemůže nastat na základě jiných
skutečností, než jaké jsou předvídány v samotné úvěrové smlouvě; odchylné
ujednání je neplatné (§ 39 obč. zák.). Na výše uvedeném pak nemůže nic změnit
ani ujednání stran o způsobu zpeněžení takto převedené věci, včetně ujednání o
tom, že se dlužníku dostane hyperochy, nehledě k tomu, že nebylo (v rozporu se
zákonem) sjednáno ani to, jaký vliv na vlastnické právo věřitele bude mít
pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být
v této době použity užitky vzešlé ze zajištění.
Žalovaní v dovolání poukazovali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2006
sp. zn. 33 Odo 188/2005, v němž byl mimo jiné vysloven závěr, podle něhož "i
přesto, že smlouva obsahuje zmínku o trvalosti převodu vlastnictví, jde o
ujednání o zajišťovacím převodu práva, nikoliv o propadnou zástavu, jestliže
smlouva nikterak nevylučuje, aby smlouvou předpokládané důsledky splnění
rozvazovací podmínky (tedy úplného splnění závazku) nastaly i poté, co se
převod stal trvalým"; takový závěr ovšem nemůže ve světle nynější, výše zmíněné
judikatury, obstát.
Protože nebylo zjištěno (a ani žalovanými tvrzeno), že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaných proti
výroku o určení vlastnického práva k nemovitostem podle ustanovení § 243b odst.
1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaní s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalobci v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu