21 Cdo 4457/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy ve věci
žalobce K. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Ve svahu č. 531/1, za účasti 1) Městyse Suchdol nad Odrou, se sídlem
úřadu městyse v Suchdole nad Odrou, Komenského č. 318, IČO 00298450,
zastoupeného Mgr. Ivo Hudečkem, advokátem se sídlem v Šenově u Nového Jičína,
Anenská č. 366, a 2) J. L., o vyvlastnění nemovitostí, vedené u Krajského soudu
v Ostravě pod sp. zn. 23 C 163/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci, ze dne 26. března 2015, č. j. 5 Co 9/2014-123, takto:
Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. června
2014, č. j. 23 C 163/2011-73, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v
Ostravě k dalšímu řízení.
Městys Suchdol nad Odrou podal dne 20. 12. 2006 (již druhou) žádost, aby byly
vyvlastněny v jeho prospěch pozemky v katastrálním území Suchdol nad Odrou p.
č. 2294/4, 2294/2, 2294/1, 2294/3, 2294/7, 2294/8, 2294/6, jejichž vlastníkem
je žalobce, a pozemek p. č. 2294/5, jehož spoluvlastníky jsou žalobce a F. L.,
a to za účelem uskutečnění stavby "přeložka silnice III/04738 v Suchdole nad
Odrou".
Městský úřad Nový Jičín, Odbor územního plánování, stavebního řádu a památkové
péče, oddělení stavební úřad, jako vyvlastňovací úřad rozhodnutím ze dne 12. 8.
2008, č. j. ÚPS/55659/2008, žádosti o vyvlastnění pozemků vyhověl a stanovil na
základě znaleckého posudku soudního znalce Ing. Petra Vojtíška náhradu za
vyvlastnění žalobci ve výši 79.290,- Kč a F. L. ve výši 1.770,- Kč. K odvolání
žalobce Krajský úřad Moravskoslezského kraje, Odbor územního plánování,
stavebního řádu a kultury, rozhodnutím ze dne 14. 6. 2011, č. j. MSK
106660/2011, napadené rozhodnutí potvrdil. Dospěl k závěru, že zákonné podmínky
pro vyvlastění byly splněny.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 26. 7. 2011 se žalobce domáhal,
aby „žádost o vyvlastnění předmětných pozemků ve vlastnictví žalobce a pozemku
ve spoluvlastnictví žalobce a F. L. podaná dne 20. 12. 2007 vyvlastnitelem
Městysem Suchdol nad Odrou byla zamítnuta“ a bylo rozhodnuto, že „tento
rozsudek nahrazuje rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne
14. 6. 2011, č. j. MSK 106660/2011“. Žalobce v žalobě namítal jednak stanovení
nízké náhrady za vyvlastněné pozemky (cca 60 Kč/m2) jednak to, že ve
vyvlastňovacím řízení nebyl prokázán veřejný zájem, na realizaci stavby
přeložky silnice, neboť vydání územního rozhodnutí nezakládá veřejný zájem a
ostatními správními orgány uplatněné argumenty byly jen obecná tvrzení bez
vztahu ke konkrétní stavbě. Odvolací orgán jen obecně uvedl, že výstavba
jakékoliv přeložky je důležitá pro odstranění závad na silnici, ale již se
nezabýval tím, proč nebyla vybudována kratší přeložka ve variantě č. 3, délky
80 m, zvláště když s ní žalobce souhlasil, proč je právě ve veřejném zájmu
výstavba přeložky č. 4 délky 350 m dle stávajícího územního plánu. Žalobce
nezpochybňuje, že nějaká přeložka silnice vedená napříč Suchdolem nad Odrou je
pro pohodlnou a bezpečnou jízdu potřebná, nicméně vyvlastňovací úřady
nedoložily, že právě výstavba delší a dražší přeložky má být ve veřejném zájmu.
Nebyla také splněna podmínka vyplývající z § 3 odst. 1 a § 5 odst. 1 zákona o
vyvlastnění, neboť žalobce měl snahu se dohodnout, městys ale na žádný návrh
nereagoval a neuvedl žádné důvody, proč dohodu odmítá, pouze formalisticky
posílal výzvy k prodeji pozemků.
Městys Suchdol nad Odrou uvedl, že veřejný zájem je dán územním plánem, který
byl schválen, a že vyvlastňovací řízení není nástrojem územního plánování.
Žalobce nezpochybňuje veřejnou prospěšnost přeložky silnice, pouze má za to, že
by měla vést jinou trasou, polemizuje s trasou přeložky silnice, která byla
schválena v územním plánu z roku 1998. Žalobce tvrdí, že byl připraven o
možnost se s účastníkem dohodnout, dohoda však spočívala v tom, že bude
přistoupeno na žalobcovy podmínky posunu trasy silnice, tedy, že budou změněny
výsledky územního plánu. Žalobci byla zaslána výzva k uzavření dohody o získání
potřebných práv k pozemkům dne 25. 5. 2007 a opakovaně dne 23. 8. 2007, žalobce
avšak na žádnou z výzev nereagoval. K otázce nízké náhrady za vyvlastnění
pozemků uvedl, že tato nemůže mít za následek zrušení rozhodnutí o vyvlastnění.
V průběhu řízení F. L., který byl účastníkem řízení o vyvlastnění, dne 23. 10.
2012 zemřel a jediným dědicem byl zjištěn syn zůstavitele J. L. Krajský soud v
Ostravě proto usnesením ze dne 23. 8. 2013, č. j. 23 C 163/2011- 45, ve smyslu
ustanovení § 107 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že na místo F. L. bude v řízení
pokračováno s „J. L.“.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 6. 2014, č. j. 23 C 163/2011-73,
zamítl žalobu, „aby soud zamítl žádost Městyse Suchdol nad Odrou ze dne 20. 12.
2007 o vyvlastnění odnětím vlastnického práva žalobce k pozemkům parc. č.
2294/1, parc. č. 2294/2, parc. č. 2294/3, parc. č. 2294/4, parc. č. 2294/6,
parc. č. 2294/7 a parc. č. 2294/8 a dále vlastnického práva žalobce v rozsahu
ideální ? k pozemku parc. č. 2294/5 v k. ú. Suchdol nad Odrou a nahradil tak
rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 14. 6. 2011, č. j.
MSK 106660/2011, sp. zn. ÚPS/4584/2008/Kol“, a rozhodl, že žalobce je povinen
zaplatit Městysi Suchdol nad Odrou na náhradě nákladů řízení 13.423,80 Kč k
rukám advokáta Mgr. Ivo Hudečka. Dospěl k závěru, že vyvlastnitel jednal se
žalobcem o možnosti vykoupit předmětné pozemky, ale k dohodě nedošlo, zejména z
důvodu rozdílných představ o umístění stavby, a že k nabytí práv k pozemkům
nezbytných pro naplnění účelu vyvlastnění dohodou nemohlo dojít, neboť žalobce
s realizací stavby přeložky silnice na pozemcích, které byly vyvlastněny, od
samého počátku nesouhlasil. Dovodil, že veřejný zájem byl v řízení řádně
prokázán (veřejný zájem musí být vykládán v souvislosti s konkrétním právním
předpisem v individuálním případě, jedná se o zájem konkrétních osob v určitém
celku, který jim přináší všeobecný a trvalý užitek, a ve vyvlastňovacím řízení
je dán tehdy, jestliže účel vyvlastnění je v souladu s úkoly územního
plánování), že účel vyvlastnění je v souladu s úkoly územního plánování na
území Městyse Suchdol nad Odrou, stavba byla umístěna územním rozhodnutím,
způsob řešení z hlediska stavebně technického je dán územním rozhodnutím a pro
jeho přezkoumání již není ve vyvlastňovacím řízení žádný prostor. „Námitka
směřující ke zpochybnění výše náhrady není v řízení přípustná, neboť žalobce v
průběhu vyvlastňovacího řízení neprojevil nesouhlas s výší náhrady za
vyvlastnění, uvedenou argumentaci neuplatnil ani v odvolání a nelze ji proto
připustit ani v řízení o žalobě podle části páté o. s. ř., neboť v tomto
rozsahu žalobce nevyužil ve správním řízení řádného opravného prostředku.“
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 5
Co 9/2014-123, rozsudek krajského soudu potvrdil a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit Městysi Suchdol nad Odrou na náhradě nákladů odvolacího řízení
9.670,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ivo Hudečka. Souhlasil se skutkovým závěrem
soudu prvního stupně, že mezi žalobcem a vyvlastnitelem nedošlo v průběhu
správního řízení k dohodě, protože žalobce měl odlišné představy o umístění
stavby, k jejíž realizaci měly vyvlastňované pozemky sloužit, žalobce požadoval
změny územního plánu, byl ochoten přistoupit na dohodu jen za splnění více
podmínek, které nemohly být vyvlastnitelem realizovatelné. Veřejný zájem v
tomto konkrétním případě byl splněn, i z vyjádření žalobce je patrné, že si byl
vědom nutnosti provedení realizace výstavby „silnice III/04738“ uvedené v
územním plánu jako veřejně prospěšné stavby pro dopravu, jejímž účelem bylo
hlavně narovnání nepřehledné nebezpečné zatáčky a byla zahrnuta i do úkolu
územního plánování. Žalobce mohl výsledek řízení o územním rozhodnutí zvrátit
využitím opravných prostředků, a o tom byl správním orgánem poučen, pokud se mu
to v této fázi řízení nepodařilo, nelze poté, co územní rozhodnutí nabylo
právní moci, jeho správnost přezkoumávat v řízení podle části páté o. s. ř.
„Pokud žalobce až v průběhu řízení před soudem zpochybnil výši peněžité
náhrady, odkázal shodně jako soud prvního stupně na to, že žalobce v průběhu
vyvlastňovacího řízení neprojevil nesouhlas s výší náhrady za vyvlastnění.“ „V
doplněném dokazování odvolací soud zjistil, že žalobce ve svém vyjádření ze dne
4. 4. 2008 souhlasil s navrhovanou cenou za vyvlastněné pozemky (60,- Kč za m2)
a náhrada byla v této výši žalobci poskytnuta.“ Žalobce mohl na základě
znaleckého posudku, který si vyhotovil, požadovat stanovení jiné náhrady, to se
však nestalo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s právním
závěrem odvolacího soudu, že veřejný zájem na vyvlastnění byl ve vyvlastňovacím
řízení prokázán. „Označení stavby za veřejně prospěšnou v územní plánovací
dokumentaci je sice podmínkou vyvlastnění, ale z těchto ustanovení nijak
neplyne, že by z tohoto označení stavby za veřejně prospěšnou automaticky
vyplývala existence veřejného zájmu na realizaci stavby“. „V územním řízení
stavební úřad neposuzuje veřejný zájem na provedení stavby, otázka veřejného
zájmu na stavbě není předmětem územního řízení, námitky účastníka územního
řízení proto ani nemohou napadat, že se nejedná o stavbu ve veřejném zájmu.“
Nesouhlasí s tím, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkou proti výši
náhrady za vyvlastnění ani s názorem odvolacího soudu, že námitky proti výši
náhrady za vyvlastnění nelze uplatnit v žalobě podle části páté o. s. ř..
Namítl, že nebyl nikdy poučen o tom, že by se koncentrace řízení podle zákona o
vyvlastnění měla uplatňovat i v následném soudním řízení. Odvolací soud rovněž
nesprávně posoudil jednu z podmínek vyvlastnění, když nepřihlédl k tomu, že
žalobce navrhoval jiné možnosti dosažení cíle (zlepšení dopravní situace) a
dokonce nabízel jiné své pozemky k jeho realizaci. Podmínka „nedosažení dohody“
nemůže být vykládána tak přísně, že jakýkoliv požadavek vyvlastňovaného na
úpravu projektu je odmítnutím dohody, takové „dohadování by probíhalo jen o
formální podobě smlouvy, nikoli o jejím obsahu“. Namítl také
„nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně“, neboť „z rozsudku není
zřejmé, jak dospěl soud k závěru, že nelze uzavřít dohodu, že zde je veřejný
zájem na vyvlastnění a proč by koncentrace stanovená pro správní řízení měla
mít účinky i v následném soudním řízení“.
Účastník Městys Suchdol nad Odrou navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné
odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky procesního práva (výkladu ustanovení § 250f o. s. ř. ve znění
účinném do 31. 12. 2013), která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud ve
všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení
§ 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posoudit podle zákona č. 184/2006
Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákona
o vyvlastnění), ve znění účinném do 30. 6. 2012 (srov. též Čl. II bod 1 zákona
č. 405/2012 Sb.) [dále jen „zákon o vyvlastnění“] a podle ustanovení Části páté
občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů)
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OSŘ“).
Rozhodl-li správní orgán (tj. orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného
celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený
podle zvláštního právního předpisu) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné
právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a
obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 OSŘ) a o nichž podle zákona rozhodují správní
orgány (srov. § 7 odst. 2 OSŘ), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní
moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení (srov.
§ 244 odst. 1 OSŘ); to neplatí, rozhodl-li o sporu nebo o jiné právní věci
rozhodce nebo stálý rozhodčí soud, nebo jestliže se rozhodnutí správního orgánu
v důsledku námitek nebo jiného obdobného úkonu účastníka právního vztahu
učiněného před správním orgánem podle zvláštního zákona zrušuje nebo pozbývá
účinnosti, anebo odkázal-li podle zvláštního právního předpisu správní orgán
účastníky právního vztahu s jejich nároky na řízení před soudem (srov. § 244
odst. 2 OSŘ).
K návrhu je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím
správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna,
zrušena, určena nebo zamítnuta; tento návrh se nazývá žalobou (srov. § 246
odst. 1 OSŘ).
Žaloba musí kromě obecných náležitostí podání (uvedených v ustanovení § 42
odst. 4 OSŘ) obsahovat označení účastníků řízení, sporu nebo jiné právní věci,
o které správní orgán rozhodl, a rozhodnutí správního orgánu, vylíčení
skutečností, které svědčí o tom, že žaloba je podána včas, údaje o tom, v čem
žalobce spatřuje, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech,
označení důkazů, které by měly být v řízení před soudem provedeny, jakož i to,
v jakém rozsahu má být spor nebo jiná právní věc soudem projednána a rozhodnuta
a jak má být spor nebo jiná právní věc soudem rozhodnuta (srov. § 246 odst. 2
OSŘ). Žaloba je nepřípustná, jestliže žalobce nevyužil v řízení před správním
orgánem řádné opravné prostředky nebo jestliže jím uplatněné řádné opravné
prostředky nebyly správním orgánem pro opožděnost projednány (§ 247 odst. 2
OSŘ).
Věc vyvlastnění (odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva
odpovídajícího věcnému břemeni k pozemku nebo ke stavbě pro dosažení účelu
vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem) je právní věcí, která vyplývá z
občanskoprávních vztahů a o níž podle zákona rozhoduje správní orgán -
vyvlastňovací úřad (srov. § 15 zákona o vyvlastnění). Nabylo-li rozhodnutí
vyvlastňovacího úřadu právní moci, může být - jak vyplývá z ustanovení § 244
odst. 1 OSŘ - tatáž věc vyvlastnění projednána na návrh (na základě žaloby
podané podle ustanovení § 246 OSŘ) v občanském soudním řízení způsobem a za
podmínek uvedených v Části páté občanského soudního řádu (§ 244 až 250l OSŘ) a
v ustanovení § 28 zákona o vyvlastnění.
Z uvedeného v první řadě vyplývá, že projednání věci soudem v řízení podle
Části páté občanského soudního řádu nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti
(zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo
rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata
projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž bylo
pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení spočívá v
tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před
správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným
rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci
pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové
projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci,
dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem
tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky
vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu,
v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně
uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu (novému)
projednání a rozhodnutí.
Soud projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo
jiné právní věci v řízení před soudem (§ 250f OSŘ).
Z dispoziční zásady ovládající občanské soudní řízení mimo jiné vyplývá, že
věc, o níž rozhodl správní orgán, smí být v řízení podle Části páté občanského
soudního řádu rozhodnuta nejen v takovém rozsahu, v jakém o ní rozhodl správní
orgán, ale také v rozsahu vymezeném žalobcem; žalobci se proto ukládá, aby v
žalobě vymezil, v jakém rozsahu má být spor nebo jiná právní věc soudem
projednána a rozhodnuta. Rozsah, v jakém soud věc projedná a rozhodne, je tedy
určována jednak tím, o čem správní orgán pravomocně rozhodl, jednak požadavkem
žalobce vyjádřeném v žalobě o tom, v jakém rozsahu má být věc soudem znovu
projednána a rozhodnuta. Rozsah, v jakém žalobce požaduje projednání a
rozhodnutí věci soudem, může měnit jen do uplynutí lhůt k žalobě. Soud může při
projednávání věci dospět k jiným (odlišným) skutkovým zjištěním a závěrům, než
která učinil při opatřování podkladů a při jejich hodnocení správní orgán. Soud
současně navazuje na výsledky řízení před správním orgánem a jeho úkolem je jak
prověřit správnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem, tak také
učinit vlastní skutková zjištění a skutkové závěry, je-li zřejmé, že zjištění
skutkového stavu věci správním orgánem nemůže obstát. Soud může v řízení podle
Části páté občanského soudního řádu převzít skutková zjištění správního orgánu
tehdy, nemá-li soud pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění
správního orgánu a nevznesli-li v tomto směru žádné námitky ani účastníci
(srov. § 250e OSŘ). Soud smí též zopakovat důkazy provedené před správním
orgánem a, nebrání-li tomu účinky koncentrace řízení (§ 250d OSŘ), přihlédnout
k nově tvrzeným skutečnostem a provést další důkazy.
V projednávané věci žalobce již v podané žalobě mimo jiné namítal stanovení
nízké náhrady za vyvlastněné pozemky (cca 60 Kč/m2), v přípravném jednání dne
29. 5. 2012 a při jednání před soudem prvního stupně dne 13. 6. 2014 opakovaně
uvedl, že nesouhlasí s výší náhrady za vyvlastněné pozemky tak, jak byla
stanovena znaleckým posudkem, neboť se nejednalo o cenu obvyklou v daném místě
a čase, a navrhl další dokazování. Soud prvního stupně i odvolací soud se však
námitkami žalobce proti stanovení výše náhrady za vyvlastněné pozemky
nezabývaly, neboť dovodily, že „žalobce v průběhu vyvlastňovacího řízení
neprojevil nesouhlas s výší náhrady za vyvlastnění, ani v odvolání, a že nelze
tuto argumentaci proto připustit ani v řízení o žalobě podle části páté o. s.
ř.“ S tímto závěrem soudů obou stupňů dovolací soud nesouhlasí.
Jak již bylo výše uvedeno, účastníku řízení před správním orgánem, který
vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky (jak tomu bylo
v projednávané věci) a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního
orgánu, se umožňuje, aby požadoval nové projednání věci u soudu a nové
rozhodnutí ve věci, a soud věc projedná a rozhodne v rozsahu, jak o ní rozhodl
správní orgán a jak to požaduje žalobce v žalobě. Soud může v řízení převzít
skutková zjištění správního orgánu tehdy, nemá-li pochybnosti o správnosti a
úplnosti skutkových zjištění správního orgánu a nevznesli-li v tomto směru
žádné námitky ani účastníci. Naznačeným způsobem však soudy nepostupovaly.
Přehlédly, že – jak výše uvedeno - nové projednání věci soudem (podle části
páté OSŘ) navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky
vázáno. Projevoval-li žalobce již v žalobě, v přípravném řízení i při jednání
před soudem prvního stupně nesouhlas s výší stanovené náhrady za vyvlastněné
pozemky (cca 60,- Kč/m?), nelze učinit závěr, že snad byla výše náhrady za
vyvlastňované pozemky stanovena dohodou (že s výší stanovené náhrady žalobce
souhlasil). V této souvislosti je nesprávný i závěr učiněný s odkazem na
ustanovení § 247 odst. 2 OSŘ, že výše náhrady nemůže být přezkoumávána proto,
že námitku proti ní nevznesl žalobce v odvolání ve vyvlastňovacím řízení.
Citované ustanovení totiž dopadá na opravné prostředky proti rozhodnutím
vydaným ve vyvlastňovacím řízení, nikoli na jednotlivá tvrzení a skutkové či
právní závěry v takovém řízení učiněné.
Námitka žalobce, že „veřejný zájem na vyvlastnění nebyl ve vyvlastňovacím
řízení prokázán“, není důvodná. Odvolací soud (i soud prvního stupně) správně
dovodil, že veřejný zájem je neurčitý právní pojem, který je třeba zjišťovat
pro každý konkrétní případ, přičemž veřejný zájem nutno chápat jako zájem,
který by bylo možno označit za obecně prospěšný (srov. např. rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 10 Ca 65/98, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03). Úkolem
územního plánování je harmonizace a regulace rozvoje širšího územního celku,
přičemž pořizování územně plánovací dokumentace je výrazem veřejného zájmu na
naplnění cílů definovaných v § 18 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu (stavební zákon). Rozhodování v tomto procesu (rozhodnutí o
pořízení územního plánu, zadání územního plánu, schválení pokynů k zapracování
do návrhu územního plánu, i vydání územního plánu či zamítnutí návrhu na jeho
vydání) je svěřeno zastupitelstvu příslušné obce v rámci její samostatné
působnosti (srov. § 6 odst. 5 stavebního zákona). Tyto výstupy (tedy i
schválený návrh územního plánu) představují konkrétní podobu veřejného zájmu na
prostorovém a funkčním využití území obce, na podobě její infrastruktury, na
jejím dalším rozvoji atd. Jsou výsledkem konsensu, na němž se usnesli
jednotliví zastupitelé reprezentující různé skupinové i individuální zájmy
obyvatel. Odvolací soud proto dospěl ke správnému závěru, že veřejný zájem v
tomto konkrétním případě byl splněn, neboť se jednalo o veřejně prospěšnou
stavbu pro dopravu (výstavbu silnice III/04738) v Suchdole nad Odrou uvedenou v
územním plánu (umístěnou pravomocným územním rozhodnutím), jejímž účelem bylo
zkvalitnění dopravy mezi městysem Suchdol nad Odrou a jeho místní částí K.,
hlavně narovnání nepřehledné zatáčky u hostince U Plšků. V průběhu správního
řízení nedošlo mezi vyvlastnitelem a žalobcem k uzavření dohody o vykoupení
předmětných pozemků, neboť žalobce byl ochoten na dohodu přistoupit jen při
splnění více podmínek (měl odlišné představy o umístění stavby, k jejíž
realizaci měly tyto pozemky sloužit, požadoval změnu územního plánu), tyto
podmínky byly ale pro vyvlastnitele nepřijatelné. Není proto důvodná ani
žalobcova námitka o tom, že „nebyla splněna jedna z podmínek vyvlastnění –
dosažení dohody“, když k dohodě o prodeji pozemků určených k uskutečnění
předmětné veřejně prospěšné stavby mezi účastníky nedošlo.
Podle ustanovení § 250a odst. 1 OSŘ účastníky řízení jsou žalobce a ti, kdo
byli účastníky v řízení před správním orgánem.
Účastníci vyvlastňovacího řízení jsou vyvlastnitel, vyvlastňovaný, zástavní
věřitel, podzástavní věřitel, oprávněný z práva odpovídajícího věcnému břemeni
váznoucímu na pozemku nebo stavbě, jichž se vyvlastnění týká, a nájemce pozemku
nebo stavby, jichž se vyvlastnění týká, nebo jejich částí s výjimkou nájemce
bytu (§ 17 odst. 1 zákona o vyvlastnění).
Podle ustanovení § 250b odst. 2 OSŘ v průběhu řízení před soudem nesmí být
změněn okruh účastníků, jaký tu byl v době rozhodnutí správního orgánu; to
neplatí, došlo-li za řízení před soudem k procesnímu nástupnictví (§ 107 a
107a).
Z povahy řízení podle Části páté občanského soudního řádu vyplývá, že
projednání a rozhodnutí právní věci v občanském soudním řízení se musí
zúčastnit ti, kdo byli účastníky řízení před správním orgánem. Navrhovatel a
odpůrce ve sporném řízení před správním orgánem nebo ti, kdo byli jinak
účastníky řízení před správním orgánem a kteří nepodali žalobu, jsou ze zákona
účastníky řízení podle Části páté občanského soudního řádu. V případě, že ten,
kdo byl účastníkem řízení před správním orgánem, po rozhodnutí správního orgánu
zemře nebo zanikne, nebo že dojde k přechodu nebo převodu jeho práva a
povinnosti na jiného, je účastníkem řízení podle Části páté občanského soudního
řádu jeho právní nástupce. Ztratí-li žalobce nebo jiný účastník po podání
žaloby podle § 246 OSŘ způsobilost být účastníkem řízení, soud nejprve podle
povahy věci posoudí, zda uvedená skutečnost sama o sobě brání dalšímu
pokračování v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat. V případech, kdy nelze v
řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Nebude-li řízení zastaveno, soud dále
posoudí, zda je možné v řízení ihned pokračovat. Tam, kde to nebude možné,
řízení usnesením přeruší. Kdo je procesním nástupcem účastníka, který ztratil
způsobilost být účastníkem řízení, vyplývá z přiměřeného užití ustanovení § 107
odst. 2, 3 o. s. ř. Procesní nástupnictví je zde odvozeno od nástupnictví
hmotněprávního; procesním nástupcem je proto vždy ten, kdo podle hmotného práva
převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Nebude-li řízení zastaveno a
v řízení je možné ihned pokračovat nebo odpadla-li překážka bránící pokračování
v řízení, soud zjistí (bez návrhu z úřední povinnosti), kdo je procesním
nástupcem zemřelého (zaniklého) účastníka. O tom, s kým bude v řízení
pokračováno na místě účastníka, jenž ztratil způsobilost být účastníkem řízení
(tedy kdo je jeho procesním nástupcem v projednávané věci), soud vždy rozhodne
usnesením. Soud může v řízení pokračovat vždy až po právní moci usnesení o
procesním nástupnictví. Ten, kdo podle pravomocného usnesení nastoupil do
řízení na místo účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení,
musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (§ 107
odst. 4 o. s. ř.).
V průběhu řízení (po podání žaloby žalobcem) zemřel dne 23. 10. 2012 F. L.,
který byl účastníkem řízení o vyvlastnění (spoluvlastníkem vyvlastněného
pozemku parc. č. 2294/5 o výměře 59 m2 v k. ú. Suchdol nad Odrou). I když soud
prvního stupně usnesením ze dne 23. 8. 2013, č. j. 23 C 163/2011 – 45, podle
ustanovení § 107 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude namísto F. L.
pokračováno s J. L., jako jediným dědicem zemřelého účastníka, s J. L., právním
nástupcem původního účastníka F. L. v řízení po právní moci uvedeného usnesení
nejednal a „účast J. L. v řízení skončil“, neboť „žalobou není dotčeno
rozhodnutí o vyvlastnění spoluvlastnického podílu F. L.“. Uvedený závěr soudu
prvního stupně není správný. Z výše uvedeného vyplývá, že projednání a
rozhodnutí právní věci v občanském soudním řízení se musí zúčastnit ti, kdo
byli účastníky řízení před správním orgánem nebo jejich právní nástupci.
Procesním nástupcem je ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo
povinnost, o něž v řízení jde. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v řízení
nejednal s právním nástupcem původního účastníka řízení o vyvlastnění a protože
nápravu nezjednal ani odvolací soud, je řízení před soudy postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolací soud k ní ve
smyslu ustanovení § 245 a § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když
nebyla uplatněna v dovolání.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný (v souladu se zákonem) a protože
nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 245, § 243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Krajskému soudu v
Ostravě) k dalšímu řízení (§ 245, § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu