Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné i tehdy, jestliže ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Námitka dovolatele, že u odvolacího soudu rozhodoval vyloučený soudce JUDr. V. B., není důvodná.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. § 116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.6.1994 č.j. 16 Co 62/94-92, na jehož základě na podjatost soudce JUDr. V. B. žalobce usuzuje, bylo v posuzované věci zrušeno usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení. V odůvodnění tohoto usnesení provedl odvolací soud rozbor spisu žalobce vedeného Českou správou sociálního zabezpečení, pracovištěm v O., a dovodil, že „v současné době lze bez ohledu na současný stav správního řízení o zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu soustavného zaměstnání učinit závěr o existenci výpovědního důvodu - pravomocného rozhodnutí o nezpůsobilosti žalobce k výkonu soustavného zaměstnání v době dání výpovědi“. Z uvedeného je zřejmé, že nelze korektně namítat, že tehdy senát odvolacího soudu „před vynesením rozsudku veřejně vyjádřil svůj názor“ na to, jaký závěr o platnosti výpovědi obecně a o existenci výpovědního důvodu zvláště hodlá zaujmout. Soudní praxe již v dřívější době zaujala stanovisko, že důvodem k vyloučení soudce ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. nemohou být pouze okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7.1999 sp.zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněný pod č. 33 v časopise Soudní judikatura č. 3, roč. 2000) a dovolací soud ani v současné době neshledává důvod k jeho změně. Z uvedeného vyplývá závěr (který již dříve vyslovil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25.5.2000 č.j. Nco 69/2000-123), že soudce Krajského soudu v Ostravě JUDr. V. B. není vyloučen z projednávání a rozhodování této věci a tedy že z tohoto důvodu řízení vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. není postiženo.
Důvodná není ani námitka dovolatele, že vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. trpí řízení před soudem prvního stupně proto, že v důsledku změny v osobě předsedkyně senátu byl soud nesprávně obsazen.
Nesprávné obsazení soudu jako skutečnost opodstatňující přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř je dána nejen tehdy, když namísto senátu složeného ze zákonem předepsaného počtu soudců rozhodne buď soudce jediný (samosoudce) anebo senát v jiném, než v předepsaném počtu soudců, nýbrž i tehdy, jestliže věc projednávají a rozhodují soudci, kteří k tomu nejsou zákonem povoláni, tj. kteří nejsou v konkrétní věci zákonnými soudci.
Zákonným soudcem je každý soudce určený k projednání a rozhodnutí konkrétní věci podle příslušných právních předpisů, včetně norem interní povahy. Osoba soudce, jemuž věc přísluší projednávat, musí být zpravidla jista předtím, než návrh (žaloba) ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní, dojde soudu. Významnou garancí v tomto směru (kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení) je tak i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle předem stanovených pravidel. Tato pravidla rozdělení prací u soudů na kalendářní rok jsou obsažena v rozvrhu práce soudů (srov. ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti ČR č. 37/1992 Sb, o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, v platném znění), který slouží k zajištění a konkrétnímu provedení principu zákonného soudce u jednotlivých soudů. Uvedené pravidlo však neplatí bezvyjímečně. V případě dlouhodobé nepřítomnosti soudce nebo výrazných rozdílů v pracovním vytížení je totiž předseda soudu oprávněn určit rozsah přesunu agendy do jiného oddělení v souladu se stanoveným zastupováním v rozvrhu práce (srov ustanovení § 2 a § 4 vyhlášky č. 37/1992 Sb.). Protože k uvedenému přesunu agendy dochází na základě opatření (aktu řízení) předsedy soudu, jehož obsah není formalizován, nelze samotnou okolnost, že opatření o přidělení věci do jiného senátu 8C „z důvodu výrazného rozdílu v pracovním vytížení“ neobsahuje odůvodnění, resp. - jak žalobce uvádí - „bližší konkretizaci důvodů“, považovat za způsobilý podklad pro závěr, že „tím došlo k porušení ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“.
Je tomu tak i proto, že ústavní zásadu zákonného soudce nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Je proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany plynoucí z uvedeného principu uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti tuto námitku odůvodňující se mu staly známy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, uveřejněný pod č. 65 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8). Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce při vědomí všech okolností, na které poukazuje v dovolání, nenamítal, že soud byl nesprávně obsazen a ani v odvolacím řízení nevyužil možnosti vyjádřit se „k osobě nové předsedkyně senátu“, což - jak nyní uvádí - neměl možnost učinit v řízení před soudem prvního stupně; tuto námitku vznesl až poté, co soudy ve věci rozhodly v jeho neprospěch. Z uvedeného vyplývá, že řízení vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. netrpí.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce rovněž vyslovuje nesouhlas se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, neboť podle jeho názoru soudy obou stupňů vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, „při provádění důkazů nerespektovaly“ ustanovení § 120 o.s.ř. a nesprávně posoudily existenci pravomocného rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy, které bylo podkladem k výpovědi, i existenci naléhavého právního zájmu na určení, že pracovní poměr žalobce u žalovaného trvá. K uvedeným námitkám dovolatele, které představují dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř., však nebylo možné přihlédnout. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů může dovolací soud přezkoumat jen tehdy, jestliže je dovolání přípustné podle ustanovení § 238, popřípadě podle ustanovení § 239 o.s.ř., což - jak uvedeno výše - v posuzovaném případě splněno nebylo.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst.1 písm. f) a g) o.s.ř. postižen, protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř., a protože dovolání není z hlediska ustanovení § 238 o.s.ř. [a tedy z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř.], případně z hlediska ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. února 2002
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu