21 Cdo 4596/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně Č. r. - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti
žalovaným 1) M. T., 2) A. T., o 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 136/2006, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. června 2007
č.j. 60 Co 154/2007-62, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou u Okresního soudu v Kroměříži dne
4.9.2006, aby jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně částku 130.000,- Kč
spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně za dobu od 30.11.1999 do zaplacení
\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že mezi bývalým Okresním národním výborem a
žalovanými byla uzavřena \"smlouva o poskytnutí státního příspěvku na
individuální bytovou výstavbu občanům - stavebníkům a omezení převodu
nemovitosti dle vyhl. č. 136/1985 Sb. ve znění pozdějších předpisů\", podle
které jim byl na výstavbu rodinného domu, poskytnut státní příspěvek a podle
které se žalovaní zavázali příspěvek vrátit, nebude-li stavba dokončena tak,
aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10ti let od uzavření
smlouvy. Vzhledem k tomu, že kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci teprve
dne 17.4.2000, jsou žalovaní povinni poskytnutý státní příspěvek vrátit.
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 12.2.2007 č.j. 5 C 136/2006-42
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně
a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 740,- Kč a České republice - Okresnímu
soudu v Kroměříži soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 5.200,-
Kč. Z provedených důkazů zjistil, že žalovaným byl \"národním výborem poskytnut
příspěvek na stavbu rodinného domu\", že nárok na vrácení příspěvku byl
zajištěn omezením převodu nemovitosti, že \"žalovaní se zavázali, že kolaudační
rozhodnutí nabude právní moci nejpozději do 10-ti let ode dne uzavření smlouvy,
tedy do 30.10.1999 (smlouva byla uzavřena dne 30.10.1989)\", že žalovaní
rodinný domek dokončili opožděně a kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci až
dne 17.4.2000 a že žalovaní byli povinni tuto skutečnost neprodleně oznámit
národnímu výboru a státní příspěvek nejpozději do uplynutí lhůty k předložení
pravomocného kolaudačního rozhodnutí, resp. do 30-ti dnů od oznámení této
skutečnosti, tedy do 29.11.1999 (do 30-ti dnů ode dne 30.10.1999), vrátit;
žalovaní se tak dostali do prodlení s vrácením příspěvku dnem 30.11.1999. Soud
prvního stupně odmítl žalovanými namítnuté promlčení práva s odůvodněním, že
\"žalobkyně mohla nárok na vrácení státního příspěvku uplatnit žalobou u soudu
nejdříve dne 30.11.1999\", že \"soudní řízení bylo zahájeno dne 4.9.2006\" a že
tedy \"neuplynula desetiletá promlčecí doba uvedená v § 109 občanského zákoníku
ve znění účinném do 31.12.1988\". Na povinnosti vrátit příspěvek nic nemění ani
to, že žalovaní požádali \"o upuštění od vymáhání vrácení státního příspěvku\",
neboť okolnost, zda \"stát upustí od vymáhání vrácení státního příspěvku záleží
na jeho správním uvážení, na upuštění od vymáhání vrácení příspěvku není právní
nárok\".
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne
7.6.2007 č.j. 60 Co 154/2007-62 rozsudek soudu prvního stupně v části výroku
týkající se povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně
130.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně od 1.12.1999 do zaplacení a
ve výroku o náhradě nákladů potvrdil a v části výroku týkající se úroku z
prodlení ve výši 10% ročně z částky 130.000,- Kč za den 30.11.1999 změnil tak,
že žalobu v tomto rozsahu zamítl; současně rozhodl, že žalovaný 1) a žalovaná
2) jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů každý 903,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního
stupně v tom, že \"žalovaní jsou povinni vrátit žalobkyni 130.000,- Kč na
základě smluvního ujednání, neboť nedodrželi 10ti letou lhůtu ke kolaudaci
rodinného domu\". Odmítl současně námitku žalovaných, že \"zaměstnanec právního
předchůdce žalobkyně žalovaným přislíbil, že nárok nebude vymáhán\", když z
přípisu žalobkyně ze dne 10.5.2000 vyplývá, že nic takového závazně přislíbit
nemínila a že \"ústní příslib nemůže mít důsledky jako změna písemné smlouvy a
nešlo o relevantní vzdání se nároku\". Ohledně úroků z prodlení odvolací soud
dovodil, že žalovaným uplynula lhůta k předložení pravomocného kolaudačního
rozhodnutí dnem 30.10.1999, že posledním dnem pro splnění jejich dluhu byl den
30.11.1999 a že se proto žalovaní dostali do prodlení teprve dnem 1.12.1999 a
nikoliv již dnem 30.11.1999, jak nesprávně uvedl soud prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, a to - jak
vyplývá z obsahu dovolání - ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen. Namítají, že soud prvního stupně nepřihlédl k návrhu žalovaných na
přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního
řádu, neboť žalovaní žádostí ze dne 17.1.2007 požádali Ministerstvo financí ČR
a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových o upuštění od vymáhání
vrácení příspěvku. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jim sice
sdělil, že na něj nepřešla možnost upustit od vymáhání příspěvku podle § 34
odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), žalovaní však
s tímto názorem nesouhlasí a dovozují, že uvedené ustanovení poskytuje možnost
upustit od vymáhání vrácení příspěvku i v době po zrušení okresních úřadů.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě, shledá-li je
přípustným, zamítl. Uvedla, že \"podpisem smlouvy se žalovaní zavázali
kolaudovat budovaný dům, včetně nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí, v
desetileté lhůtě, přičemž pro případ nesplnění této povinnosti vzali na sebe
závazek vrátit poskytnutý státní příspěvek a jsou proto dle názoru žalobkyně
povinni tento závazek též splnit\", že podle ustanovení § 17 odst. 3 písm. b)
vyhlášky č. 136/1985 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) \"mohl bývalý Okresní
úřad v K. uzavřít se žalovanými v odůvodněných případech dohodu o prodloužení
lhůty k předložení pravomocného kolaudační rozhodnutí, avšak ve spise se
takováto dohoda nenachází a zřejmě nebyla ani uzavřena\", a že podle ustanovení
§ 34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) \"mohl
příslušný úřad od vymáhání vrácení příspěvku upustit, avšak rovněž ve spise
nebyla nalezena ani dohoda o upuštění od vymáhání pohledávky\". Žalobkyně
poukazuje na skutečnost, že \"dle bodu 14 čl. CXVII části sto sedmnácté zákona
č. 320/2002 Sb., na ni přešla dnem 1.1.2003 příslušnost hospodařit s majetkem
České republiky včetně práv, se kterými byly příslušné hospodařit okresní úřady
\", a že \"v rámci současné právní úpravy vystupuje pouze jako věřitel s
povinností vymáhat pohledávky z individuální bytové výstavby, při této činnosti
však nepostupuje podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., neboť podle platné právní
úpravy působnost okresních úřadů, kterou podle této vyhlášky vykonávaly, na ni
nepřešla\"; v případě prominutí dluhu, vzniklého porušením podmínek smlouvy o
poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, žalobkyně může
postupovat jen podle ustanovení § 34 zákona č. 219/2000 Sb. K námitce
žalovaných, že podali žádost o upuštění od vymáhání vrácení příspěvku a je tedy
dán důvod k přerušení řízení dle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) občanského
soudního řádu, žalobkyně uvedla, že \"k přerušení řízení nebyl dán zákonný
důvod, neboť v dané věci neprobíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může
mít význam pro rozhodnutí soudu\" a že \"předpokladem pro vyřízení žádosti
žalovaných o prominutí dluhu, je existence pravomocného rozsudku soudu, příp.
písemné uznání dluhu\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu tedy může
být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění dovolatelé nezpochybňují a ani přezkumu
dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že
Smlouva o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu a
omezení převodu nemovitosti byla mezi býv. Okresním národním výborem v K. a
žalovanými uzavřena dne 30.10.1989 a že rozhodnutí o povolení užívání stavby
(kolaudační rozhodnutí) novostavby rodinného domku žalovaných nabylo právní
moci dnem 17.4.2000. Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci mimo
jiné významné, zda žalovaní mají právo (nárok) požadovat, aby žalobkyně
upustila ve smyslu ustanovení § 34 odst.14 vyhlášky č. 136/1985 Sb., o
finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a
modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění vyhlášek č. 74/1989
Sb., č. 73/1991 Sb., č. 398/1992 Sb., č. 89/1998 Sb. a č. 385/2000 Sb. (dále
jen \"vyhlášky č. 136/1985 Sb.\") od vymáhání vrácení státního příspěvku.
Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí věci odvolacím soudem významné
(určující), představuje rozsudek odvolacího soudu (v napadeném potvrzujícím
výroku) rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaných proti rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 34 odst. 14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. jestliže u
individuální bytové výstavby zahájené na základě stavebního povolení vydaného
od 20.4.1989 došlo nebo dojde k porušení podmínek smlouvy o poskytnutí státního
příspěvku tím, že nebyla dodržena doba výstavby uvedená v § 17 odst. 3 písm. b)
této vyhlášky, avšak kolaudační rozhodnutí nabude právní moci nejpozději do 13
let ode dne uzavření smlouvy, může příslušný úřad od vymáhání vrácení příspěvku
upustit.
Uvedené ustanovení - jak je nepochybné z jeho znění - neposkytuje stavebníkům
právo, aby \"příslušný úřad\" upustil od vymáhání vrácení příspěvku, nebyla-li
sice dodržena doba výstavby tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci
nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku
(nebyla-li v odůvodněných případech dohodnuta lhůta delší), avšak stavební
povolení bylo vydáno v době po dni 20.4.1989 a kolaudační rozhodnutí nabylo
právní moci nejpozději do 13 let ode dne uzavření smlouvy. Jde jen o možnost
poskytnutou \"příslušnému úřadu\", kterou využít může, ale nemusí (srov. slovo
\"může\" v tomto ustanovení uvedené); na upuštění od vymáhání vrácení příspěvku
proto není právní nárok.
I když nelze souhlasit s názorem žalované, že by na ni nepřešla - po zrušení
okresních úřadů, provedeném ke dni 31.12.2002 - působnost rozhodovat o upuštění
od vymáhání vrácení státního příspěvku ve smyslu ustanovení § 34 odst.14
vyhlášky č. 136/1985 Sb. (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII body 14 a 14a
zákona č. 320/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů), bylo pro právní posouzení
projednávané věci rozhodující, že žalobkyně od vymáhání vrácení příspěvku
neupustila, že to, jak je zřejmé z jejího vystupování za řízení, nemá ani v
úmyslu učinit a že na upuštění od vymáhání vrácení příspěvku podle ustanovení §
34 odst.14 vyhlášky č. 136/1985 Sb. není právní nárok. Soudy proto dospěly ke
správnému závěru, že žalobě muselo být vyhověno.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu
je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno,
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaní s
ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu