21 Cdo 4674/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobců a) D. A. S. M., a b) R. S. S., obou zastoupených Mgr. Martinou
Szwarcovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Karlova č. 455/48, proti žalované
Ing. Jaroslavě Dlabolové se sídlem v Praze 10, Révová č. 3242/3, jako
insolvenční správkyni dlužníka P. H., zastoupené JUDr. Miroslavem Bartoněm,
advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská č. 577/33, o určení dědického práva,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 466/2009, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2014, č. j. 18
Co 121/2014-575, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15.
ledna 2014, č. j. 16 C 466/2009-548, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 zahájil řízení o dědictví po J. D. S. M., který byl
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23.8.2007, č.j. 28 Nc 551/2005-71,
prohlášen za mrtvého s tím, že nepřežil den 2.8.2007, a pověřil JUDr. Ludmilu
Jedličkovou, notářku v Praze, aby jako soudní komisař provedla v řízení o
dědictví potřebné úkony. Poté, co P. H. předložil závěť zůstavitele ze dne
21.6.2002 a co žalobci (jako dědici zůstavitele ze zákona) tuto závěť
"zpochybnili", Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 29.1.2009, č.j. 13 D
964/2007-54, řízení o dědictví přerušil a žalobcům uložil, aby podali proti P.
H. žalobu o určení, že "jsou dědici po zůstaviteli".
Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 9.9.2009 a
doplněnou podáním ze dne 14.5.2010 proti P. H. domáhali, aby bylo určeno, že P. H. "není dědicem po zůstaviteli J. D. S. M., prohlášeném za mrtvého ke dni
2.8.2007". Žalobu odůvodnili zejména tím, že holografní závěť zůstavitele, na
jejímž základě je P. H. účastníkem dědického řízení a kterou předložil soudu,
"je neplatná", neboť písmo, kterým je závěť psaná a podepsaná, "není písmem
zůstavitele", jenž psal a podepisoval se jinak, a tento právní úkon zůstavitel
nepochybně neučinil "svobodně a vážně", neboť "je velmi pravděpodobné", že P. H. byl přítomen sepisování závěti a zůstavitele přiměl k tomu, aby tuto závěť v
jeho prospěch sepsal a podepsal, a že je také "podezřelé", že závěť byla
sepsána dne 21.2.2002 (správně dne 21.6.2002), tj. krátce před zmizením
zůstavitele, "právě ve prospěch P. H.". Žalobci mají za to, že dědické právní
poměry zůstavitele se ve smyslu ustanovení § 17 zákona č. 97/1963 Sb., o
mezinárodním právu soukromém a procesním (ve znění pozdějších předpisů), řídí
právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době smrti, a že pro
posouzení platnosti závěti byl ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (ve znění pozdějších
předpisů), rozhodný právní řád státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době
pořízení závěti; protože zůstavitel byl rezidentem Isle of Man, který je
korunním závislým územím ve vlastnictví Velké Británie a Severního Irska (a
není suverénním státem), a státní příslušnost obyvatel Isle of Man se posuzuje
podle britského práva (British Nationality Act 1981), řídí se dědické právní
poměry, včetně posouzení platnosti závěti, "britským právem", jehož kolizní
normy určují rozhodný právní řád podle hraničních určovatelů pro movité věci a
pro nemovité věci, přičemž pro posouzení charakteru věcí náležejících do
dědictví, mezi které patřil také obchodní podíl zůstavitele ve společnosti
TADEMA s.r.o., bylo rozhodné české právo, a proto se podle žalobců jedná o
"movité dědictví", pro které je hraničním určovatelem "domicil zůstavitele". Protože se žalobci domnívají, že zůstavitel měl domicil na Isle of Man,
odvozují z toho, že dědické právní poměry a otázka platnosti závěti se mají
řídit právem Isle of Man, který má svůj samostatný právní řád (systém common
law), tzv. "Manx Law", a to v případě dědění ze závěti a posouzení (materiální)
platnosti závěti ustanoveními "Wills Act 1985" a v případě, že zůstavitel
nezanechal závěť (nebo že je závěť neplatná), ustanoveními "Administration of
Estates Act 1990", přičemž Manx Law je "samostatnou jurisdikcí" oddělenou od
jurisdikce Spojeného království, kdy, není-li zákonná úprava ohledně určitých
právních institutů nebo nebylo-li o výkladu zákonných norem rozhodnuto soudem
Isle of Man, použijí se "podpůrně" normy nebo precedenty jurisdikce Spojeného
království. Podle žalobců je závěť, kterou zůstavitel odkázal veškerý majetek v
České republice P. H., "neplatná", neboť byla pořízena pod "nepřiměřeným
vlivem" na zůstavitele ze strany P.
H., který byl jednatelem ve společnosti,
jíž byl zůstavitel jediným společníkem a v níž funkci jednatele nemohl
vykonávat z důvodu své státní příslušnosti (na P. H. proto přechází důkazní
břemeno k vyvrácení domněnky "nepřiměřeného vlivu"), a také za "podezřelých
okolností, které si žádají vysvětlení".
V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo dnem 4.1.2011 v 10.04 hod na
návrh dlužníka zahájeno u P. H. insolvenční řízení a usnesením Krajského soudu
v Praze ze dne 1.2.2011, č.j. KSPH 38 INS 28/2011-A-10, byl u dlužníka P. H.
zjištěn úpadek a na jeho majetek byl prohlášen konkurs; účinky zjištění úpadku
a prohlášení konkursu nastaly dnem 3.2.2011 v 18.22 hod.
Poté, co bylo zjištěno, že Ing. Jaroslava Dlabolová jako insolvenční správkyně
dlužníka P. H. zapsala do seznamu majetkové podstaty zůstavitelův "100%
obchodní podíl ve společnosti TADEMA s.r.o., IČO 25627651", že žalobci podali u
soudu žalobu o vyloučení této věci z majetkové podstaty (řízení je vedeno u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 ICm 967/2011 a dosud nebylo skončeno ani
v prvním stupni), že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6.5.2011, č.j. 38
ICm 967/2011-26, rozhodl o přerušení řízení až "do pravomocného skončení řízení
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 466/2009" a že Krajský
soud v Praze usnesením ze dne 26.1.2012, č.j. 38 ICm 967/2011-37, na návrh
insolvenční správkyně Ing. Jaroslavy Dlabolové ve smyslu ustanovení § 265 odst. 2 insolvenčního zákona rozhodl, že "řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3
pod sp. zn. 16 C 466/2009 se nepřerušuje a Obvodní soud pro Prahu bude v řízení
vedeném pod sp. zn. 16 C 466/2009 pokračovat" s tím, že "insolvenční správce se
tímto rozhodnutím stává účastníkem řízení na místo dlužníka", Obvodní soud pro
Prahu 3 považoval za žalovanou insolvenční správkyni Ing. Jaroslavu Dlabolovou
a rozsudkem ze dne 15.1.2014, č.j. 16 C 466/2009-548, rozhodl, že P. H. není
"dědicem po zůstaviteli J. D. S. M., který byl s účinky pro Českou republiku
prohlášen za mrtvého ke dni 2.8.2007", a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobcům "na náhradě nákladů řízení z konkursní podstaty" 68.016,- Kč
k rukám advokátky Mgr. Martiny Szwarcové a že žalovaná je povinna zaplatit
"České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 3 jako organizační složce státu na
náhradě nákladů řízení z konkursní podstaty" 7.440,- Kč. Soud prvního stupně
nejprve dovodil, že insolvenční správkyně Ing. Jaroslava Dlabolová se stala
žalovanou na místě dlužníka P. H., neboť prohlášením konkursu na majetek P. H. došlo k přerušení řízení, insolvenční soud posléze nařídil jeho pokračování a
insolvenční správkyně Ing. Jaroslava Dlabolová se stala účastnicí tohoto
řízení. Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že zůstavitel se
narodil v Durbanu v Jihoafrické republice, že v roce 1976 odcestoval do
Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a v roce 1989 se trvale
usídlil na Ostrově Man, že až do prohlášení za mrtvého byl "kontinuálně občanem
Spojeného království Velké Británie a Severního Irska" a že "nikdy nebyl
občanem České republiky", kam se přestěhoval v roce 1997 a kde nebyl hlášen k
trvalému ani přechodnému pobytu a nikdy se nepřihlásil ani do evidence
cizinecké policie. Mezi zůstavitelem a P. H. se "postupem času vytvořil silný
citový vztah", vzájemně spolupracovali, bydleli v sousedících bytech, často se
navštěvovali, byli prakticky v neustálém kontaktu, měli společné přátele,
přičemž P. H. "byl hlavním pojítkem" mezi zůstavitelem a "okolím v České
republice", neboť zůstavitel česky zvládal "toliko základní fráze". Ze strany
zůstavitele se P. H. dostávalo "nejen psychické, ale zejména materiální a
finanční podpory", neboť zůstavitel mu pomohl "rozjet" v Praze podnikání, a P. H.
také "značně participoval" na podnikání zůstavitele, když byl "jediným
jednatelem zůstavitelovy společnosti TADEMA s.r.o.", měl přístup k majetku
firmy a disponoval s ním. Soud prvního stupně z uvedených zjištění dospěl k
závěru, že P. H. měl "nad osobou zůstavitele určitý a nezanedbatelný vliv",
jestliže zůstavitel "z logiky věci" důvěřoval P. H. ohledně "správy"
společnosti TADEMA s.r.o. a dalšího svého majetku. Při právním posouzení věci
soud prvního stupně dovodil, že ve smyslu ustanovení § 17 zákona č. 97/1963
Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (ve znění pozdějších předpisů),
je v projednávané věci rozhodné "právo britské, resp. právo vztahující se k
Ostrovu Man (the Manx Law), které je svébytným právním systémem, byť z valné
části ovlivněný britským právem, a vztahují se na něj přiměřeně precedenty
relevantní k posuzování soudních kauz na území Spojeného království", a že
je-li předmětem dědictví po zůstaviteli zůstavitelův movitý majetek v České
republice (zejména obchodní podíl ve společnosti TADEMA s.r.o., který je podle
českého právního řádu, na nějž odkazuje "britské právo" k posouzení charakteru
movitosti či nemovitosti, věcí movitou), pak "sporná závěť dopadá výlučně na
věci movité", čímž je dán pro užití hmotného práva "výlučný hraniční určovatel
v podobě domicilu zůstavitele v době jeho smrti" a domicilem zůstavitele bylo
"Spojené království, resp. Ostrov Man", neboť s delším pobytem zůstavitele v
České republice "nelze spojovat záměr natrvalo se zde usadit". S přihlédnutím k
"precedenčním rozhodnutím" soud prvního stupně dále dovodil, že závěť
zůstavitele je "neplatným právním úkonem", neboť byla pořízena pod
"nepřiměřeným vlivem", když P. H. (na kterého bylo přeneseno důkazní břemeno)
tuto "důvodně vyvstalou domněnku nepřiměřeného vlivu" nevyvrátil, a za
"podezřelých okolností", které P. H. také nevyvrátil; soud prvního stupně
současně přihlédl k tomu, že podle výsledků dokazování byli zůstavitel a P. H. "přinejmenším po určitou dobu" partnery, a přestože měl zůstavitel postavení
jediného společníka ve společnosti TADEMA s.r.o., byl to právě P. H., který měl
na chod společnosti z hlediska každodenního fungování nejsilnější vliv
(zůstavitel "prakticky neovládal" český jazyk a valnou většinu všech
záležitostí vyřizoval za zůstavitele P. H., kterému zůstavitel důvěřoval také
ohledně spravování svých finančních záležitostí), a uvedené okolnosti rovněž
nasvědčují "závěru o existenci nepřiměřeného vlivu", který "úzce koresponduje s
nevysvětlitelnými podezřelými okolnostmi ohledně sepsání závěti zůstavitele z
21.6.2002", které si žádají vysvětlení, jimiž je kromě samotného "zmizení
zůstavitele bezprostředně poté, co byla závěť sepsána a předána P. H.", také
skutečnost, že zůstavitel "zanechal závěť psanou velmi stručně a rukou",
přestože v minulosti si vždy nechal své závěti napsat úřední cestou, a že
žalobce a) "krátce po zmizení" zůstavitele našel v jeho bytě návrh závěti
sepsaný ve své anglické části strojově (či na PC) a ve své české části částečně
strojově (na PC) a zčásti rukou P. H., jakož i "rozpory" mezi tvrzeními P. H.
ohledně okamžiku, kdy se se zůstavitelem viděl naposledy, jeho chování během
vyšetřování zmizení zůstavitele, i skutečnosti týkající se vyklízení bytu
zůstavitele krátce po jeho zmizení a nabídky jeho pronájmu. Soud prvního stupně
odmítl námitky žalované "o nedodržení formulace odkazu dědického soudu", jakož
i ke zjištění obsahu rozhodného právního řádu s tím, že "Ministerstvo
spravedlnosti nedisponovalo textem cizího práva v dané věci", že ve věci "nelze
postupovat ani podle "Evropské úmluvy o poskytování informací o cizím právu" a
ani "justičními autoritami Ostrova Man nebyla kladně vyřízena žádost soudu
prvního stupně", že se sám "přesvědčil" o autentické podobě žalobci
předložených "precedenčních rozhodnutí britských autorit", která na sebe v
některých případech i obsahově navazují, a že proto "nemá o obsahu cizího práva
pochybnosti".
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.4.2014, č.j. 18 Co
121/2014-575, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobcům na "náhradě nákladů odvolacího řízení z konkursní
podstaty" 5.200,- Kč k rukám advokátky Mgr. Martiny Szwarcové. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, odmítl názor
žalované na hodnocení důkazu vyšetřovacím spisem Policie ČR a zdůraznil, že byl
zjištěn jednak "zvláštní vztah závislosti" mezi zůstavitelem a P. H., který byl
"prokazatelně velmi intenzivní a blízký vztahu rodinnému", což podle práva
Ostrova Man "automaticky" znamená "předpokládaný nepřiměřený vliv", který tak
"není ani třeba prokazovat", jednak "vztah obchodně-majetkový", neboť P. H.
nabyl svůj majetek od zůstavitele a jeho rozsah nasvědčuje tomu, že P. H.
"musel mít" na chování a rozhodování v majetkových věcech zůstavitele "značný
(nepřiměřený) vliv". Podle odvolacího soudu nepřiměřený vliv P. H. na
zůstavitele spočíval také v tom, že v bytě zůstavitele byl nalezen koncept
zůstavitelovy závěti psaný rukou P. H., což - spolu s chováním P. H.
bezprostředně po zmizení zůstavitele - "odůvodňuje závěr o podezřelých
okolnostech při sepsání závěti zůstavitele". Odvolací soud odmítl námitky
žalované o tom, že by obsah cizího práva nebyl v řízení spolehlivě zjištěn,
neboť soud měl - přestože "civilní dožádání bylo zahraničními orgány Ostrova
Man odmítnuto" - k dispozici "precedenční rozhodnutí britských soudů", a že by
aplikoval cizí právo v rozporu s veřejným pořádkem, neboť "i české právo uznává
princip posouzení výkonu práva (zde dědického) s obdobnými hodnotami", a
uzavřel, že "důvodem odepření dědického nároku P. H. byly právě skutečnosti
zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy", jež by byly
podle českého právního řádu "přiřaditelné pod ustanovení § 469 občanského
zákoníku ve znění platném do 31.12.2013".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Předně soudům
vytýká "nedostatky ve zjištění obsahu a aplikaci cizího práva" (práva tzv.
"common law"), když z rozhodnutí soudů "nelze dostatečně zjistit, jaké právo
soud zjišťuje", používají-li se v nich pojmy "britské právo" a "právo Ostrova
Man", přestože "britské právo v podstatě neexistuje" a právo Ostrova Man je
považováno ve vztahu k právu anglickému za "právo cizí"; soudy se proto měly
především zabývat "kolizními normami" práva Ostrova Man ve vztahu k možnému
použití práva anglického a k možnosti použití rozhodnutí anglických soudů jako
zdroje práva Ostrova Man. Závěr soudů o "přenesení důkazní povinnosti" na
žalovanou, která by měla prokazovat "neexistenci nepřiměřeného vlivu", z
"aplikovaných precedentů" nevyplývá, soudy ani "neuvedly zdroj a obsah právní
normy, kterou na daný vztah aplikovaly", a odvolací soud nepřihlédl k žalovanou
předloženým precedentům, které rozhodnou otázku řešily jinak. Podle názoru
dovolatelky odvolací soud, aniž by zopakoval důkazy, dospěl - oproti soudu
prvního stupně - ke skutkovému závěru o vztahu zůstavitele a P. H. jako "obdoby
vztahu otec - syn", čímž zároveň "vyloučil existenci nepřiměřeného vlivu" P.
H., neboť v obvyklých kategoriích při posuzování nepřiměřeného vlivu je podle
anglického práva "otec osobou dominantní a syn osobou slabší". Žalovaná
nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu o dědické nezpůsobilosti P. H. ve
smyslu ustanovení § 469 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013,
když "neuvedl", v čem toto jednání spatřuje, a předmětem jednání P. H. nebylo
"nic zavrženíhodného". Hodnocení důkazů soudy, zejména důkazu spisem Policie
ČR, žalovaná pokládá za odporující ustanovením § 125 a § 132 občanského
soudního řádu, neboť obsah spisu Policie ČR mohl mít "maximálně povahu
nepřímých důkazů" a s výjimkou jediné "nezkreslené" skutečnosti byla všechna
ostatní tvrzení a citace ze spisu Policie ČR "nepřesná, zkreslená, vytržená z
kontextu", o jejichž právní relevanci "lze mít pochybnosti", a jímž došlo k
"porušení základních procesních práv účastníka řízení" a bylo jím "zasaženo do
práva žalované na spravedlivý proces". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Uvedli, že
"zjišťování cizích norem u soudů obou stupňů považují za dostatečné", že
"Manské soudy" mohou rozhodovat i podle precedentů anglického právního systému
v případě, že jsou "relevantní a aplikovatelné", což vyplývá také z precedentů
vydaných na Ostrově Man, a že souhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené
důkazy. Žalobci dále poukazovali na to, že "nepřiměřený vliv" spočívá v tom, že
P. H. jako jednatel společnosti TADEMA s.r.o. "spravoval pro zůstavitele jmění
v hodnotě desítek milionů korun českých", a že mu tedy zůstavitel "zcela
logicky musel důvěřovat při spravování svých finančních záležitostí", a
dovozují, že je proto správný závěr soudů o nepřiměřeném vlivu P. H. na
zůstavitele.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před
1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do
31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení
právní otázky, jakým způsobem soud zjišťuje cizozemské právo, které má být
podle příslušných kolizních norem použito při právním posouzení věci. Vzhledem
k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla ve všech souvislostech v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné a že řízení před soudy je
postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení § 121 o.s.ř. "není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé
nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo
oznámené ve Sbírce zákonů České republiky".
Podle ustanovení § 53 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu
soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále
jen "ZMPSP") "k zjištění cizího práva učiní justiční orgán všechna potřebná
opatření; pokud mu obsah cizího práva není znám, může si za tím účelem vyžádat
také informaci od ministerstva spravedlnosti".
O znalosti práva platí - jak vyplývá z ustanovení § 121 o.s.ř. - zásada "iura
novit curia", která vyjadřuje, že soud "zná právo" (právní předpisy), a že tedy
nemůže odmítnout rozhodnout ve věci s poukazem na to, že v řízení nebylo
prokázáno (objektivní) právo, které má být aplikováno. Uvedená zásada ovšem
platí jen tehdy, jde-li "o právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce
zákonů České republiky"; obdobně to samozřejmě platí o všech právních
předpisech, které byly uveřejněny nebo oznámeny ve všech oficiálních sbírkách,
které k tomuto účelu slouží (dříve sloužily) na území České republiky.
Cizí (cizozemské) právo, které je třeba ve věci (na základě příslušných
kolizních norem) aplikovat, soud nezná (nemusí znát). Má-li být přesto ve věci
rozhodnuto v souladu se smyslem a účelem občanského soudního řízení, musí být -
k tomu, aby bylo podkladem pro právní posouzení věci - za řízení prokázáno. I
když nejde o skutečnosti (tvrzení týkající se skutkové stránky věci), používají
se při zjišťování cizího (cizozemského) práva pravidla předepsaná v občanském
soudním řízení pro dokazování, samozřejmě s tím, že při opatřování poznatků o
cizím (cizozemském) právu se uplatňuje zásada vyšetřovací, a že proto při něm
nelze aplikovat (vůči účastníkům) břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Při
zjišťování cizího (cizozemského) práva je třeba objasnit nejen znění
příslušných právních předpisů nebo jiných pramenů práva, ale také jejich
používání při rozhodování sporů a jiných právních věcí v domovské zemi.
Ke zjištění cizího (cizozemského) práva mohou sloužit jakékoliv (všechny)
prostředky, pomocí kterých může být objasněno znění příslušných cizích právních
předpisů nebo jiných pramenů práva a jejich aplikace při rozhodování sporů a
jiných právních věcí v domovské zemi. O obsahu cizího (cizozemského) práva si
soud může vyžádat - jak se uvádí v ustanovení § 53 odst. 1 ZMPSP - informaci od
ministerstva spravedlnosti, popřípadě může postupovat podle Evropské úmluvy o
poskytování informací o cizím právu (uveřejněné sdělením Ministerstva
zahraničních věcí č. 221 ve Sbírce zákonů, roč. 1998), může získat potřebné
poznatky vlastním studiem pramenů získaných z iniciativy soudu nebo za
součinnosti s účastníky řízení a v neposlední řadě si může vyžádat znalecký
posudek tuzemského nebo zahraničního znalce cizího (cizozemského) práva. V
každém případě musí být obsah cizího (cizozemského) práva zjištěn tak úplně a
spolehlivě, jak by tomu bylo (mělo být) v případě, kdyby spor nebo jiná právní
věc byly řešeny a rozhodovány v domovské zemi aplikovaného práva.
V projednávané věci je nepochybné, že otázku platnosti závěti ze dne 21.6.2002
je třeba řešit - jak vyplývá z ustanovení § 18 odst. 1 ZMPSP - podle práva
státu, jehož byl zůstavitel J. D. S. M. příslušníkem v době pořízení závěti, a
to samozřejmě za předpokladu, že právo tohoto státu nečiní zpětný odkaz na
české právo nebo odkaz na právo jiného státu, popřípadě nelze-li takový zpětný
nebo další odkaz přijmout (srov. § 35 ZMPSP).
Zůstavitel J. D. S. M. byl podle zjištění soudů v době pořízení závěti (ke dni
21.6.2002) "příslušníkem" Ostrova Man, na němž měl svůj domicil, a platnost
jeho závěti ze dne 21.6.2002 soudy posuzovaly podle práva Ostrova Man. Ostrov
Man je korunní závislé území Spojeného království Velké Británie a Severního
Irska. I když jde o "předmět vlastnictví" Spojeného království Velké Británie a
Severního Irska, není jeho součástí a vyznačuje se (mimo jiné) vlastní
samosprávou, vlastním parlamentem a vlastním právním řádem. O právu Ostrova Man
(o jeho části, významné pro posouzení platnosti závěti ze dne 21.6.2002) se za
řízení před soudy nepodařilo získat informaci od Ministerstva spravedlnosti ČR,
nemohlo být zjištěno postupem podle Evropské úmluvy o poskytování informací o
cizím právu a nepodařilo se o něm získat žádné poznatky ani cestou dožádání
justičních orgánů Ostrova Man. Se závěrem soudů, že právo Ostrova Man týkající
se platnosti závěti bylo náležitě objasněno na základě "precedenčních
rozhodnutí britských autorit", která byla předložena žalobci, dovolací soud
nesouhlasí.
I když součinnost účastníků lze pokládat za "korektní a přípustný způsob"
zjišťování cizího (cizozemského) práva, je třeba vzít v úvahu, že účastník není
osobou, která by neměla zájem na výsledku řízení, a že proto nelze vyloučit, že
jím poskytnuté informace o cizím (cizozemském) právu nemusí být přesné a úplné.
Z informací o cizím (cizozemském) právu, které soudu poskytli účastníci, lze
proto zpravidla vycházet jen tehdy, vyplývají-li z nich údaje, které jsou mezi
všemi účastníky nepochybné ("nesporné") a které svou úplností (komplexností)
poskytují soudu prostor pro správné právní posouzení věci. V projednávané věci
soudy neměly o právu Ostrova Man (jeho části, významné pro posouzení platnosti
závěti ze dne 21.6.2002) potřebné informace. Žalovaná zpochybňuje správnost a
úplnost "precedentů", které soudu poskytli žalobci (navíc odvolacímu soudu
vytýká, že nepřihlédl k jí předloženým "precedentům"), a pochybnosti o řádném a
úplném zjištění práva Ostrova Man vzbuzují i některé závěry soudů, např. o
domněnce "nepřiměřeného vlivu" P. H. na zůstavitele a o "přenesení důkazního
břemene" (dovozované z "britského práva"). Za této situace bylo plně na místě
provést důkaz znaleckým posudkem o právu Ostrova Man týkajícím se posuzování
platnosti závětí (o znění příslušných právních předpisů nebo jiných pramenů
práva a o jejich používání při rozhodování sporů a jiných právních věcí soudy
Ostrova Man), který by podal tuzemský nebo zahraniční znalec tohoto práva; k
ustanovení zahraničního znalce lze případně využít (ve vztahu k Ostrovu Man)
též Úmluvu o provádění důkazů v cizině ve věcech občanských a obchodních ze dne
18.3.1970 (publikovanou vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 129/1976 Sb.).
Kdyby se ani prostřednictvím znaleckého posudku nepodařilo zjistit právo
Ostrova Man rozhodné pro posouzení platnosti závěti ze dne 21.6.2002 (buď
vůbec, nebo v potřebném rozsahu a hloubce), pak je na místě věc posoudit - i s
přihlédnutím k ustanovení § 36 ZMPSP - podle českého práva.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se při řešení otázky "domněnky
nepřiměřeného vlivu" nezabývaly při hodnocení vztahů mezi zůstavitelem a P. H.
všemi okolnostmi významnými pro závěr, kdo "byl v daném vztahu silnější".
Dospěl-li odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - k
názoru, že vztah mezi zůstavitelem a P. H. "byl prokazatelně velmi intenzivní a
blízký vztahu rodinnému, když jej sám P. H. označil za vztah otce a syna", lze
sdílet pochybnosti žalované o tom, že by v takovém vztahu byl "dominantním" P.
H., když v běžných mezilidských vztazích (P. H. byl téměř o 28 let mladší než
zůstavitel) tomu bývá zpravidla naopak. Podle odvolacího soudu byl vztah mezi
zůstavitelem a P. H. také vztahem "obchodně - majetkovým" a "nepřiměřený vliv"
P. H. na zůstavitele spočíval rovněž v tom, že P. H. byl v době seznámení se
zůstavitelem "nemajetný a bez bydliště v Praze" a v době "předpokládané" smrti
zůstavitele šlo o "podnikatele disponujícího značnými majetkovými prostředky",
přičemž "původ jmění pocházel právě od zůstavitele"; z vylíčených okolností
ovšem takový závěr (bez dalšího) nevyplývá, neboť "vylepšení" majetkové situace
P. H. "pocházející" od zůstavitele mohlo mít řadu dalších příčin, které
dokazováním nebyly objasněny (stejně jako nebylo objasněno to, proč P. H.
disponující ještě v době "předpokládané" smrti zůstavitele v roce 2007 - jak
uvedl odvolací soud - "značnými majetkovými prostředky" se ocitl v úpadku a
podal - sám na sebe - koncem roku 2010 insolvenční návrh). Byl-li P. H.
"jediným jednatelem ve společnosti TADEMA s.r.o.", jejímž "jediným společníkem"
byl zůstavitel, nevysvětluje "nepřiměřený vliv P. H. na zůstavitele ani to, že
zůstavitel "prakticky neovládal český jazyk", a že proto "valnou většinu všech
záležitostí" vyřizoval P. H., jestliže to byl zůstavitel, který byl "jediným"
společníkem ve společnosti TADEMA s.r.o., a který proto rozhodoval, kdo bude "v
jeho společnosti" jednatelem.
Námitkami dovolatelky týkajícími se hodnocení důkazů spisem Policie ČR č.j.
ČTS: PSP-190/OOK1-227-2004 se dovolací soud nemohl zabývat, neboť jimi žalovaná
nezpochybňuje právní posouzení věci, ale skutková zjištění soudů, a tedy
představují okolnosti, které nejsou ve smyslu ustanovení § 241a odst.1 o.s.ř.
způsobilým dovolacím důvodem.
Za řízení před dovolacím soudem současně vyšlo najevo, že řízení před soudy je
postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Není-li v insolvenčním zákoně stanoveno jinak, prohlášením konkursu se
přerušují soudní, správní a jiná řízení o právech a povinnostech, která se
týkají majetkové podstaty nebo která mají být uspokojena z majetkové podstaty,
jejichž účastníkem je dlužník [srov. § 263 odst. 1 věty první zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění
pozdějších předpisů účinného ke dni 3.2.2011, kdy nastaly účinky prohlášení
konkursu na majetek P. H. - dále jen "ins. zák."]. Prohlášením konkursu se však
nepřerušuje dědické řízení [srov. § 266 odst. 1 písm. d) ins. zák.]; účastníkem
dědického řízení je i nadále dlužník (srov. § 266 odst. 2 ins. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že řízení o dědictví se nepřerušuje, i když na majetek
některého z dědiců (osoby, o níž lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým
dědicem) nebo jiného účastníka řízení byl prohlášen konkurs, a že účastníkem
řízení o dědictví se ani po prohlášení konkursu nestává insolvenční správce,
neboť účast na řízení i nadále (v době po prohlášení konkursu) náleží dlužníku
samotnému. Platí také, že majetek, který dlužník nabyl jako dědictví, patří do
majetkové podstaty (§ 205 ins. zák.) a lze jej zapsat do seznamu (soupisu)
majetkové podstaty jen tehdy, bylo-li jeho nabytí dlužníkem potvrzeno v
usnesení o dědictví (§ 175q o.s.ř.), a až poté, co usnesení o dědictví nabylo
právní moci a projednání dědictví bylo skončeno (§ 175s odst. 1 o.s.ř.).
"Dědickým řízením" se ve smyslu ustanovení § 266 odst. 1 písm. d) ins. zák.
rozumí nejen projednání a vypořádání dědictví po zůstaviteli, ale také spory,
které byly zahájeny poté, co byl dědic, jehož dědické právo se jevilo jako méně
pravděpodobné, odkázán na to, aby své právo uplatnil žalobou (§ 175k odst. 2
o.s.ř.), a spory vzniklé následkem toho, že v důsledku postupu podle ustanovení
§ 175k odst. 3 o.s.ř. nebo podle ustanovení § 175l odst. 1 věty druhé o.s.ř.
nebyl zůstavitelův majetek nebo jeho dluhy zařazeny do aktiv a pasiv dědictví,
a že proto se účastníci řízení domáhali svých práv žalobou mimo řízení o
dědictví (§ 175y odst. 1 o.s.ř.); také v těchto sporech je totiž předmětem
řízení dědické právo a majetek (dluhy) zanechaný zůstavitelem, když jejich účel
spočívá v tom, aby byly odstraněny "sporné" skutečnosti týkající se dědění
(osoby dědice a vypořádání majetku a dluhů zůstavitele).
Soudy tedy postupovaly v rozporu se zákonem, jestliže po prohlášení konkursu u
dlužníka P. H. pokládaly řízení v projednávané věci, které bylo zahájeno
žalobou podanou na základě výzvy obsažené v usnesení Obvodního soudu pro Prahu
3 ze dne 29.1.2009, č.j. 13 D 964/2007-54, za přerušené a jestliže pokládaly za
žalovanou stranu (na místo dlužníka P. H.) insolvenční správkyni Ing. Jaroslavu
Dlabolovou. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že Krajský soud v Praze
usnesením ze dne 26.1.2012, č.j. 38 ICm 967/2011-37, na návrh insolvenční
správkyně Ing. Jaroslavy Dlabolové ve smyslu ustanovení § 265 odst. 2 ins. zák.
rozhodl, že "řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C
466/2009 se nepřerušuje a Obvodní soud pro Prahu 3 bude v řízení vedeném pod
sp. zn. 16 C 466/2009 pokračovat" s tím, že "insolvenční správce se tímto
rozhodnutím stává účastníkem řízení na místo dlužníka"; podmínky pro
rozhodování podle ustanovení § 265 odst. 2 ins. zák. totiž nebyly dány (už
proto, že řízení v projednávané věci nebylo prohlášením konkursu přerušeno),
Krajský soud v Praze vydal usnesení ze dne 26.1.2012, č.j. 38 ICm 967/2011-37,
v incidenčním sporu, který se předmětu řízení v projednávané věci netýkal a v
jehož rámci nelze rozhodovat podle ustanovení § 265 ins. zák., a závěry
Krajského soudu v Praze obsažené v tomto usnesení je třeba považovat v
projednávané věci za obsoletní. Insolvenční správkyně Ing. Jaroslava Dlabolová
mohla v projednávané věci vystupovat toliko jako vedlejší účastník na straně
žalovaného (dlužníka P. H.), kdyby k tomu byly splněny předpoklady uvedené v
ustanovení § 93 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky jej (včetně akcesorického výroku o náhradě
nákladů řízení) podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Protože důvody,
pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 3) k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 a § 243g odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2015
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu