21 Cdo 4689/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně D. Ch., zastoupené JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se
sídlem v Třebíči, Bráfova č. 50, proti žalovanému K. Ch., zastoupenému JUDr.
Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova č. 52, o výživné
manželky, o žalobě na obnovu řízení podané žalovaným proti rozsudku Okresního
soudu v Třebíči ze dne 29. června 2001 č.j. 8 C 1048/99-69 a rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 30. ledna 2002 č.j. 12 Co 272/2001-83, vedené u Okresního
soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 16/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení
Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 1. července 2010 č.j. 54 Co
212/2010-87, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 29.6.2001 č.j. 8 C 1048/99-69 uložil
žalovanému, aby platil žalobkyni počínaje dnem 1.11.1999 výživné ve výši
1.500,- Kč měsíčně, splatné měsíčně předem vždy do každého 5. dne v měsíci "k
rukám žalobkyně", a rozhodl, že nedoplatek výživného za dobu od 1.11.1999 do
30.6.2001 v částce 30.000,- Kč je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit do dvou
měsíců od právní moci rozsudku, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na účet
Okresního soudu v Třebíči" soudní poplatek ve výši 900,- Kč. K odvolání
žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30.1.2002 č.j. 12 Co
272/2001-83 změnil rozsudek okresního soudu tak, že dlužné výživné za dobu od
1.11.1999 do 31.1.2002 ve výši 40.500,- Kč je žalovaný povinen zaplatit
žalobkyni do dvou měsíců od právní moci rozsudku; jinak ho potvrdil a rozhodl,
že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení
18.150,- Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Hrbáčkové. Rozsudek krajského soudu,
který byl žalovanému doručen dne 28.6.2002 (kdy jej žalovaný osobně převzal),
nabyl spolu s jím potvrzeným rozsahem výroku rozsudku soudu prvního stupně
(podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 28.6.2002.
Proti těmto rozsudkům okresního a krajského soudu podal žalovaný dne 26.1.2009
u Okresního soudu v Třebíči (k poštovní přepravě podáno dne 23.1.2009) žalobu
na obnovu řízení. Důvod obnovy spatřoval ve znaleckých posudcích, které byly
opatřeny v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 1127/2002
o zrušení výživného na manželku a které mají prokazovat, že žalovaný nebyl pro
svůj zdravotní stav schopen dosahovat příjmů, z nichž soudy při stanovení
výživného vycházely.
Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 10.9.2009 č.j. 8 C 16/2009-54 žalobu na
obnovu řízení zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení 7.900,- Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Hrbáčkové. Dospěl
k závěru, že žaloba na obnovu řízení byla podána po uplynutí objektivní zákonné
lhůty (stanovené v § 233 odst. 2 o.s.ř.) v délce tří let, běžící od právní moci
žalobou napadeného rozhodnutí. Napadené rozsudky totiž nabyly právní moci dnem
28.6.2002, poslední den objektivní tříleté lhůty připadl ve smyslu ustanovení §
57 odst. 2 o.s.ř. na 28.6.2005; podal-li žalovaný žalobu na obnovu řízení
teprve dne 26.1.2009, je opožděná. Otázku tzv. subjektivní tříměsíční lhůty
uvedené v ustanovení § 233 odst. 1 o.s.ř. za této situace nebylo potřebné
zkoumat, neboť nemůže sama o sobě založit včasnost žaloby na obnovu řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě usnesením ze dne
1.7.2010 č.j. 54 Co 212/2010-87 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
žalovaný podal žalobu na obnovu řízení po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §
233 odst.2 o.s.ř. a že proto musela být jako opožděná zamítnuta. Námitku
žalovaného o tom, že svou žalobou na obnovu řízení "fakticky navrhoval obnovu
řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Co 128/2007, jež bylo
zakončeno rozhodnutím ze dne 20.2.2008, tedy řízení o jeho žalobě na zrušení
výživného na manželku", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že z obsahu žaloby
ve znění jejího doplnění (doručeného soudu 26.2.2009) a připojených příloh je
zřejmé, že ji žalovaný podal právě a jen proti rozsudku Okresního soudu v
Třebíči ze dne 29.6.2001 č.j. 8 C 1048/99-69 a rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 30.1.2002 č.j. 12 Co 272/2001-83.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že z
jeho odvolání proti usnesení soudu prvního stupně "bylo seznatelné", že jím
podaná žaloba na obnovu řízení nesměřuje proti rozsudku Okresního soudu v
Třebíči ze dne 29.6.2001 č.j. 8 C 1048/99-69 a rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 30.1.2002 č.j. 12 Co 272/2001-83, když "bylo dostatečným způsobem
vysvětleno a konkretizováno, že návrh na obnovu řízení de facto směřuje nikoliv
věcně proti rozhodnutí shora specifikovanému, nýbrž proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 20.2.2008 č.j. 12 Co 128/2007-138, které se týká zrušení
výživného, a to jmenovitě proti výroku označeného I. tohoto rozsudku". Soudy
pochybily též v tom, že mu neustanovily zástupce k ochraně jeho zájmů v
projednávané věci z řad advokátů podle ustanovení § 30 o.s.ř., který by
žalovanému "poradil, jak ve věci dále postupovat, resp. jakým způsobem
konvalidovat nedostatky jím učiněného podání, pakliže by to bylo procesně
možné". Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby
mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, jsou obsaženy v ustanovení § 238 odst. 1
písm. a), § 238 odst. 2 a v § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu
řízení [§ 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení jinak než v dřívějším usnesení proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil
[§ 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo
jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o
žalobě na obnovu řízení, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §
238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o
žalobě na obnovu řízení po právní stránce zásadní význam [§ 238 odst. 1 písm.
a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu
řízení. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě na obnovu řízení, které by bylo
odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu tedy
může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238
odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3
o.s.ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci
samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2
a § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu
v rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení po právní stránce zásadní význam
skutečně má.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), lze usuzovat - jak vyplývá z
výše uvedeného - jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo podle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř. nemůže být přihlédnuto.
Žalovaný v dovolání soudům vytýká, že vadně posoudily otázku, proti jakému
rozhodnutí "věcně" byla vlastně žaloba na obnovu řízení podána, a že mu v
průběhu řízení k ochraně jeho zájmů neustanovily zástupce z řad advokátů podle
ustanovení § 30 o.s.ř. Tyto námitky ovšem nesouvisí s vyřešením otázky, která
byla pro rozhodnutí věci určující. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na
vyřešení procesní otázky zákonné (objektivní) lhůty k podání žaloby na obnovu
řízení uvedené v ustanovení § 233 odst. 2 o.s.ř., když dovodily, že žaloba na
obnovu řízení musí být zamítnuta, neboť byla podána opožděně (po uplynutí lhůty
uvedené v ustanovení § 233 odst. 2 o.s.ř.). Výklad právní otázky, v jaké
(objektivní) lhůtě musí být podána žaloba na obnovu řízení, nevzbuzuje v
rozhodovací činnosti soudů žádné pochybnosti a dovolatel ho ani nezpochybňuje;
soudy tedy v souladu se zákonem dovodily, že tato (objektivní) lhůta činí - jak
zcela nepochybně vyplývá z ustanovení § 233 odst. 2 o.s.ř. - tři roky od právní
moci napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že důvody uplatněné žalovaným v dovolání nejsou (bez dalšího)
způsobilé zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, je zřejmé, že
napadené usnesení nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu
není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238
odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České
republiky je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 části věty
před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na
náhradu svých nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu