Nejvyšší soud Usnesení občanské

21 Cdo 4692/2010

ze dne 2012-10-30
ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4692.2010.1

21 Cdo 4692/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci dědictví po J. Z., zemřelém dne 13. března 2003, , za účasti: 1) MUDr. A. D, 2) Z. K., 3) Z. R., 4) E. P., 5) S. Z., 6) Ing. F. D., 7) K. S., 8) L. S., 9) K. K., 10) V. K., 11) P. P., 12) A. Z., 13) V. Z., 14) R. Z, 15) M. Š., 16) Ing. J. K., zastoupené JUDr. Janou Pejchalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Smetanova č. 8, 17) J. V., 18) M. V., 19) J. V., 20) J. L., 21) Mgr. Ing. A. J., 22) M. K., vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp.zn. 23 D 358/2003, o dovolání Ing. J. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2010, č. j. 18 Co 296/2009-312, takto:

I. Dovolání Ing. J. K. se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Dovolání Ing. J. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24.6. 2010, č. j. 18 Co 296/2009-312, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19.8.2009, č.j. 23 D 358/2003-288, ve věci samé, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Podle ustanovení § 482 odst. 1 obč. zák. je-li více dědiců, vypořádají se u soudu mezi sebou o dědictví dohodou. Podle odstavce druhého téhož ustanovení neodporuje-li dohoda zákonu nebo dobrým mravům, soud ji schválí.

Uzavřená dohoda o vypořádání dědictví může být za řízení změněna, odvolána nebo nahrazena novou dohodou, a to i během odvolacího řízení, dokud odvolací soud ve věci nerozhodl. Změna dohody, její odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou možné jen se souhlasem všech dědiců, kteří ji uzavřeli.

Dohoda o vypořádání dědictví musí být určitá a srozumitelná; musí z ní mimo jiné bez pochybností vyplývat, jaký zůstavitelův majetek každý z dědiců nabývá.

Z hlediska závěru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o tom, zda v daném případě došlo mezi dědici k uzavření dohody o vypořádání dědictví, zda má soud rozhodovat o takové dohodě ve smyslu ustanovení § 482 obč. zák a zda lze od takové dohody jedním z dědiců odstoupit, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou soudů (k tomu srov. Zprávu o řízení o dědictví u státních notářství v České socialistické republice, projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem býv. Nejvyššího soudu ČSR 5.11.1975, Cpj 30/75, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1976; usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.2.1998, sp.zn. 18 Co 228/97, uveřejněné v časopise Ad Notam pod č. 2, ročník 1999; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2009, sp.zn. 21 Cdo 1762/2008). Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že opodstatněná není ani dovolací námitka, že „dohoda byla notářem formulována zcela v rozporu se skutečnou vůlí účastníků, když v ní nebyla žádným způsobem uvedena povinnost nabyvatele nemovitost prodat a dědické podíly ostatním účastníkům vyplatit“. V daném případě totiž odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že „odůvodnění dohody je ujednáním dědiců mimo vlastní dohodu o vypořádání dědictví, že nemovitosti, které podle dědické dohody nabývá J. V., tento prodá a výtěžek z prodeje rozdělí mezi dědice“ a že „vzhledem k tomu, že nejde o vlastní dohodu o vypořádání dědictví, neplatí pro takové ujednání ani stejné formální požadavky jako na samotnou dohodu o vypořádání dědictví“.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání Ing. J. K. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. října 2012

JUDr. Roman Fiala, v. r. předseda senátu