21 Cdo 4749/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně D. R., zastoupené advokátkou, proti žalovanému F. P.,
zastoupenému advokátem, za účasti Z. P., jako vedlejší účastnice na straně
žalované, o 343.234,- Kč s příslušenstvím a o vrácení kuchyňské linky, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 47/2004, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2007, č. j. 17 Co
224/2006-128, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 13.496,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.5.2007, č.
j. 17 Co 224/2006-128, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4
ze dne 27.2.2006, č. j. 11 C 47/2004-54, ve věci samé, není přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo
srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění
takové nejasnosti (§ 35 odst. 2 obč.zák.). Podle ustálené judikatury soudů
výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo
projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy
uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i
při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit
jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí
výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí
výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného
právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li
při postupu podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku - oproti názoru
žalobkyně - k závěru, že „smlouva vtělená do závazné objednávky ze dne
20.6.2003 není pro neurčitost nebo nesrozumitelnost neplatná“; že „v objednávce
je uvedené, jaké konkrétní věci si žalobkyně od žalovaného zakoupila“; že
„kuchyňská linka byla ve smlouvě specifikována svým názvem (S.) a provedením
(calvados, korpus calvados)“; že „označení věci i z pohledu materiálového
složení je dostatečné“, nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z těchto důvodů
spočívat na nesprávném právním posouzení věci.
Ostatní námitky uplatněné dovolatelkou v dovolání nepředstavují uplatnění
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale
dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., případně
podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z
hlediska těchto posléze uvedených dovolacích důvodů nemohl dovolací soud
přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně, že rozsudek odvolacího soudu
eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí
dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 11.041,- Kč
(srov. ustanovení § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004
Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003
Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 11.341,- Kč. Vzhledem k
tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. M. V. osvědčil, že je plátcem daně z
přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího
řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad
výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad srov. §
137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.; § 47 odst. 1 písm. a)
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve výši 2.155,- Kč (po
zaokrouhlení). Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3
o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna
přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 13.496,- Kč, zaplatit k
rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2009
JUDr. Roman Fiala, v.
r.
předseda senátu