21 Cdo 4758/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobkyň a) B. H. a b) J. R., obou zastoupených JUDr. Janem Kozubkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány č. 1078/1, proti žalovaným 1) E.
K. (dříve J.), zastoupené Mgr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Slavíkova č. 1568/23, 2) V. O., 3) Ing. M. O., 4) Ing. V. L., 5) M. Č., a 6) V.
O., všem [s výjimkou žalované 1)] zastoupeným JUDr. Zuzanou Svrčkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 6, Na Zátorce č. 43/9, o určení dědického práva,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 153/2004, o dovolání
žalobkyň a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2008
č.j. 18 Co 367/2008-180, takto:
I. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3.
října 2007 č.j. 5 C 153/2004-133 se zrušují a řízení se zastavuje.
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované 1) na
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 19.080,- Kč a na náhradě
nákladů odvolacího řízení 11.520,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám Mgr. Erika Zemana, advokáta se sídlem v Praze 2, Slavíkova č.
1568/23.
III. Žalovaným 2 až 6) se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a
náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
IV. České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 7 se nepřiznává právo na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 16.11.2004 se žalobkyně a) a
b) [spolu s M. O. a žalovaným 6) V. O.] domáhaly, aby bylo určeno, že "závěť
paní M. J., zemřelé, ze dne 20.4.1999, je neplatná". K odůvodnění žaloby
zejména uvedly, že žalovaná 1) "v rámci předběžného šetření o dědictví" po
zůstavitelce M. J. dědictví "neodvolatelně" odmítla a že mají "značné
pochybnosti o platnosti závěti". Podpis na závěti totiž není vlastnoručním
podpisem zůstavitelky a "jsou velmi pochybné i okolnosti objevení a předložení
závěti soudnímu komisaři", neboť žalovaná 1) při "jednání u soudního komisaře"
dne 16.2.2000 prohlásila, že "zemřelá M. J. nezanechala žádné závěti", avšak
dne 25.4.2000 předložila žalovaná 1) společně se svým synem A. J. společnou
závěť manželů J., dne 18.9.2000 uvedl syn žalované 1) A. J., že "v nejbližších
době předloží notářce JUDr. Rejzkové notářsky registrovanou závěť zůstavitelky,
která byla pořízena v jeho prospěch", a dne 30.11.2000 žalovaná 1) předložila
závěť zůstavitelky ze dne 20.4.1999. Žalující strana současně dovozovala, že
"závěť je velmi krátká", že zůstavitelka by "patrně závěť pořídila vlastní
rukou, kdyby ji skutečně pořídila", a že svědci závěti nebyli v "takovém
vztahu" k zůstavitelce (není vyloučeno, že je ani neznala), aby je pověřila
"takovým úkolem".
Obvodní soud pro Prahu 7 nejprve usnesením ze dne 24.2.2006 č.j. 5 C
153/2004-53 zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby řízení "ohledně žalobců M. O. a
V. O." a rozhodl, že tito žalobci a žalovaná 1) "nemají vůči sobě právo na
náhradu nákladů řízení", a poté rozsudkem ze dne 24.4.2006 č.j. 5 C 153/2004-64
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně a) a b) jsou povinny zaplatit žalované 1)
na náhradě nákladů řízení 7.735,- Kč k rukám advokáta Mgr. Erika Zemana a že
žalobkyně a) a b) jsou povinny zaplatit "ČR do pokladny" Obvodního soudu pro
Prahu 7 "na znalečném" 7.350,- Kč "s tím, že plněním jedné z nich zanikne do
výše poskytnutého plnění povinnost druhé". Při rozhodování ve věci samé soud
prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neunesly "důkazní břemeno o
nepravosti podpisu zůstavitelky ani o dodatečném sepsání této závěti třetí
osobou".
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením ze dne 6.10.2006 č.j. 18 Co
374/2006-82 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že žalobkyně nepoučil o tom, že jejich
žaloba "neodpovídá žalobě podle ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního
řádu", a že - poté, co M. O. a V. O. vzali žalobu zpět - nepoučil žalobkyně ani
o tom, že "účastníky, kteří nechtějí podat žalobu (resp. nechtějí pokračovat v
řízení na straně žalující), musí označit jako další účastníky na straně
žalované a požádat soud o připuštění jejich vstupu na stranu žalovanou".
Obvodní soud pro Prahu 7 poté usnesením ze dne 7.3.2007 č.j. 5 C 153/2004-100
připustil změnu žaloby, aby bylo "určeno, že žalovaná není dědičkou po
zůstavitelce", a nevyhověl návrhu žalobkyň, aby "do řízení na straně žalované
jako další žalovaní vstoupili M. O. a V. O.". K odvolání žalobkyň Městský soud
v Praze usnesením ze dne 13.6.2007 č.j. 18 Co 246/2007-113 změnil usnesení
soudu prvního stupně tak, že připustil "vstup M. O. a V. O. do řízení na straně
žalované".
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 3.10.2007 č.j. 5 C 153/2004-133
zamítl žalobu o určení, že žalovaná 1) není dědičkou po zemřelé M. J., a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že
žalobkyně a) a b) jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně "ČR do pokladny"
Obvodního soudu pro Prahu 7 "na znalečném" 7.350,- Kč "s tím, že plněním jedné
z nich zanikne do výše poskytnutého plnění povinnost druhé", a že po právní
moci rozsudku bude zbytek zálohy na znalečném ve výši 2.650,- Kč vrácen
žalobkyni a) "jako její složitelce". Poté, co zjistil, že závěť ze dne
20.4.1999 byla sepsána na stroji a opatřena podpisy zůstavitelky a dvou svědků,
soud prvního stupně dospěl k závěru, že ze znaleckého posudku "z oboru
písmoznalectví" nelze učinit "jednoznačný závěr o tom, že by předmětná závěť
byla neplatná pro nedostatek formy a formálních náležitostí", že nemá důvodu
nevěřit svědkům J. K. a B. B. v tom, že "byli požádáni zůstavitelkou o účast na
sepsání závěti a že závěť byla podepsána zůstavitelkou a těmito svědky
současně", a že tedy žalobkyně neunesly důkazní břemeno "o nepravosti podpisu
zůstavitelky ani o dodatečném sepsání této závěti třetí osobou".
Po podání odvolání proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně žalovaný M. O.
zemřel. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 8.7.2008 č.j. 5 C
153/2004-165 rozhodl, že v řízení bude na jeho místě pokračováno (jako s jeho
dědici) se žalovanými 2) až 5).
K odvolání žalobkyň a) a b) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.10.2008
č.j. 18 Co 367/2008-180 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným
se nepřiznává náhrada nákladů řízení a že žalobkyním se neukládá povinnost
zaplatit "znalečné státu v částce 7.350,- Kč"; ve výrocích ve věci samé a o
vrácení zálohy ve výši 2.650,- Kč jej potvrdil a rozhodl, že žalovaným se
nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Poté, co dovodil, že soud prvního
stupně provedl "dostatečné dokazování" ke "zjištění, zda sepsaná závěť obsahuje
poslední vůli zůstavitelky a zda splňuje zákonné náležitosti podle ustanovení §
476b občanského zákoníku", a co odmítl provedení dalších důkazů označených
žalobkyněmi, odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně vyhodnotil
provedené důkazy v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu a že
proto nebyl důvod k tomu, aby provedené důkazy byly opakovány. Žaloba proto
byla soudem prvního stupně zamítnuta v souladu se zákonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně a) a b) dovolání.
Opětovně namítají, že žalovaná 1) se po "řádném poučení o následcích odmítnutí/
neodmítnutí dědictví svého dědictví vzdala" a že proto "nemůže být dědičkou po
zůstavitelce" nejen ze zákona, ale ani ze závěti, a vytýkají odvolacímu soudu,
že k tomu nepřihlédl, ačkoliv odmítnutí dědictví je "neodvolatelný právní úkon"
a ačkoliv "hodnocení hodnověrnosti předložené závěti" je za této situace
"naprosto irelevantní". Podle žalobkyň odvolací soud neúplně zjistil skutkový
stav věci, neboť měl být proveden výslech syna žalované 1) A. J., případně též
žalované 1), a všechny předložené důkazy měly být vyhodnoceny "jednotlivě i ve
vzájemných souvislostech". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozují z ustanovení
§ 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu, neboť odvolací soud rozhodl "v
rozporu s hmotným právem, a to konkrétně § 467 občanského zákoníku", a "neúplně
zjistil skutkový stav věci", a navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12. zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně a) a b) dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci
samé nebylo rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 3.10.2007 č.j. 5 C
153/2004-133 rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším rozsudku ze dne 24.4.2006
č.j. 5 C 153/2004-64, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 6.10.2006
č.j. 18 Co 374/2006-82 zrušen. Dovolání žalobkyň a) a b) proti rozsudku
odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí ve věci významné vyřešení právní
otázky, zda je platným právním úkonem odmítnutí dědictví učiněné účastníkem
dědického řízení v důsledku "nesprávného" poučení soudním komisařem o
následcích odmítnutí dědictví. Tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro
rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyň a) a b) proti
rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že rozsudky soudů obou stupňů jsou postiženy
zmatečností podle ustanovení § 229 odst.2 písm.b) o.s.ř.
Řízení o dědictví po M. J., zemřelé, je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 7
pod sp. zn. 22 D 640/99; provedením úkonů v řízení byla jako soudní komisařka
pověřena Mgr. Gajané Rejzková, notářka v Praze. V tomto řízení se v prvním
stupni postupuje - jak vyplývá z Části dvanácté, hlavy I. bodu 12. zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2000.
Dědické právo po zůstavitelce se řídí právní úpravou, účinnou v době její smrti
(zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném
do 30.6.2006).
Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že dědění ze zákona po M. J. svědčí ve
třetí dědické skupině jejím sourozencům (dětem jejích sourozenců), kteří
neodmítli dědictví, a to žalobkyním a) a b), žalovanému 6) a M. O., který
zemřel. V průběhu dědického řízení byla předložena allografní závěť ze dne
20.4.1999, opatřená podpisem zůstavitelky a svědků B. B. a J. K., podle níž
zůstavitelka odkázala žalované 1) [své "nevlastní dceři"] byt v jejím "výlučném
vlastnictví" na "adrese P.". Při jednání u soudní komisařky notářky Mgr. Gajané
Rejzkové dědici ze zákona popřeli "pravost a platnost" závěti ze dne
20.4.1999. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl v řízení o dědictví po M. J.
usnesením ze dne 2.10.2002 č. j. 22 D 640/99-110 ve smyslu ustanovení § 175k
odst.1 občanského soudního řádu tak, že "účastníkem dědického řízení nadále
není závětní dědička E. J." a že "účastníky dědického řízení jsou nadále dědici
ze zákona ve třetí dědické skupině V. O., J. R., B. H. a M. O.". Vycházel ze
závěru, že žalovaná 1) po "vyrozumění o svém dědickém právu" a po "poučení o
možnosti, účincích odmítnutí či neodmítnutí dědictví" dědictví odmítla. I když
později namítala, že dědictví odmítla "nikoli v souladu se svým reálným přáním
na návrh notářky Mgr. Gajané Rejzkové", obvodní soud zdůraznil, že žalovaná 1)
"byla o svém dědickém právu poučena řádně v souladu se stavem věci známým v
době vyrozumění o dědickém právu", že odmítnutí dědictví nelze odvolat a že při
odmítnutí dědictví je lhostejné, zda měla "dědit ze zákona nebo ze závěti".
Městský soud v Praze k odvolání podanému žalovanou 1) a jejím synem A. J.
usnesením ze dne 28.2.2003 č.j. 24 Co 26/2003-132 rozhodl tak, že odvolání A.
J. se odmítá, že se usnesení obvodního soudu mění tak, že "E. K. dříve J. je
účastnicí řízení", a že ve výroku o účastnících řízení ve třetí dědické skupině
"zůstává usnesení obvodního soudu nedotčeno". Dospěl k závěru, že, dostalo-li
se žalované 1) v řízení o dědictví "poučení v tom smyslu, že, odmítne-li jako
dcera dědictví, nastoupí do jejích práv její syn, pak za situace, že ve
skutečnosti není biologickou dcerou zůstavitelky, nelze mít takové poučení o
následcích odmítnutí dědictví za postačující", a že jde o neplatný právní úkon,
neboť neodmítla dědictví po M. J. vážně (§ 37 odst.1 občanského zákoníku).
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 28.5.2003 č.j. 22 D 640/99-134
vyloučil notářku Mgr. Gajané Rejzkovou z úkonů soudního komisaře v řízení o
dědictví po M. J. Provedením úkonů v tomto řízení byla poté pověřena JUDr. Jana
Dolanová, notářka v Praze.
Obvodní soud pro Prahu 7 pak usnesením ze dne 28.7.2004 č.j. 22 D 640/99-155
řízení o dědictví po M. J. přerušil a uložil žalobkyním a) a b), žalovanému 6)
a M. O., aby do jednoho měsíce od právní moci usnesení "podali u Obvodního
soudu pro Prahu 7 proti závětní dědičce E. J. – K. žalobu na určení, že závěť
zůstavitelky ze dne 20.4.1999 je neplatná". Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že
dědici zůstavitelky ze zákona ve třetí dědické skupině "zpochybňují" platnost
závěti ze dne 20.4.1999 tím, že "závěť nebyla sepsána za přítomnosti
zůstavitelky a není ani rukou zůstavitelky podepsána", a že je proto ve smyslu
ustanovení § 175k odst.2 občanského soudního řádu "odkázal", aby "uplatnili své
právo žalobou".
Účastníky řízení o dědictví jsou - kromě navrhovatele - ti, které zákon za
účastníky označuje (srov. § 90 občanského soudního řádu ve znění účinném do
31.12.2000); zákon označuje za účastníky dědického řízení v první řadě ty, o
nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových
osob, stát (srov. § 175b větu první občanského soudního řádu). Účastenství v
dědickém řízení v uvedeném případě odráží hmotné dědické právo a směřuje k
tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv a povinností
zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitel nemá dědice, který by
nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve smyslu § 462 občanského zákoníku
připadnout státu.
Tvrdí-li někdo o sobě v řízení o dědictví, že je zůstavitelovým dědicem, a
popírá-li, že by dědické právo svědčilo někomu jinému, vzniká tím spor o
dědické právo; tvrzená dědická práva totiž nemohou obstát vedle sebe a nemohou
být podkladem pro usnesení o dědictví, vydávané podle ustanovení § 175q
občanského soudního řádu. Protože účastenství v dědickém řízení odráží hmotné
dědické právo, není možné uvedený spor řešit výlučně teprve v usnesení o
dědictví, neboť spor o dědické právo se nutně projevuje také v tom, s kým má
být v průběhu dědického řízení jednáno a kdo má mít možnost vykonávat svými
procesními úkony vliv na průběh a výsledek řízení, tedy v tom, kdo má být
pokládán za účastníka dědického řízení podle ustanovení § 175b věty první
občanského soudního řádu.
Postup soudu v řízení o dědictví při sporu o dědické právo je upraven v
ustanoveních § 175k odst.1 a 2 občanského soudního řádu (v dědickém řízení po
M. J. ve znění účinném do 31.12.2000). Jsou-li rozhodné skutečnosti mezi těmi,
kdo tvrdí svá dědická práva, nesporné a závisí-li tedy rozhodnutí o tomto sporu
jen na právním posouzení rozhodných skutečností, soud postupuje podle
ustanovení § 175k odst.1 občanského soudního řádu; soud tedy přímo v řízení o
dědictví "vyšetří podmínky dědického práva obou" a dále jedná jako s účastníkem
dědického řízení s tím, u koho má za to, že je dědicem, popřípadě rozhodne, s
kým nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není zůstavitelovým
dědicem, a svůj závěr (zásadně) vyjádří v usnesení, které doručuje do vlastních
rukou. V případě, že je mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví, sporná rovněž
skutková stránka věci, postupuje se podle ustanovení § 175k odst.2 občanského
soudního řádu; soud proto v řízení o dědictví po "marném pokusu o smír" odkáže
usnesením toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné,
aby své právo uplatnil žalobou, k podání žaloby určí lhůtu a žalobu soud
projedná a rozhodne o ní v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu.
Jakmile bylo ve sporu o dědické právo pravomocně rozhodnuto usnesením vydaným
přímo v dědickém řízení podle ustanovení § 175k odst.1 občanského soudního řádu
nebo rozhodnutím vydaným v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu o
žalobě, podané na základě "odkázání" podle ustanovení § 175k odst.2 občanského
soudního řádu, bylo tím (ve smyslu ustanovení § 159 odst.2 občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31.12.2000) závazně stanoveno, s kým bude nadále
jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, neboť lze mít důvodně za to, že je
zůstavitelovým dědicem; o tom, s kým bude v řízení o dědictví nadále jednáno
jako s jeho účastníkem, proto nemůže být znovu jednáno a rozhodováno (§ 159
odst.3 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000).
Pravomocné usnesení vydané podle ustanovení § 175k odst.1 občanského soudního
řádu a rozhodnutí soudu vydané podle Části třetí občanského soudního řádu o
dědickém právu uplatněném žalobou podle ustanovení § 175k odst.2 občanského
soudního řádu mají svá opodstatnění jen při nezměněném skutkovém základu věci.
Vyjdou-li v dalším průběhu řízení o dědictví najevo nové skutečnosti, rozhodné
pro posouzení dědického práva, ztrácí tato rozhodnutí své právní účinky, neboť
vyšetření podmínek dědického práva jimi provedené již nemůže být (za změněných
okolností) podkladem pro vydání usnesení o dědictví podle ustanovení § 175q
občanského soudního řádu. Dojde-li za této situace "znovu" ke sporu o dědické
právo, je třeba (opět) postupovat podle ustanovení § 175k odst.1 nebo 2
občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že, poté, co bylo ve sporu o dědické právo
pravomocně rozhodnuto usnesením vydaným podle ustanovení § 175k odst.1
občanského soudního řádu nebo rozhodnutím soudu vydaným podle Části třetí
občanského soudního řádu o dědickém právu uplatněném žalobou podle ustanovení §
175k odst.2 občanského soudního řádu, může být v řízení o dědictví znovu ve
smyslu ustanovení § 175k odst.1 nebo 2 občanského soudního řádu posuzováno, s
kým bude (dále) jednáno jako s účastníkem řízení, jen tehdy, jestliže vyšly
najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a jestliže v
řízení vznikl "nový" ("další") spor o dědické právo.
Usnesením soudu vydaným podle ustanovení § 175k odst.1 občanského soudního řádu
a ani rozhodnutím soudu vydaným podle Části třetí občanského soudního řádu o
dědickém právu uplatněném žalobou podle ustanovení § 175k odst.2 občanského
soudního řádu není v žádném případě definitivně vyřešena otázka dědického
práva. Jedná se o rozhodnutí, kterými jsou podmínky dědického práva řešeny jen
pro účely postupu v řízení o dědictví a které má význam pouze z hlediska
vymezení účastníků tohoto řízení (s kým soud a soudní komisař jako s účastníkem
řízení o dědictví dále jedná nebo nejedná). I když nedojde ke změně skutkového
základu věci, představuje konečné vyřešení otázky dědického práva vždy jen
usnesení o dědictví (§ 175q občanského soudního řádu).
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být - v rozsahu závaznosti
výroku rozhodnutí - projednávána znovu (srov. § 159 odst.3 občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31.12.2000, nyní § 159a odst.5 o.s.ř.). Překážka věci
pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutkový základ věci byl soudem
v původně posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. V řízení o
dědictví se "věcí" rozumí - jak výše uvedeno - rovněž posouzení toho, s kým
bude nadále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, neboť lze mít důvodně
za to, že je zůstavitelovým dědicem, tedy, řečeno jinak, spor o dědické právo.
V řízení o dědictví po M. J., zemřelé, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7
pod sp. zn. 22 D 640/99 vznikl mezi žalobkyněmi a) a b), žalovaným 6) a V. O.
na straně jedné a žalovanou 1) na straně druhé spor o dědické právo, neboť -
jak vyplývá z protokolů o jednání před notářkou Mgr. Gajané Rejzkovou jako
soudní komisařkou ze dne 20.12.2000 a ze dne 12.3.2002 - žalobkyně a) a b),
žalovaný 6) a V. O. tvrdili, že žalovaná 1) nemůže být dědičkou ze závěti,
protože dne 16.2.2000 do protokolu dědictví odmítla a protože závěť ze dne
20.4.1999 "nebyla sepsána za přítomnosti zůstavitelky a není ani podepsána
vlastní rukou zůstavitelky". O tomto sporu o dědictví bylo pravomocně
rozhodnuto přímo v dědickém řízení usnesením Městského soudu v Praze ze dne
28.2.2003 č.j. 24 Co 26/2003-132 tak, že žalovaná 1) je - kromě žalobkyně a) a
b), žalovaného 6) a V. O. - účastnicí řízení.
Ačkoliv bylo možné po pravomocném rozhodnutí ve sporu o dědické právo znovu
posuzovat otázku, s kým bude (dále) jednáno jako s účastníkem řízení, jen
tehdy, kdyby vyšly najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického
práva a kdyby (ve vztahu k těmto novým skutečnostem) v řízení vznikl
"nový" ("další") spor o dědické právo, obvodní soud usnesením ze dne 28.7.2004
č.j. 22 D 640/99-155 postupoval podle ustanovení § 175k odst.2 občanského
soudního řádu, přestože skutečnost, že dědici zůstavitelky ze zákona ve třetí
dědické skupině "zpochybňují" platnost závěti ze dne 20.4.1999 tím, že "závěť
nebyla sepsána za přítomnosti zůstavitelky a není ani rukou zůstavitelky
podepsána", nebyla v řízení o dědictví "nová", a přestože v řízení nevznikl
"nový" ("další") spor o dědické právo. Opětovnému projednání a rozhodnutí toho,
s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví po M. J., neboť
lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem, tedy bránila překážka věci
pravomocně rozsouzené. To, že se městský soud ve svém usnesení ze dne 28.2.2003
č.j. 24 Co 26/2003-132 nevypořádal s otázkou "platnosti" závěti ze dne
20.4.1999, na uvedeném závěru nic nemění, neboť překážka věci pravomocně
rozhodnuté tu je i tehdy, byla-li věc posouzena nesprávně nebo neúplně.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud v napadeném rozsudku rozhodl ve věci, o
níž již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne
28.2.2003 č.j. 24 Co 26/2003-132, a že tedy rozsudek odvolacího soudu je
postižen zmatečností podle ustanovení § 229 odst.2 písm.b) o.s.ř.; dovolací
soud k této vadě ve smyslu ustanovení § 242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl,
i když nebyla uplatněna v dovolání.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, dovolací soud ho zrušil (§ 243b
odst.2 část věty za středníkem o.s.ř.), aniž by se mohl věcí dále (z pohledu
uplatněných dovolacích důvodů) zabývat. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které
byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud též toto rozhodnutí (§ 243b odst.3 věta druhá o.s.ř.) a
řízení podle ustanovení § 243b odst.4 o.s.ř. zastavil.
Protože dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a řízení zastavil,
rozhodl též o náhradě nákladů řízení vzniklých v řízení před soudem prvního
stupně, v odvolacím řízení a v dovolacím řízení (§ 243b odst. 5 věta první, §
224 odst. 1 a § 151 část věty před středníkem o.s.ř.).
Žalobkyně a) a b) tím, že podaly žalobu ve věci, o níž již bylo pravomocně
rozhodnuto, z procesního hlediska zavinily, že řízení muselo být zastaveno.
Žalobkyně jsou proto povinny zaplatit náklady, které žalovaní účelně vynaložili
na hájení svých práv (§ 146 odst.2 věta první o.s.ř.) a které vznikly v průběhu
řízení státu (§ 148 odst.1 o.s.ř.).
Žalované 1) vznikly v řízení před soudem prvního stupně náklady, které
spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 13.500,- Kč [srov. 8
písm.a) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004
Sb., § 8, § 10 odst.3, § 16 odst.1, § 18 odst.1 a § 19 odst.1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb.
a č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce
náhrady výdajů za osm úkonů právní služby ve výši 2.400,- Kč (srov. § 13 odst.
3 a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000
Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.),
celkem ve výši 15.900,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované 1) advokát
Mgr. Erik Zeman osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k
nákladům, které žalované 1) vznikly za řízení před soudem prvního stupně,
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z uvedené odměny a náhrad ve výši
3.180,- Kč (srov. § 137 odst.3 o.s.ř.).
V odvolacím řízení vznikly žalované 1) náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátem ve výši 9.000,- Kč [srov. § 8, § 10 odst.3 a § 16 odst.1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č.
617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za dva úkony
právní služby ve výši 600,- Kč (srov. § 13 odst. 3 a vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004
Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 9.600,- Kč; rovněž k
těmto nákladům náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.920,- Kč.
Protože žalobkyně a) a b) jsou povinny k náhradě nákladů řízení podle
ustanovení § 146 odst.2 věty první o.s.ř., dovolací soud jim uložil, aby
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 19.080,- Kč a náhradu
nákladů odvolacího řízení ve výši 11.520,- Kč žalované 1) společně a nerozdílně
zaplatily, a to k rukám advokáta, který žalovanou zastupoval (149 odst.1
o.s.ř.) ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst.1 o.s.ř.).
Dovolací soud současně neshledal žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro
které by bylo výjimečně možné žalované 1) nepřiznat tuto náhradu nákladů řízení
zcela nebo zčásti.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení, které vznikly v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení žalovaným 2) až 6), vzal dovolací soud v
úvahu, že procesní předchůdce žalovaných 2) až 5) M. O. a žalovaný 6) původně
zastávali shodné stanovisko jako žalobkyně a) a b) a že společně s nimi podali
žalobu ve věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto, a že sami před odvolacím
soudem navrhli, aby soud "aplikoval ustanovení § 150 o.s.ř., a to z důvodů
okolností tohoto sporu". Dovolací soud proto dospěl k závěru, že uvedené
okolnosti případu odůvodňují, aby žalovaným 2) až 6) nebyla náhrada nákladů
řízení před soudem prvního stupně a odvolacího soudu zcela přiznána (§ 150
o.s.ř.).
V průběhu řízení před soudem prvního stupně vznikly státu zaplacením znalečného
náklady ve výši 7.350,- Kč. I když podle výsledku řízení má stát právo, aby mu
žalobkyně a) a b) tyto náklady nahradily (§ 148 odst.1 o.s.ř.), dovolací soud
přihlédl k tomu, že žalobkyně a) a b) podaly žalobu také proto, že na ni byly
soudem v řízení o dědictví odkázány (§ 175k odst.2 občanského soudního řádu), i
když šlo o věc již rozhodnutou. Uvedená skutečnost podle dovolacího soudu
odůvodňuje, aby státu (České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 7) nebyla
tato náhrada nákladů řízení zcela přiznána (§ 150 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem, §
146 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně a) a b) nemají právo na náhradu nákladů
řízení a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v.
r.
předseda senátu