21 Cdo 4774/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobkyně RNDr. A. Z., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 25, proti žalovaným 1) Ing. M. C., 2)
RNDr. P. C., o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 18 C 93/98, o dovolání účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 27. ledna 2009 č.j. 25 Co 382/2007-1043, takto:
Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek
obvodního soudu "o určení, že důvody vydědění neexistují"), usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 15. dubna 2009 č.j. 25 Co 382/2007-1050 ve výroku, kterým
bylo rozhodnuto o povinnosti účastníků zaplatit státu "náhradu znalečného",
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. listopadu 2006 č.j. 18 C
93/98-753 (s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto o žalobě o určení, že
"důvody vydědění žalobkyně uvedené v listině o vydědění ze dne 20.12.1994
neexistují") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. srpna 2007 č.j.
18 C 93/98-809 se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 5 k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 9.3.1998
domáhala, aby bylo určeno, že "závěť zůstavitelky A. C., ze dne 20.12.1994 a
listina o vydědění zůstavitelky ze dne 20.12.1994 jsou neplatné" a že "důvody
pro vydědění žalobkyně RNDr. A. Z., CSc. její matkou A. C., zemřelé dne
15.2.1997, uvedené v listině o vydědění nazvané Rozhodnutí o vydědění ze dne
20.12.1994, nejsou dány". Žalobu odůvodnila zejména tím, že zůstavitelka A. C.
(matka žalobkyně) zemřela dne 15.2.1997 a že zanechala závěť ze dne 20.12.1994
a listinu o vydědění označenou jako "rozhodnutí o vydědění" ze dne 20.12.1994.
Podle žalobkyně jde o neplatné právní úkony, neboť je zůstavitelka učinila v
duševní poruše, která ji k těmto právním úkonům činila neschopnou; zdravotní
stav zůstavitelky byl již posuzován v řízení o zbavení způsobilosti k právním
úkonům vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 Nc 849/94, které
sice bylo z důvodu úmrtí zůstavitelky zastaveno, avšak dokazováním bylo
zjištěno, že tu byly dány důvody pro zbavení způsobilosti zůstavitelky k
právním úkonům. Žalobkyně dále dovozuje, že oba právní úkony nebyly, s ohledem
na zdravotní stav zůstavitelky, její dlouhotrvající onemocnění a věk, učiněny
svobodně a vážně, ale "pod vlivem žalovaných a na jejich výslovné přání".
Tvrzení obsažená v "rozhodnutí o vydědění" ze dne 20.12.1994 žalobkyně považuje
za nepravdivá, neboť zůstavitelce ve stáří a v nemoci poskytovala potřebnou
pomoc v míře, kterou ona sama určila, když další pomoc nad rámec poskytnuté
péče její matka odmítala a nechtěla ji přijmout, což byl jeden z důvodů podání
návrhu na zbavení způsobilosti a vyřešení tohoto stavu i formou sociální
pomoci; žalobkyně plnila veškeré povinnosti ve vztahu k rodičům "s ohledem na
obecnou morálku, zdravotní stav a stáří" a nikdo jí "nemůže vyčítat a upírat
snahu daný problém řešit s ohledem na zájmy matky".
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6.11.2002 č.j. 18 C 93/98-265 ve
znění opravného usnesení ze dne 2.5.2003 č.j. 18 C 93/98-274 určil, že závěť
zůstavitelky A. C. ze dne 20.12.1994 a listina o vydědění nazvaná "rozhodnutí o
vydědění" ze dne 20.12.1994 jsou neplatné a že "důvody pro vydědění žalobkyně
RNDr. A. Z. její matkou A. C. zemřelou 15.12.1997 uvedené v listině o vydědění
nazvané Rozhodnutí o vydědění ze dne 20.12.1994 nejsou dány", a rozhodl, že
žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení společně a
nerozdílně 25.725,- Kč k rukám advokáta JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry a že
"náklady znalečného" jsou povinni nahradit "ČR na účet Obvodního soudu pro
Prahu 5" žalobkyně jednou polovinou a žalovaní společně a nerozdílně jednou
polovinou "do 1 měsíce od právní moci usnesení, kterým bude určena výše
znalečného". Z provedených důkazů dospěl k závěru, že závěť a listina o
vydědění jsou neplatné právní úkony, neboť je zůstavitelka učinila v duševní
poruše, v důsledku které nebyla "způsobilá rozeznat důsledky svého jednání" (§
38 odst.2 občanského zákoníku), a že žalobkyně "vyvrátila všechny důvody, které
vedly zůstavitelku k jejímu vydědění".
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze usnesením ze dne 14.4.2004 č.j. 21
Co 70, 71/2004-304, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že z jeho rozsudku nelze
"jednoznačně posoudit, z jakého zjištění skutkového stavu vyšel, a to zejména v
otázce způsobilosti zůstavitelky pořídit závěť a listinu o vydědění", že ve
věci měl vypracovat "revizní znalecký posudek" a že bylo potřebné náležitě
provést důkaz listinami.
Obvodní soud pro Prahu 5 - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne
22.3.2005 připustil "změnu žalobního petitu" obsaženou v podání žalobkyně ze
dne 14.3.2005 tak, že se určuje, že "RNDr. A. Z., CSc. je dědičkou ze zákona po
zůstavitelce A. C., zemřelé dne 15.2.1997", a co žalobkyně v podání ze dne
24.3.2005 "doplnila" svoji žalobu o "žalobní znění" tak, že se určuje, že
"důvody vydědění uvedené v listině o vydědění žalobkyně A. Z., CSc. ze dne
20.12.1994 nejsou dány" a že "žalobkyně A. Z., Csc. je dědičkou ze zákona po
zůstavitelce A. C." - rozsudkem ze dne 21.11.2006 č.j. 18 C 93/98-753 ve znění
opravného usnesení ze dne 13.8.2007 č.j. 18 C 93/98-809 zamítl žalobu o určení,
že žalobkyně je "dědičkou ze zákona po zůstavitelce A. C., zemřelé dne
15.2.1997", a že "důvody vydědění žalobkyně uvedené v listině o vydědění ze dne
20.12.1994 neexistují", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České
republice "na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 náklady znalečného" ve výši
41.200,- Kč a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
řízení 51.105,- Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Provazníka. Po provedení
dalších důkazů dospěl k závěru, že zůstavitelka netrpěla duševní poruchou či
chorobou takového rázu, která by vylučovala nebo omezovala její schopnost
pořídit závěť a "rozhodnutí o vydědění", a že tedy žaloba o určení dědického
práva žalobkyně není důvodná. Soud prvního stupně dále dovodil, že u žalobkyně
nebyl dán žádný z důvodů pro její vydědění zůstavitelkou uvedených v ustanovení
§ 469a občanského zákoníku; žalobu o určení "neexistence důvodů vydědění" však
zamítl s odůvodněním, že tuto otázku řešil jako "předběžnou pro určení, zda je
žalobkyně dědičkou ze zákona".
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.1.2009 č.j. 25 Co
382/2007-1043 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně
je "dědičkou ze zákona po zůstavitelce A. C., zemřelé dne 15.2.1997"; ve výroku
o určení, že "důvody vydědění neexistují", jej potvrdil a rozhodl, že státu "na
účet Obvodního soudu pro Prahu 5" jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů
řízení žalobkyně 20.600,- Kč, žalovaný 1) 10.300,- Kč a žalovaný 2) 10.300,-
Kč, že žalobkyně "je povinna zaplatit 1/2 nákladů odvolacího řízení státu,
žalovaný 1) je povinen zaplatit 1/4 nákladů odvolacího řízení státu a žalovaný
2) 1/4 nákladů odvolacího řízení státu, přičemž jejich výše a splatnost bude
stanovena samostatným usnesením", a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování znaleckým
posudkem Fakultní nemocnice v Olomouci odvolací soud dospěl k závěru, že závěť
ze dne 20.12.1994 a listina o vydědění ze dne 20.12.1994 nejsou neplatné ani
podle ustanovení § 38 občanského zákoníku, neboť zůstavitelka v době "pořízení
těchto listin" netrpěla "chorobou nebo poruchou negativně ovlivňující její
způsobilost k právním úkonům", ani podle ustanovení § 37 občanského zákoníku,
neboť nejsou "nesrozumitelné nebo nejasné", a že u žalobkyně není dán žádný z
důvodů vydědění podle ustanovení § 469a občanského zákoníku. Na určení
"neexistence důvodů vydědění" není dán podle názoru odvolacího soudu naléhavý
právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) občanského soudního řádu,
protože jde o "otázku předběžnou, jejíž posouzení je předpokladem k rozhodnutí
o tom, zda je žalobkyně dědičkou ze zákona". I když je závěť zůstavitelky ze
dne 20.12.1994 platná, žalobkyně je dědičkou zůstavitelky ze zákona, neboť
zůstavitelka v závěti "nerespektovala práva své dcery jako neopomenutelné
dědičky" a závěť je v tomto směru neplatná; žalobkyně neplatnost závěti z
tohoto důvodu uplatnila v žalobě a námitka promlčení "relativní neplatnosti
závěti" ze strany žalovaných není opodstatněná.
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 15.4.2009 č.j. 25 Co 382/2007-1050
stanovil znalečné Fakultní nemocnici v Olomouci a rozhodl, že "účastníci jsou
povinni zaplatit státu na náhradu znalečného za odměnu znaleckému ústavu a
náhradu hotových výdajů celkem ve výši 40.430,- Kč, a to žalobkyně 20.215,- Kč,
žalovaný 1) 10.107,50 Kč a žalovaný 2) 10.107,50 Kč".
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobkyně je "dědičkou ze zákona po zůstavitelce A. C.,
zemřelé dne 15.2.1997", podali všichni účastníci dovolání.
Žalobkyně ve svém dovolání nesouhlasí se závěry znaleckého posudku Fakultní
nemocnice v Olomouci, vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz "odborným
vyjádřením z oboru neurologie ze dne 18.5.2008 vypracovaným MUDr. PhDr.
Háčikem, CSc." a "ústavním znaleckým posudkem "vypracovaným Psychiatrickou
léčebnou Bohnice Praha ze dne 24.11.2008, a dovozuje, že "tímto postupem
odvolacího soudu došlo k narušení rovného postavení účastníků řízení, když
žalovaní byli procesně zvýhodněni". Podle názoru žalobkyně znalecký posudek
Fakultní nemocnice v Olomouci nevzal v úvahu "řadu důkazů ze spisového
materiálu", jeho závěry nemohou vyloučit "psychotické onemocnění u zůstavitelky
projevující se bludným myšlením" a nemůže obstát závěr, že se u zůstavitelky
"nejednalo o psychotickou poruchu na základě anomálnosti osobnosti
zůstavitelky". Žalobkyně dovozuje, že závěť ze dne 20.12.1994 a listina o
vydědění ze dne 20.12.1994 "měly být pro nezpůsobilost zůstavitelky k pořízení
těchto listin posouzeny jako absolutně neplatné" a že mělo být rozhodnuto, že
žalobkyně je "dědičkou ze zákona s nárokem na celý svůj zákonný podíl na
dědictví", a navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů ve výrocích o určení
dědického práva žalobkyně zrušeny a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu
prvního stupně k novému řízení.
Žalovaní ve svém dovolání v první řadě namítají, že projev zástupce žalobkyně
ze dne 28.1.1998 učiněný v dědickém řízení nepředstavuje dovolání se relativní
neplatnosti závěti ve smyslu ustanovení § 479 občanského zákoníku, neboť v něm
"chybí jakékoliv skutkové odůvodnění a není z něho tedy patrna ani konkrétní
vada právního úkonu, která by měla relativní neplatnost způsobit", že žalobkyně
"nikdy do skončení řízení před soudem prvního stupně netvrdila ani vadu závěti
spočívající v tom, že je touto závětí zkracována o povinný zákonný dědický
podíl podle ustanovení § 479 občanského zákoníku, ani to, že se této vady
dovolává, resp. že se jí již dříve dovolala", a že se o relativní neplatnosti
závěti zmiňuje teprve v odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně
ze dne 16.2.2007; protože se žalobkyně "nedovolala relativní neplatnosti
závěti, bylo a je podle názoru žalovaných třeba hledět na závěť zůstavitelky
jako na závěť platnou", navíc její právo dovolat se relativní neplatnosti
závěti je promlčeno. Žalovaní dále nesouhlasí se závěry soudů o tom, že by
nebyl dán žádný z důvodů vydědění uvedený v ustanovení § 469a občanského
zákoníku. Soudy totiž opomenuly vyhodnotit, jak na zůstavitelku působilo to, že
žalobkyně podala u soudu návrh na zbavení způsobilosti k právním úkonům,
časovou souvislost mezi podáním návrhu na zbavení způsobilosti k právním úkonům
a sepisem závěti a listiny o vydědění, a jejich zjištění proto nemají v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaní navrhli, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu "v napadeném výroku a v souvisejících
výrocích o nákladech řízení" a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaných bylo "jako zjevně bezdůvodné"
odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláními je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o.s.ř., že k dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je
oprávněna (subjektivně legitimována) také žalobkyně, i když rozsudek odvolacího
soudu v tomto směru ("zdánlivě") vyznívá v její prospěch, neboť ve skutečnosti
tímto rozhodnutím jí byla způsobena újma na právech z dědictví po A. C., kterou
lze odstranit zrušením tohoto rozhodnutí, a že jde o rozsudek, proti jehož
měnícímu výroku jsou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání
účastníků přípustná, přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném výroku ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že je postižen vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
Řízení o dědictví po A. C., zemřelé dne 15.2.1997, je vedeno u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 D 421/97; provedením úkonů v řízení byla jako soudní
komisařka pověřena JUDr. Marcela Vymlátilová, notářka v Praze. V tomto řízení
se v prvním stupni postupuje - jak vyplývá z Části dvanácté, hlavy I. bodu 12.
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do
31.12.2000. Dědické právo po zůstavitelce se řídí právní úpravou, účinnou v
době její smrti (zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů účinném do 30.6.2006).
Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že dědění ze zákona po A. C. svědčí v
první dědické skupině žalobkyni a žalovanému 1) jako jejím dětem. V průběhu
dědického řízení byla předložena jednak holografní závěť zůstavitelky ze dne
20.12.1994, v níž zůstavitelka odkázala svůj majetek žalovanému 1) a žalovanému
2) [svému vnukovi] a podle níž zůstavitelka vydědila žalobkyni s tím, že
"důsledky vydědění se vztahují i na její potomky", jednak holografní listinu
zůstavitelky označenou jako "rozhodnutí o vydědění" ze dne 20.12.1994, v níž
zůstavitelka vydědila žalobkyni s tím, že "důsledky vydědění se vztahují i na
její potomky", a vylíčila důvody vydědění. Při jednání u soudní komisařky JUDr.
Marcely Vymlátilové dne 28.1.1998 žalobkyně (prostřednictvím svého zástupce
advokáta JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry) uvedla, že "neuznává platnost závěti ze
dne 20.12.1994 a listiny o vydědění nazvané rozhodnutí o vydědění ze dne
20.12.1994". Obvodní soud pro Prahu 5 poté usnesením (bez uvedení data) č.j. 18
D 421/97-90 řízení přerušil, žalobkyni uložil, aby do jednoho měsíce od právní
moci usnesení podala proti žalovaným 1) a 2) "žalobu na určení, že závěť
zůstavitelky ze dne 20.12.1994 a listina o vydědění nazvaná rozhodnutí o
vydědění ze dne 20.12.1994 jsou formálně i obsahově neplatné", a uvedl, že,
"nebude-li žaloba ve lhůtě podána, bude soud v dědickém řízení pokračovat bez
zřetele na žalobkyni"; usnesení nabylo (podle potvrzení uvedeného ve spise)
právní moci dne 17.3.1998.
Účastníky řízení o dědictví jsou - kromě navrhovatele - ti, které zákon za
účastníky označuje (srov. § 90 občanského soudního řádu ve znění účinném do
31.12.2000); zákon označuje za účastníky dědického řízení v první řadě ty, o
nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových
osob, stát (srov. § 175b větu první občanského soudního řádu). Účastenství v
dědickém řízení v uvedeném případě odráží hmotné dědické právo a směřuje k
tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv a povinností
zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitel nemá dědice, který by
nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve smyslu § 462 občanského zákoníku
připadnout státu.
Tvrdí-li někdo o sobě v řízení o dědictví, že je zůstavitelovým dědicem, a
popírá-li, že by dědické právo svědčilo někomu jinému, vzniká tím spor o
dědické právo; tvrzená dědická práva totiž nemohou obstát vedle sebe a nemohou
být podkladem pro usnesení o dědictví, vydávané podle ustanovení § 175q
občanského soudního řádu. Protože účastenství v dědickém řízení odráží hmotné
dědické právo, není možné uvedený spor řešit výlučně teprve v usnesení o
dědictví, neboť spor o dědické právo se nutně projevuje také v tom, s kým má
být v průběhu dědického řízení jednáno a kdo má mít možnost vykonávat svými
procesními úkony vliv na průběh a výsledek řízení, tedy v tom, kdo má být
pokládán za účastníka dědického řízení podle ustanovení § 175b věty první
občanského soudního řádu.
Postup soudu v řízení o dědictví při sporu o dědické právo je upraven v
ustanoveních § 175k odst.1 a 2 občanského soudního řádu (v dědickém řízení po
A. C. ve znění účinném do 31.12.2000). Jsou-li rozhodné skutečnosti mezi těmi,
kdo tvrdí svá dědická práva, nesporné a závisí-li tedy rozhodnutí o tomto sporu
jen na právním posouzení rozhodných skutečností, soud postupuje podle
ustanovení § 175k odst.1 občanského soudního řádu; soud tedy přímo v řízení o
dědictví "vyšetří podmínky dědického práva obou" a dále jedná jako s účastníkem
dědického řízení s tím, u koho má za to, že je dědicem, popřípadě rozhodne, s
kým nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není zůstavitelovým
dědicem, a svůj závěr (zásadně) vyjádří v usnesení, které doručuje do vlastních
rukou. V případě, že je mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví, sporná rovněž
skutková stránka věci, postupuje se podle ustanovení § 175k odst.2 občanského
soudního řádu; soud proto v řízení o dědictví po "marném pokusu o smír" odkáže
usnesením toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné,
aby své právo uplatnil žalobou, k podání žaloby určí lhůtu a žalobu soud
projedná a rozhodne o ní v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu.
Usnesení vydané soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst.2
občanského soudního řádu musí ve výroku vždy obsahovat (mimo jiné) údaj o tom,
jakého práva se odkázaný účastník dědického řízení má, s ohledem na povahu
sporu o dědické právo, žalobou domáhat, jako například určení, že "žalobce je
dědicem zůstavitele", nebo že "žalovaný není zůstavitelovým dědicem",
popřípadě, je-li dědické právo ze zákona nepochybné a sporné je dědění ze
závěti, že "žalobce je dědicem zůstavitele ze závěti" nebo že "žalovaný není
dědicem zůstavitele ze závěti". Mezi účastníky sporné skutečnosti nebo vyřešení
právních otázek, které je pro takové určení významné (rozhodující), představují
jen posouzení předběžných otázek, které se nemůže projevit ve výroku soudního
rozhodnutí, ale pouze v jeho odůvodnění; na rozdíl od dřívější právní úpravy,
obsažené v ustanovení § 18 zákona č. 95/1963 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), nyní platné ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního řádu
neumožňuje, aby bylo způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na
základě odkazu dědického soudu, jen pouhé určení sporné skutečnosti nebo sporné
právní otázky, i kdyby byla významná pro posouzení dědického práva.
Žaloba podaná účastníkem řízení o dědictví na základě odkazu, učiněného soudem
v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst.2 občanského soudního řádu,
není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu
ustanovení § 80 písm.c) občanského soudního řádu; naléhavý právní zájem na
určení právního vztahu z dědického práva, z něhož vyplývá, s kým bude nadále
jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, proto není třeba tvrdit a ani
prokazovat. Uvedené ovšem platí jen tehdy, odpovídá-li žaloba požadavkům
ustanovení § 175k odst.2 občanského soudního řádu na to, jakého práva se
odkázaný účastník dědického řízení má žalobou domáhat. Požaduje-li žalobce něco
jiného, může být žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není,
vyhověno, jen jestliže bude prokázán naléhavý právní zájem na požadovaném
určení [§ 80 písm.c) občanského soudního řádu].
Usnesení, kterým soud v řízení o dědictví odkáže toho z účastníků, jehož
dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou,
nemusí vždy odpovídat všem požadavkům ustanovení § 175k odst.2 občanského
soudního řádu. V takovém případě - jak dovodila již ustálená judikatura soudů
(srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
28.4.2005 sp. zn. 30 Cdo 940/2004, který byl uveřejněn pod č. 12 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006) - je soud, který o žalobě
rozhoduje, vždy povinen poučit žalobce o náležitostech žaloby tak, aby
vyhovovala požadavkům ustanovení § 175k odst.2 občanského soudního řádu.
V projednávané věci je nepochybné, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (bez
uvedení data) č.j. 18 D 421/97-90, kterým bylo žalobkyni uloženo uplatnit své
dědické právo žalobou, nevyhovuje všem požadavkům ustanovení § 175k odst.2
občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31.12.2000), neboť žalobkyni v
rozporu se zákonem uložilo, aby se domáhala určení mezi účastníky sporné
skutečnosti (určení, že "závěť zůstavitelky ze dne 20.12.1994 a listina o
vydědění nazvaná rozhodnutí o vydědění ze dne 20.12.1994 jsou formálně i
obsahově neplatné"), ačkoliv šlo jen o předběžné otázky, jejichž vyřešení se
nemůže projevit ve výroku soudního rozhodnutí. Za této situace byl především
soud prvního stupně povinen - jak vyplývá z výše uvedeného - poskytnout
žalobkyni potřebná poučení o náležitostech žaloby tak, aby odpovídala, s
přihlédnutím k povaze sporu účastníků o dědické právo, požadavkům ustanovení §
175k odst.2 občanského soudního řádu zejména v údaji o tom, čeho se má domáhat
(o tzv. žalobním petitu); na tom nic nemění ani okolnost, že žalobkyni v řízení
o dědictví a v projednávané věci zastupoval advokát.
Spor účastníků o dědické právo po A. C. spočívá v projednávané věci - jak je
zřejmé z obsahu spisu - v tom, že závěť zůstavitelky ze dne 20.12.1994, od níž
odvozují své dědické právo žalovaní 1) a 2), žalobkyně považuje za neplatný
právní úkon (z důvodů uvedených v ustanovení § 37 odst.1 a § 38 odst.2
občanského zákoníku), že žalobkyně považuje za neplatnou též listinu
zůstavitelky označenou jako "rozhodnutí o vydědění" ze dne 20.12.1994 (z důvodů
uvedených v ustanovení § 37 odst.1 a § 38 odst.2 občanského zákoníku a proto,
že v listině uvedené důvody vydědění nejsou dány) a že tedy žalobkyně pokládá
za dědice po A. C. její dědice ze zákona v první dědické skupině [tj. žalobkyni
a žalovaného 1)], zatímco podle žalovaných 1) a 2) jsou dědicemi zůstavitelky
pouze oni. Vzhledem k tomu, že spor účastníků o dědické právo závisí na
zjištění sporných skutečností, soud v řízení o dědictví správně dovodil, že při
jeho řešení je třeba postupovat podle ustanovení § 175k odst.2 občanského
soudního řádu, a v souladu se zákonem odkázal na uplatnění dědického práva
žalobou žalobkyni, neboť její dědické právo se (oproti žalovaným) jeví jako
méně pravděpodobné. Povaze výše uvedeného sporu o dědické právo tu odpovídá (z
pohledu žalobkyně) určení, že žalovaný 1), jemuž svědčí žalobkyní nezpochybněné
dědění ze zákona v první dědické skupině, "není dědicem zůstavitelky A. C.
podle závěti ze dne 20.12.1994", a že žalovaný 2), kterému kromě závěti ze dne
20.12.1994 nesvědčí žádný jiný titul dědění, "není dědicem zůstavitelky A. C.".
Odvolací soud dospěl k závěru, že je neplatná listina zůstavitelky označená
jako "rozhodnutí o vydědění" ze dne 20.12.1994, neboť u žalobkyně není dán
žádný z důvodů vydědění podle ustanovení § 469a občanského zákoníku, a že je ve
smyslu ustanovení § 479 a § 40a občanského zákoníku neplatná závěť zůstavitelky
ze dne 20.12.1994 v části, v níž zkracuje dědický podíl žalobkyně jako
zletilého potomka zůstavitelky. Posouzení věci soudem z tohoto hlediska ovšem
předpokládá, aby žalobkyně své dědické právo v tomto směru také uplatnila
žalobou, a to alespoň eventuálně (pro případ, že závěť ze dne 20.12.1994 nebude
shledána absolutně neplatnou z důvodů uvedených v ustanovení § 37 odst.1 nebo §
38 odst.2 občanského zákoníku a nebude tedy vyhověno výše uvedeným určením), k
čemuž dosud nedošlo. Povaha sporu o dědické právo v tomto případě vyžaduje, aby
bylo (uvažováno z pohledu žalobkyně) určeno, že žalovaní 1) a 2), jejichž
dědické právo není (nemůže být) vyloučeno uplatněním relativní neplatnosti
závěti ze dne 20.12.1994 podle ustanovení § 479 a § 40a občanského zákoníku, a
žalobkyně "jsou dědici zůstavitelky A. C.".
Žalobkyně uvedla ve své žalobě podané u soudu prvního stupně dne 9.3.1998 údaj
o tom, čeho se domáhá, v souladu s (chybným) výrokem usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 5 (bez uvedení data) č.j. 18 D 421/97-90 a tzv. žalobní petit
neuvedla do souladu s požadavky ustanovení § 175k odst.2 občanského soudního
řádu ani podáními ze dne 14.3.2005 a ze dne 22.3.2005. Soudy obou stupňů, které
o žalobě rozhodly, aniž by žalobkyni poskytly potřebná poučení o náležitostech
obsahu a tzv. petitu žaloby z hlediska požadavků ustanovení § 175k odst.2
občanského soudního řádu, proto zatížily řízení vadou, která způsobila, že
rozhodnutí soudu o žalobě nemohlo být náležitým podkladem pro další průběh
řízení o dědictví po A. C., a která tedy mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláními napadeném
měnícím výroku ve věci samé správný. Nejvyšší soud České republiky proto
rozsudek odvolacího soudu, aniž by se mohl věcí (pro předčasnost) zabývat z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů, v tomto rozsahu a akcesorický výrok
usnesení odvolacího soudu ze dne 15.4.2009 č.j. 25 Co 382/2007-1050, kterým
bylo rozhodnuto o povinnosti účastníků zaplatit státu "náhradu znalečného",
zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku,
kterým bylo rozhodnuto o žalobě o určení, že "důvody vydědění žalobkyně uvedené
v listině o vydědění ze dne 20.12.1994 neexistují", který nabyl samostatně
právní moci) a akcesorické "opravné" usnesení ze dne 13.8.2007 č.j. 18 C
93/98-809 a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu
pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu