21 Cdo 4855/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobců a) I. Ch. a b) L. Ch., oba zastoupeni advokátkou, proti žalovanému M.
Z., zastoupenému advokátem, o 360.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 282/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. května 2007 č. j. 12
Co 909/2006-79, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaný zaplatil 360.000,- Kč s úroky z prodlení.
Žalobu odůvodnili tím, že uvedenou částku zaplatili na základě „smlouvy o kauci
sjednané v souvislosti s uzavřením smlouvy o nájmu bytu“ ze dne 12.10.1998.
Následně však po právních konzultacích zjistili, že žalovaný peníze, které mu
poukázali na základě této smlouvy, zadržuje neoprávněně bez právního důvodu.
Žalovaného vyzvali, aby jim částku poskytnutou na základě neplatné smlouvy
vrátil, avšak ten tak odmítl učinit.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 22.6.2006 č.j. 9 C 282/2003-54 uložil
žalovanému, aby zaplatil žalobcům částku 360.000,- Kč s úrokem z prodlení,
který vyčíslil, a aby jim zaplatil 51.300,- Kč na náhradě nákladů řízení k
rukám advokátky. Ve věci samé dospěl k závěru, že „Smlouva o kauci sjednané v
souvislosti s uzavřením smlouvy o nájmu bytu“ je neplatná ve smyslu ustanovení
§ 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Kauce měla především sloužit k
zajištění povinnosti žalobců jako nájemců platit nájemné a úhrady za služby
spojené s užíváním bytu. Výše kauce je však zcela nepřiměřená této zajišťované
povinnosti, neboť částka 360.000,- Kč překračuje více než stonásobně výši
měsíčního nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu. Žalovaný navíc
mohl s kaucí během trvání nájemního vztahu sjednaného na dobu dvaceti let téměř
zcela libovolně nakládat a tak kauci používat k získání majetkového prospěchu v
podstatě na úkor žalovaného. Rada města sice schválila úročení ve výši
dvojnásobku diskontní sazby, „ale toto nemá na smlouvu o kauci vliv, neboť k
její změně, pokud by byla smlouva platná, bylo zapotřebí dohody obou smluvních
stran“. Soud prvního stupně „pro srovnání“ poukázal „i na současnou úpravu
nájemní smlouvy platnou od 31.3.2006, která již problematiku kauce upravuje v
ustanovení § 686a odst. 1 až 5 obč. zák.“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze
dne 29.5.2007 č.j. 12 Co 909/2006-79 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudem prvního stupně a že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 58.357,- Kč k rukám advokáta. Ve
věci samé odvolací soud „akceptoval“ závěry soudu prvního stupně, který
dovodil, že smlouva o kauci byla mezi účastníky uzavřena ve smyslu ustanovení §
51 obč. zák. jako smlouva inominátní, a že po formální stránce byla správně
uzavřena a řádně podepsána všemi smluvními stranami. Nepřisvědčil ale závěru
soudu prvního stupně o tom, že smlouva o kauci je neplatným právním úkonem
podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Podal „ustálený
výklad“ o tom, kdy se právní úkon příčí dobrým mravům a zdůraznil, že v
posuzované věci je třeba smlouvu o kauci posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním
okolnostem dané věci. „Již okresní soud“ vzal na základě provedených důkazů za
prokázané, že se žalobci přihlásili do výběrového řízení vypsaného žalovaným,
ve kterém byly jednoznačně předem stanoveny podmínky, a žalobci s těmito
podmínkami v celém rozsahu souhlasili a akceptovali je. Sami žalobci požádali
žalovaného dopisem ze dne 17.6.1998 o pronájem bytu při složení kauce 360.000,-
Kč, a na základě těchto skutečností a rozhodnutí rady M. Z. ze dne 24.6.1997 a
následně uzavřené nájemní smlouvy se stali nájemci předmětného bytu. Je tedy
podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že vůle žalobců uzavřít s žalovaným
smlouvu o kauci byla v době uzavření smlouvy zcela jednoznačně dána a že
žalobci v úplnosti respektovali veškeré požadavky žalovaného. Smlouvu uzavřeli
zcela dobrovolně, svobodně a vážně, zúčastnili se na základě své vůle řádného
výběrového řízení a z vlastní vůle také splnili všechny jeho podmínky. Právě
vůle žalobců k uzavření smlouvy o kauci je podstatná pro posouzení otázky
rozporu tohoto právního úkonu s dobrými mravy, který je třeba hodnotit k datu
12.10.1998, kdy byla tato smlouva uzavřena. Tuto smlouvu, „která řádně
respektovala vůli stran“, začali žalobci zpochybňovat až po čtyřech letech od
uzavření smlouvy. Ani výše sjednané kauce není podle názoru odvolacího soudu
nepřiměřená, když žalobci na základě splnění podmínek stanovených žalovaným
získali do nájmu nově rekonstruovaný nadstandardní byt, což bylo také jejich
cílem při uzavírání smlouvy o kauci a následně smlouvy nájemní. Pro výklad
právního úkonu učiněného účastníky v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy
může mít význam ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. – jak odvolací soud
zdůraznil - jen stav vůle v době uzavření této smlouvy a nikoliv její pozdější
vývoj, kdy žalobci názor na uzavřenou smlouvu změnili zřejmě s ohledem na
později přijatou zákonnou právní úpravu.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobci namítali, že odvolací
soud věc nesprávně právně posoudil. Uvedli, že nadále zastávají názor, že
smlouva o kauci je absolutně neplatná a zrekapitulovali důvody (v podstatě
shodně se žalobou), které je k těmto závěrům vedou: že za žalovaného jednala
osoba k tomu neoprávněná; že smluvní strany jsou zcela chybně označeny jako
„nájemci“ a „pronajímatel“, i když smlouvu nelze „navazovat“ na smlouvu
nájemní; že uzavření nájemní smlouvy není občanským zákoníkem nějak
zpoplatňováno a nelze tedy „finanční plnění vázat na uzavření nájemní smlouvy a
uzavření nájemní smlouvy na finanční plnění“; že žalobci smlouvu podepsali jen
proto, že byli v bytové tísni a potřebovali uzavřít nájemní smlouvu; že částka
se nijak neúročí, přestože bylo stanoveno, že si ji žalovaný ponechá po celou
dobu trvání nájmu; že „se jedná de facto o bezúročnou půjčku na dlouhou dobu“;
že smlouva obsahuje neurčité ustanovení o uzavření nájemní smlouvy, kde se
stanoví termín uzavření do jednoho měsíce po kolaudaci bytu; že postup
žalovaného je rovněž v rozporu s principy veřejné správy; že smlouva „byla
uzavřena v tísni, neboť kdyby nebyla uzavřena, nebyla by s žalobci nikdy
uzavřena nájemní smlouva k předmětnému bytu, že jsou podmínky nápadně
nevýhodné, je objektivně dané“; že sice je pravdou, že žalobci akceptovali
předem dané podmínky výběrového řízení, ale s tou výhradou, že tyto podmínky
odporují dobrým mravům; že „nelze argumentovat smluvní volností tam, kde je
prokázána tíseň, nápadně nevýhodné podmínky, rozpor s dobrými mravy a
neurčitost či zastřenost právního úkonu“; že určitost smlouvy se musí dovozovat
výkladem, neboť v době uzavírání smluvních vztahů nebyly oba byty očíslovány;
že uplatněný nárok nemůže být promlčen, neboť žalovaný dluh „uznal“ a pro
případ uznání dluhu běží desetiletá promlčecí lhůta. Žalobci navrhli, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný se k jednotlivým námitkám uplatněným v dovolání podrobně vyjádřil a
upozornil na skutečnost, že, měla-li by být smlouva o kauci neplatná, pak proti
závazku žalovaného vrátit žalobcům uhrazenou kauci stojí jejich závazek
vyklidit jimi užívaný byt, neboť v případě absolutní neplatnosti smlouvy o
kauci jsou si účastníci podle ustanovení § 457 obč. zák. povinni vzájemně vydat
to, co si z neplatné smlouvy plnili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
30.6.2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl
vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti jehož měnícímu výroku je
podle usta¬novení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání pří¬pustné, přezkou¬mal
napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalovaný na
základě usnesení 73. schůze městské rady konané dne 17.3.1998 dne 26.3.1998
vypsal „podmínky na pronájem obecních mezonetových bytů v půdní vestavbě domu v
Z. o velikosti cca 111 m2 a 97 m2“ s tím, že doba nájmu bude 20 let, že výše
nájemného bude „2.5 násobek základního nájemného pro byt I. kategorie“ a že
bude složena „kauce, jejíž nabídnutá výše ze strany žadatele o byt bude
rozhodující podmínkou pro výběr uchazeče“; „kauce v rozměrově nadstandartních
bytech byla schválena v minimální výši 350 tis. Kč na jednu bytovou jednotku“.
Na prohlídku obou uvedených bytů, které nabízí k pronájmu, pozval žalovaný
„všechny zájemce na den otevřených dveří“ dne 15. června 1998 od 14.00 do 17.00
hod. Dopisem ze dne 17.6.1998 žalobci sdělili žalovanému, že žádají „o pronájem
bytu při složení kauce 360.000,- Kč“. Dne 19.6.1998 proběhlo „výběrové řízení
na přidělení mezonetových bytů“, na jehož základě komise navrhla (vzhledem k
výši složených kaucí) přidělit žalobcům byt „menší“, a městská rada dne
23.6.1998 „podmínečně schvaluje pronájem nově vybudovaného bytu (menšího) v Z.
manželům L. a I. Ch., za podmínky uhrazení nabídnuté kauce ve výši 360.000,- Kč
v termínu do 30.9.1998. Dne 12.10.1998 účastníci uzavřeli „smlouvu o kauci
sjednané v souvislosti s uzavřením smlouvy o nájmu bytu“ a dne 1.11.1998
„smlouvu o nájmu bytu“ na dobu určitou od 1.11.1998 do 31.10.2018; obě smlouvy
podepsal za žalovaného P. L., vedoucí oddělení bytové správy MěÚ Z. Od 1.1.1999
činilo „pevné nájemné“ částku 2.875,- Kč, zálohy za služby 204,- Kč, celkem
3.079,- Kč. Dopisem z 22.7.2002 žalobci vyzvali žalovaného „k vrácení částky
360.000,- Kč“ „nejpozději do 31.8.2002“, a rada města se dne 2.10.2002 usnesla,
že „trvá na platnosti všech uzavřených smluv o kauci“.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
„Smlouva o kauci sjednané v souvislosti s uzavřením smlouvy o nájmu bytu“ dne
12.10.1998 - podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění účinném do 31.3.2000, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č.
363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon
o pojišťovnictví) – dále jen „obč. zák.“.
Dovolatelé uplatňují v dovolání v podstatě stejné námitky, které již vznesli
proti platnosti „Smlouvy o kauci“ v samotné žalobě. Jejich námitce, že při
uzavírání „Smlouvy o kauci“ ze dne 12.10.1998 jednali v tísni, neboť „kdyby
nebyla uzavřena, nebyla by s žalobci nikdy uzavřena nájemní smlouva“, resp. že
„neměli vyhnutí, neboť potřebovali byt“, a že uvedená okolnost je způsobilá
založit neplatnost této smlouvy, nelze přisvědčit.
Právní úkon jako projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a
povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (srov. § 34 obč.
zák.), je platný pouze, jestliže vůle účastníka pracovněprávního vztahu byla
svobodná a vážná a jestliže byla projevena určitě a srozumitelně (srov. § 37
odst. 1 obč. zák.). Svobodu vůle přitom vylučuje zejména násilí (přímé fyzické
donucení, vis absoluta) či bezprávná výhrůžka (psychické donucení, vis
compulsiva). Vůle jednajícího je však vadná i tehdy, jestliže její svobodnou
tvorbu vyloučila tíseň. Tísní se ve smyslu ustálené judikatury rozumí
objektivní hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav (například
rozrušení, obavy o osobu blízkou apod.), který takovým způsobem a s takovou
závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že tato osoba bez svobodného
utváření své vůle učiní právní úkon, který jí zřejmě způsobí újmu a který by za
normálních okolností jako neprospěšný vůbec neučinila (učiní právní úkon za
nápadně nevýhodných podmínek). Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a
působícím stavu, tedy nestačí, jestli si existenci tísně jednající jen
představuje, ale není-li pro ni objektivní důvod, a současně se musí stát
pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému
neprospěchu.
Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá,
že pro účastníky z hlediska jejich zájmů bývá uzavření smlouvy nestejně
výhodné, neboť uzavření relativně nevýhodné smlouvy může vést následně k
celkovému výsledku, který je – jako v posuzované věci - pro účastníka žádoucí a
příznivý. Dovolatelé přitom náležitě neuvážili, že ani v případě tísně (byla-li
by přítomna) nejedná sice účastník svobodně, avšak jeho jednání, jeho vůle není
ovlivněna ani fyzickým donucením, ani bezprávnou vyhrůžkou. Proto také jednání
v tísni není podrobeno absolutní neplatnosti (§ 37 odst. 1, část věty za
středníkem obč. zák.), nýbrž má za následek, že účastník, který uzavřel smlouvu
v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má podle ustanovení § 49 obč. zák.
právo od smlouvy odstoupit. Takový jednostranný právní úkon ve vztahu ke
„Smlouvě o kauci“ účastníci netvrdili a jeho existence z obsahu spisu ani
nevyplývá.
Dovolatelé rovněž namítají, že dohodnutá kauce je nepřiměřená a její sjednaná
výše odporuje dobrým mravům. Odvolací soud v tomto směru dospěl k závěru, že
„Smlouva o kauci“ uzavřená mezi účastníky dne 12.10.1998 je právním úkonem
platným, neboť sjednaná kauce byla přiměřená okolnostem případu. Uvedený závěr
odvolacího soudu nelze sdílet.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že v době, kdy byla „Smlouva o kauci“
sjednávána, umožňovalo její uzavření – protože ji občanský zákoník jako smluvní
typ výslovně neupravoval - ustanovení § 51 obč. zák. jako smlouvy inominátní.
Smluvní volnost účastníků byla omezena pouze potud, že smlouva nesmí odporovat
obsahu nebo účelu tohoto zákona (srov. § 51 část věty za středníkem obč. zák.),
a v tomto rámci tedy nepochybně i tím, že se svým obsahem nebo účelem nesměla
pod sankcí neplatnosti příčit dobrým mravům (srov. § 39 obč. zák.).
Východiskem úvah v tomto směru je skutečnost, že ustanovení § 39 obč. zák.
patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které
tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, zákon
nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V občanském zákoníku ani v
jiných předpisech není pojem „rozporu s dobrými mravy“ definován, přičemž v
posuzované věci na jeho vymezení závisí posouzení přiměřenosti ujednání o
„kauci“. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě
na úvaze soudu. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby
rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem
posuzovaného případu.
Ustálená judikatura učinila v tomto směru východiskem svých úvah obecný
postulát, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a
mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují
podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a
mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč.
1997, pod č. 62). Řečeno jinak – jak správně uvádí rovněž odvolací soud –
právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s
obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký
má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními
zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní
volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na
to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře. Odpovídající úsudek
soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně
přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že
výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.
V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že „Smlouvu o kauci“ uzavřenou
mezi účastníky dne 12.10.1988 nelze považovat za neplatnou pro rozpor s dobrými
mravy, když přihlédl – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – k tomu,
že „žalobci se přihlásili fakticky do výběrového řízení vypsaného žalovaným,
když měli zájem o zrekonstruované byty“, že žalobci s předem vypsanými
podmínkami výběrového řízení „v celém rozsahu souhlasili a akceptovali je“, že
sami žalobci požádali žalovaného o pronájem bytu při složení kauce 360.000,-
Kč, „přičemž podmínkou stanovenou žalovaným bylo složení kauce v minimální výši
350.000,- Kč“, že „vůle žalobců k uzavření smlouvy o kauci byla zcela
jednoznačně v době uzavření smlouvy dána a tato vůle „je podstatná pro
posouzení otázky rozporu tohoto právního úkonu s dobrými mravy“, že „žalobci
fakticky až po čtyřech letech od uzavření smlouvy o kauci začali její platnost
zpochybňovat a že „ani výše sjednané kauce 360.000,- Kč není za této situace
nepřiměřená“, když žalobci „získali do nájmu nově rekonstruovaný nadstandartní
byt“.
Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z
ustanovení § 39 obč. zák., nelze uvedenou úvahu odvolacího soudu považovat za
správnou. Odvolací soud měl vzhledem k okolnostem projednávané věci přihlížet
nejen k výše uvedeným skutečnostem - ve zkratce řečeno - spočívajících na
straně žalobců, nýbrž měl brát v úvahu i okolnost, že - jak se naznačuje z
„materiálu pro jednání 82. R. Z.“ ze dne 2.10.2002 – na straně žalovaného byly
„kauce“ nikoli ojedinělým neúročeným příjmem, ale v první řadě – jak v obecné
rovině správně uvádí – měl zahrnout do rámce svých úvah „bez ohledu na smluvní
volnost (svobodu)“ účastníků rovněž obecné hledisko, které umožní posouzení
věci také „podle objektivního kriteria s přihlédnutím ke všem okolnostem
konkrétního případu“.
Složená kauce – jak ze Smlouvy o kauci vyplývá – měla být zaplacena „za
uzavření nájemní smlouvy za pronájem bytu“ a měla pronajímateli sloužit jako
jistota, že nájemce bude po celou dobu nájemního vztahu (tj. po dobu 20-ti let)
„plnit řádně a včas povinnosti nájemce, zejména platit nájemné, a že ke dni
skončení nájmu bude byt předán ve stavu způsobilém dalšímu užívání“. Zde je
však třeba uvážit, že žalovanému jako každému pronajímateli přísluší rovněž
právo vypovědět nájem bytu (a tím zabránit dalšímu růstu dluhu) z důvodů
uvedených v § 711 obč. zák., tedy v případě důvodu podle ustanovení § 711 odst.
2 písm. b) obč. zák., jestliže nájemce nezaplatí nájemné a úhradu za plnění
poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního
nájemného a uvedených plnění. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že
žalobcům by mohl být vypovězen nájem bytu – uvažováno s výší nájemného a
službami na počátku nájemního vztahu účastníků - již při nezaplacení částky
9.237,- Kč, složená kauce však podstatně přesahuje stonásobek nájemného a úhrad
za služby původně stanoveného ve výši 3.079 Kč. Za těchto okolností, i s
přihlédnutím k postupnému růstu cen nájemného a služeb a k zajištění nájemného
i nad rámec výrazně přesahující jeho trojnásobek, je zřejmé, že sjednaná kauce
je zcela nepřiměřená proklamovanému účelu. Ve prospěch opačného názoru nelze
důvodně argumentovat tím, že žalobci získali nově zrekonstruovaný nadstandartní
byt v samotném centru města, neboť tato skutečnost mohla být promítnuta ve výši
nájemného, ale nikoliv v kauci „za uzavření nájemní smlouvy za pronájem bytu“.
Důvodností vznesené námitky promlčení se dovolací soud nemohl zabývat. V
projednávané věci totiž odvolací soud založil své měnící zamítavé rozhodnutí na
závěru, že „Smlouva o kauci“ netrpí žádnými vadami, které by mohly mít za
následek její neplatnost. Nedospěl tedy k opačnému závěru, že uvedená smlouva
je neplatná a že vznikl nárok na vrácení bezdůvodného obohacení. Z tohoto
důvodu se námitkou promlčení případného bezdůvodného obohacení, kterou žalovaný
vznesl v odvolání, zabýval pouze – jak z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá –
„nad rámec uvedeného“, pro případ opačného názoru, než který zaujal, tedy pro
případ, kdyby oproti jeho zaujatému názoru byla naopak důvodná „odpovídající
tvrzení žalobců o neplatnosti Smlouvy o kauci“. Protože posouzení důvodnosti
vznesené námitky promlčení nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující,
nezabýval se odvolací soud ani případnými námitkami žalobců o tom, že ve věci
lze dovodit uznání dluhu, apod., a neumožnil jim – jak ostatně plyne z logiky
věci vzhledem k tehdy zaujatému právnímu názoru – aby na základě poučení podle
ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. vylíčili, popřípadě doplnili všechny
skutečnosti rozhodující pro vlastní posouzení uplatněného nároku včetně
vznesené námitky promlčení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§
243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil
Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu