21 Cdo 4936/2014

21 Cdo 4936/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Mojmíra Putny a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní

věci žalobkyně I. Z., zastoupené JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem

v Pardubicích, Sukova třída č. 1260, proti žalované KCP Invest, a.s. se sídlem

v Praze 4, Táborská č. 29, IČO 26682907, zastoupené JUDr. Zbyňkem Jirouškem,

advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská č. 29, o vyloučení nemovitých věcí z

exekuce, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 5/2011, o

dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.

června 2014, č. j. 17 Co 25/2014-220, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soud v Hradci Králové ze dne 15.

srpna 2013, č. j. 17 C 5/2011-145, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v

Hradci Králové k dalšímu řízení.

Žalobkyně se žalobou ze dne 10. 1. 2011, jejíž změna byla připuštěna usnesením

Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2012, č. j. 17 C 5/2011-60,

domáhala, aby nemovité věci žalobkyně, zapsané u Katastrálního úřadu pro

Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové, na LV č. 22189 pro

obec H. K. a kat. úz. V., jmenovitě dům č. p. na stavební parcele č. 828, garáž

bez čísla popisného, nacházející se na stavební parcele č. 855, stavební

parcely č. 828 a 855 a pozemky parc. č. 188/83 a 188/146 (dále též „nemovité

věci žalobkyně“), byly vyloučeny z exekuce nařízené proti povinnému Ing. M. Z. (dále jen „povinný“), podle pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu sp. zn. RI VL 007/2008 ze dne 30. 11. 2009, vydaného JUDr. Adamem Daňkem,

rozhodcem, usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2010, „č. j. 32 EXE 2132/2010“, k uspokojení pohledávky oprávněné VIVA leasing, a.s., IČO

26682907 (nyní žalované KCP Invest, a.s.), ve výši 760.526,- Kč s úrokem z

prodlení ve výši 6 % p.a. ročně od 15. 12. 2008 do zaplacení, s odměnou ve výši

2.535,- Kč, s náklady nalézacího řízení ve výši 27.149,85 Kč a pro náklady

exekuce oprávněné (nyní žalované) a soudního exekutora, které budou v průběhu

řízení stanoveny a dále o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované plnou výši

nákladů řízení ve výši 36.280,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k

rukám právního zástupce žalované, a dále aby bylo určeno, že exekutorské

zástavní právo nařízené v souladu s usnesením Okresního soudu v Hradci Králové

ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 32 EXE 2132/2010, podle vykonatelného rozhodčího

nálezu ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. RI VL 007/2008, vydaného JUDr. Adamem

Daňkem, rozhodcem, zřízené exekučním příkazem exekutora JUDr. Milana Usnula,

Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 21. 10. 2010, č. j. 098 EX 01230/10-014,

váznoucí na nemovitých věcech žalobkyně, jmenovitě na domě č. p. 443,

nacházejícím se na parcele č. st. 828, 855 a na parcelách č. 188/83 a 188/146,

vše v katastrálním území V., obec H. K., zapsaných u Katastrálního úřadu pro

Královehradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové na listu

vlastnictví č. 22189, nevzniklo. Svou žalobu odůvodnila mimo jiné tím, že shora

uvedené nemovité věci nebyly a nejsou ve společném jmění manželů (dále též

„SJM“) žalobkyně a povinného. Žalobkyně veškeré tyto nemovité věci „nabyla do

výlučného vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 14. 8. 2006, kterou

uzavřela jako jediný kupující se společností Projektis ekodomy Věkoše s.r.o. s

účinností vkladu jejího vlastnictví k těmto všem nemovitostem ke dni 14. 6. 2006“, přičemž k tomuto dni „uplynulo navíc již téměř sedm let ode dne, kdy

spolu manželé Ing. M. a I. Z.“ (nyní povinný a žalobkyně) zúžili své SJM až na

věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti dohodou uzavřenou dne 3. 8. 1999 ve formě notářského zápisu.

Uvedla, že není pravdou, že předmětné nemovité

věci žalobkyně nepatří do SJM jenom proto, že mezi ní a povinným byla uzavřena

smlouva o zúžení SJM, nýbrž proto, že je jejich výlučným vlastníkem, když

veškeré prostředky na jejich nákup pocházely výhradně z jejích výlučných

prostředků. Neplatí tedy domněnka, že ke smlouvě o zúžení SJM se nepřihlíží. Doplnila rovněž, že předmětné nemovité věci slouží její osobní potřebě, neboť

povinný již dlouhou dobu před rozvodem nežil společně s žalobkyní.

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 8. 2013, č. j. 17 C

5/2011-145, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „exekutorské

zástavní právo nařízené v souladu s usnesením Okresního soudu v Hradci Králové

ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 32 EXE 2132/2010, podle vykonatelného rozhodčího

nálezu ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. RI VL 007/2008, vydaného JUDr. Adamem

Daňkem, rozhodcem, zřízené exekučním příkazem exekutora JUDr. Milana Usnula,

Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 21. 10. 2010, č. j. 098 EX 01230/10-014,

váznoucí na nemovitých věcech žalobkyně, jmenovitě na domě č. p. 443,

nacházejícím se na parcele č. st. 828, 855 a na parcelách č. 188/83 a 188/146,

vše v katastrálním území V., obec H. K., zapsaných u Katastrálního úřadu pro

Královehradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové na listu

vlastnictví č. 22189, nevzniklo“, a aby „nemovité věci žalobkyně, které se

nacházejí v katastrálním území V. a obci H. K. a které jsou zapsány u

Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec

Králové, na listu vlastnictví č. 22189 pro obec H. K. a katastrální území V.,

konkrétně dům č. p. na stavební parcele č. 828, garáž bez č. popisného,

nacházející se na stavební parcele č. 855, stavební parcela č. 828 a 855 a

pozemky parc. č. 188/83 a 188/146“ byly vyloučeny z exekuce nařízené proti

povinnému, podle pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu sp. zn. RI VL

007/2008 ze dne 30. 11. 2009, vydaného JUDr. Adamem Daňkem, rozhodcem,

usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2010, č. j. 32 EXE

2132/2010, k uspokojení pohledávky oprávněné VIVA leasing, a.s., IČO 26682907

(nyní žalované KCP Invest, a.s.), ve výši 760.526,- Kč s úrokem z prodlení ve

výši 6 % p.a. ročně od 15. 12. 2008 do zaplacení, s odměnou ve výši 2.535,- Kč,

s náklady nalézacího řízení ve výši 27.149,85 Kč a pro náklady exekuce

oprávněné (nyní žalované) a soudního exekutora, které budou v průběhu řízení

stanoveny a dále o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované plnou výši nákladů

řízení ve výši 36.280,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám

právního zástupce žalované. Uvedl mimo jiné, že žalobkyně se stala výlučnou

vlastnicí předmětných nemovitých věcí dne 14. 8. 2006 v důsledku smlouvy o

zúžení stanoveného rozsahu SJM, uzavřené s povinným (dlužníkem žalované) dne 3. 8. 1999 (dále jen „smlouva o zúžení SJM“) podle ustanovení § 143a odst. 1

zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále

jen „obč. zák.“). Smlouva o zúžení SJM byla uzavřena v době před vznikem

vymáhané pohledávky, která začala vznikat postupně od února roku 2006 až ke dni

15. 12. 2008, kdy dosáhla výše 760.526,- Kč. Protože vymáhaný závazek vznikl

jen povinnému (jako manželovi žalobkyně) při jeho podnikání a týkal se jeho

výlučných prostředků, žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání vědomosti

žalované o dohodě o zúžení SJM podle ustanovení § 42 zákona č. 120/2001 Sb., o

soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších

zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), event.

též podle

ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a stejně tak neprokázala,

že by předmětné nemovité věci nabyla pouze a jen výlučně ze svých prostředků,

neboť tyto nabyla z finančních prostředků získaných z části z prodeje bytové

jednotky, kterou žalobkyně nabyla kupní smlouvou ze dne 8. 9. 1999, tj. za

trvání manželství s povinným, a z části z úvěru u Raiffeisen stavební

spořitelny a.s., kterou rovněž uzavřela za trvání manželství s povinným a navíc

s jeho souhlasem, který povinný stvrdil podpisem příslušné úvěrové smlouvy; z

uvedeného důvodu je lze považovat za finanční prostředky spadající do SJM,

protože kdyby neexistovala smlouva o zúžení SJM mezi žalobkyní a povinným,

nemůže se s úspěchem dovolávat jak ustanovení § 267 odst. 2 písm. b) o. s. ř.,

tak ani ustanovení § 267 odst. 3 o. s. ř., neboť exekučně postižené nemovité

věci žalobkyně „podle své povahy“ nejsou předurčeny pouze jejímu výhradnímu

osobnímu užívání.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 6. 2014,

č. j. 17 Co 25/2014-220, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, kterým

zamítl žalobu žalobkyně o určení, že exekutorské zástavní právo na nemovitých

věcech žalobkyně nevzniklo, zrušil a v této části řízení zastavil, ve výroku II

o zamítnutí žaloby o vyloučení nemovitých věcí z exekuce, a ve výroku o

nákladech řízení před soudem prvního stupně jej potvrdil a rozhodl o povinnosti

žalobkyně nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení

ve výši 7.834,- Kč. Uvedl mimo jiné, že sdílí závěry soudu prvního stupně,

podle kterých nelze žalobě vyhovět cestou žádné z v úvahu přicházejících

právních kvalifikací uvedených v ustanovení § 267 o. s. ř. Jestliže by totiž

žalobkyně s povinným neuzavřeli smlouvu o zúžení SJM, byly by předmětné

nemovité věci nabyty nikoliv za prostředky výlučně žalobkyně (zisk z prodeje

bytu a z úvěru), nýbrž za prostředky společné, jinak řečeno, nemovité věci

žalobkyně do jejího SJM s povinným nepatří právě jen proto, že uzavřeli smlouvu

o zúžení SJM a jsou exekučně nepostižitelné pouze za předpokladů vymezených v

ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Žalobkyně však v této souvislosti

neprokázala, že by žalované byl v době vzniku její pohledávky vůči povinnému

obsah smlouvy o zúžení SJM, uzavřené mezi povinným a žalobkyní, znám.

Skutečnost, že žalobkyně nemovité věci nabyla až řadu let po uzavření smlouvy o

zúžení SJM, zde není relevantní. K obdobnému závěru dospěl i ve vztahu k

majetku, při jehož používání povinnému dluh vůči žalované vznikl, který

povinnému (výlučně) patřil právě v důsledku uzavření smlouvy o zúžení SJM s

žalobkyní a vzhledem k tomu, že žalobkyně neuplatnila, že by povinnému závazek

vůči žalované vznikl při používání majetku definovaného v ustanovení § 267

odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž namítá jednak

nesprávné právní posouzení otázky fikce SJM podle ustanovení § 262a odst. 1 o.

s. ř. ve spojení s ustanovením § 42 odst. 1 ex. řádu, jež nastává pouze tehdy,

„je-li v řadě příčin (provázejících každý jev, včetně vzniku výlučného

vlastnictví manžela k majetku a včetně s tím spojené absence tohoto majetku v

SJM) smlouva o zúžení SJM jediným a plně dostačujícím důvodem (příčinou – jenom

proto), proč konkrétní majetek v SJM není“, nikoliv tedy v každém případě, kdy

došlo k zúžení SJM. V dané věci jsou totiž nemovité věci ve výlučném

vlastnictví žalobkyně, neboť žalobkyně je sice nabyla za trvání manželství s

povinným, avšak z finančních prostředků získaných až teprve jejími

individuálními úkony (resp. jednáním) v roce 2006, a to z prodeje bytu

zakoupeného žalobkyní v roce 1999 a z jí sjednaného úvěru, a absentují v SJM

nikoliv z té jediné příčiny, že došlo ke smluvnímu zúžení SJM, nýbrž z celé

řady dalších příčin, z nichž za nejpodstatnější žalobkyně označuje zakoupení

těchto nemovitých věcí žalobkyní kupní smlouvou ze dne 14. 8. 2006, uzavřenou

po více než sedmi letech od uzavření smlouvy o zúžení SJM s povinným, tzn.

skutečnost, že nemovité věci nabyla vlastním právním úkonem, resp. právním

jednáním, učiněným se třetí osobou až „dávno“ po tomto smluvním zúžení SJM.

Dále namítá, že ustanovení § 267 odst. 2 písm. b) o. s. ř. není možné vykládat

extenzivně, jak to učinily soud prvního stupně i odvolací soud, tedy tak, že,

je-li exekučně postižen majetek náležející (fakticky či fiktivně) do SJM,

nemůže se manžel povinného úspěšně domáhat vyloučení tohoto majetku z exekuce,

i když závazek povinnému vznikl za trvání manželství při používání majetku

náležícího výhradně povinnému proto, že jej nabyl výlučně za svůj majetek, má-

li tento výlučný majetek povinného příčinnou souvislost se smlouvou o zúžení

SJM; a že úspěchu žalobkyně v excindační žalobě podle ustanovení § 267 odst. 3

o. s. ř. nebrání ani to, že výlučný majetek manžela povinného má příčinnou

souvislost se smluvním zúžením SJM, neboť je zcela nezávislý na skutečnosti,

zda mezi manželi došlo ke smluvnímu zúžení SJM či nikoli. Trvá na tom, že

předmětné nemovité věci nabyla ze svých finančních prostředků a je proto

nedůležité, že věřitel povinného o příslušném zúžení SJM nevěděl, a proto jsou

v jejím výlučném vlastnictví a z uvedeného důvodu ani nemusela prokazovat

předložení smlouvy o zúžení SJM žalované. Navrhuje proto, aby dovolací soud

rozsudek odvolacího i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 8.

2013, č. j. 17 C 5/2011-145, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu

soudu v Hradci Králové.

Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že souhlasí se závěry, které

zaujaly soudy obou stupňů, podle nichž výlučné vlastnictví žalobkyně k

předmětným nemovitým věcem vzniklo jen z důvodu smluvního zúžení SJM. Nebýt

tohoto zúžení, exekuované nemovité věci by patřily do SJM žalobkyně a

povinného. Žalobkyně tedy neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že by

žalované v době vzniku pohledávky byl znám obsah smlouvy o zúžení SJM. Bez

splnění této podmínky přitom nemůže být její žaloba úspěšná, a to ani tehdy,

pokud by prokázala, že závazek povinného vznikl při používání majetku, který do

SJM vlivem jeho zúžení nepatřil. Dovolání nepovažuje za přípustné a navrhuje,

aby je dovolací soud odmítl a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady

dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání

projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do

31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku

odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě

uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti

kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva [zda lze po zúžení SJM a

jeho vypořádání (ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák.) k uspokojení pohledávky

věřitele (žalované) jednoho z manželů (povinného) exekučně postihnout i výlučný

majetek druhého z manželů (žalobkyně)], která v rozhodování dovolacího soudu

nebyla vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s.

ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru,

že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 143a odst. 1 a 4 obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou

formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění

manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či

vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich

společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty

a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do

společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá

smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Manželé se mohou vůči jiné

osobě na smlouvu uvedenou v předcházejících odstavcích odvolat jen tehdy,

jestliže je jí obsah této smlouvy znám.

Podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. nedošlo-li do tří let od zániku

společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od

jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně

movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci

ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně

jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí,

že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou

stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a

závazcích manželům společných.

Podle ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu (obdobně jako podle ustanovení § 262a

odst. 1 o. s. ř.) exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze

vést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství

jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho

manžela se pro účely exekuce považuje také majetek, který netvoří součást

společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený

rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného

jmění ke dni zániku manželství.

Podle ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1

ex. řádu právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči

oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle

třetí části tohoto zákona.

Podle ustanovení § 267 odst. 2 o. s. ř. obdobně podle odstavce 1 se postupuje,

byl-li nařízeným výkonem rozhodnutí postižen majetek patřící do společného

jmění manželů nebo který se považuje za součást společného jmění manželů (§

262a odst. 1), avšak vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z

manželů při používání majetku, který a) podle smlouvy o zúžení zákonem

stanoveného rozsahu společného jmění manželů nebo podle smlouvy o vyhrazení

vzniku společného jmění ke dni zániku manželství nepatřil do společného jmění

manželů, a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah

smlouvy, b) náležel výhradně povinnému proto, že jej nabyl před manželstvím,

dědictvím, darem, za majetek náležející do jeho výlučného majetku nebo podle

předpisů o restituci majetku, který měl ve vlastnictví před uzavřením

manželství nebo který mu byl vydán jako právnímu nástupci původního vlastníka,

anebo že slouží podle své povahy jen jeho osobní potřebě.

V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobkyně s povinným dne 3. 8. 1998

uzavřeli ve formě notářského zápisu smlouvu o zúžení SJM až na věci tvořící

obvyklé vybavení domácnosti, v níž se mimo jiné dohodli, že jakýkoliv majetek v

budoucnu nabytý jedním z manželů a jakékoliv závazky v budoucnosti jednomu z

nich vzniklé, nebudou tvořit jejich SJM, ale budou výlučným majetkem/závazkem

toho z manželů, který bude účastníkem právního vztahu zakládajícího nabytí

takového majetku nebo závazku, a „že se mohou vůči jiné osobě na tuto smlouvu o

zúžení rozsahu společného jmění manželů odvolat jen tehdy, jestli je jí obsah

této smlouvy znám“. K vypořádání SJM došlo fikcí ve smyslu ustanovení § 150

odst. 4 obč. zák. Žalobkyně nemovité věci do svého „výlučného“ vlastnictví

nabyla za trvání manželství s povinným na základě kupní smlouvy ze dne 14. 8.

2006 s účinky vkladu ke dni 14. 6. 2006. Vymáhaná pohledávka povinnému (manželu

žalobkyně) vůči žalované vznikla za trvání manželství se žalobkyní postupně od

února roku 2006 až ke dni 15. 12. 2008, kdy dosáhla výše 760.526,- Kč. Je

nesporné, že žalované nebyl nejpozději v den vzniku vymáhané pohledávky znám

obsah smlouvy o zúžení SJM.

Dovolatelka namítá, že nemovité věci nabyla do svého výlučného vlastnictví

nikoliv jen na základě („jen proto“) uzavřené smlouvy o zúžení SJM s povinným,

nýbrž proto, že tyto nabyla až „dávno“ po příslušném zúžení (stejně jako po

jeho vypořádání) a navíc ze svých výlučných (finančních) prostředků. Pro

úspěšnost žaloby podle ustanovení § 267 odst. 1, resp. odst. 2 o. s. ř. však

tato námitka není dostačující. V dané věci je podstatné, že, byť dluh povinného

vznikl při jeho podnikání a týkal se jeho výlučných prostředků, vyňatých ze SJM

smlouvou o zúžení SJM, obsah této smlouvy nebyl žalované v době vzniku vymáhané

pohledávky znám [srov. ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a současně,

že žalobkyně nemovité věci nabyla do svého „výlučného“ vlastnictví právě po

tomto zúžení a tudíž v jeho důsledku. Lze proto považovat za správný závěr

odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, že „pokud by žalobkyně s

povinným neuzavřeli smlouvu o zúžení společného jmění, byly by předmětné

nemovitosti nabyty nikoli za prostředky výlučně její, nýbrž společné (a nelze

nepoznamenat, že by pro nabytí do společného jmění obecně stačilo, kdyby byly

nemovitosti zakoupeny ze společných prostředků i jen z části)“. Neboli, nebýt

smlouvy o zúžení SJM, byly by nemovité věci součástí SJM bez ohledu na to,

jestli na jejich pořízení byl částečně použit majetek náležející výhradně

žalobkyni (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013,

sp. zn. 20 Cdo 736/2012).

Ustanovení § 42 odst. 1 ex. řádu (obdobně ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř.)

se tak použije i ve vztahu k výlučnému majetku manžela povinného (žalobkyně),

který žalobkyně nabyla až po zúžení SJM s povinným a jeho vypořádání

(ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák.), avšak jen za podmínek, že při nařízení

exekuce ze zúženého SJM, jestliže je exekuce nařízena k uspokojení pohledávky

věřitele povinného, se věřitel (žalovaná) nejpozději v době vzniku pohledávky

nedozvěděl o obsahu smlouvy o zúžení SJM [srov. ustanovení § 267 odst. 2 písm.

a)]. V otázce znalosti obsahu smlouvy o zúžení SJM věřitelem (žalovanou) je

přitom nutné zohlednit nejen to, zda povinný nejpozději v době vzniku

pohledávky věřitele (žalovanou) s obsahem smlouvy o zúžení SJM seznámil, ale v

případech, kdy je třeba mít za nesporné, že tak neučinil (tedy i v této věci),

také to, zda žalobkyně věděla o budoucím závazku svého manžela (povinného) za

trvání manželství a zda tedy měla možnost nejpozději do vzniku závazku manžela

věřiteli obsah smlouvy o zúžení SJM sama oznámit. Jinak řečeno, jestliže

manželka povinného (žalobkyně) o budoucím závazku svého manžela (povinného)

vůči žalované věděla a přesto věřiteli do jeho vzniku existenci smlouvy o

zúžení SJM neoznámila, resp. jej neseznámila se smlouvou o zúžení SJM, nemůže

se úspěšně dovolávat excindace dané nemovité věci podle ustanovení § 267 odst.

2 písm. a) o. s. ř. z exekuce; jestliže o vzniku závazku manžela žalobkyně

nevěděla (a nemohla z uvedeného důvodu věřiteli obsah smlouvy o zúžení SJM

sdělit), nemůže se věřitel úspěšně domoci uspokojení pohledávky v exekuci z

jejího výlučného majetku nabytého po zúžení a vypořádání SJM.

Vzhledem k tomu, že se soudy věcí z pohledu vědomosti či nevědomosti

žalobkyně o vzniku pohledávky jejího manžela (povinného) nezabývaly a

neobstaraly si k tomu potřebná skutková zjištění, je jejich právní posouzení

věci neúplné a tedy (zatím) i nesprávné. Nejvyšší soud České republiky proto

dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) S

ohledem na to, že důvody pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí

i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc

vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta

první a druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o

náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech

původního řízení (srov. § 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. ledna 2015

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu