21 Cdo 4994/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobce P. L., zastoupeného advokátem, proti žalované P. L., zastoupené
advokátem, o neúčinnost smlouvy o převodu členských práv a povinností v bytovém
družstvu, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 23 C 158/2005, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2006
č.j. 56 Co 390/2006-85, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
4.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"smlouva o převodu členských práv a
povinností ve S. b. d. Š., vztahující se k družstevnímu bytu č. 10, o kuchyni a
čtyřech pokojích s přísl., I. kategorie, v pátém podlaží domu v P., sjednaná
mezi O. L. a žalovanou\" je vůči žalobci právně neúčinná. Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že jeho manželství s matkou žalované O. L. bylo rozvedeno dne
21.3.2000, že dnem 12.11.2001 nabylo právní moci usnesení o schválení soudního
smíru o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, podle kterého se
\"výlučnou nájemkyní a členkou družstva\" stala O. L. a žalobce se zavázal byt
vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu, a že následně rozhodnutím
soudu ze dne 15.12.2003 byla O. L. uložena povinnost zaplatit žalobci z
vypořádání společného jmění manželů částku 604.200,- Kč. Protože O. L.
žalobcovu pohledávku neuspokojila, byla proti ní \"vedena exekuce\", při níž
bylo zjištěno, že povinná nemá \"téměř žádný movitý i nemovitý majetek\". Ze
zahájeného správního řízení ve věci zrušení trvalého pobytu se žalobce
dozvěděl, že O. L. převedla ještě v průběhu řízení o vypořádání společného
jmění manželů členská práva a povinnosti ve stavebním bytovém družstvu na
žalovanou, která se posléze na základě smlouvy o převodu družstevního bytu ze
dne 19.3.2003 stala vlastnicí bytové jednotky. Žalobce se domnívá, že O. L.
uzavřela smlouvu o převodu členských práv a povinností ve stavebním bytovém
družstvu v úmyslu zkrátit žalobce (jako svého věřitele), neboť bylo již od
počátku sporu o vypořádání společného jmění manželů zřejmé, že se bude
vypořádávat \"tržní hodnota členského podílu ve stavebním bytovém družstvu\",
že hodnota tohoto podílu bude mnohonásobně převyšovat ostatní aktiva společného
jmění manželů a že O. L. bude zavázána žalobci zaplatit vypořádací podíl.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 25.4.2006 č.j. 23 C 158/2005-66
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 12.435,50 Kč k rukám \"právního zástupce žalované\". Z
provedeného dokazování dovodil, že manželství žalobce s matkou žalované O. L.
bylo rozvedeno dnem 18.4.2000, že \"rozsudkem\" Okresního soudu Plzeň - město
ze dne 9.10.2001 sp. zn. 14 C 209/2001 bylo rozhodnuto o zrušení práva
společného nájmu družstevního bytu (výlučnou nájemkyní a členkou družstva se
stala O. L. a žalobce \"se zavázal předmětný byt vyklidit a předat jej do 15
dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu\") a že \"rozsudkem Okresního
soudu Plzeň - město, č.j. 30 C 118/2002-74, jenž nabyl právní moci dne
3.2.2004\", bylo rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů, z něhož
vznikl O. L. \"závazek na vyrovnání podílu vyplatit žalobci částku 604.200,- Kč
do 6 měsíců od právní moci rozsudku\", a že dnem 16.10.2003 \"vznikly právní
účinky vkladu nemovitosti, když členem družstva se stala žalovaná\". Podle
názoru soudu prvního stupně je žalovaná ve sporu pasivně legitimována, neboť
\"věděla o pohledávce své matky vůči žalobci vyplývající z titulu vypořádání
společného jmění manželů\", avšak \"povinnost O. L. vznikla až právní mocí
rozsudku o vypořádání společného jmění manželů, tedy až po té, co členská práva
k družstevnímu bytu byla převedena na žalovanou\"; v době převodu členských
práv a povinností tedy žalobce ještě nebyl ve smyslu ustanovení § 42a
občanského zákoníku věřitelem a matka žalované dlužníkem a ani \"neexistovala
pohledávka žalobce za O. L. na základě závazkového právního vztahu existujícího
v období uzavření předmětné smlouvy\", a proto žalobce \"nemůže být v tomto
sporu aktivně legitimován\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31.8.2006 č.j. 56 Co
390/2006-85 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů 17.756,-Kč \"na účet\" advokáta. Po doplnění dokazování
odvolací soud dovodil, že ze smíru, kterým byla určena výlučnou nájemkyní bytu
a členkou družstva O. L. a kterým se žalobce zavázal byt vyklidit po zajištění
náhradního bytu, schváleným pravomocným usnesením soudu, \"nastal stav, kdy
mezi účastníky byla dána existence závazkového právního vztahu, z něhož vyplývá
finanční vypořádání\". Protože O. L. byla \"určena výlučnou členkou družstva a
nositelkou práv a povinností\", musela si být vědoma též \"skutečnosti, že daný
vztah nebyl dosud vypořádán\" a že žalobci \"může vzniknout pohledávka z titulu
tržního ocenění souboru členských práv a povinností vztahujících se k
družstevnímu bytu\". Žalobci nebyl zajištěn náhradní byt a nedošlo ani k dohodě
\"o poskytnutí finanční částky\", a proto podal dne 27.3.2002 žalobu na
vypořádání společného jmění manželů. Uzavřela-li O. L. následně dne 26.11.2002
se žalovanou smlouvu o převodu členských práv a povinností, učinila tak v době,
kdy mezi ní a žalobcem \"existoval nevypořádaný závazkový právní vztah, přičemž
připadalo v úvahu pouze takové vypořádání, že členský podíl bude přikázán do
vlastnictví O. L. a ta bude zavázána k zaplacení finanční částky na vyrovnání
podílu\". Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce je aktivně legitimován k
podání odpůrčí žaloby ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku, neboť je
věřitelem, jež má vůči dlužnici O. L. vykonatelnou pohledávku, že jeho žaloba
byla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě a že žalovaná je pasivně legitimována,
neboť uzavřela s dlužnicí (svojí matkou) dne 26.11.2002 smlouvu o převodu
členských práv a povinností k družstevnímu bytu, i když věděla o soudním smíru,
na základě něhož se její matka stala výlučnou nájemkyní a členkou družstva,
přičemž \"obě věděly o probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění
manželů a o existenci závazkového právního vztahu, z něhož vyplývá finanční
vypořádání\". Předpoklad \"o vědomosti blízké osoby o existenci úmyslu dlužníka
zkrátit věřitele\" nebyl podle odvolacího soudu vyvrácen.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že
žalobce neměl za O. L. pohledávku v době uzavření smlouvy o převodu členských
práv a povinností k předmětnému bytu (tj. ke dni 26.11.2002), že pohledávka
žalobce nevznikla na základě závazkového právního vztahu \"existujícího v
období uzavření předmětné smlouvy, ale až na základě rozhodnutí soudu o
vypořádání společného jmění manželů ze dne 15.12.2003 bez předchozí existence
závazkového vztahu\", když \"vznik této pohledávky nebyl jistý až do rozhodnutí
soudu o vypořádání společného jmění manželů, takže nebylo možné v době uzavření
smlouvy o převodu členských práv a povinností na pohledávku nahlížet jako na
pohledávku jistě v budoucnu vzniklou\". Z usnesení o schválení soudního smíru,
na jehož základě se O. L. stala výlučnou nájemkyní družstevního bytu, jí
nevznikl \"žádný závazek uhradit žalobci jakoukoli finanční kompenzaci, neboť
by musel být přímo předmětem tohoto smíru\". Žalobce proto není \"aktivně
legitimován, neboť úkon odporovatelný žalobcem nelze odporovat pro nemožnost
uspokojení pohledávky žalobce vzniklé na základě rozsudku soudu o vypořádání
společného jmění manželů\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolaní žalované jako nedůvodné zamítl.
Ztotožnil se s odvolacím soudem v tom, že je aktivně legitimován k podání
odpůrčí žaloby a že jeho pohledávka vznikla na základě usnesení soudu o
schválení smíru, kterým bylo zrušeno právo společného nájmu družstevního bytu.
O. L. si musela být vědoma, že \"soubor členských práv a povinností má svoji
tržní hodnotu a ta že nebyla mezi ní a žalobcem smírem vypořádána\", přičemž o
pohledávce žalobce se dozvěděla nejpozději 22.4.2002 ze žaloby o vypořádání
společného jmění manželů, ale až dne 26.11.2002 uzavřela se žalovanou smlouvu o
převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu \"s úmyslem zprostit se
své pohledávky vůči žalobci\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 42a odst.1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby
soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho
vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i
tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již
vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku odporovat je možné právním
úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své
věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými
byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo
které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou
případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při
náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 42a odst.3 občanského zákoníku právo odporovat právním
úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo
které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst.4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel
s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova
majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z
tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je -
uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by
bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž
zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo
odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na
základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného
proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho,
co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a
to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl
právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není
dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu -
domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl
prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním
prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o
výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných
majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,
popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z
odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je - jak uvádí ustanovení § 42a
odst.1 občanského zákoníku - věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je
vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
13.11.1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony
zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku v
době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo
pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout
až v budoucnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo
549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2002). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit
cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli
přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit
výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku
věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže
v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel
nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt
těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil.
Pasivní věcná legitimace je upravena v ustanovení § 42a odst.3 občanského
zákoníku. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný,
může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je
opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst.4 občanského zákoníku - tehdy,
není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním
úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že osobě, v jejíž prospěch
dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z
odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Z ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku, v němž jsou vymezeny podmínky,
za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, nelze dovozovat, že by
předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné
pohledávky věřitele. Požadavek, aby žalující věřitel měl vymahatelnou
pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně
legitimován k odpůrčí žalobě, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla
vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný
pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 občanského
zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v úmyslu zkrátit své
věřitele. O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník
právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním
úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím
byl srozuměn. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel.
Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti
tehdy, jestliže \"druhou stranou\" jsou osoby dlužníkovi blízké (například
osoby uvedené v ustanovení § 116 občanského zákoníku); úmysl dlužníka zkrátit
jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi
blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době
právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
V řízení o odpůrčí žalobě je - jak dále vyplývá z výše uvedeného - žalující
věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův
odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a, současně, že žalovanému (druhé straně
odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním
úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při
právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o
právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný
dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani
prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem
zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu
dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním
úkonem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu
dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat.
V projednávané věci bylo soudy z hlediska skutkového stavu věci mimo jiné
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nezpochybňuje), že
manželství žalobce a O. L. bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Plzeň -
město ze dne 21.3.2000 č.j. 14 C 170/99-13, který nabyl (podle potvrzení ve
spise) právní moci dnem 18.4.2000. Usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze
dne 9.10.2001 č.j. 14 C 209/2001-20, které nabylo (podle potvrzení ve spise)
právní moci dnem 12.11.2001, byl schválen smír žalobce a O. L. o tom, že se
zrušuje jejich právo společného nájmu \"bytu o kuchyni a čtyřech pokojích s
příslušenstvím, I. kategorie v 5. podlaží domu v P., R.\", že byt bude \"jako
výlučná nájemkyně a členka družstva\" užívat O. L. a že žalobce se zavazuje byt
vyklidit a vyklizený odevzdat O. L. do 15 dnů od zajištění přiměřeného
náhradního bytu. Žalobce podal u Okresního soudu Plzeň - město dne 27.3.2002
proti O. L. žalobu o vypořádání společného jmění manželů, v níž se mimo jiné
domáhal vypořádání \"členského podílu ve S. b. d. Š.\" (správně Š.); rozsudkem
Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15.12.2003 č.j. 30 C 118/2002-74, který
nabyl (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 3.2.2004, bylo mimo jiné
rozhodnuto, že O. L. je povinna zaplatit žalobci \"na vyrovnání podílů\" částku
604.200,- Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku, když bylo přihlédnuto k tomu,
že hodnota \"členského podílu ve stavebním bytovém družstvu\" činí 1.200.000,-
Kč. V průběhu řízení o vypořádání společného jmění manželů O. L. převedla
smlouvou ze dne 26.11.2002 členská práva a povinnosti ve S. b. d. Š. na
žalovanou.
Za tohoto skutkového stavu soudy řešily právní otázku, zda žalobce byl v době
uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 26.11.2002
věřitelem O. L., tedy, řečeno jinak, zda měl za O. L. v době uzavření smlouvy o
převodu členských práv a povinností ze dne 26.11.2002 pohledávku, a to alespoň
- jak vyplývá z výše uvedeného - pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která
má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu. S
námitkou dovolatelky, že žalobcova pohledávka za O. L. vznikla teprve na
základě rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15.12.2003 č.j. 30 C
118/2002-74 o vypořádání společného jmění manželů, dovolací soud nesouhlasí.
Vzniklo-li manželům za trvání manželství nejen právo společného nájmu
družstevního bytu, ale také společné členství v bytovém družstvu (§ 703 odst.2
občanského zákoníku), představují členská práva a povinnosti spojená s
členstvím v družstvu majetkovou hodnotu, která je manželům společná a která
vyjadřuje míru jejich účasti na majetku (vlastním kapitálu) družstva. Bylo-li
manželství rozvedeno a stal-li se na základě dohody rozvedených manželů nebo
rozhodnutí soudu (po zrušení práva společného nájmu bytu) jeden z nich jako
člen družstva nájemcem družstevního bytu (§ 705 odst.2 občanského zákoníku),
připadla mu tím také (veškerá) členská práva a povinnosti spojená s (jejich
dosud společným) členstvím v družstvu; hodnotu těchto jejich členských práv a
povinností je třeba zohlednit při vypořádání společného jmění manželů obdobně
jako další majetkové hodnoty, které jsou jim společné a které navazují na
jejich spotřební společenství.
Připadnou-li podle dohody nebo rozhodnutí soudu dosud společná členská práva a
povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu jednomu z rozvedených
manželů, vznikne mu tím současně povinnost vypořádat s rozvedeným manželem
hodnotu těchto členských práv a povinností. Již tím, že se stal \"výlučným
členem\" bytového družstva a že mu tím připadla (veškerá) členská práva a
povinnosti spojená s členstvím v družstvu, má vůči svému rozvedenému manželu z
důvodu vypořádání hodnoty (dosud společných) členských práv a povinností dluh,
který je třeba zohlednit při vypořádání jejich společného jmění manželů,
nebyl-li dobrovolně splněn dříve. Z vypořádání hodnoty členských práv a
povinností spojených se zaniklým společným členstvím v družstvu tedy vzniká
rozvedenému manželu pohledávka již na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o
tom, že se druhý z nich stává jako člen družstva nájemcem družstevního bytu, a
nikoliv teprve na základě vypořádání jejich společného jmění manželů, při němž
bylo k této pohledávce, \"výlučným\" členem družstva dosud neuspokojené,
přihlédnuto. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl k závěru, že
žalobce měl v době uzavření smlouvy ze dne 26.11.2002 o převodu členských práv
a povinností ve S. b. d. Š. na žalovanou vůči O. L. z důvodu vypořádání hodnoty
(dosud společných) členských práv a povinností pohledávku, neboť O. L. se stala
\"výlučnou nájemkyní a členkou družstva\" na základě smíru, schváleného
usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 9.10.2001 č.j. 14 C 209/2001-20,
které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 12.11.2001.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř.,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátem ve výši 4.500,- Kč [srov. § 8, § 10 odst. 3 a § 18 odst.
1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb.,
č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši
300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.
235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004; Sb. a č. 276/2006
Sb.), celkem ve výši 4.800,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny
a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalobce zastupoval, v
rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.
235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a 276/2006 Sb.
během řízení neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalované
bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradila.
Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.800,- Kč zaplatit k
rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu