21 Cdo
5061/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobců a) M. S., a b) P. S., obou zastoupených JUDr. Josefem Pojezdným,
advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova č. 46, proti žalované
České spořitelně, a.s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČ
45244782, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u
Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 233/2007, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. července 2008, č.j. 26 Co
219/2008-77, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
10.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Josefa
Pojezdného, advokáta se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova č. 46.
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že zástavní právo pro pohledávku žalované
ve výši 1.600.000,- Kč k nemovitostem žalobců označeným jako "rozestavěný dům
na st.p.č. 1461 v obci a k.ú. Žacléř, st. p. č. 1461 - zast. pl. a nádvoří o
výměře 87 m2 v obci a k.ú. Žacléř a poz. parc. č. 1356/3 - ost. pl. o výměře
738 m2 v obci a k.ú. Žacléř, vedeným v KN na LV č. 1295 pro obec a k.ú. Žacléř
podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 20.6.2002 (vklad práva č.j. V -
2510/2002-610 s právními účinky vkladu ke dni 20.6.2002), neexistuje". Žalobu
zdůvodnili zejména tím, že uvedené nemovitosti, které mají ve společném jmění
manželů, sice prodali kupní smlouvou ze dne 4.12.2001 J. S., ale že od kupní
smlouvy dopisem ze dne 9.7.2002 odstoupili, protože kupující J. S. nezaplatil
ve sjednané lhůtě kupní cenu; rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne
16.12.2005, č.j. 8 C 208/2002-163, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 12.9.2006, č.j. 26 Co 229/2006-194, bylo pravomocně
určeno, že nemovitosti jsou z důvodu účinného odstoupení od kupní smlouvy ze
dne 4.12.2001 ve vlastnictví (společném jmění) žalobců. Kupující J. S. dal
podle zástavní smlouvy ze dne 20.6.2002 předmětné nemovitosti do zástavy ve
prospěch pohledávky, která žalované vznikla poskytnutím úvěru ve výši
1.600.000,- Kč. Žalobci dovozují, že odstoupením zanikly účinky kupní smlouvy
od počátku, že J. S. tedy nebyl nikdy vlastníkem koupených nemovitostí a že
proto nemohlo ve prospěch žalované vzniknout zástavní právo k nemovitostem.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 21.12.2007, č.j. 9 C 233/2007-39
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobci jako prodávající převedli
kupní smlouvou ze dne 4.12.2001 (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke
dni 11.12.2001) kupujícímu J. S. předmětné nemovitosti, že z důvodu nezaplacení
kupní ceny žalobci od kupní smlouvy dne 9.7.2002 platně odstoupili a na základě
rozhodnutí soudu byli opětovně zapsáni do katastru nemovitostí jako vlastníci,
že J. S. uzavřel se žalovanou dne 20.6.2002 zástavní smlouvu, kterou byly
nemovitosti zastaveny k zajištění pohledávky žalované za J. S. z titulu smlouvy
o hypotéčním úvěru (zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s
právními účinky ke dni 20.6.2002) a že žalovaná na základě dodatku č. 2 kupní
smlouvy ze dne 24.7.2007 poukázala žalobcům sjednaný doplatek kupní ceny ve
výši 1.100.000,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že sice odstoupením od kupní
smlouvy ze dne 9.7.2002 skutečně došlo ke zrušení kupní smlouvy ze dne
4.12.2001 od samého počátku, že ale "žalovaná uzavřela zástavní smlouvu v dobré
víře, že zástavce zastavuje nemovitosti ve svém vlastnictví, neboť k uzavření
zástavní smlouvy došlo 20.6.2002, ještě dříve, než žalobci odstoupili od kuní
smlouvy, tzn. že zástavní smlouva byla uzavřena v době, kdy byl J. S. zapsán
jako vlastník nemovitostí a nebyl tedy důvod k pochybnostem o jeho vlastnickém
právu k předmětným nemovitostem, a že k doplacení kupní ceny mělo dojít až po
vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí". Při posuzování otázky, zda by
závěr o neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu zrušení kupní smlouvy odstoupením
nebyl v rozporu s obecným principem právní jistoty, soud prvního stupně
vycházel z právního názoru, že odstoupením od smlouvy podle ustanovení § 48
odst. 2 občanského zákoníku se - není-li právním předpisem stanoveno nebo
účastníky dohodnuto jinak - smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi
jejími účastníky", a že "vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud je nabyli v
dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, nezaniká". Vzhledem k tomu, že
"odstoupením žalobců od kupní smlouvy došlo ke zrušení této smlouvy pouze s
účinky mezi žalobci a J. S.", že "zástavní právo zřízené smlouvou, která byla
žalovanou uzavřena v dobré víře před odstoupením žalobců od kupní smlouvy,
nezaniká" a že "opačný závěr by odporoval principu právní jistoty a ochrany
nabytých práv", jakož i k tomu, že "žalobci se dodatkem č. 2 kupní smlouvy
zavázali ke zpětvzetí odstoupení od kupní smlouvy z 9.7.2002, že právě na
základě tohoto dodatku žalovaná poukázala žalobcům doplatek kupní ceny a že k
tomuto plnění žalovanou by nepochybně nedošlo, pokud by jí dodatek č. 2 nebyl
předložen", soud prvního stupně uzavřel, že zástavní právo nadále zatěžuje
nemovitosti žalobců.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17.7.2008,
č.j. 26 Co 219/2008-77 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě
vyhověl; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 22.752,- Kč a na náhradě
nákladů odvolacího řízení 15.074,- Kč a žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 1.500,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení
15.074,- Kč, to vše k rukám advokáta JUDr. Josefa Pojezdného. Odvolací soud
nejprve dovodil, že zástavní právo jako právo akcesorické se může "vztahovat
jen k takové pohledávce (v takové výši), která skutečně vznikla", že zástavní
právo k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru vzniká teprve v okamžiku
skutečného čerpání úvěru a jen v rozsahu, v jakém na základě sjednané úvěrové
smlouvy byly prostředky z úvěrového zdroje skutečně čerpány, a že proto v
projednávané věci zástavní právo mohlo vzniknout k zajištění pohledávky ve výši
1.100.000,- Kč až dne 24.7.2002 a k zajištění pohledávky ve výši 475.000,- Kč
až dne 5.8.2002, kdy bylo na základě smlouvy o úvěru plněno. I když "žalovaná
byla nepochybně v době uzavření zástavní smlouvy v dobré víře, že vlastníkem
nemovitostí je J. S.", doručením "platného odstoupení od kupní smlouvy došlo k
navrácení vlastnictví na stranu žalobců a zástavce nebyl v okamžiku možného
vzniku zástavního práva vlastníkem zastavovaných nemovitostí a žalovaná ani
nemohla být v dobré víře, že tomu tak je, neboť jí dne 15.7.2002 bylo doručeno
toto odstoupení od kupní smlouvy ze dne 9.7.2002". Podle názoru odvolacího
soudu odstoupení od kupní smlouvy mohlo a mělo vzbudit u žalované pochybnosti o
vlastnickém právu J. S., když v době plnění z hypotéčního úvěru (24.7.2002 a
5.8.2002) bylo žalované známo, že žalobci od kupní smlouvy odstoupili; žalovaná
tedy "měla mít pochybnosti o tom, zda je J. S. oprávněn nemovitosti zastavit",
aniž by na tom mohla cokoliv změnit skutečnost, že dodatkem č. 2 ke kupní
smlouvě se žalobci "zavázali ke zpětvzetí odstoupení". Odvolací soud dospěl k
závěru, že "v okamžiku čerpání úvěru, v době možného vzniku zástavního práva,
nebyl J. S. vlastníkem nemovitostí a zástavní právo proto nemohlo platně
vzniknout" a že "v souvislosti s oznámením o odstoupení od kupní smlouvy měla
žalovaná v souladu s obchodními podmínkami úvěrové smlouvy právo čerpání úvěru
odmítnout".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že již
na základě platné úvěrové smlouvy vznikla žalované pohledávka, neboť úvěrovou
smlouvou se věřitel zavazuje na požádání dlužníka poskytnout peněžní částku, a
že, uzavře-li banka úvěrovou smlouvu, pak je také povinna peněžní prostředky na
základě úvěrové smlouvy poskytnout, a že před poskytnutím úvěru banka uzavírá
zástavní smlouvu k zajištění své pohledávky, když "zástavním právem může být
zajištěna i pohledávka, která vznikne v budoucnu". Smlouva o prodeji
nemovitosti a případné odstoupení od ní je podle názoru žalované "věc týkající
se vztahu mezi prodávajícím a kupujícím a odstoupení od smlouvy je účinné
doručením druhé smluvní straně, ve vztahu ke třetím osobám mohou tyto účinky
nastat až po zavkladování zpětného převodu práva na prodávajícího". Pro právní
poměry žalované je tedy "podstatné, kdy nastaly ve vztahu ke třetím osobám
účinky odstoupení od smlouvy, které podle jejího názoru mohly nastat až dnem
zápisu do katastru nemovitostí". Protože v projednávané věci katastrální úřad
vyznačil v katastru nemovitostí změnu vlastníka z J. S. zpět na žalobce teprve
v roce 2007 (řadu let po poskytnutí úvěru), došlo ke vzniku zástavního práva.
Kdyby se mělo - jak uvedla žalovaná - "vycházet z rozhodnutí odvolacího soudu,
neměla by banka nikdy jistotu, když by poskytovala hypotéční úvěr ke koupi
nemovitosti, že tento úvěr bude zajištěn". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Souhlasí s
právními závěry odvolacího soudu a zdůraznili, že u žalované "se v žádném
případě nejednalo o práva nabytá v dobré víře".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů žalovaná nezpochybňuje), že podle kupní
smlouvy ze dne 4.12.2001, kterou žalobci (jako prodávající) uzavřeli s J. S. (jako s kupujícím), došlo k prodeji předmětných nemovitostí za kupní cenu ve
výši 1.400.000,- Kč s tím, že částka 300.000,- Kč bude předána při podpisu
kupní smlouvy a že zbývajících 1.100.000,- Kč bude zaplaceno z "výnosu
hypotečního úvěru u České spořitelny, a.s. do 15ti dnů od provedení vkladu
zástavního práva zajišťujícího tento úvěr na účet číslo 176670913/0300 vedeného
u Československé obchodní banky, a.s. pobočky Hradec Králové", a že prodávající
mohou od kupní smlouvy odstoupit, nebude-li kupní cena včas uhrazena. Dne
20.6.2002 uzavřela žalovaná s J. S. zástavní smlouvu k předmětným nemovitostem
k zajištění pohledávky podle smlouvy o úvěru ze dne 20.6.2002 č. 0119867189 ve
výši 1.600.000,- Kč; o vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí bylo
rozhodnuto dne 24.6.2002 pod č.j. V-2510/2002 s tím, že právní účinky vkladu
nastaly dnem 20.6.2002, a k zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí
došlo dne 27.6.2002. Dne 9.7.2002 uzavřeli žalobci s J. S. dodatek č. 1 ke
kupní smlouvě, podle něhož mělo být zbývajících 1.100.000,- Kč zaplaceno na
"sporožirový účet prodávajících č. 3251629608, spec. symbol 1457092, vedený u
České spořitelny a.s. Praha pobočka v Žacléři", v němž bylo též uvedeno, že
"jinak se kupní smlouva ze dne 4.12.2002 (správně 4.12.2001) nemění a nedotčeno
zůstává také zástavní právo zřízené pod č.j. V-2510/2002 dne 20.6.2002, jakož
ostatní smlouvy a závazky týkající se této nemovitosti". Dopisem ze dne
9.7.2002 žalobci sdělili J. S., že odstupují od kupní smlouvy ze dne 4.12.2001,
neboť "zástavní právo bylo vloženo dne 20.6.2002" a "doplatek kupní ceny
1.100.000,- Kč poukázán nebyl". Dne 24.7.2002 žalobci uzavřeli s J. S. dodatek
č. 2 ke kupní smlouvě ze dne 4.12.2001, v němž bylo sjednáno, že doplatek kupní
ceny ve výši 1.100.000,- Kč bude uhrazen "prokazatelným způsobem dne 24.7.2002"
s tím, že částka 700.000,- Kč bude poukázána na účet č. 176670913/0300 vedený u
Československé obchodní banky, a.s. pobočka Hradec Králové, a částka 400.000,-
Kč na účet č. 3251629608/0800, spec. symbol 1457092, vedený u České spořitelny
a.s. Praha pobočka v Žacléři; žalobci se současně zavázali ke "zpětvzetí
odstoupení od kupní smlouvy ze dne 9.7.2002, pokud budou naplněny shora uvedené
platební podmínky", což znamená, že "pokud prodávající doloží ověřitelným
způsobem provedení doplatku kupní ceny v termínu a způsobu jak v dodatku
doloženo, pozbývá odstoupení od kupní smlouvy ze dne 4.12.2001 ze strany
prodávajících automaticky na účinnosti". Z úvěru poskytnutého J. S. žalovaná
vyplatila dne 24.7.2002 částky 700.000,- Kč a 400.000,- Kč a dne 5.8.2002
částku 475.000,- Kč. V řízení, které bylo zahájeno žalobou podanou dne
29.7.2002 žalobci proti J. S., bylo rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne
16.12.2005, č.j. 8 C 208/2002-163, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 12.9.2006 č.j.
Od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v zákoně stanoveno nebo
účastníky dohodnuto (§ 48 odst. 1 občanského zákoníku). Odstoupením od smlouvy
se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky
dohodnuto jinak (§ 48 odst. 2 občanského zákoníku).
V posuzovaném případě žalobci od kupní smlouvy ze dne 4.12.2001 odstoupili
dopisem ze dne 9.7.2002 a pravomocným soudním rozhodnutím, vydaným v řízení,
jehož účastníky byly strany kupní smlouvy (žalobci a J. S.), bylo závazně (ve
smyslu ustanovení § 159a odst. 1 o.s.ř.) deklarováno, že žalobci od kupní
smlouvy odstoupili důvodně, že odstoupením od kupní smlouvy zanikly všechny
její účinky a že žalobci jsou proto (nadále) vlastníky sporných nemovitostí.
Protože odstoupení od kupní smlouvy ze dne 4.12.2001 působí od počátku, neboť
právním předpisem a ani dohodou účastníku nebylo stanoveno jinak (srov. též
právní názor vyjádřený v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18.10.1988,
sp. zn. 11 Co 318/88, které bylo uveřejněno pod č. 48 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1990), platí, že kupní smlouva jako právní důvod
převodu vlastnictví tu s účinky "ex tunc" odpadá (nastává tím stejný právní
stav, jako kdyby k ní a s ní spojenému převodu vlastnictví nikdy nedošlo) a že
proto kupující J. S. se ve skutečnosti nestal (nemohl stát) vlastníkem sporných
nemovitostí; znamená to mimo jiné, že předmětné nemovitosti dal zástavní
smlouvou ze dne 20.6.2002 do zástavy někdo (J. S.), kdo nebyl (nikdy se podle
práva nestal) jejich vlastníkem, tedy řečeno jinak, že J. S. dal do zástavy
cizí nemovitosti. Okolnost, kdy žalobci byli do katastru nemovitosti (opětovně)
zapsáni (na základě pravomocného rozhodnutí soudu) jako vlastníci předmětných
nemovitostí, není z tohoto pohledu významná, neboť obnovení zápisu jejich
vlastnického práva nemůže mít (vycházející z platného odstoupení od smlouvy s
účinky "ex tunc") jiný než deklaratorní význam.
Dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby,
která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne
zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji
přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (§ 161 odst. 1
občanského zákoníku). Cizí nemovitá věc, věc hromadná, soubor věcí a byt nebo
nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona mohou být dány do
zástavy jen se souhlasem vlastníka a osoby, která k nim má jiné věcné právo
neslučitelné se zástavním právem; totéž platí, jde-li o cizí pohledávku, jiné
majetkové právo, obchodní podíl, cenný papír a předmět průmyslového vlastnictví
(§ 161 odst. 2 občanského zákoníku).
Z uvedeného vyplývá, že zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako
zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; má-li někdo k zástavě věcné právo
neslučitelné se zástavním právem, může vlastník věc, právo nebo jinou
majetkovou hodnotu zastavit jen se souhlasem této osoby. Dává-li do zástavy
věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ten, kdo není jejím vlastníkem, může
tak učinit jen se souhlasem vlastníka, popř. též se souhlasem toho, kdo má k
zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle
zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu bez
souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se
zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje
zákonu (§ 39 občanského zákoníku).
Na základě neplatné zástavní smlouvy může zástavní právo vzniknout jen tehdy,
stanoví-li to zákon. Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31.12.2000, která
připouštěla při zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka vznik zástavního
práva vždy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré
víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. § 151d odst. 1 občanského
zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 a právní názory vyjádřené např. v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném
pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29.11.2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2002), nyní platná právní úprava - jak je
nepochybné z ustanovení § 161 občanského zákoníku - umožňuje při splnění těchto
podmínek vznik zástavního práva, jen je-li zástavou cizí movitá věc (§ 161
odst. 1 občanského zákoníku). Byla-li tedy dána do zástavy cizí nemovitá věc
(nebo jiná věc, právo nebo majetková hodnota, uvedená v ustanovení § 161 odst.
2 občanského zákoníku) bez souhlasu vlastníka, je vyloučeno (platné) zřízení
zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl
oprávněn zástavu zastavit, a i kdyby mu zástava byla odevzdána.
Uvedený závěr nelze úspěšně zpochybňovat zásadou ochrany dobré víry zástavního
věřitele nebo principem jeho "právní jistoty". Ochrana dobré víry v českém
právním řádu neplatí obecně, ale jen v případech stanovených zákonem. Stanoví-
li zákon, že dobrá víra zástavního věřitele má právní význam jen při zastavení
movitých věcí, nelze důvodně argumentovat právní jistotou zástavního věřitele
jen proto, že zákon umožňuje vznik zástavního práva k cizím nemovité věci (nebo
jiné věci, právu nebo majetkové hodnotě, uvedené v ustanovení § 161 odst. 2
občanského zákoníku) jen se souhlasem vlastníka, popř. též osoby, která má k
věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě jiné věcné právo neslučitelné se
zástavním právem. Princip "právní jistoty" současně nelze vykládat jednostranně
a "právní jistota" nemůže být založena na tom, že by byl - v rozporu se zákonem
- pominut při zastavení cizí věci souhlas vlastníka nebo osoby, která má k
věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě jiné věcné právo neslučitelné se
zástavním právem.
Na tomto závěru nic nemění ani ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů). I kdyby byl zástavní věřitel v dobré víře, že stav
katastru odpovídá skutečnému stavu (a že tedy podle stavu katastru je zástavce
vlastníkem zastavované nemovitosti), není to pro nabytí zástavního práva k cizí
nemovité věci rozhodné už (a právě) proto, že stavem katastru nemohou být
dotčeny skutečné právní vztahy k nemovitosti a že z pohledu ustanovení § 161
odst. 2 občanského zákoníku, neodpovídá-li stav katastru skutečnému právnímu
stavu, nemá dobrá víra zástavního věřitele žádný právní význam.
Vzhledem k tomu, že zástavní věřitel nemůže při zastavení nemovitostí (a jiných
věcí, práv nebo majetkových hodnot, uvedených v ustanovení § 161 odst. 2
občanského zákoníku) spoléhat na to, že by je "přijal v dobré víře, že zástavce
je oprávněn tyto hodnoty zastavit", musí se vždy náležitě přesvědčit zejména o
vlastnickém právu zástavce. U nemovitých věcí to především znamená, že zástavní
věřitel nemůže vycházet jen ze stavu katastru nemovitostí, ale že se musí - v
zájmu dosažení toho, aby zástavce byl vlastníkem zástavy nebo aby dával zástavu
se souhlasem vlastníka - náležitě přesvědčit o skutečných vlastnických
vztazích, zejména ukazuje-li se, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodráží
(nemusí odrážet) skutečné právní vztahy. V projednávané věci odvolací soud
výstižně poukázal na to, že po odstoupení od kupní smlouvy ze dne 4.12.2001 ze
strany žalobců žalovaná mohla (a vzhledem ke svému postavení banky měla) -
zejména s ohledem na účinky odstoupení od smlouvy "ex tunc" - dovodit, že J. S.
jí dal do zástavy cizí nemovitou věc bez souhlasu (skutečného) vlastníka a že
tedy podle neplatné zástavní smlouvy ze dne 20.6.2002 zástavní právo nemohlo -
i když došlo ke vkladu práva do katastru nemovitostí - vzniknout.
Nehledě k výše uvedenému by žaloba byla důvodná, i kdyby na základě zástavní
smlouvy ze dne 20.6.2002 došlo ke vzniku zástavního práva.
Vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení
zástavního práva vlastníkem zástavy (zástavním dlužníkem). Proti jiné osobě
působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za podmínek
stanovených v zákoně.
Podle (nyní) platné právní úpravy zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu
vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu nebo nebytovému prostoru ve
vlastnictví podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon jinak, a totéž platí,
jde-li o každého pozdějšího věřitele zastavené pohledávky, o každého pozdějšího
oprávněného ze zastaveného jiného majetkového práva nebo předmětu průmyslového
vlastnictví a o každého pozdějšího majitele zastaveného obchodního podílu nebo
cenného papíru; ten, vůči němuž působí zástavní právo, má postavení zástavního
dlužníka (srov. § 164 odst. 1 a 2 občanského zákoníku).
Ten, jehož vlastnictví se s účinky "ex tunc" znovu "obnovilo", protože důvodně
odstoupil od kupní smlouvy nebo od jiné smlouvy o převodu vlastnictví, je
vlastníkem věci (jiného předmětu převodu) ve stejné podobě, jako kdyby ke kupní
nebo jiné smlouvě o převodu vlastnictví vůbec nikdy nedošlo a tedy jako kdyby
se nabyvatel nikdy nestal vlastníkem, i když byl jinak právní způsob nabytí
vlastnictví (modus acquirendi) naplněn. Vyplývá z toho mimo jiné závěr, že
nemůže být považován za "pozdějšího vlastníka zastavené věci", jestliže nabyl
(a vlastně nikdy po právu nepozbyl) své vlastnictví dříve než zástavce, který
dal věc (právo, jinou majetkovou hodnotu) do zástavy. Ten, vůči němuž nepůsobí
zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc (právo, jiná majetková
hodnota) tedy není zatížena zástavním právem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř.
zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. § 5 písm.
b), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č.
49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální
částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č.
484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem
10.300,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům
řízení nepatří, neboť advokát, který žalobce zastupoval, v rozporu s
ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb.,
č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. neprokázal,
že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací
soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst.
1 o.s.ř. uložil, aby žalobcům náklady v celkové výši 10.300,- Kč nahradila.
Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta,
který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr.
Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu