21 Cdo 5124/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po R. D., zemřelém dne

24. prosince 2000, za účasti 1) A. F., 2) Ing. R. D., zastoupeného Mgr.

Čestmírem Sekaninou, advokátem se sídlem v Boskovicích, Hybešova č. 17, 3) Ing.

J. D., 4) R. D., vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. D 251/2001, o

dovolání R. D., zemřelé dne 19. března 2009, proti usnesení Krajského soudu v

Brně ze dne 20. června 2008, č.j. 18 Co 268/2006-357, takto:

Dovolání se zamítá.

Řízení o dědictví po R. D., zemřelém dne 24.12.2000 (dále též jen

„zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem v Blansku dne

26.2.2001, č.j. D 251/2001. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli

byl dne 28.11.2001 Okresním soudem v Blansku pověřen JUDr. Luděk Měřínský,

notář v Blansku (§ 38 o.s.ř.).

Okresní soud v Blansku usnesením ze dne 25.7.2003, č.j. D 251/2001-87, určil

obecnou cenu majetku, který měl zůstavitel ke dni své smrti s pozůstalou

manželkou R. D. (dále též jen „pozůstalá manželka“) ve společném jmění, částkou

20.875,- Kč; rozhodl, které majetkové hodnoty patří do dědictví po zůstaviteli

a které patří pozůstalé manželce; určil obecnou cenu majetku a čistou hodnotu

dědictví po zůstaviteli částkou 1.229.655,- Kč; potvrdil nabytí dědictví

dědicům R. D. (23,41 % dědictví), Ing. R. D. (24,19 % dědictví) a Ing. J. D. a

R. D. (každému po 26,2 % dědictví), přičemž také specifikoval, které majetkové

hodnoty tvoří dědictví; současně rozhodl o odměně notáře - soudního komisaře a

rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání R. D. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23.9.2004, č.j. 18 Co

156/2003-145, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu

řízení. Dospěl k závěru, že „je sporné, zda ideální 1 nemovitostí zapsaných na

listu vlastnictví č. 356 pro obec a k.ú. Blansko byla v době smrti zůstavitele

v jeho výlučném vlastnictví, či zda byla předmětem společného jmění zůstavitele

a poz. manželky“ a „z jakých prostředků byly hrazeny investice do domu čp. 706

v Blansku v roce 1995“.

Okresní soud v Blansku usnesením ze dne 13.1.2005, č.j. D 251/2001-153, určil

obecnou cenu majetku, který měl zůstavitel ke dni smrti s pozůstalou manželkou

ve společném jmění, částkou 566.445,- Kč; současně rozhodl, které majetkové

hodnoty patří do dědictví po zůstaviteli a které patří pozůstalé manželce.

K odvolání Ing. R. D., Ing. J. D. a R. D. Krajský soud v Brně usnesením ze

dne 27.6.2005, č.j. 18 Co 32/2005-191, usnesení Okresního soudu v Blansku ze

dne 13.1.2005, č.j. D 251/2001-153, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dospěl k závěru, že „soud prvního stupně ve věci znovu rozhodl, aniž nařídil

jednání a provedl dokazování zaměřené na zjištění skutečností uvedených v

odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 23.9.2004“.

Okresní soud v Blansku usnesením ze dne 4.9.2006, č.j. D 251/2001-251, určil

obecnou cenu majetku, který měl zůstavitel ke dni smrti s pozůstalou manželkou

ve společném jmění, částkou 566.445,- Kč; současně které majetkové hodnoty

patří do dědictví po zůstaviteli a které patří pozůstalé manželce. Dospěl k

závěru, že „žádný z provedených důkazů jednotlivě ani tyto důkazy ve svém

souhrnu nemohou vyvrátit domněnku stanovenou v § 144 obč. zák.“; že „svědci

vypovídají vždy v souladu se zájmem té strany sporu, s níž jsou v příbuzenském

nebo obdobném poměru“, a „soud je proto považuje za nevěrohodné“; že „žádný ze

svědků nebyl fyzicky přítomen tomu, když zůstavitel, případně zůstavitel a

pozůstalá manželka vybírali peněžní prostředky z účtu“; že „pozůstalí synové

neprokázali, že by zůstavitel peněžní prostředky spojené s restitucí skutečně

obdržel“; že nebylo prokázáno, „do jaké výše mohla být část nákladů spojených s

investicí hrazena z prostředků pocházejících z restituce“; že „osud peněz z

prodeje houslí zpochybnila svou výpovědí Mgr. P.“; že proto soud „nepokládal za

nutné, provést navržené důkazy listinami, jako jsou stavební, resp. osobní

deník a vyjádření finančního úřadu“; že „podle zásad ustanovení § 149 odst. 2

obč. zák. provedl vypořádání majetku ve společném jmění mezi pozůstalou

manželku a dědictví na polovinu“; že „pozůstalá manželka má za dědictvím

náhradovou pohledávku ve výši poloviny obecné ceny movitých věcí, tedy

pohledávku ve výši 20.875,- Kč“; že „celková výše investic tvořících předmět

společného jmění činí 205.000,- Kč, z toho jejich 1 připadá na id. 1

nemovitostí, které jsou předmětem společného jmění, jejich druhá 1 byla

vynaložena na zhodnocení druhé id. 1 nemovitostí, jež zůstavitel vlastní

výlučně na základě postupní smlouvy ze dne 22.2.1949“; že „ze společného

majetku byla na výlučný majetek zůstavitele vynaložena částka 102.500 Kč“ a že

„poz. manželka má proto za zůstavitelem (za dědictvím) podle zásad uvedených v

ust. § 149 obč. zák. pohledávku ve výši 1 této částky, tj. 51.250 Kč“ a že

„celková výše pohledávky poz. manželky z titulu vypořádání společného jmění za

dědictvím tak činí 72.125 Kč“.

K odvolání Ing. R. D. a Ing. J. D. Krajský soud v Brně usnesením ze dne

20.6.2008, č.j. 18 Co 268/2006-357, usnesení soudu prvního stupně ze dne

4.9.2006, č.j. D 251/2001-251, změnil tak, že určil obecnou cenu majetku, který

měl zůstavitel ke dni smrti s pozůstalou manželkou R. D. ve společném jmění

manželů částkou 91.750 Kč a rozhodl, co z tohoto majetku patří do dědictví po

zůstaviteli a co patří pozůstalé manželce. Dospěl k závěru, že „soudem prvního

stupně zjištěný rozsah majetku ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé

manželky, není správný“; že „id. 1 předmětných nemovitostí nabyl zůstavitel do

svého výlučného vlastnictví“, neboť v kupní smlouvě ze dne 10.6.1968 „je jako

nabyvatel uveden pouze zůstavitel“; že „kupní smlouva ze dne 10.6.1968 mezi K. D. a zůstavitelem byla součástí širšího majetkového vypořádání mezi nimi, po

rozvodu v roce 1961, k němuž došlo až v době, kdy byl již zůstavitel ženatý s

pozůstalou manželkou R. D.“; že „tuto skutečnost pozůstalá manželka ani

nepopírá“; že ze Spisového záznamu sepsaného dne 4.6.1968 o jednání na odboru

MH-Měst.NV Blansko „je zřejmá souvislost mezi uzavřením předmětné kupní smlouvy

a ukončením soudních i mimosoudních sporů mezi K. D. a zůstavitelem“; že

„nebylo zjištěno, že by kupní cena 20.000 Kč byla hrazena ze společných

prostředků či ze společné půjčky zůstavitele a pozůstalé manželky“; že

zůstavitel s pozůstalou manželkou „nemohli společně našetřit do uzavření kupní

smlouvy ze dne 10.6.1968 takovou, na tu dobu vysokou, částku“; že „pozůstalá

manželka se za spoluvlastníka předmětných nemovitostí nepovažovala“, neboť „při

předběžném šetření do protokolu sepsaného soudní komisařkou dne 21.3.2001

uvedla, že nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 356 v katastrálním území

Blansko vlastnil zůstavitel sám“; že „s ohledem na měněná tvrzení pozůstalé

manželky o původu peněz na zaplacení kupní ceny K. D. není žádného důvodu

nevěřit tomu, co uvedla v čestném prohlášení ze dne 26.2.2007 S. J.“; že

výpověď A. F., synovce R. D., je nevěrohodná, neboť je zcela nepravděpodobné,

„že by R. D., ač osobně přítomna sepisu smlouvy a placení kupní ceny, nebyla

uvedena společně se zůstavitelem jako účastník smlouvy na straně nabyvatele“;

že „notářský zápis NZ 260/2002 notářky JUDr. Lenky Pikálkové ze dne 28.11.2002

není veřejnou listinou ve smyslu ust. § 234 o.s.ř.“, neboť „neobsahuje údaj o

tom, že byl zápis před podepsáním přečten tou osobou, která prohlášení učinila

a zápis podepsala, tj. K. D.“; že však „listinu označenou jako notářský zápis

lze považovat za ‚běžný’ listinný důkaz (nepožívající výhody veřejné listiny)“;

že „porovnáním jejího obsahu s jinými důkazy, především s kupní smlouvou ze dne

10.6.1968 a potvrzením MěNV v Blansku ze dne 18.6.1968, vyplývá, že zcela

nekoresponduje s obsahem těchto listin“; že „uvedené dvě listiny byly

vyhotoveny přímo v době uzavírání kupní smlouvy o převodu id.

1 předmětných

nemovitostí a placení kupní ceny“, a proto „se jeví jako naprosto věrohodné

důkazy o zprostředkovaném zaplacení kupní ceny ve výši 20.000,- Kč, formou

uložení vkladní knížky s touto částkou na MěNV v Blansku“; že „prohlášení K. D. s ohledem na značný časový odstup od doby, kdy ke smlouvě o převodu nemovitostí

a k zaplacení kupní ceny došlo (více než 34 let), logicky nemůže být zcela

přesným popisem události“; dále že „mezi účastníky řízení zůstalo nesporným, že

za stavební práce na domě č.p. 706 v Blansku bylo v roce 1996 zaplaceno 205.000

Kč“; že „investice do domu byly částečně hrazeny z prostředků, které zůstavitel

obdržel jako odškodnění podle zákona č. 119/1991 Sb., o mimosoudní

rehabilitaci, tedy z prostředků, které podle § 143 odst. 1 obč. zák. netvoří

společné jmění manželů“, neboť „stavební práce byly prováděny až poté, co byl

zůstavitel odškodněn“ a „svědkyně D. D. a Mgr. V. P. vypověděly, že R. D., po

té, co byla tázána na peníze získané zůstavitelem z odškodnění, uvedla, že byly

použity na fasádu“; že naopak „částku 24.375 Kč nelze zahrnout do výlučných

prostředků zůstavitele vynaložených na opravu domu v roce 1996“, protože „byla

zůstaviteli vyplacena až v únoru 1998“; že „nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by

zůstavitel měl v roce 1996 ve výlučném vlastnictví další finanční prostředky“,

a že proto „nezbylo, než vycházet z toho, že zbývající část toho, co bylo

zaplaceno za stavební práce na domě ve výlučném vlastnictví zůstavitele,

pocházelo ze společných prostředků zůstavitele a pozůstalé manželky“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala R. D. dovolání. Namítá, že

„převod nemovitostí a zapravení kupní ceny za ně nebyl žádným širším majetkovým

vyrovnáním, ale výrazem mimosoudního smíru v jiných věcech než ve věci

vypořádání majetku rozvedených manželů a řešení bytových otázek“; že „soudy

neprovedly jí navrhované důkazy“ a že „se jí nedostalo dostatečné soudní

ochrany“; že „nedošlo k vyvrácení zákonné fikce dle ust. § 144 obč. zák.“ a že

„poz. synové v tomto směru neunesli důkazní břemeno“; že „úvaha odvolacího

soudu, že si manželé R. a R. D. nemohli našetřit takovou sumu s ohledem na

krátkost doby od uzavření sňatku je nepřezkoumatelná“; že „oba manželé měli

kromě platu i jiné příjmy“; že „formulář, který je vyplňován při předběžném

dědickém šetření prokazuje to, co tam soudní komisař zapsal a nikoliv to, co

pozůstalá manželka uvedla a už vůbec ne to, co si myslela“; že laikovi

„zpravidla není znám rozdíl mezi spoluvlastnictvím a společným jměním manželů“;

že „soud při hodnocení hodnověrnosti účastníků a svědků nezohlednil její věk a

zdravotní stav“; že však „na druhé straně velmi ohleduplně stářím a odstupem

času omluvil doslovné nepravdy v čestném prohlášení K. D.“; že „soud

nezohlednil její podání ze dne 12.10.2006, kde je zaujato podrobné stanovisko

ke vzniku, obsahu i formě čestného prohlášení K. D.“; že „odvolací soud zcela

ponechal stranou, jak mohla A. D., vdova, našetřit 20.000 Kč, když ji bylo

téměř 80 let a byla nejméně 20 let v důchodu (300 Kč měsíčně)“; že „zcela

neprokázaným zůstalo tvrzení S. J. uvedené v čestném prohlášení, že jí babička

sdělila, že oněch 20.000,- Kč našetřila z důchodu svého bratra, který získávala

v době, když pečovala o bratra upoutaného na lůžko“ a že „nejsou známy a nebyly

prokazovány žádné časové souvislosti“; že „soud neprovedl důkaz výslechem S. J. přesto, že jej pozůstalý syn Ing. R. D. navrhoval“; že odvolací soud „musel z

doplnění odvolání Ing. R. D. zjistit, že tento byl nejméně dvakrát se S. J. před zpracováním čestného prohlášení v kontaktu a o soudním jednání hovořili“

a že i přesto „čestnému prohlášení S. J. uvěřil“; že také „hodnocení výpovědi

A. F. je neobjektivní“; že odvolací soud „zhodnotil důkazy zcela jinak a s

opačným výsledkem, než soud prvního stupně“ a tím „ji zbavil možnosti soudní

ochrany ve dvouinstančním řízení“; že ohledně investic při rekonstrukci

uskutečněné v roce 1996 odvolací soud „uvěřil svědkyním D. D. a Mgr. V. P.“,

přestože „tyto svědkyně vypovídaly pouze o tom, co měly slyšet a nikoliv o tom,

co samy viděly a prožily“; že na druhé straně však „zcela pominul a nezhodnotil

výpovědi A. F. a M.

F., kteří se posuzovaných událostí přímo účastnili“ a „tyto

svědky v odvolacím řízení ani nevyslechl“; že „neexistuje žádný důkaz o tom, že

prostředky za rehabilitaci byly skutečně na rekonstrukci použity“, když „k

rekonstrukci došlo až po 14ti měsících po získání rehabilitačních prostředků“ a

že „pozůstalí synové i zde neunesli důkazní břemeno“, neboť „žádný takový důkaz

nepředložili“; že „synové navštěvovali dům zůstavitele jen velmi zřídka“; že

„se starala o zůstavitele ve stáří i v nemoci“, a že proto „chování pozůstalých

synů je v rozporu s dobrými mravy“; že „soud se otázkami dobrých mravů vůbec

nezabýval“ a že tím zatížil řízení vadou“. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení

odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ing. J. D. ve vyjádření k dovolání uvedl zejména, že „dovolání je plné

protikladů, nepravd, pouhých domněnek a místy je úplně mimo realitu“ a že

odvolací soud „se detailně a nezaujatě zabýval všemi spornými částmi“. Navrhl,

aby dovolací soud „usnesení odvolacího soudu potvrdil“.

R. D. uvedl, že „krajský soud správně a věcně vyhodnotil skutečnou situaci,

která byla od počátku zcela jasná“ a navrhl, aby dovolací soud „rozhodnutí

Krajského soudu v Brně potvrdil“.

Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 27.10.2010, č.j. 21 Cdo

5124/2008, rozhodl, že v řízení bude na místě dosavadní účastnice R. D.,

zemřelé dne 19.3.2009, pokračováno s A. F.

Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o

dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I,

bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále

jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitel R. D. zemřel dne 24.12.2000, tedy před

31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat

a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.)

podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve

znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas

oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je

podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal

napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 243a odst. 1 věty první o.s.ř. bez

nařízení jednání a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z obsahu spisu vyplývá, že R. D., zemřelý dne 24.12.2000, (dále též jen

„zůstavitel“), byl ženatý (pozůstalá manželka R. D.), měl tři děti z prvního

manželství (pozůstalí synové Ing. R. D., Ing. J. D. a R. D.) a zemřel bez

zanechání závěti.

V průběhu dovolacího řízení bylo z obsahu spisu zjištěno, že dovolatelka R. D.

dne 19.3.2009 zemřela, jejím právním nástupcem se stal A. F. (viz. usnesení

Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010, č.j. 21 Cdo 5124/2008).

Podle ustanovení § 175l odst. 1 o.s.ř., měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem

majetek ve společném jmění manželů, soud rozhodne o obecné ceně tohoto majetku

v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co

z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi.

Podle ustanovení § 149 odst. 2 obč. zák., zanikne-li společné jmění manželů,

provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na

majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je

oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný

majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na

jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů

vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.

Podle ustanovení § 149 odst. 3 obč. zák. při vypořádání se přihlédne především

k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a

k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry

přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné

domácnosti.

Manželství zaniká smrtí nebo prohlášením jednoho z manželů za mrtvého (§ 22

odst. 1 zákona o rodině). Zánikem manželství zanikne i společné jmění manželů

(§ 149 odst. 1 obč. zák.). Měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve

společném jmění, zjišťuje soud (soudní komisař) jeho rozsah a obvyklou cenu v

době zániku společného jmění (v době smrti zůstavitele) a provádí jeho

vypořádání podle zásad uvedených v občanském zákoníku (§ 149 obč. zák.).

Při zjišťování, které věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřily do

společného jmění, jaké měli manželé společné závazky, co každý z manželů

vynaložil ze svého na společný majetek nebo co bylo ze společného majetku

vynaloženo na jejich ostatní majetek, soud vychází nejen ze shodných tvrzení

účastníků (dědiců a pozůstalého manžela). Zůstala-li některá z těchto okolností

mezi pozůstalým manželem a dědici nebo mezi dědici po skutkové stránce sporná,

postupuje soud (soudní komisař) podle ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř., tj.

omezí se jen na zjištění jejich spornosti a při vypořádání společného jmění k

ní nepřihlíží. Účastníci (dědici nebo pozůstalý manžel) se pak mohou domáhat

svých práv k tomuto majetku nebo ohledně těchto dluhů žalobou mimo řízení o

dědictví (§ 175y odst. 1 o.s.ř.).

Sporností aktiv nebo pasiv dědictví, případně sporností aktiv nebo pasiv

společného jmění manželů, se ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř. rozumí

rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou

rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota,

popřípadě dluh patřily zůstaviteli (do společného jmění manželů). Jsou-li údaje

účastníků shodné nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní

hodnocení významné, nejde o spor o aktiva nebo pasiva dědictví (společného

jmění manželů). V případě, že účastníci mají jen rozdílný právní názor na

otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli

(do společného jmění manželů), nemůže se soud omezit na „zjištění spornosti“;

na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do

dědictví.

Při vypořádání společného jmění soud určí, co z tohoto majetku patří do

dědictví a co patří pozůstalému manželovi; vychází přitom z ustanovení § 149

odst. 2 a 3 obč. zák. Smyslem vypořádání je určit, které z věcí, práv nebo z

jiných majetkových hodnot náležejících do společného jmění, popřípadě jaká

jejich část (podíl), tvoří předmět dědictví a které z nich, popřípadě jaká

jejich část (podíl), připadají pozůstalému manželovi; případný rozdíl je třeba

vyrovnat tzv. náhradovou pohledávkou, která se zařadí do soupisu aktiv nebo

pasív dědictví. Při tomto určení je třeba dát, pokud je to dobře možné,

přednost rozdělení jednotlivých věcí, práv a jiných majetkových hodnot mezi

dědictví a pozůstalého manžela před přikazováním podle ideálních podílů na

těchto věcech nebo jiných majetkových hodnotách. Cílem je zabránit nežádoucímu

podílovému spoluvlastnictví mezi dědici a pozůstalým manželem a případným

sporům, které by z takového vypořádání mohly v budoucnu vzniknout.

R. D. v dovolání namítá, že „bylo rozhodnuto na základě nedostatečně zjištěného

skutkového stavu“ a že „hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu se zákonem, a

provedeným dokazováním“. Tyto námitky, nejsou opodstatněné.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné

mimo jiné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v

daném případě), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,

které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve

smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který

neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v

úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků

nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné

skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení

najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z

přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti

(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický

rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění

nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se

skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu

prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny

důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co

vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).

Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným

důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota

zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení

důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají

jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková

zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,

popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti

zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem

odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy

zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny

v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením

důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,

o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze

považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska

pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy

podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při

důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím

k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká

je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání

skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto

skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost

výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě

hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s

jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové

posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či

nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek

činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak

vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu

odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,

není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl

uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,

že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení

důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše

uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Shora citované skutkové závěry odvolacího soudu, jejichž nesprávnost

dovolatelka v dovolání namítá, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění

jeho usnesení – z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z

ustanovení § 132 o.s.ř. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při

hodnocení výsledků dokazování řídil [že „id. 1 předmětných nemovitostí nabyl

zůstavitel do svého výlučného vlastnictví“, neboť v kupní smlouvě ze dne

10.6.1968 „je jako nabyvatel uveden pouze zůstavitel“; že „kupní smlouva ze dne

10.6.1968 mezi K. D. a zůstavitelem byla součástí širšího majetkového

vypořádání mezi nimi, po rozvodu v roce 1961, k němuž došlo až v době, kdy byl

již zůstavitel ženatý s pozůstalou manželkou R. D.“; že „tuto skutečnost

pozůstalá manželka ani nepopírá“; že ze Spisového záznamu sepsaného dne

4.6.1968 o jednání na odboru MH-Měst.NV Blansko „je zřejmá souvislost mezi

uzavřením předmětné kupní smlouvy a ukončením soudních i mimosoudních sporů

mezi K. D. a zůstavitelem“; že „nebylo zjištěno, že by kupní cena 20.000 Kč

byla hrazena ze společných prostředků či ze společné půjčky zůstavitele a poz. manželky“; že zůstavitel s pozůstalou manželkou „nemohli společně našetřit do

uzavření kupní smlouvy ze dne 10.6.1968 takovou, na tu dobu vysokou, částku“;

že „pozůstalá manželka se za spoluvlastníka předmětných nemovitostí

nepovažovala“, neboť „při předběžném šetření do protokolu sepsaného soudní

komisařkou dne 21.3.2001 uvedla, že nemovitosti zapsané na LV č. 356 v k.ú. Blansko vlastnil zůstavitel sám“; že „s ohledem na měněná tvrzení pozůstalé