21 Cdo 5136/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci
dědictví po J. Š., zemřelém dne 29. května 2013, za účasti 1) A. Š., 2) J. Š.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Demutem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských
hrdinů č. 975/14, a 3) M. Š., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
34 D 1608/2013, o dovolání J. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
30. dubna 2014 č.j. 24 Co 96/2014-93, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Řízení o dědictví po J. Š., zemřelém dne 29.5.2013, bylo zahájeno usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27.6.2013 č.j. 34 D 1608/2013-7. Provedením
úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena (§ 38 občanského
soudního řádu) JUDr. Daniela Hofmannová, notářka v Praze 4.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 23.1.2014 č.j. 34 D 1608/2013-78
určil, že obvyklá cena majetku, který měl zůstavitel ve společném jmění s A.
Š., činí 4.396.671,- Kč, rozhodl, jaký majetek z něho připadá "do dědictví" a
že "veškerý ostatní majetek" připadá "pozůstalé manželce", určil obvyklou cenu
majetku a "současně" čistou hodnotu dědictví ve výši 10.852.935,50 Kč, schválil
dohodu dědiců o vypořádání dědictví po zůstaviteli sestávajícího z věcí a
jiných majetkových hodnot popsaných v usnesení; současně rozhodl o odměně
soudní komisařky JUDr. Daniely Hofmannové, o náhradě jejích hotových výdajů a o
náhradě za daň z přidané hodnoty v celkové výši 36.530,- Kč, z níž jsou povinni
zaplatit A. Š. 1.412,- Kč, J. Š. 16.220,- Kč a M. Š. 18.898,- Kč, a že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odůvodnění svého rozhodnutí
soud prvního stupně uvedl, že zůstavitel zemřel "se zanecháním závěti ve formě
notářského zápisu ze dne 6.6.2005", jíž ustanovil dědici svého "nemovitého
majetku v k.ú. Ž." syna M. Š. a svého "nemovitého majetku v k.ú. M. V. vyjma
domu s pozemky parc. č. 106/1, 106/2" syna J. Š., že o ostatním majetku závětí
"nepořídil", a že tedy jsou v úvahu přicházejícími dědici manželka A. Š. a
synové J. Š. a M. Š., kteří dědictví neodmítli a kteří uzavřeli dohodu o
vypořádání dědictví, již soud schválil, neboť "neodporuje zákonu ani dobrým
mravům".
K odvolání J. Š. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.4.2014 č.j. 24 Co
96/2014-93 potvrdil usnesení soudu prvního stupně (s výjimkou výroků o určení
obvyklé ceny majetku, který měl zůstavitel ve společném jmění s A. Š., o tom,
jaký majetek z něho připadá "do dědictví" a "pozůstalé manželce", a o určení
obvyklé ceny zůstavitelova majetku a čisté hodnoty dědictví, které zůstaly
odvoláním "nedotčeny") a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zjistil, že k uzavření dohody dědiců o
vypořádání dědictví "došlo při jednání před soudní komisařkou dne 17.12.2013",
při němž bylo na počátku "konstatováno", že zůstavitel formou notářského zápisu
ze dne 6.6.2005 "sepsal závěť, v níž ustanovil své syny J. a M. Š. dědici svého
nemovitého majetku", a že dědici dohodu o vypořádání dědictví "stvrdili svými
podpisy", a dovodil, že J. Š. byl "v okamžiku, kdy podepisoval předmětnou
dohodu o vypořádání dědictví, seznámen" se skutečností, že zůstavitel pořídil o
svém nemovitém majetku závěť; dědic J. Š. "měl možnost nahlédnout" do dědického
spisu, kde je závěť zůstavitele "ze dne 6.6.2013" (správně jde o závěť
zůstavitele ze dne 6.6.2005) založena, a "seznámit se" tak s jejím obsahem.
Odvolací soud poukázal na to, že "neznalost zákona dědice neomlouvá", že
poučení dědiců ve smyslu ustanovení § 5 občanského soudního řádu "jde nad rámec
věci", že dohodu o vypořádání dědictví musí uzavřít všichni, jimž svědčí
dědické právo, přičemž "není významná" okolnost, jaký dědický titul jim svědčí,
a že úkolem soudu je "jen posoudit", zda obsah uzavřené dohody není v rozporu
se zákonem nebo s dobrými mravy, a dospěl k závěru, že dohoda uvedená v
usnesení soudu prvního stupně "souhlasí" s dohodou uzavřenou při jednání před
soudní komisařkou dne 17.12.2013, že dohoda "neodporuje" zákonu ani dobrým
mravům a soud "je vázán vůlí stran" vyjádřenou v textu dohody a "nemůže
svévolně měnit" její znění, a že ani J. Š. se "nemůže jednostranně domáhat
změny" dohody o vypořádání dědictví.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal J. Š. dovolání. Namítá, že před
uzavřením dědické dohody "nebyl řádně seznámen" jednak s tím, že zůstavitel
zanechal závěť, jednak s obsahem závěti, a že mu proto ani "nebyla dána možnost
vyjádřit se", zda závěť uznává či nikoliv; protože jednání u soudní komisařky
probíhalo stejně, jako kdyby zůstavitel závěť nezanechal a kdyby v úvahu
přicházelo pouze dědění ze zákona, dovolatel při uzavření dohody o vypořádání
dědictví "vycházel ze svého postavení zákonného dědice zůstavitele". Odvolacímu
soudu proto vytýká, že se nezabýval otázkou "neplatnosti" právního úkonu
(uzavření dohody) pro omyl ve smyslu ustanovení § 49a občanského zákoníku, když
dovolatel "nevěděl" o závěti a tato jeho "nevědomost jej vedla k uzavření
dohody o vypořádání dědictví, kterou by jinak (při vědomosti o závěti)
neuzavíral", neboť pro něj závěť byla "výhodnější" a také by chtěl "z úcty k
zůstaviteli závěť respektovat". J. Š. navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené
usnesení a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013, neboť
řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (dále jen
"o.s.ř."). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné mimo jiné vyřešení
právních otázek, zda je předpokladem pro schválení dohody o vypořádání dědictví
soudem to, že účastníci při sjednávání dohody znali přesný rozsah svých
dědických práv (svých dědických podílů), a zda může být dohoda o vypořádání
dědictví neplatným právním úkonem podle ustanovení § 49a občanského zákoníku.
Protože posouzení těchto otázek hmotného a procesního práva bylo pro rozhodnutí
v projednávané věci významné (určující) a protože dosud nebyly v rozhodování
dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud ČR k
závěru, že dovolání J. Š. je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel J. Š. zemřel dne 29.5.2013, je třeba v řízení o
dědictví i v současné době postupovat podle předpisů účinných ke dni smrti
zůstavitele (srov. Čl. II bod 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony), tedy podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013. Pro dědění se použije právo účinné
(platné) v den smrti zůstavitele, tj.zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.").
Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (srov. § 461 odst. 1
obč. zák.). Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici
ze zákona. Nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části
dědici ze zákona (srov. § 461 odst. 2 obč. zák.).
Nebylo-li řízení zastaveno podle § 175h o.s.ř., vyrozumí soud ty, o nichž lze
mít důvodně za to, že jsou dědici, o jejich dědickém právu a o možnosti
dědictví odmítnout ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy byl dědic soudem o
právu dědictví odmítnout vyrozuměn; tuto lhůtu může soud z důležitých důvodů
prodloužit; současně dědice poučí o náležitostech a o účincích odmítnutí
dědictví (srov. § 175i odst. 1 o.s.ř.). Vyrozumění včetně poučení doručí soud
do vlastních rukou nebo je dá ústně a v protokole uvede, že se tak stalo (srov.
§ 175i odst. 2 o.s.ř.).
Je-li více dědiců, vypořádají se u soudu mezi sebou o dědictví dohodou (srov. §
482 odst.1 obč. zák.). Neodporuje-li dohoda zákonu nebo dobrým mravům, soud ji
schválí [srov. § 482 odst. 2 obč. zák., § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Nedojde-li k dohodě, soud potvrdí nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo
bylo prokázáno (srov. § 483 obč. zák.).
Dohodu o vypořádání dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo
před soudem. Dohodu musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo po
zůstaviteli; okolnost, jaký dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona
nebo ze závěti anebo z obou těchto titulů), není přitom významná. Uzavřená
dohoda o vypořádání dědictví může být za řízení změněna, odvolána nebo
nahrazena novou dohodou, a to i během odvolacího řízení, dokud odvolací soud ve
věci nerozhodl. Změna dohody, její odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou
možné jen se souhlasem všech dědiců, kteří ji uzavřeli (srov. zprávu o řízení o
dědictví u státních notářství projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem
Nejvyššího soudu ČSR dne 5.11.1975 sp. zn. Cpj 30/75, uveřejněnou pod č. 34 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1976). Dohoda o vypořádání
dědictví se musí týkat všeho majetku, který byl uveden v soupisu aktiv
dědictví. Dojde-li k uzavření dohody o vypořádání dědictví, soud rozhoduje o
jejím schválení či neschválení bez dalšího návrhu. Dohodu může soud schválit
jen v tom znění a v té podobě, v jakém byla uzavřena; je vyloučeno, aby soud
rozhodl o schválení jen části dohody nebo aby při schválení část dohody
vypustil, a to i tehdy, kdyby šlo o ujednání nadbytečné, které v dohodě jinak
nemá místo.
Dokud nebude dohoda o vypořádání dědictví, k níž došlo do protokolu u soudu
nebo soudního komisaře, podepsána jejími účastníky, nelze k ní přihlédnout
(srov. § 41b o.s.ř.).
Dohodu o vypořádání dědictví soud v řízení o dědictví - jak vyplývá z výše
uvedeného - schválí, jen jestliže neodporuje zákonu nebo dobrým mravům. Z
hlediska posouzení, zda uzavřená dohoda o vypořádání dědictví neodporuje zákonu
nebo dobrým mravům, je podstatný - vzhledem k tomu, že k ní jsou legitimováni
jen (a právě) ti, kterým svědčí dědické právo po zůstaviteli - také závěr o
tom, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli a v jakém rozsahu. Soud proto při
rozhodování o schválení dohody o vypořádání dědictví vždy přihlíží (mimo jiné)
k tomu, zda účastníci při sjednávání dohody znali přesný rozsah svých dědických
práv (svých dědických podílů) [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2008 sp. zn. 21 Cdo 3185/2007]; o tom se soud musí
- ještě před rozhodnutím o schválení dohody o vypořádání dědictví - vhodným
způsobem přesvědčit.
V případě, že více zůstavitelových dědiců dědí (jako tomu bylo i v projednávané
věci) z obou dědických titulů (ze závěti i ze zákona), stanoví se dědický podíl
každého z dědiců ve vztahu k celému dědictví; při výpočtu dědického podílu
každého dědice se tu postupuje tak, že se k částce, která na dědice připadne z
dědění ze zákona, připočte částka, jež témuž dědici náleží podle testamentární
posloupnosti, a že poměr výsledné částky (představující hodnotu majetku, která
náleží dědici z majetku, o němž bylo pořízeno závětí, a hodnotu majetku, který
by mu připadl při dědění ze zákona) vůči ceně celého dědictví pak vyjadřuje
(konečnou) výši dědického podílu jednotlivého dědice (k tomu srov. též právní
názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.3.2015 sp. zn. 21 Cdo
1939/2013).
Dědic J. Š. v průběhu řízení namítal, že dohoda o vypořádání dědictví ze dne
17.12.2013 je podle ustanovení § 49a občanského zákoníku neplatná "pro omyl",
neboť před jejím uzavřením "nebyl řádně seznámen s tím, že zůstavitel zanechal
závěť, ani s jejím obsahem, a řízení o dědictví po zůstaviteli probíhalo, jako
by v úvahu přicházelo pouze dědění ze zákona".
Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu,
vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba,
které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět;
právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně;
omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní (srov. § 49a obč. zák.).
V ustanovení § 49a obč. zák. jsou upraveny právní následky tzv. vnitřního omylu
(omylu ve vůli jednajícího). Omyl jednajícího má ve smyslu ustanovení § 49a
obč. zák. za následek neplatnost právního úkonu tehdy, byl-li podstatný
(rozhodující pro uskutečnění právního úkonu jednajícího) a omluvitelný (k omylu
došlo přesto, že jednající postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze
se zřetelem k okolnostem konkrétního případu požadovat k tomu, aby se takovému
omylu vyhnul) a jestliže druhý účastník (některý z více ostatních účastníků)
právního úkonu omyl jednajícího vyvolal nebo o něm se zřetelem ke všem
okolnostem musel vědět; v případě, že omyl byl druhým účastníkem (některým z
více ostatních účastníků) právního úkonu vyvolán u jednajícího úmyslně (lstí),
je právní úkon neplatný, i když nešlo o omyl podstatný nebo omluvitelný.
Nejsou žádné pochybnosti o tom, že pro omyl může být neplatná také dohoda o
vypořádání dědictví, byly-li naplněny předpoklady uvedené v ustanovení § 49a
obč. zák. Potvrdil-li tedy odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve
výroku o schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví s odůvodněním, že po
podpisu dohody J. Š. "nemůže na tomto projevu své vůle již nic změnit" a
"nemůže již změnit důsledky takového úkonu" a že úkolem soudu je "jen"
posouzení, zda obsah uzavřené dohody o vypořádání dědictví není v rozporu se
zákonem nebo s dobrými mravy, nevzal náležitě v úvahu, že se měl zabývat také
tím, zda účastníci dohody o vypořádání dědictví při jejím uzavření znali přesný
rozsah svých dědických práv a dědických podílů, popřípadě zda dovolatel při
jejím uzavření nejednal v omylu za podmínek uvedených v ustanovení § 49a obč.
zák. (jak namítal již ve svém odvolání proti usnesení soudu prvního stupně).
Odvolacímu soudu je třeba také vytknout, že napadeným usnesením rozhodl o
odvolání J. Š. proti usnesení soudu prvního stupně bez nařízení jednání,
ačkoliv předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí ve věci samé, o odvolání
nebylo rozhodnuto některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 214 odst. 2
písm. a), b) nebo d) o.s.ř. a účastníci se (podle obsahu spisu) práva účasti na
projednání věci nevzdali a ani s rozhodnutím věci bez nařízení jednání před
odvolacím soudem nevyslovili souhlas. Odvolací soud tímto nesprávným postupem
odňal účastníkům možnost jednat před soudem (srov. též například usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č.
1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Dovolací soud ke zjištěné
zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. ve smyslu ustanovení § 242
odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné (v souladu se
zákonem). Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení odvolacího soudu ve věci
samé a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §
243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243e odst. 2 věta první
o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. října 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu