21 Cdo 5145/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobce Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Lakomým, advokátem se
sídlem ve Frýdku - Místku, Palackého č. 122, za účasti 1) J. K., zastoupeného
JUDr. Alešem Vídeňským, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava,
Sokolská č. 22, 2) Ing. M. L. – K., zastoupené Mgr. Jaroslavem Vaškem,
advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, Lískovecká č. 2089, o zápis zástavního
práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 23 C 10/2005, o dovolání žalobce a dalších účastníků proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. července 2008 č. j. 1 Co 180/2007-106,
I. Dovolání účastníků se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce a J. K. podali dne 8.11.2004 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský
kraj, Katastrální pracoviště Frýdek - Místek, návrh na povolení vkladu
zástavního práva do katastru nemovitostí ve prospěch J. K. podle smlouvy o
zřízení zástavního práva ze dne 20.10.2004, kterou žalobce dal do zástavy své
nemovitosti označené jako "objekt tiskárny, postavený na zastavěné ploše číslo
parcely 590/10 se zastavěnou plochou č. parcely 590/10 o výměře 539 m2, objekt
má čp. 1499", a "louka - číslo parcely 590/9 o výměře 4.110 m2", které jsou
zapsány "na listu vlastnictví číslo 2603 pro katastrální území Frýdlant nad
Ostravicích u Katastrálního úřadu ve Frýdku - Místku" ve prospěch pohledávky J.
K. podle smlouvy o půjčce ze dne 5.5.1995 a dodatku k této smlouvě č. 1 ze dne
27.9.1995.
Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek -
Místek, rozhodnutím ze dne 22.11.2004 č.j. V-5954/04-802 návrh zamítl. Své
rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce není oprávněn s předmětnými nemovitostmi
nakládat, a to s ohledem na usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne
19. 4. 1999 sp. zn. 27 E 805/99 a na nařízení exekuce usneseními Okresního
soudu ve Frýdku - Místku ze dne 26. 2. 2002 sp. zn. SE Nc 71/2002, ze dne 5. 1.
2004 sp. zn. 30 Nc 6281/2003, ze dne 16. 2. 2004 č. j. Nc 6246/2003 a ze dne 7.
7. 2004 č. j. 29 Nc 6200/2004.
Žalobce a A. K. podali dne 8.11.2004 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský
kraj, Katastrální pracoviště Frýdek - Místek, návrh na povolení vkladu
zástavního práva do katastru nemovitostí ve prospěch A. K. podle smlouvy o
zřízení zástavního práva ze dne 20. 10. 2004, kterou žalobce dal do zástavy své
nemovitosti označené jako "objekt tiskárny, postavený na zastavěné ploše číslo
parcely 590/10 se zastavěnou plochou č. parcely 590/10 o výměře 539 m2, objekt
má čp. 1499", a "louka - číslo parcely 590/9 o výměře 4.110 m2", které jsou
zapsány "na listu vlastnictví číslo 2603 pro katastrální území Frýdlant nad
Ostravicích u Katastrálního úřadu ve Frýdku - Místku" ve prospěch pohledávky A.
K. podle smlouvy o půjčce ze dne 27. 9. 1995.
Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek -
Místek, rozhodnutím ze dne 22.11.2004 č.j. V-5955/04-802 návrh zamítl. Své
rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce není oprávněn s předmětnými nemovitostmi
nakládat, a to s ohledem na usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne
19.4.1999 sp. zn. 27 E 805/99 a na nařízení exekuce usneseními Okresního soudu
ve Frýdku - Místku ze dne 26.2.2002 sp. zn. SE Nc 71/2002, ze dne 5.1.2004 sp.
zn. 30 Nc 6281/2003, ze dne 16.2.2004 č. j. Nc 6246/2003 a ze dne 7. 7. 2004 č.
j. 29 Nc 6200/2004.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 26.1.2005 se žalobce domáhal,
aby oběma těmto návrhům na vklad zástavního práva k uvedeným nemovitostem bylo
vyhověno. Uvedl, že nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí ze dne 19.
4. 1999 sp. zn. 27 E 805/97 "nemělo náležitosti stanovené zákonem" a že proto
"nemohlo nikdy nabýt právní moci, nemohlo být vykonatelné". Nařízené exekuce
dosud nejsou pravomocné, žalobce je považuje za nezákonné, neboť "dobrovolné
plnění závazků mu bylo znemožněno porušením jeho ústavních práv,
protiústavností o.s.ř. a zamezením přístupu k soudu", a závazky v nich obsažené
žalobce neuznává, když "prokazatelně a výhradně vznikly pouze v přímé
souvislosti s prokázaným nezákonným jednáním orgánů státu - finančních orgánů".
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9.11.2005 č.j. 23 C 10/2005-40 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Dospěl k závěru, že usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 5.1.2004
sp. zn. 30 Nc 6281/2003, kterým byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky
oprávněného Těšínské papírny, spol. s r.o. proti žalobci ve výši 368.088,26 Kč
s příslušenstvím a kterým byl provedením exekuce pověřen soudní exekutor JUDr.
Juraj Polák, bylo žalobci doručeno dne 1.3.2004. I když žalobce podal proti
tomuto usnesení odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto, byl žalobce při
uzavření zástavních smluv ze dne 20.10.2004 omezen "ve smluvní volnosti
týkající se věci, která je předmětem právního úkonu", neboť podle ustanovení §
44 odst.7 zákona č. 120/2001 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nesměl s
předmětnými nemovitostmi nakládat "vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování
základních životních potřeb, udržování a správy majetku" a právní úkony,
kterými porušil tuto povinnost, se považují za neplatné.
Po vyhlášení rozsudku účastnice A. K. dne 27. 2. 2006 zemřela. Krajský soud v
Ostravě usnesením ze dne 1.6.2007 č.j. 23 C 10/2005-83 rozhodl, že na jejím
místě bude pokračováno s její dědičkou Ing. M. L. – K.
K odvolání dalších účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 7.
2008 č.j. 1 Co 180/2007-106 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se
soudem prvního stupně dovodil, že ode dne 1.3.2004, kdy bylo žalobci doručeno
usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 5.1.2004 sp. zn. 30 Nc
6281/2003 o nařízení exekuce, žalobce nemohl "platně uzavřít zástavní smlouvu
ohledně předmětných nemovitostí". Žalobce totiž mohl ve smyslu ustanovení § 44
odst.7 zákona č. 120/2001 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nakládat "se svým
majetkem pouze tak, že by šlo o běžnou obchodní činnost, uspokojování
základních životních potřeb, udržování a správu majetku"; zástavní smlouva však
"takovým nakládáním majetku není", jde o "důležité nakládání s majetkem" a v
důsledku porušení povinností uložených ustanovením § 44 odst.7 zákona č.
120/2001 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je zástavní smlouva neplatným
právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a další účastníci řízení
dovolání.
Žalobce ve svém dovolání namítá, že soudy nevzaly v úvahu "zmanipulované soudní
řízení o náhradu škody pod sp. zn. 13 C 1997 soudcem uvedeného okresního soudu
a soudci Krajského soudu v Ostravě" a skutečnosti, že "pravomocné rozsudky
Krajského soudu v Ostravě pod č.j. 22 Ca 246/94-28, 22 Ca 247/94 a 22 Ca
78/2003-66 jsou jak pro žalobce a soudy, tj. Okresní soud ve Frýdku - Místku,
Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci, kterými se prokazuje
dlouhodobě nezákonný výkon státní moci vůči žalobci orgány státu, cárem
obyčejného papíru, ke kterému soudy prokazatelně vůbec nepřihlíží", a že "jako
občan a žalobce ve věci, který dosáhl rozhodnutí soudu ve svůj prospěch, nemůže
pravomocná a tudíž i vykonatelná rozhodnutí soudu vymoci na straně sporu, tj.
orgánech státu - Ministerstvu financí", přičemž je "nepochybné", že žalobce dne
20.10.2004 uzavřel "na základě nátlaku" zástavních věřitelů J. K. a A. K.
zástavní smlouvy. Soudy se dále "nezabývaly otázkou, zda a případně jakým
způsobem žalobce mohl ztížit pozici věřitelů v exekučních řízeních" a dovozuje,
že "ve své podstatě ani nemohl uzavřenými zástavními smlouvami věřitele
ohrozit, případně snížit hodnotu svého nemovitého majetku". Žalobce navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Oba další účastníci ve svých dovoláních namítají, že zástavní právo slouží k
zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn
s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy,
a dovozují, že zřízení zástavního práva "nemá charakter takového nakládání s
majetkem povinného, které by ve své podstatě mělo přímý dopad na probíhající
exekuční řízení a svém důsledku ohrozit průběh exekuce či uspokojení
oprávněných v tomto exekučním řízení". Navrhli, aby dovolací soud napadený
rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 245 a 240 odst. 1
o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 245 a § 243a
odst.1 věta první o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení
o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§
245 a 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy -
jak vyplývá z přiměřeného užití Části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního
řádu (§ 245 o.s.ř.) - v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce a ostatní účastníci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání nejsou přípustná, a to již proto, že ve věci
samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalobce a ostatních účastníků proti rozsudku
odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro její rozhodnutí významné mimo jiné vyřešení právní
otázky, zda je zřízení zástavního práva na nemovitostech povinného nakládáním s
jeho majetkem, které nesmí (pod sankcí neplatnosti právního úkonu) učinit po
doručení usnesení o nařízení exekuce. Protože uvedená právní otázka dosud
nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce a ostatních
účastníků proti rozsudku odvolacího soudu jsou přípustná podle ustanovení § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání nejsou opodstatněná.
Podle ustanovení § 44 odst.7 věty první a druhé zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů účinného do dne 31.10.2009 (dále jen
"exekučního řádu") "po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný
nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného
jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních
potřeb, udržování a správy majetku" a "právní úkon, kterým povinný porušil tuto
povinnost, je neplatný".
Zástavní právo slouží - jak se uvádí v ustanovení § 152 občanského zákoníku - k
zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn
s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Zástavní právo má především funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku
zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k
tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu
věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li
jeho pohledávka řádně a včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele
řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní
věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy (z výtěžku zpeněžení zástavy), aniž
by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka.
Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního
práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního
věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem
dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní
právo v první řadě proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také
pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit; jestliže pohledávka, která má být
zástavním právem zajištěna, ve skutečnosti platně nevznikla, není tu ani
zástavní právo, i kdyby byl jinak právní titul vzniku zástavního práva naplněn.
Akcesorita zástavního práva však nemá jen stránku právní, ale také svůj
ekonomický znak, spočívající v tom, že zástavní právo nemá svůj vlastní
hospodářský účel. Zástavní právo totiž nepůsobí samo o sobě (samostatně), ale
slouží - jak již uvedeno výše - k zajištění pohledávky a, nebyla-li pohledávka
řádně a včas splněna, k jejímu uhrazení. Získáním a ani působením zajišťovací
nebo uhrazovací funkce zástavního práva se majetek zástavního věřitele ve svém
výsledku nezvyšuje (nerozmnožuje) a ani se nesnižuje (nezmenšuje) majetek
zástavního dlužníka; v majetkové sféře zástavního věřitele a zástavního
dlužníka se projevuje tak, že povede (může vést) k uspokojení jeho zajištěné
pohledávky. Z hlediska ekonomického akcesorita zástavního práva tedy vyjadřuje
skutečnost, že nedochází ke zvýšení (rozmnožení) majetku zástavního věřitele
nebo ke snížení (zmenšení) majetku zástavního dlužníka jen následkem toho, že
zástavnímu věřiteli poskytuje nárok na uspokojení zajištěné pohledávky z
výtěžku zpeněžení zástavy (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 3.5.2006 sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, který byl uveřejněn
pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
I když se zajištěním pohledávky pomocí zástavního práva majetek zástavního
dlužníka nesnižuje (nezmenšuje), nepředstavuje zřízení zástavního práva ani
běžnou obchodní činnost (u podnikatelů), ani uspokojování základních životních
potřeb, popř. udržování a správy majetku (u ostatních osob). Není totiž
nepochybně "běžné" v obchodní činnosti a ani potřebné pro uspokojování
základních životních potřeb nebo pro udržování a správu majetku dlužníka, aby
věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které mohou být zástavou, byly
zatěžovány zástavním právem ve prospěch pohledávek, i kdyby jim odpovídal dluh
vlastníka zástavy. Smyslem (účelem) zákazu v nakládání s majetkem je znemožnit
povinnému provádět úkony, které by směřovaly k "maření exekuce"; takovým úkonem
je také zřízení zástavního práva na nemovitostech, neboť má nepochybně vliv na
průběh a výsledek již nařízené exekuce, zejména z pohledu uspokojení
oprávněných a jiných věřitelů dlužníka (srov. § 69 exekučního řádu a § 337c
o.s.ř.). Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že zřízení zástavního práva na
nemovitostech představuje nakládání s majetkem, které povinnému po nařízení
exekuce zakazuje ustanovení § 44 odst.7 exekučního řádu.
Vzhledem k tomu, že další námitky žalobce obsažené v jeho dovolání zjevně
nemají (nemohou mít) význam v projednávané věci, je zřejmé, že rozsudek
odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože
nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad,
uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř.
nebo v § 229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce a
ostatních účastníků podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 245, §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před
středníkem o.s.ř., neboť žalobce a ani ostatní účastníci nemají s ohledem na
výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu