21 Cdo 5206/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. B.,
zastoupenému advokátem, o 650.000,- Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu
řízení podané žalovaným proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne
27. června 2001, č. j. 8 C 27/98-152, a rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 6. září 2002, č. j. 25 Co 121/2002-232, vedené u Okresního soudu
v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 275/2004, o dovolání žalovaného proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 2007, č. j. 21 Co
181/2007-140, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.440,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.
5. 2007, č. j. 21 Co 181/2007-140, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu
v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2006, č.j. 16 C 257/2004-119, ve výroku o
zamítnutí žaloby na obnovu řízení, není přípustné podle ustanovení § 238 odst.
1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7.
2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony], a to již proto,
že soud prvního stupně rozhodl ve svém usnesení ze dne 29. 11. 2006, č.j. 16 C
257/2004-119, stejně jako v předchozím usnesení ze dne 21. 4. 2006, č.j. 16 C
275/2004-93, které bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2006, č. j. 21
Co 412/2006-108, zrušeno, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §
238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud vyložil ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [z hlediska
posouzení právní otázky, zda skutečnosti, které uvedl žalobce jako svědek ve
své výpovědi dne 29. 10. 2004 učiněné v rámci trestního řízení vedeného proti
žalovanému, jsou těmi skutečnostmi (nebo důkazy), které žalovaný bez své viny
nemohl použít v původním řízení (a jsou tedy ve srovnání s původním řízením
„nové“), a zda pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci)] v
souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například rozhodnutí býv.
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1967, sp. zn. 4 Cz 81/67, uveřejněné pod č.
6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 26. 7. 1973, sp. zn. 9 Co 468/73, uveřejněné pod č. 19 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, usnesení Nejvyššího soudu
ČR ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1170/2001, uveřejněné pod č. 31 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalovaným tvrzený důvod obnovy řízení,
spočívající „ve skutečnostech uvedených žalobcem, vyslechnutým jako svědek dne
29. 10. 2004 v rámci trestního řízení vedeného proti žalovanému Policií ČR,
službou kriminální policie a vyšetřování v H. K. pod čj. ORHK-573/HK-2004“,
není způsobilým důvodem obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., neboť z této výpovědi žalobce nevyplynulo nic, co by zpochybnilo
správnost skutkového zjištění (učiněného v původním řízení) o tom, že žalobce
předal žalovanému v souvislosti s kupní smlouvou v hotovosti částku 650.000,-
Kč, a nebyla jí zpochybněna ani věrohodnost žádného z důkazů provedených v
původním řízení, které k uvedenému skutkovému zjištění vedly (zejména
věrohodnost žalobce a pravost a pravdivost listiny obsahující kvitanci, jíž
žalovaný potvrdil převzetí částky v hotovosti), vycházel z ustálené judikatury
soudů a dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní
stránce zásadní význam. Dovozuje-li žalovaný v dovolání z výpovědi žalobce v
trestním řízení jiné skutkové závěry, nejedná se o způsobilý důvod k obnově
řízení, ale o snahu směřující k nepřípustné reparaci pravomocného soudního
rozhodnutí.
Na přípustnost dovolání nelze důvodně usuzovat ani ze skutečnosti, že písemné
vyhotovení usnesení odvolacího soudu obsahuje chybné poučení o tom, že „proti
tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ...“. Nesprávné poučení odvolacího soudu
o dovolání může mít totiž - jak vyplývá z ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř. -
význam jen tehdy, jestliže spočívalo v uvedení delší než zákonné lhůty k podání
tohoto mimořádného opravného prostředku nebo poskytlo-li účastníkům v rozporu
se zákonem informaci, že dovolání není přípustné; v uvedených případech, jakož
i tehdy, neobsahuje-li poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u
něhož se podává, lze podat dovolání buď ve lhůtě, která byla v poučení uvedena
v delším trvání než dva měsíce od doručení rozsudku (v prvním z uvedených
případů) nebo do čtyř měsíců od doručení (ve zbývajících případech). Nesprávné
poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, nezakládá samo o sobě
přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jestliže není založena
podle hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí
dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady (spojené s vyjádřením k dovolání),
které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva,
spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 1.750,- Kč [srov. § 10
odst. 1 a 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve
znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č.
277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000
Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.050,-
Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát JUDr. J. S. osvědčil, že je
plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který
byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005)
k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny
za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň
z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151
odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 390,- Kč (zaokrouhleně). Protože dovolání
žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobci
nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen
náhradu nákladů řízení v celkové výši 2.440,- Kč zaplatit k rukám advokáta,
který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Mojmír Putna,
v. r.
předseda senátu