21 Cdo 5238/2017-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Jiřího Doležílka v
řízení o pozůstalosti po K. Č., zemřelé dne 4. června 2016, za účasti A. F.,
zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem v Karlových Varech,
Moskevská č. 66, o dovolání A. F. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
31. května 2017, č. j. 11 Co 143/2017-125, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. ledna
2017, č. j. 18 D 461/2016-103, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Sokolově k dalšímu řízení.
Řízení o pozůstalosti po K. Č., zemřelé dne 4.6.2016 (dále jen „zůstavitelka“),
bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 16.6.2016, č.j. 18 D
461/2016-3. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti byla pověřena D. S.,
notářka se sídlem v S.
Do protokolu o předběžném šetření, který byl sepsán 23.8.2016, uvedla babička
zůstavitelky K. Č., že „zůstavitelka byla svobodná, invalidní důchodkyně, že
matka nežije, o otci nic neví, že nejsou osoby, které žily se zůstavitelkou ve
společné domácnosti, a že závěť zůstavitelka nezanechala“. Prostřednictvím
informačního systému evidence obyvatel soud zjistil, že jako „otec osoby s
rodným číslem (rodné číslo zůstavitelky)“ je uveden A. F. Po poučení o dědickém
právu A. F. do protokolu sepsaného dne 31.10.2016 pověřenou notářkou prohlásil,
že dědictví po zůstavitelce neodmítá. Podáním doručeným soudu dne 8.12.2016 K.
Č., babička zůstavitelky, namítla dědickou nezpůsobilost A. F. „dle ustanovení
§ 1482 odst. 2 a § 1481 zákona č. 89/2012 Sb.“, neboť „se se zůstavitelkou de
facto nikdy nestýkal, nestaral se o ni, dlouhodobě neplnil svou vyživovací
povinnost, za což byl v minulosti opakovaně trestně stíhán, mimo jiné bylo
proti němu vedeno trestní řízení u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.
zn. 6 T 63/85 pro trestný čin zanedbání povinné výživy, v roce 1993 byl
opětovně stíhán za tento trestný čin vůči zůstavitelce, jak vyplývá ze zprávy
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22.3.1993 sp. zn. 20 E 853/86,
opakovaně byly proti němu vedeny výkony rozhodnutí k vymožení dlužného
výživného v exekučním řízení, a dopouštěl se trestné činnosti také vůči matce
zůstavitelky M. Č., kterou v minulosti opakovaně fyzicky napadal a obtěžoval“.
Současně tímto podáním K. Č. oznámila svou pohledávku za zůstavitelkou „dle §
245 zákona č. 292/2013 Sb.“ ve výši 450.000 Kč, vzniklou z titulu ústní smlouvy
o zápůjčce, a sdělila, že „v souvislosti s vypravením pohřbu zůstavitelky
uhradila označené pohřební službě částku 8.845,- Kč“.
Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 18.1.2017, č.j. 18 D 461/2016-103,
rozhodl, že se ukončuje účast pozůstalého otce A. F. v řízení. Vycházel ze
závěru, že A. F. je dědicky nezpůsobilý podle § 1481 o.z., když se podle
rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26.6. 1985, č.j. 6 T 63/85,
dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstavitelce tím, že „na ni
(jako nezletilou) neplatil výživné od 11.3.1984 do 11.3.1985 (s výjimkou doby
od 11.5.1984 do 11.7.1984), tento skutek byl kvalifikován jako trestný čin
zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2, 3 trestního zákona, a na této
skutečnosti nic nemění ani to, že byl zproštěn obžaloby vzhledem k tomu, že při
hlavním líčení dne 12.6.1985 předložil doklad o úhradě dlužného výživného“.
K odvolání A. F. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31.5.2017, č.j. 11 Co
143/2017-125, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se
neztotožnil s odvolací námitkou, že „jestliže se jednání, které má zakládat
dědickou nezpůsobilost, stalo v roce 1984/1985, pak nemůže být posuzováno z
pohledu ustanovení § 1481 občanského zákoníku, který vstoupil v účinnost
1.1.2014“, a že „měl soud vycházet z ustanovení § 469 zákona č. 40/1964 Sb.,
které pro závěr o dědické nezpůsobilosti vyžadovalo prokázání, že se dědic
dopustil trestného činu, za který byl odsouzen pravomocným rozsudkem, k čemuž v
dané věci nedošlo“. Podle odvolacího soudu „vztah přechodných ustanovení § 3028
a § 3069 občanského zákoníku je vztahem speciality a subsidiarity“, ustanovení
§ 3069 jako ustanovení speciální tak vylučuje v případě dědického práva užití
ustanovení § 3028.
Proti usnesení odvolacího soudu podal A. F. dovolání, v němž namítá, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které „ve svém
důsledku znamená zpětnou účinnost nového občanského zákoníku“. Dědická
nezpůsobilost ze zákona nastává okamžikem, kdy se dědic dopustí vůči
zůstaviteli jednání zakládajícího jeho dědickou nezpůsobilost, nevzniká tedy
smrtí zůstavitele. Jestliže jednání, které má zakládat jeho dědickou
nezpůsobilost, nastalo „v období let 1984 až 1985“, pak toto jednání nemůže být
posuzováno podle ustanovení § 1481 zákona č. 89/2012 Sb., neboť tento občanský
zákoník vstoupil v účinnost až ke dni 1.1.2014. Aby zákon působil retroaktivně,
musí být zpětná účinnost v zákoně zakotvena. Z ustanovení § 3028 občanského
zákoníku však vyplývá, že právní poměry vzniklé přede dnem účinnosti tohoto
zákona se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Proto, pokud by měla
být dědická nezpůsobilost posuzována podle ustanovení § 1481 občanského
zákoníku, pak výhradně pro jednání na úkor zůstavitelky učiněné ode dne
účinnosti tohoto občanského zákoníku, tedy od 1.1.2014 do dne smrti
zůstavitelky. V projednávané věci tak měly soudy vycházet výhradně z
ustanovení § 469 zákona č. 40/1964 Sb., podle něhož nedědí ten, kdo se dopustil
úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům
anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy, může
však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil. Dovolatel má za to, že
aby bylo možno učinit závěr o jeho dědické nezpůsobilosti podle § 469 zákona č. 40/1964 Sb., muselo by být prokázáno, že se vůči zůstavitelce dopustil
úmyslného trestného činu, za který byl odsouzen pravomocným a vykonatelným
rozsudkem, k takovému odsouzení však nedošlo, naopak obžaloby byl zproštěn a
došlo k zániku trestní odpovědnosti za uvedené jednání přímo ze zákona. Trestnost trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 trestního zákona
zaniká podle § 214 trestního zákona, když trestný čin neměl trvale nepříznivých
následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního
stupně počal vyhlašovat rozsudek. Tyto zákonné podmínky byly podle dovolatele u
něho splněny, a jestliže právní řád České republiky deklaruje zánik trestnosti
skutku, pak na takové jednání nelze pohlížet jinak, než, že vůbec nenastalo. Z
rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 315/1997 vyplývá, že při
posuzování, zda se dědic dopustil úmyslného trestného činu, který zakládá
dědickou nezpůsobilost, je podle § 135 odst. 1 o.s.ř. soud v řízení o dědictví
vázán rozhodnutím příslušného orgánu, tj. v daném případě zprošťujícím
rozsudkem. Soud v takovém případě již znovu nemohl rozhodovat o tom, zda
předmětné jednání je trestným činem. Pokud by tato otázka měla být znovu řešena
jako předběžná otázka, muselo by být vedeno důkazní řízení, to však vedeno
nebylo, soud neměl k dispozici ani soudní spis, rozhodoval výlučně na základě
„kopie zprošťujícího rozsudku z roku 1985“, přesto dospěl k závěru, že „došlo k
trestnému činu“. Takový závěr považuje dovolatel za „paradoxní“.
S dcerou se až
do její smrti stýkali, v dřívější době žili ve společné domácnosti, jejich
vztah byl takový, jak je běžné mezi otcem a dcerou, v chování dcery nebyla
patrná žádná zášť či nepřátelství, z jejího vystupování bylo zřejmé, že pokud
kdysi existoval problém s placením výživného (vzniklý tím, že nebyl schopen
prokázat placení výživného, když sdílel společnou domácnost i s matkou
zůstavitelky, a bylo proto pro něho jednodušší znovu zaplatit), nemá to žádný
vliv na jejich vztahy, a lze proto tvrdit, že byť to zůstavitelka nevyjádřila
žádnou listinou, dřívější jednání mu prominula a odpustila. Uvedené skutečnosti
jsou důvody k tomu, aby byly dovolacím soudem posouzeny otázky, které ve své
rozhodovací praxi dosud neřešil, a to: zda jednání zakládající dědickou
nezpůsobilost učiněné za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. je možno právně
hodnotit podle zákona č. 89/2012 Sb., zda podle zákona č. 89/2012 Sb. lze
hodnotit jen jednání zakládající dědickou nezpůsobilost učiněné po 31.12.2013,
a zda prominutí činu učiněné zůstavitelkou vůči dědici ústně za platnosti
zákona č. 40/1964 Sb. je možno právně hodnotit podle zákona č. 89/2012 Sb.,
který vyžaduje výhradně písemnou formu takového úkonu. Nakonec dovolatel
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. 11 Co 143/2017-125 ze dne 31.5.2017 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno
usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s..ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že zůstavitelka
nezanechala pořízení pro případ smrti, podle zákonné posloupnosti přicházel v
úvahu jako dědic ve druhé třídě dědiců (§ 1636 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, dále jen „o.z.“) otec zůstavitelky A. F., ten po poučení o dědickém
právu prohlásil, že dědictví neodmítá. Dále soud zjistil, že rozsudkem
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26.6.1985, sp. zn. 6 T 63/85, byl A.
F. zproštěn obžaloby z dvojnásobného trestného činu zanedbání povinné výživy,
kterého se měl dopustit „v době od prosince 1983 do konce dubna 1984 a od
prosince 1984 do konce března 1985“ tím, že „neplatil výživné na nezletilého
syna K. N., a v době od 11. března 1984 do března 1985, s výjimkou doby od
11.5. do 11.7.1984, neplatil výživné na nezletilou dceru K. Č.“; ke zproštění
došlo pro zánik trestnosti podle § 213 trestního zákona, když obžalovaný při
hlavním líčení dne 12.6.1985 předložil prostřednictvím obhájce „poštovní
poukázky, ze kterých vyplynulo, že dlužné výživné bylo dne 16.5.1985 uhrazeno
rodiči obžalovaného, se souhlasem obžalovaného“. Z tohoto zjištění soud prvního
stupně i soud odvolací dovodily, že otec zůstavitelky je dědicky nezpůsobilý
podle ustanovení § 1481 o.z., neboť se dopustil činu povahy úmyslného trestného
činu proti zůstavitelce.
Pro rozhodnutí soudů o ukončení účasti A. F. v řízení o pozůstalosti po
zůstavitelce pro jeho dědickou nezpůsobilost bylo významné posouzení, zda
chování vůči zůstavitelce, pro které byl obviněn z trestného činu zanedbání
povinné výživy v letech 1984/1985, lze hodnotit podle ustanovení § 1481 o.z.,
který nabyl účinnosti dne 1.1.2014, bez ohledu na právní úpravu dědické
nezpůsobilosti v době, kdy k zanedbání povinné výživy došlo. Vzhledem k tomu,
že tato právní otázka nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu
řešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího
soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z dědického práva je vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného
činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného
činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu
poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli
překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně
zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul (§ 1481 o.z.).
Nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho
manželu, dětem nebo rodičům a nebo zavrženíhodného jednání proti projevu
poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin
odpustil (§ 469 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, účinný do 31.12.2013, dále jen „obč. zák.“).
Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti
(§ 3028 odst. 1 o.z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními
tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných;
jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (§
3028 odst. 2 o.z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry
vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z
nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání
ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem
ode dne nabytí jeho účinnosti (§ 3028 odst. 3 o.z.).
Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele (§ 3069 o.z.).
Ustanovení § 469 obč. zák. i ustanovení § 1481 o.z. upravují institut tzv.
dědické nezpůsobilosti, která je důsledkem závadného, obecně
neakceptovatelného, chování potencionálního dědice, kterého se dopustil vůči
zůstaviteli, popř. dalším vyjmenovaným osobám, a znamená, že ten, kdo by jinak
byl povolán za dědice, nedědí. Právní úprava podle uvedených předpisů není
stejná. Občanský zákoník účinný od 1.1.2014 v ustanoveních § 1481 a § 1482
jednak konkretizoval a rozšířil důvody dědické nezpůsobilosti dříve upravené v
obč. zák., jednak dřívější důvod „kdo se dopustil úmyslného trestného činu….“,
nově formuloval: „ kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu….“;
tato formulace by měla odstranit pochybnosti, zda i osoby trestně neodpovědné
(pro nedostatek věku nebo nepříčetnost v době, kdy k činu došlo) jsou z dědění
vyloučeny. Odlišně je upraveno také prominutí (odpuštění) závadného chování,
které způsobilo dědickou nezpůsobilost, zůstavitelem. Zatímco dřívější úprava
umožňovala odpuštění, aniž by byl stanoven způsob takového odpuštění (z toho
bylo judikaturou dovozováno, že se tak může stát i konkludentně), nová právní
úprava zakotvila výslovný projev vůle zůstavitele k prominutí činu, jehož se ve
vztahu k němu nebo k vyjmenovaným osobám potencionální dědic dopustil.
Ke znakům právního státu patří i princip právní jistoty a ochrany důvěry
účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé
zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro
oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních
práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z čl. 1 Ústavy České
republiky (srov. např. právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu
České republiky ze dne 28.2.1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996, I.
díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České publiky ze dne 4.2.1997, sp.zn. Pl
ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
Zásada, že při dědění se použije právo platné v době smrti zůstavitele
(zakotvená v ustanovení § 3069 o.z.), bývá pravidlem při každé změně právní
úpravy dědění, má význam pro rozhodování o dědění po osobách zemřelých před
novou právní úpravou, pokud k rozhodování dochází až za účinnosti právní úpravy
nové. Pokud v projednávané věci zůstavitelka zemřela po 1.1.2014, je použití
právní úpravy dědění podle nového občanského zákoníku samozřejmé, aniž by bylo
třeba odkazovat na jeho ustanovení § 3069, které je součástí ustanovení
přechodných a závěrečných. Podle nové právní úpravy se tak posuzují dědické
tituly, okruh dědiců, velikost dědických podílů, správa pozůstalosti, přechod
pozůstalosti na dědice, apod. Zákaz pravé zpětné účinnosti nového právního
předpisu (viz shora) však neumožňuje, aby podle nové právní úpravy byly
posuzovány i vztahy vzniklé (nebo dokonce i již zaniklé) za právní úpravy
předcházející, byť mají či mohou mít vliv na dědění po 1.1.2014. V dosavadní
soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že v případě závětí učiněných za a
podle dřívější právní úpravy, které zakládají poměry (dědění), k nimž dojde až
za nové právní úpravy, se jejich platnost posuzuje podle dřívější právní
úpravy. Obč. zák. stanovil toto pravidlo v přechodných ustanoveních výslovně (§
859), v nyní platném občanském zákoníku to lze dovodit z ustanovení § 3070 až
3072, podle nichž se za platné považují i pořízení pro případ smrti, smlouva o
zřeknutí se dědictví a prohlášení o vydědění, které odporují právním předpisům
v době, kdy byly učiněny, pokud vyhovují nyní platnému a účinnému o.z. a
zůstavitel zemřel po 1.1.2014 (v těchto taxativně vyjmenovaných případech zákon
sám zakládá od 1.1.2014 platnost úkonů, které v době svého vzniku platné
nebyly). Není žádného důvodu k tomu, aby se stejně jako platnost závěti
posuzovalo i chování potencionálního dědice vedoucí k případné dědické
nezpůsobilosti, tedy podle právní úpravy tohoto institutu v době, kdy k
závadnému chování došlo. K dědické nezpůsobilosti totiž nedochází až smrtí
zůstavitele, ale již tím, že se potencionální dědic zákonem definovaného
chování vůči zůstaviteli, resp. dalším osobám, dopustil. To vyplývá především z
toho, že ještě za života zůstavitele může z jeho strany dojít k odpuštění
(prominutí) takového chování a tím k „obnovení dědické způsobilosti“.
Vzhledem k tomu, že zákonodárce neupravil v o.z. pro dědickou nezpůsobilost
obdobnou výjimku jako pro výše uvedené případy pořízení pro případ smrti,
smlouvy o zřeknutí se dědictví a prohlášení o vydědění, pro danou věc a soudem
zjištěné chování dovolatele vůči zůstavitelce v letech 1984/1985 to znamená, že
je třeba věc posuzovat podle v té době platné právní úpravy dědické
nezpůsobilosti. Jestliže ještě za účinnosti obč. zák. byl dovolatel zproštěn
obvinění z trestného činu zanedbání povinné výživy vůči tehdy nezletilé
zůstavitelce, nebyl za tento trestný čin odsouzen, trestnost podle § 214
trestního zákona č. 141/1961 Sb. zanikla, a nebyly tak naplněny předpoklady
ustanovení § 469 obč. zák. pro dědickou nezpůsobilost, opětovné posuzování
uvedeného činu dovolatele nyní podle ustanovení § 1481 o.z. by nepochybně
znamenalo pravou zpětnou účinnost nového právního předpisu - dědická
nezpůsobilost podle nového právního předpisu by byla dovozována z činu, který v
době, kdy k němu došlo, dědickou nezpůsobilost nezaložil.
Pokud tedy odvolací soud učinil závěr o dědické nezpůsobilosti dovolatele
výlučně na základě zjištění z „rozsudku soudu v trestní věci, z něhož vyplývá
jeho obvinění pro trestný čin zanedbání povinné výživy vůči zůstavitelce v
letech 1984/1985, jehož byl zproštěn“, a na toto zjištění aplikoval ustanovení
§ 1481 o.z., není usnesení o ukončení účasti dovolatele v řízení o pozůstalosti
po zůstavitelce správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovoláním napadené
usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil.
Vzhledem k tomu, že důvody pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu,
platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
i toto usnesení a podle ustanovení § 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř. věc vrátil
Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g
odst. 1 část první věty za středníkem o.s..ř.).
O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243g odst. 1
věta druhá, § 151 odst. 1 o.s.ř.).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že s ohledem na vázanost zjištěným stavem
věci v době rozhodování odvolacího soudu (včetně účastenství v řízení), nemohlo
být v dovolacím řízení přihlíženo k tomu, že podáním doručeným soudu dne
29.6.2017 (tj. po rozhodnutí odvolacího soudu) uplatnila K. Č., dědické právo
po zůstavitelce „ve druhé třídě dědiců dle ustanovení § 1636 OZ“; tím se bude
zabývat soud prvního stupně v dalším řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 6. 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu