21 Cdo 530/2001

21 Cdo 530/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v

právní věci žalobkyně A. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1)

Náboženské společnosti S. J., 2) Nadaci b. B., oběma zastoupeným advokátem, o

určení neplatnosti závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25

C 405/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

24. listopadu 2000, č. j. 35 Co 427, 428/2000-167, ve znění usnesení ze dne

5. prosince 2000, č. j. 35 Co 427, 428/2000-172, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k

dalšímu řízení.

V průběhu řízení o dědictví po A. T., vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8

pod sp. zn. 20 D 524/95, byly soudu předloženy jednak závěť ze dne 19. 2. 1992

a dodatek k této závěti ze dne 22. 7. 1993, kterou zůstavitelka odkázala

\"vnitřní zařízení a věci ve svém bytě\" žalobkyni (své neteři) a ostatní

majetek žalované 1), popřípadě, kdyby žalovaná 1) nemohla dědit, žalované 2),

jednak závěti ze dne 19. 7. 1984 a ze dne 18. 4. 1990, kterými zůstavitelka

odkázala \"veškerou svou pozůstalost\" žalobkyni. Vzhledem k tomu, že se v

průběhu dědického řízení nepodařilo spor o dědické právo mezi účastníky smírně

vyřešit, Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 23. 10. 1997, č. j. 20 D

524/95-93, žalobkyni uložil, aby do 1 měsíce od právní moci usnesení podala

žalobu na určení, že \"závěť ze dne 19. 2. 1992 a doplněk k závěti ze dne 22.

7. 1993 jsou neplatné\".

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 12. 12. 1997

domáhala, aby bylo určeno, že \"závěť zůstavitelky A. T., ze dne 19. 2. 1992 a

její doplněk ze dne 22. 7. 1993 jsou neplatné\". Žalobu zdůvodnila zejména tím,

že zůstavitelka neučinila závěť ve prospěch žalovaných svobodně a že při

zkoumání platnosti závěti se nelze vyhnout \"otázce historického vztahu svědků

závěti\" k žalovaným.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 5. 11. 1999, č. j. 25 C 405/97-120,

ve znění usnesení ze dne 4. 7. 2000, č. j. 25 C 405/97-152, žalobu zamítl a

rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1)

částku 9.375,- Kč a žalované 2) částku 9.375,- Kč, vše \"na účet\" advokáta.

Soud prvního stupně zjistil, že závěť ze dne 19. 2. 1992 a dodatek k této

závěti ze dne 22. 7. 1993 jsou psány strojem a zůstavitelkou vlastnoručně

podepsány, že u závěti ze dne 19. 2. 1992 jsou vlastnoručně podepsáni jako

svědci závěti MUDr. O. K., JUDr. L. M. a V. A., kteří svými podpisy potvrzují,

že zůstavitelka \"takto skutečně vyjádřila svoji vůli\", a že u dodatku k

závěti ze dne 22. 7. 1993 jsou vlastnoručně podepsáni jako svědci MUDr. O. K. a

JUDr. V. (správně L.) M., kteří svými podpisy potvrzují, že zůstavitelka

\"takto skutečně vyjádřila svou vůli\". Z výsledků dokazování soud prvního

stupně učinil závěr, že v závěti byli určitě a srozumitelně ustanoveni dědicové

zůstavitelky a jednoznačně vymezen majetek, který má \"tomu kterému dědici

připadnout\", a že nebylo prokázáno, že by zůstavitelka závěť pořídila

nesvobodně nebo že by závěť trpěla nedostatkem vážnosti její vůle. Výsledky

dokazování rovněž odůvodňují podle soudu prvního stupně závěr, že zůstavitelka

nepořídila závěť v duševní poruše, který by ji k tomuto právnímu úkonu činila

neschopnou, a že závěť není v rozporu se zákonem ani dobrými mravy. Závěť

vyhovuje požadavkům ustanovení § 476 a § 476b obč. zák. a svědci závěti jsou

osobami způsobilými k právním úkonům a žádný z nich nebyl ustanoven dědicem.

Podle názoru soudu prvního stupně je vyloučeno, aby některý ze svědků závěti

byl osobou blízkou žalovaným. Podle ustanovení § 116 obč. zák. totiž mezi

osobami blízkými musí být \"rodinný nebo alespoň obdobný\" vztah; vztah osoby

právnické a fyzické není vztahem osob blízkých, a to ani v případě, že závětí

je dědicem ustanovena právnická osoba a svědkem závěti je osoba, která je

statutárním orgánem této právnické osoby, popřípadě je jinak \"s touto

právnickou osobou spojena\". V posuzovaném případě navíc žádný ze svědků závěti

nebyl v době jejího pořízení členem statutárních orgánů žalovaných. Protože

závěť zůstavitelky učiněná ve prospěch žalovaných je platným právním úkonem,

nemůže být žaloba důvodná.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2000, č.

j. 35 Co 427, 428/2000-167, ve znění usnesení ze dne 5. 12. 2000, č. j. 35 Co

427, 428/2000-172, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl,

a rozhodl, že žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na

náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 14.325,- Kč a na náhradě

nákladů odvolacího řízení 3.725,- Kč, vše k rukám advokáta. Odvolací soud se

ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že sporná závěť je určitá a

srozumitelná, že svým obsahem ani účelem neodporuje zákonu a ani jej neobchází

a nepříčí se ani dobrým mravům a že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že by

zůstavitelka při pořízení závěti jednala nesvobodně v důsledku donucení ze

strany žalovaných nebo že by zůstavitelka pořídila závěť v duševní poruše,

která by ji činila nezpůsobilou k právním úkonům. Na rozdíl od soudu prvního

stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že svědci závěti, která má povahu

tzv. allografní závěti ve smyslu ustanovení § 476b obč. zák., byli z úkonu ve

smyslu ustanovení § 476f obč. zák. vyloučeni, neboť šlo o osoby blízké

žalovaným jako závětí povolaným dědicům. Podle názoru odvolacího soudu nelze

\"termín osoby blízké\" uvedený v ustanovení § 476f obč. zák. \"ztotožnit s

definicí blízké osoby podle § 116 obč. zák.\". Smyslem vyloučení osob blízkých

závětí povolanému dědici z funkce svědka allografní závěti je požadavek, aby

\"svědek závěti nebyl blízce spjat s možnými dědici a aby tak byla limitována

jeho zainteresovanost na dědění\", a tento požadavek \"neutrality svědka\"

nelze \"vztahovat jen na případy, kdy závětním dědicem má být fyzická osoba\",

neboť mezi právnickou osobou a fyzickými osobami, které \"jsou zainteresovány

na činnosti právnické osoby, mohou být blízké zájmové vazby\"; pojem \"osoby

blízké užitý v ust. § 476f obč. zák. je proto třeba vykládat šířeji, než jak je

definován v ust. § 116 obč. zák.\". Za osoby, které jsou v blízkém vztahu k

právnické osobě, je třeba podle odvolacího soudu \"považovat osoby, které v

rámci organizační struktury právnické osoby zajišťují její chod a významně se

podílejí na její činnosti\". Vzhledem k tomu, že JUDr. L. M. a MUDr. O. K. jsou

\"členy\" žalované 1) od konce šedesátých let a že MUDr. O. K. je také členem

statutárního orgánu žalované 1), jde o osoby blízké žalované 1). Tyto osoby

proto nemohly působit jako svědci závěti zůstavitelky ze dne 19. 2. 1992

doplněné listinou ze dne 22. 7. 1993, a proto je tato závěť neplatná. Na

tomto závěru nic nemění ani to, že v době pořízení závěti nebyla žalovaná 1)

ještě registrována a neměla tedy \"právní subjektivitu\", neboť \"v tomto směru

je podstatný vztah svědka vůči dědici v době účinku závěti, tedy ke dni smrti

zůstavitele\".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání. Namítají, že

při výkladu pojmu \"osoby blízké\" užitého v ustanovení § 476f obč. zák. je

třeba vycházet pouze z ustanovení § 116 obč. zák. a že proto nelze - jak to

činí odvolací soud - dovozovat, že by osobami blízkými závětí povolanému dědici

mohly být jiné osoby, než které jsou uvedeny v tomto ustanovení. Pro posouzení,

zda jsou si svědci závěti a závětí povolaný dědic osobami blízkými, není možné

brát v úvahu stav v době smrti zůstavitele; tato zásada platí v otázce

způsobilosti k dědění, pro závěr o blízkosti těchto osoby však musí být

rozhodující okamžik sepsání závěti. Dovolatelky dále poukazují na to, že

žalovaná 1) v době pořízení závětí \"zákonně neexistovala\", že proto nemohla

mít \"osoby blízké\" a že ani MUDr. O. K. nemohl být členem jejího statutárního

orgánu. Svědci závěti MUDr. O. K. a JUDr. L. M. nemohli být \"aktivními členy\"

žalované 1), neboť zákon č. 308/1991 Sb., podle něhož byla žalovaná 1)

registrována, vůbec nezná pojem \"členství\" (používá pouze pojem \"hlásící se

k ...\"). Dovolatelky rovněž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o

\"požadavku neutrality svědků\", neboť zákon takový požadavek ve vztahu ke

svědkům závěti nikde nevyslovuje, a uvedený požadavek by vedl k absurdním

závěrům (\"aktivní katolík\" by nemohl být svědkem závěti, kdyby zůstavitel

odkázal svůj majetek katolické církvi, \"aktivní státní příslušník\" by nemohl

být svědkem závěti, kdyby zůstavitel odkázal svůj majetek státu). Dovolatelky

současně akcentují, že je právem zůstavitele, aby si zvolil osoby, které budou

svědky jeho závěti, a že v posuzovaném případě si zůstavitelka zvolila za

svědky závěti osoby, které dobře znala a které jí po léta poskytovaly \"osobní

služby\". Dovolatelky též odvolacímu soudu vytýkají, že výhrady proti vztahu

svědků závěti MUDr. O. K. a JUDr. L. M. směřují vůči žalované 1) a že žalobě

vyhověl i vůči žalované 2), ačkoliv vůči této dědičce žádné důvody neplatnosti

závěti neshledal. Žalované navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek

odvolacího soudu a aby \"potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně\".

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl. Uvedla, že

svědci závěti MUDr. O. K., JUDr. L. M. a V. A. jsou z takového úkonu podle

ustanovení § 476e a § 476f obč. zák. vyloučeni, neboť všichni \"jsou

organizovanými členy žalované 1), a to ještě od dob ilegálního působení této

náboženské obce\". Závěť ve prospěch žalované 1) je navíc neplatná i proto, že

žalovaná 1) nebyla v době pořízení závěti registrovanou náboženskou

společností. Ohledně žalované 2) je třeba podle názoru žalobkyně věnovat

pozornost tomu, že sloužila jako tzv. právní nástroj členům ilegální Náboženské

společnosti S. J. a že tedy byla \"právně konstituována za účelem obcházení

tehdy platného zákona\"; svědci závěti jsou proto \"personálně svázáni\" se

žalovanou 2) a závěť je neplatným právním úkonem i v té části, v niž odkazuje

majetek zůstavitelky této žalované.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal

podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen \"o.

s. ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému

rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.

1 o. s. ř. a že proti tomuto rozsudku je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.

a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení

jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je

zčásti opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost

skutkových zjištění dovolatelky v tomto směru nezpochybňují), že zůstavitelka

A. T. pořídila dne 19. 2. 1992 allografní závěť, kterou odkázala \"vnitřní

zařízení a věci ve svém bytě\" žalobkyni (své neteři) a ostatní svůj

majetek \"Náboženské společnosti S. J. v ČSFR\", popřípadě, kdyby žalovaná 1)

nemohla dědit, žalované 2); jako svědci působili při pořízení závěti MUDr. O.

K., JUDr. L. M. a V. A., kteří se na závěť podepsali. Allografní listinou ze

dne 22. 7. 1993 zůstavitelka doplnila a upravila svou závěť ze dne 19.

2. 1992 v bodě 2. (tj. v pořízení o svém majetku, který neodkázala žalobkyni)

tak, že - vzhledem k rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky -

ustanovuje jako dědice Náboženskou společnost S. J. se sídlem v České

republice, a současně v ní uvedla, že \"ustanovení o případném náhradním

dědici se nemění\"; jako svědci při doplnění a upřesnění závěti působili MUDr.

O. K. a JUDr. L. M., kteří se na listinu podepsali.

Podle ustanovení § 476b obč. zák. závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní

rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými

výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na

závěť podepsat.

Podle ustanovení § 476e obč. zák. svědky mohou být pouze osoby, které jsou

způsobilé k právním úkonům. Svědky nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé,

ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají

podle závěti dědit.

Podle ustanovení § 476f obč. zák. závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby

jim blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci,

pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé.

U allografní závěti zákon požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby

zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina

obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, z toho důvodu,

aby osoby, které zůstavitel povolal za svědky své závěti, potvrdily (vzhledem k

tomu, že listinu nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal), že jde

o jeho pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti,

zda jde skutečně o jeho poslední vůli. Závětí povolaným dědicům, osobám, kterým

svědčí dědické právo po zůstaviteli ze zákona (zákonným dědicům), a osobám jim

blízkým zákon nepřiznává způsobilost být svědky závěti proto, že u těchto osob

nelze - s ohledem na jejich vztah k zůstavitelově majetku nebo k těm, kterým

tento majetek má jako zůstavitelovým dědicům připadnout - předpokládat, že by

své svědectví o zůstavitelově poslední vůli poskytli vždy pravdivě nebo že by

jejich svědectví o zůstavitelově poslední vůli muselo být vždy a každým

pokládáno za věrohodné.

V projednávané věci bylo - jak vyplývá z obsahu spisu - mezi účastníky řízení

sporné, zda MUDr. O. K. a JUDr. L. M. byli způsobilými svědky závěti

zůstavitelky v té části, v níž část svého majetku odkázala žalované 1)

nebo, pro případ, kdyby žalovaná 1) nemohla dědit, žalované 2), které jsou

právnickými osobami.

Zůstavitel může v závěti ustanovit svým dědicem fyzickou osobu, právnickou

osobu nebo stát (stát je v tomto případě právnickou osobou - srov. § 21 obč.

zák.).

Povolá-li zůstavitel závětí za svého dědice fyzickou osobu, je nepochybné, že

ustanovený dědic a ani osoby jemu blízké nejsou způsobilými svědky závěti.

Osoby blízké závětnímu dědici, který je fyzickou osobou, vymezuje ustanovení §

116 obč. zák.; jsou jimi jeho příbuzní v řadě přímé, sourozenci, manžel,

jakož i jiné osoby, které jsou k závětnímu dědici v poměru rodinném nebo

obdobném, jestliže by újmu, kterou by utrpěl závětní dědic nebo taková osoba,

druhý z nich důvodně pociťoval jako újmu vlastní.

Právnické osoby jsou subjekty, které byly vytvořeny lidmi (fyzickými osobami)

a kterým zákon přiznává postavení právnických osob. Pro právnickou osobu je

mimo jiné charakteristické, že svou vůli nevytváří sama o sobě, ale jen

prostřednictvím fyzických osob, a to těch, které jsou k tomu podle práva

povolány. Jen prostřednictvím fyzických osob právnická osoba také projevuje

svoji vůli navenek (zejména činí právní úkony); právní úkony právnické osoby ve

všech věcech činí ti, kdo jsou jejím statutárním orgánem, a právní úkony mohou

činit za právnickou osobu i jiní její zaměstnanci nebo členové, stanoví-li to

její vnitřní předpisy nebo to je vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé

(srov. § 20 obč. zák.).

Občanský zákoník v ustanoveních § 476e a 476f a ani v jiných ustanoveních

výslovně neuvádí, kdo je nezpůsobilým svědkem závěti v případě, má-li podle

závěti dědit právnická osoba. Právnická osoba sama o sobě - jak je to dáno její

povahou - svědkem závěti být nemůže. Otázku nezpůsobilých svědků závěti je

proto třeba v tomto případě řešit pomocí analogie (§ 853 obč. zák.).

Je nepochybné, že mezi právnickou osobou a fyzickými osobami vznikají vztahy, a

to nejen vztahy právní, a že újmu, kterou by utrpěla právnická osoba, mohou

určité (některé) fyzické osoby důvodně pociťovat jako újmu vlastní. Utváří-li

právnická osoba svoji vůli a projevuje-li svoji vůli navenek - jak uvedeno výše

- jen prostřednictvím fyzických osob, vznikají vztahy rovněž mezi právnickou

osobou a těmito fyzickými osobami; fyzické osoby, které jsou povolány vytvářet

vůli právnické osoby a které projevují její vůli navenek, mají zřejmě vždy

blízké zájmové vazby a vztahy k této (své) právnické osobě.

Přihlédne-li se k účelu, z jakého vystupují při allografní závěti svědci

závěti, je třeba podle názoru dovolacího soudu za analogického užití ustanovení

§ 476e věty druhé a § 476f obč. zák. dovodit, že v případě, je-li allografní

závětí povolána za zůstavitelova dědice právnická osoba, jsou nezpůsobilými

svědky závěti fyzické osoby, které činí (mohou činit) za tuto právnickou osobu

právní úkony. V této situaci není totiž dobře možné u uvedených fyzických osob

rozlišit, do jaké míry jejich jednání ovlivňuje (může ovlivnit) jejich vztah k

právnické osobě a jejich zájem na poměrech právnické osoby, a nelze proto u

nich ani předpokládat, že by své svědectví o zůstavitelově poslední vůli

poskytli vždy pravdivě nebo že by jejich svědectví o zůstavitelově poslední

vůli muselo být vždy a každým pokládáno za věrohodné.

Vedle fyzických osob, které činí (mohou činit) za právnickou osobu právní

úkony, mají - jak uvedeno již výše - vztahy k právnické osobě a zájem na jejích

poměrech další fyzické osoby. Z hlediska jejich vystupování v právních vztazích

však nemůže být významný jejich jakýkoliv vztah k právnické osobě. Tak jako ve

vztazích mezi fyzickými osobami není z hlediska ustanovení § 116 obč. zák.

podstatná jakákoliv jejich vzájemná vazba, ale jen vztah určité kvality,

založený na poměru rodinném nebo na poměru obdobném poměru rodinnému, musí i

vztah této další fyzické osoby k právnické osobě - má-li mít v právu význam -

vykazovat určité vlastnosti. Tak je tomu zejména v případě, je-li fyzická osoba

společníkem, členem nebo zaměstnancem právnické osoby nebo má-li k právnické

osobě jiný obdobný vztah, a současně se jí poměry právnické osoby podstatným

způsobem dotýkají. Za analogického užití ustanovení § 116 obč. zák. proto

dovolací soud dovodil, že za osobu blízkou právnické osoby je třeba považovat

fyzickou osobu, která je společníkem, členem nebo zaměstnancem právnické osoby

nebo která má k právnické osobě jiný obdobný vztah, jestliže by důvodně

pociťovala újmu, kterou by utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní.

Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že v případě, je-li

allografní závětí povolána za zůstavitelova dědice právnická osoba, jsou

nezpůsobilými svědky závěti fyzické osoby, které činí (mohou činit) za tuto

právnickou osobu právní úkony, jakož i fyzické osoby, které jsou společníky,

členy nebo zaměstnanci této právnické osoby nebo které k ní mají jiný obdobný

vztah, jestliže by důvodně pociťovaly újmu, kterou by utrpěla právnická osoba

povolaná za zůstavitelova dědice, jako újmu vlastní.

Pro posuzovanou věc z uvedeného právního názoru mimo jiné vyplývá, že

nezpůsobilým svědkem allografní závěti, podle které má dědit církev nebo

náboženská společnost, není bez dalšího věřící, který vyznává náboženskou víru

této církve nebo náboženské společnosti. Církví nebo náboženskou společností se

rozumí dobrovolné sdružení osob stejné náboženské víry v organizaci s vlastní

strukturou, orgány, vnitřními předpisy a obřady (srov. § 4 odst.1 zákona č.

308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských

společností). Z hlediska způsobilosti být svědkem allografní závěti, podle

které má dědit církev nebo náboženská společnost, může mít okolnost, že svědkem

je věřící, vyznávající náboženskou víru této církve nebo náboženské

společnosti, význam jen tehdy, jestliže věřící tuto církev nebo náboženskou

společnost založil nebo do ní vstoupil a podílí se na jejím životě, a současně,

jestliže by důvodně pociťoval újmu, kterou by utrpěla tato církev nebo

náboženská společnost, jako újmu vlastní.

Podle ustálené judikatury soudů je třeba posuzovat platnost právního

úkonu k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl učiněn. Uvedené

platí i v případě, zkoumá-li soud platnost allografní závěti z hlediska

způsobilosti svědků této závěti; okolnost, že právní účinky závěti nastávají až

dnem smrti zůstavitele, je přitom nerozhodná.

V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že MUDr. O. K. a JUDr. L. M.

byli nezpůsobilými svědky allografní závěti zůstavitelky ze dne 19. 2. 1992 a

jejího dodatku ze dne 22. 7. 1993, neboť oba jsou \"členy\" žalované 1) od

konce šedesátých let a MUDr. O. K. je také členem statutárního orgánu žalované

1) a jde tedy o osoby blízké závětí povolanému dědici, a že \"v tomto směru je

podstatný vztah svědka vůči dědici v době účinku závěti, tedy ke dni smrti

zůstavitele\". Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který je

na uvedeném závěru založen, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelkám je třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud, ačkoliv dovodil

nezpůsobilost svědků MUDr. O. K. a JUDr. L. M. jen ve vztahu k dědění žalovanou

1), žalobě na určení neplatnosti závěti vyhověl též ve vztahu k žalované 2). Z

odůvodnění napadeného rozsudku za této situace nelze dovodit, proč odvolací

soud považoval závěť zůstavitelky ze dne 19. 2. 1992 a její doplněk ze dne

22. 7. 1993 za neplatné rovněž v té části, v níž byla povolána za její dědičku

(jako náhradní dědic) žalovaná 2); správnost rozsudku odvolacího soudu v tomto

směru nebylo možné pro nedostatek důvodů přezkoumat.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud

České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu

řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta první o. s.

ř.).

V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že žalobkyně se žalobou domáhá

určení, že \"závěť zůstavitelky A. T. ze dne 19.2.1992 a její doplněk ze dne

22. 7. 1993 jsou neplatné\". I když žalobu podala v souladu s tím, jak na ni

byla odkázána usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 10. 1997, č. j.

20 D 524/95-93, je třeba vzít v úvahu, že ustanovení § 175k odst.2 o. s. ř.

umožňuje soudu v dědickém řízení odkázat, závisí-li rozhodnutí o dědickém

právu na zjištění sporných skutečností, toho z dědiců, jehož dědické právo se

jeví jako méně pravděpodobné, jen tak, aby žalobou uplatnil své dědické právo

(a nikoliv onu spornou skutečnost). Tomuto požadavku pak odpovídá (v

posuzovaném případě) žalobní petit na určení, že žalobkyně je z titulu závětí

ze dne 19. 7. 1984 a ze dne 18. 4. 1990 výlučnou dědičkou po

zůstavitelce A. T., zemřelé dne 25. 2. 1995. Otázka, zda závěť ze dne 19.

2. 1992 a dodatek k ní ze dne 22. 7. 1993 jsou platnými právními úkony, má pro

takovéto určení jen povahu otázky předběžné. Na rozdíl od dřívější právní

úpravy obsažené v zákoně č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před

státním notářstvím (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. § 18

tohoto zákona) podle nyní platné právní úpravy řízení o dědictví není

způsobilým předmětem sporného řízení jen určení sporné skutečnosti, byť by byla

významná pro posouzení dědického práva.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.

s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. března 2002

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu