21 Cdo 534/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra
Putny v právní věci žalobce PHOENIX GOLD a.s. se sídlem v Praze 6 - Bubenči,
Terronská č. 947/49, IČ 63079917, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská č. 27, proti žalovanému FIST Praha
s.r.o. se sídlem v Praze 9, Oderská č. 333, IČ 63983079, zastoupenému Mgr.
Karlem Touschkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7, o
612.520,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.
zn. 14 C 268/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 3. října 2008 č.j. 14 Co 340/2008-101, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 30.090,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
Mgr. Karla Touschka, advokáta se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 612.520,74 Kč. Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že v dobrovolné dražbě provedené podle zákona č. 26/2000
Sb., kterou na návrh vlastníka České zemědělské university v Praze zorganizoval
jako dražebník žalovaný, vydražil dne 29.6.2006 "soubor nemovitostí, včetně
všech součástí a příslušenství (včetně vnitřního vybavení)", za cenu
1.900.000,- Kč. Poté, co zaplatil cenu dosaženou vydražením a co mu byl předán
předmět dražby, žalobce zjistil, že chybí část vybavení, které tvoří
příslušenství nemovitostí, že objekt byl napaden dřevomorkou a že bylo potřebné
provést opětovné připojení objektu k dodávkám elektrické energie. Žalobce
dovozuje, že za tyto vady nemovitostí odpovídá žalovaný jako dražebník "dle
analogického uplatnění ustanovení § 741 občanského zákoníku (s ohledem na
ustanovení § 65 zákona č. 26/2000 Sb. a § 853 občanského zákoníku)".
Žalovaný namítal, že žalobce měl předmět dražby "fakticky v držení" již
ode dne 1.7.2006, kdy si ho "bez závad" převzal na základě nájemní smlouvy ze
dne 29.6.2006, a rovněž "bez závad" mu byl po zaplacení ceny dosažené
vydražením předán dne 29.9.2006. Protože při veřejné dražbě jde o přechod
vlastnictví, nelze při něm "nárokovat přiměřenou slevu, jestliže má věc
odstranitelnou vadu, žádat opravu vady vydražené věci nebo doplnění toho, co na
vydražené věci chybí".
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 20.5.2008 č.j. 14 C
268/2007-61 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů řízení 60.404,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Karla Touschka.
Dovodil, že žalobce se stal vlastníkem vydražených nemovitostí na základě
příklepu uděleného ve veřejné dobrovolné dražbě provedené podle zákona č.
26/2000 Sb. a že při tomto přechodu vlastnictví nelze ani analogicky aplikovat
ustanovení o odpovědnosti za vady při kupní smlouvě nebo při smlouvě o
obstarání prodeje věci. Za vady na vydražené věci může odpovídat pouze
navrhovatel dražby, budou-li splněny předpoklady této odpovědnosti podle
ustanovení § 63 odst.1 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2008
č.j. 14 Co 340/2008-101 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení
59.690,- Kč k rukám advokáta Mgr. Karla Touschka. Poté, co dovodil, že soud
prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy a že řádně zjistil skutkový stav
věci, se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že při
veřejné dobrovolné dražbě přechází vlastnické právo na vydražitele udělením
příklepu "za podmínky, že vydražitel ve stanovené lhůtě uhradí cenu dosaženou
vydražením", a že tedy nejde "o nabytí vlastnického práva převodem na základě
smlouvy, na který by bylo možné bez dalšího aplikovat ustanovení občanského
zákoníku o odpovědnosti za vady v případě smlouvy kupní nebo obstaravatelské".
Za vady předmětu dražby může odpovídat pouze navrhovatel dražby podle
ustanovení § 63 odst.1 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a
postavení dražebníka nemůže být "obdobné postavení obstaravatele podle
ustanovení § 741 občanského zákoníku v případě obstaravatelské smlouvy".
Obstaravatel je totiž povinen převzít věc objednatele, učinit všechna potřebná
opatření k prodeji a zajistit prodej, při němž obstaravatel uzavírá kupní
smlouvu svým jménem, zatímco úkolem dražebníka je "zajistit a provést dražbu a
dbát na její řádný průběh"; právní režim odpovědnosti za vady při veřejné
dobrovolné dražbě "nelze podřídit občanskému zákoníku" ani podle ustanovení §
65 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Žalovaný může být
podle názoru odvolacího soudu činěn zodpovědným pouze za škodu ve smyslu
ustanovení § 63 odst.4 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů),
žalobce se však nedomáhal náhrady škody, ale nároků z odpovědnosti za vady.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá,
že ustanovení § 63 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů),
nazvané "Zvláštní odpovědnost", nepředstavuje komplexní právní úpravu, která by
vylučovala právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku, na jehož subsidiární
použití odkazuje ustanovení § 65 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), a že odpovědnost za vady podle ustanovení § 63 odst.1 zákona č.
26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) "není dána přímo proti vydražiteli,
s nímž navrhovatel dražby není v žádném právním vztahu", ale vůči dražebníkovi,
který by "na základě této odpovědnosti mohl požadovat na navrhovateli dražby
nárok vyplývající z nesplnění povinnosti umožnit vydražiteli vstoupit do
právního postavení, které pro něj vyplývá z dražební vyhlášky a protokolu o
dražbě". Postavení dražebníka a obstaravatele není takové povahy, aby
vylučovalo možnost subsidiárního užití ustanovení § 741 občanského zákoníku,
neboť se - navzdory všem odlišnostem - jedná "o ustanovení obsahem i účelem
nejbližší", když dražebník odpovídá nejen za "samotné provedení dražby", ale i
za ostatní povinnosti, které mu ukládá zákon č. 26/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) až do okamžiku předání předmětu dražby vydražiteli.
Žalobce dále poukazuje na to, že mu předmět dražby "nebyl předán ve stavu, jež
odpovídá popisu předmětu v dokumentaci dražby a stavu při prohlídce předmětu
dražby", a že mu taková újma musí být nahrazena, neboť je "nepřípustné, aby
nikdo nebyl odpovědný za jednání, kterým byla jinému subjektu způsobena újma".
Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto. Uvedl, že dražebník není
osobou odpovědnou za vady vydražené věci a že žalobce měl předmět dražby v
nájmu od příklepu do zaplacení ceny po dobu "téměř tří měsíců", aniž by
uplatnil jakoukoliv "výhradu k vydražené věci".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12
zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení),
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou
obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a)
o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237
odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné
vyřešení právní otázky, zda dražebník odpovídá za vady předmětu dražby
provedené podle zákona č. 26/2000 Sb., které se vyskytly po předání věci
vydražiteli. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané
věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu
rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací
soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu
je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k
době uzavření smlouvy o provedení dražby a provedení dražby (srov. Čl. II
zákona č. 315/2006 Sb.) - podle právních předpisů účinných do 31.8.2006,
zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č.
58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb.,
č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992
Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č.
94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb.,
č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000
Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č.
135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č.
476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb. a č. 47/2004 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 278/2004 Sb., zákonů č. 480/2004 Sb., č. 554/2004 Sb., č.
359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb.
a č. 160/2006 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.2006
(dále též jen "obč. zák."), a podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných
dražbách, ve znění zákonů č. 120/2001 Sb., č. 517/2002 Sb. a č. 257/2004 Sb.,
nálezu Ústavního soudu č. 181/2005 Sb., zákonů č. 377/2005 Sb. a č. 56/2006
Sb., tedy ve znění účinném do 31.8.2006 (dále jen "zákona o veřejných
dražbách").
Dražbou prováděnou podle zákona o veřejných dražbách se rozumí - jak
vyplývá z ustanovení § 2 písm. a) tohoto zákona - veřejné jednání, jehož účelem
je převod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za
stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, jakož i veřejné jednání, které
bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Dražbu
organizuje osoba, která k tomu má příslušné živnostenské oprávnění (dražebník),
a úkony při dražbě činí jménem dražebníka a na jeho účet licitátor, kterým může
být pouze fyzická osoba [srov. § 2 písm. e) a f) zákona o veřejných dražbách].
Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu
účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání; vlastnictví nebo jiné právo k
předmětu dobrovolné dražby přechází na účastníka dražby, jemuž byl udělen
příklep (na vydražitele) k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že
uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 30 odst.1 zákona o
veřejných dražbách).
Na vydražitele, který zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší
podání) ve stanovené lhůtě, nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu
dražby - jak k tomu dochází například při veřejné dražbě organizované podle
zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné
právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (srov. právní názor
uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 2 Cdon 1034/97,
který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2001) - na základě smlouvy a ani rozhodnutím státního orgánu, ale podle právní
skutečnosti, kterou je příklep licitátora [srov. § 2 písm. a) zákona o
veřejných dražbách a § 132 odst.1 občanského zákoníku]. Právní vztahy
vznikající v souvislosti s veřejnými dražbami jsou upraveny především v zákoně
o veřejných dražbách. Právní úprava veřejných dražeb a vznik, trvání a zánik
právních vztahů s nimi souvisejících obsažená
v zákoně o veřejných dražbách není úplná (komplexní); není-li stanoveno jinak,
řídí se tyto právní vztahy občanským zákoníkem (srov. § 65 zákona o veřejných
dražbách).
O odpovědnosti za vady se v zákoně o veřejných dražbách uvádí, že za
vady předmětu dražby odpovídá u dražby dobrovolné navrhovatel [navrhovatelem se
rozumí osoba, která za podmínek stanovených tímto zákonem navrhuje provedení
dražby - srov. § 2 písm.b) zákona o veřejných dražbách], jde-li o vady, které
mu byly či měly být známy a neupozornil na ně včas dražebníka ve smlouvě o
provedení dražby (§ 63 odst.1 zákona o veřejných dražbách). Ve vztahu k
dražebníkovi není v zákoně o veřejných dražbách odpovědnost za vady upravena.
Za této situace může být odpovědnost dražebníka za vady předmětu dražby
založena - jak vyplývá z ustanovení § 65 zákona o veřejných dražbách - jen za
podmínek uvedených v občanském zákoníku.
Právní úprava odpovědnosti za vady obsažená v občanském zákoníku je
založena na předpokladu, že věc byla "přenechána jinému za úplatu" (srov. § 499
obč. zák.). Vyplývá z toho mimo jiné, že za vady neodpovídá ten, kdo věc
přenechal jinému bezplatně nebo jehož věc přešla na jiného na základě jiné
právní skutečnosti než smlouvy, neboť odpovědnost nastává jen u "úplatných
smluv". Vzhledem k tomu, že při veřejné dražbě přechází na vydražitele
vlastnictví nebo jiné právo na základě právní skutečnosti, kterou je příklep
licitátora, nepřichází již z tohoto důvodu - kromě okolností zmíněných
odvolacím soudem - v úvahu posuzování odpovědnosti dražebníka za vady předmětu
dražby podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku.
Uvedené samozřejmě neznamená, že by vydražitel mohl být poškozen
vadami, které se na předmětu dražby vyskytly, tedy tím, že vydražená věc nemá
vlastnosti odpovídající stavu, v němž se předmět dražby nacházel podle jeho
popisu, obsaženého v dražební vyhlášce [srov. § 20 odst.1 písm.d) zákona o
veřejných dražbách]. Neupozornil-li navrhovatel ve smlouvě o provedení dražby
dražebníka na vady, které mu byly či měly být známy při podání návrhu na
provedení dražby, odpovídá za ně, a to nikoliv dražebníkovi (jak se mylně
domnívá dovolatel), ale vydražiteli. Kdyby navrhovatel na vady předmětu dražby
dražebníka řádně upozornil, avšak dražebník by oznámené vady náležitě nepromítl
do popisu stavu předmětu dražby v dražební vyhlášce nebo v jejích dodatcích,
byl by odůvodněn závěr, že dražebník porušil ustanovení zákona o veřejných
dražbách a že proto odpovídá za škodu tím způsobenou podle ustanovení § 63
odst.4 zákona o veřejných dražbách.
V případě, že předmětem dražby byla nemovitost a že vydražitel nabyl
vlastnictví vydražené nemovitosti, z ustanovení § 32 odst.2 zákona o veřejných
dražbách vyplývá, že vydražiteli věc předá bývalý (dosavadní) vlastník mimo
jiné "podle podmínek uvedených v dražební vyhlášce", tedy ve stavu, v němž se
předmět dražby (nemovitost) nacházel podle popisu uvedeného v dražební
vyhlášce. Nebezpečí škody na předmětu dražby (nemovitosti) z navrhovatele
(dosavadního vlastníka) přechází na vydražitele dnem předání předmětu dražby,
popř. dnem, kterým se vydražitel ocitl v prodlení s převzetím předmětu dražby
(srov. § 32 odst.5 zákona o veřejných dražbách); škodu, která by na předmětu
dražby vznikla do přechodu nebezpečí škody na vydražitele, je navrhovatel
(dosavadní vlastník) nepochybně povinen uhradit (§ 420 obč. zák.).
Protože rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by byl
postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst.
2 písm. a) a b) o.s.ř.
nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši
24.775,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 16 odst.2 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č.
617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č.
618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 25.075,- Kč. Vzhledem k tomu,
že zástupce žalovaného advokát Mgr. Karel Touschek osvědčil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl
uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k
nákladům řízení, které žalovanému za dovolacíhořízení vznikly, vedle odměny za
zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z
přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2
větu druhou o.s.ř.) ve výši 5.015,- Kč.Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto,
dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a §
142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je
povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 30.090,- Kč zaplatit k rukám
advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu