21 Cdo 5375/2007

21 Cdo 5375/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci

žalobců a) R. K., b) Mgr. E. K., a c) F. Š., všech zastoupených advokátem,

proti žalovanému V. H., zastoupenému advokátem, o určení dědického práva,

vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 104/2000, o dovolání

žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června

2007, č.j. 26 Co 104/2007-312, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě

nákladů dovolacího řízení 6.800,- Kč k rukám advokáta.

Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 2.5.2000, postupně

měněnou se souhlasem soudu, domáhali určení, že jsou dědici po A. B., zemřelé

dne 28.9.1999, (dále též jen „zůstavitelka“). Uvedli, že závěť zůstavitelky

sepsaná notářským zápisem JUDr. J. B., notáře v T., dne 24.4.1995 (sp.zn. N

75/95, NZ 70/95), kterou zůstavitelka ustanovila svým univerzálním dědicem V.

H. tj. žalovaného, je neplatná; že „zůstavitelka neuměla číst a psát a z tohoto

důvodu nemohla sepsat závěť formou notářského zápisu beze svědků“; že „jediné,

čemu se zůstavitelka naučila, byl přepis vlastnoručního podpisu dle vzoru, tedy

překreslení obrázku svého podpisu“; že v daném případě „nastupuje dědění ze

zákona“ a že „dědí sestra zůstavitelky a děti předemřelých sourozenců

zůstavitelky“, tj. žalobci.

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 19.6.2003, č.j. 10 C 104/2000-152,

žalobu (v jejím tehdejším znění na určení neplatnosti sporné závěti) zamítl a

uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Vycházel ze

závěru, že „zůstavitelka navštěvovala v letech 1916-1919 Obecnou pětitřídní

školu v N.“ a „tedy se naučila číst a psát“; že „z toho, že zůstavitelka

několikrát opakovala školní ročník nelze dovodit, že by neuměla číst a psát“;

že „notář JUDr. B. si při sepisu závěti nevšiml žádných znaků toho, že by

zůstavitelka byla negramotná, či by byla jinak nezpůsobilá k uzavření závěti“.

K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20.4.2004,

č.j. 26 Co 402/2003-174, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k

dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „pro posouzení platnosti závěti

zůstavitelky ze dne 24.4.1995 je rozhodný závěr o tom, zda zůstavitelka uměla

číst a psát v českém jazyce v době pořízení závěti“; že „výkazy docházky a

prospěchu žáků Obecné pětitřídní školy v N. jednoznačně prokazují, že v této

škole si zůstavitelka osvojila schopnost číst a psát“; že „z tohoto důkazu však

nebylo možno učinit žádná podstatná skutková zjištění pro závěr o tom, zda

schopnost číst a psát získaná v útlém věku (zůstavitelka se narodila dne

1.5.1905, takže školu navštěvovala v 11 až 14 letech) u zůstavitelky přetrvala

až do doby pořízení závěti, kdy jí bylo takřka 90 let“; že „k takovému závěru

bylo třeba zjištění o aktuálním stavu této její schopnosti, která logicky mohla

v důsledku jejího dalšího nerozvíjení soustavným vzděláváním a postupného

stárnutí ubývat“; že „soudem vyslechnutí svědci se ve svých výpovědích k této

otázce podstatně lišili“; že „jestliže se okresní soud s rozporem v těchto

diametrálně se lišících výpovědích vypořádal tak, že za rozhodný důkaz vzal

výkazy o školní docházce, nemůže jeho skutkový závěr o tom, že zůstavitelka

uměla v době pořízení závěti číst a psát, obstát“.

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 14.12.2007, č.j. 10 C 104/2000-289,

žalobu (v jejím tehdejším znění na určení neplatnosti sporné závěti) zamítl a

uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě

nákladů řízení 39.621,- Kč k rukám jeho zástupce; současně uložil žalobcům

povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Okresního

soudu v Trutnově na náhradě nákladů řízení 16.061,- Kč. Vycházel ze závěru, že

„v rámci dědického řízení po zůstavitelce soud žalobcům uložil, aby podali

žalobu na určení, že žalovaný není dědicem po zůstavitelce“; že „žalobci se

namísto toho domáhají určení, že závěť, kterou byl dědicem ustanoven žalovaný,

je neplatná“; že „za této situace není dán naléhavý právní zájem na požadovaném

určení“. Současně uvedl, že „z provedeného dokazovaní soud vzal za prokázané,

že zůstavitelka ke dni sepisování závěti ztratila schopnost tuto závěť

přečíst“; že „v té době se uměla pouze podepsat a napsat a přečíst izolovaný

jednoduchý text (dvě, tři slova)“; že „v případě, že zůstavitelka nebyla ke dni

sepisování závěti schopna přečíst notářský zápis, ve kterém sepsala svoji

závěť, mohla učinit závěť formou notářského zápisu pouze za přítomnosti dvou

svědků, což se v daném případě nestalo a lze konstatovat, že závěť sepsaná

zůstavitelkou by byla neplatná“; že „jestliže by žalobci formulovali správně

žalobní petit, tj. žalovali na určení, že jsou dědici po zůstavitelce, či že

žalovaný není dědicem po zůstavitelce, tak v tomto případě by soudu nezbylo nic

jiného, než jako předběžnou otázku konstatovat, že závěť zůstavitelky je

neplatná a žalobě tak zcela vyhovět“; že „s ohledem na nedostatek naléhavého

právního zájmu na určení neplatnosti závěti však musel žalobu zamítnout“.

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6.6.2007, č.j. 26 Co

104/2007-304, připustil změnu žaloby na určení, že žalobci jsou dědici po

zůstavitelce a k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 28.6.2007, č.j. 26 Co

104/2007-312, usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 14.12.2007, č.j. 10 C

104/2000-289, změnil a žalobě vyhověl; současně žalovanému uložil povinnost

zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Trutnově na náhradě nákladů řízení

před soudem prvního stupně 16.061,- Kč dále žalovanému uložil povinnost

zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 2.000,-

Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího

řízení. Uvedl, že „dospěl-li okresní soud k závěru, že zůstavitelka v době

sepsání závěti neuměla číst a psát, je nutno přisvědčit okresnímu soudu, že

tyto závěry z provedených důkazů vyplývají“; že „kdyby zůstavitelka skutečně

uměla číst a psát, je nutné předpokládat, že by této své schopnosti alespoň čas

od času využila“; že „je obecnou zkušeností, že každý gramotný člověk má

alespoň občas potřebu učinit si nějakou písemnou poznámku“; že „po zůstavitelce

se však žádný takový písemný materiál nezachoval“; že „skutečnost, že bylo

nalezeno jen několik samostatných, do věty nesložených slov, je dalším nepřímým

důkazem toho, že zůstavitelka v době předcházející sepsání závěti skutečně psát

neuměla“; že „i když je nutno předpokládat, že si kdysi tuto schopnost osvojila

(jak vyplývá z jejích někdejších školních vysvědčení), je namístě závěr, že ji

v průběhu dalšího času ztratila“; že „jestliže zůstavitelka neuměla v době

pořízení závěti formou notářského zápisu číst a psát, mohl být notářský zápis

sepsán pouze za účasti dvou svědků (§ 65 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb.)“; že

sporná „závěť však byla podepsána pouze za přítomnosti notáře, jde tedy o

právní úkon, u něhož nebyla dodržena zákonem požadovaná forma a žalovaný se

nemohl stát dědicem, neboť své dědické právo opírá o neplatnou závěť“; že

„dědici jsou naopak žalobci, kteří vstupují do dědického práva ze zákona jako

dědici tzv. třetí skupiny ve smyslu § 475 obč.zák., když žalobkyně a) je

sestrou zůstavitelky, žalobkyně b) její neteří a žalobce c) jejím synovcem“.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Namítá, že „zůstavitelka si byla

vědoma, že její písmo není krasopisné, styděla se za ně a byla proto zvyklá, že

veškeré písemné záležitosti vyřizoval manžel a po jeho smrti jí s tím pomáhal

p. P. nebo p. K.“; že „šlo však o to, že ona to měla předepsané, možná i s

gramatickými chybami, a oni jí vždy měli pomoci pouze s přepsáním“; že „o tom,

že i v pozdním věku četla a psala, jsou ve spise založeny jednoznačné důkazy

(svědecká výpověď p. M., p. P., p. H. apod.)“; že „významným důkazem je

samozřejmě znalecký posudek znalce Ing. M. M., který vyloučil, že by schopnost

číst a psát mohla zůstavitelka ztratit pouze v důsledku toho, že by po delší

dobu nečetla a nepsala, a odkázal výlučně na důvody zdravotní“; že „žádná

závažná změna zdravotního stavu, i přes poměrně vysoký věk zůstavitelky,

prokázána nebyla“; že „zůstavitelka nikdy netrpěla závažnou chorobou a nebyla

nikdy hospitalizována“; že „další vysvětlující skutečností je to, že domek

zůstavitelky byl několikrát po její smrti vykraden a písemnosti zmizely“; že

„však na písemnostech, kde jsou nepochybně její rukou psaná slova, jde o slova

nikoliv běžná, ale dokonce i speciální („koponová kniška“)“; že „toto podporuje

spíše úvahu o její schopnosti číst a psát a nikoliv opak, jak dovozuje krajský

soud“; že „závěť byla sepsána formou notářského zápisu, stejně jako kupní

smlouvy ze dne 8.11.1989, kdy prodávala část nemovitostí p. P. a manž. H.“, a

„ani v jednom z případů státní notáři nezjistili žádné skutečnosti, které by

bránily podpisu kupních smluv, a to ani ve vztahu podepisující osoby k její

schopnosti číst a psát“; že „jednoznačnou vůlí zůstavitelky bylo odkázat

veškerý majetek žalovanému“; že „se nebrání tomu, aby byl soudem ustanoven

znalec, který by posoudil, zda u A. B. mohlo dojít ke ztrátě schopnosti číst a

psát v době pořízení závěti, a zda tedy takové důvody, zejména s ohledem na

její zdravotní stav, byly“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího

soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci k dovolání žalovaného uvedli, že „z provedených důkazů vyplynulo, že

zůstavitelka v době sepsání závěti neuměla číst ani psát“; že „žalobci tak svou

procesní povinnost spočívající v unesení břemene tvrzení i břemene důkazního

splnili a bylo prokázáno, že závěť, která byla sepsána formou notářského zápisu

je neplatná z důvodu rozporu se zákonem, neboť nebyla v intencích § 65 odst. 1

zák. č. 358/1992 Sb. (notářský řád) sepsána za účasti dvou svědků“. Navrhli,

aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného zamítl a „zavázal jej k úhradě nákladů

dovolacího řízení“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a

že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)

o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §

242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k

závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z obsahu spisu vyplývá, že dne 24.4.1995 byl JUDr. J. B., notářem v T., sepsán

beze svědků notářský zápis pod sp. zn. N 75/95, NZ 70/95, obsahující závěť,

kterou zůstavitelka ustanovila svým univerzálním dědicem V. H., tj. žalovaného.

Podle ustanovení § 476 odst. 1 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat

vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve

formě notářského zápisu.

Podle ustanovení § 65 odst. 1 not.ř., je-li účastníkem někdo, kdo nemůže číst

nebo psát, může notář sepsat notářský zápis pouze za účasti dvou svědků úkonu.

Tito svědci musí být přítomni při projevu účastníka o tom, co má být pojato do

notářského zápisu a při předčítání notářského zápisu a jeho schválení tím

účastníkem, v jehož zájmu byli přítomni. Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. a)

not. ř. notář odmítne provedení požadovaných úkonů, jestliže tento úkon

odporuje zákonům nebo dalším obecně závazným předpisům.

Závěť je právní úkon, kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své

smrti pořízení o svém majetku (srov. § 476 a násl. obč. zák.).

Při zřízení závěti je nutno dbát všech náležitostí, které zákon vyžaduje pro

platnost jakéhokoli právního úkonu, a vedle toho i náležitostí zvláštních

vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti. Zpřísněné požadavky jsou

odůvodněny tím, že závěť se uplatní až v době, kdy už ten, kdo ji pořídil,

nebude naživu a kdy už nebude možno jeho prostřednictvím zjistit, zda vůbec

zamýšlel závěť zřídit a co v ní sledoval. Všem druhům závěti je proto společný

požadavek písemné formy a uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla zřízena. Všechny

zákonné náležitosti musí závěť splňovat nejpozději v okamžiku smrti zůstavitele

(srov. § 38 a násl., § 460, § 476 a násl. obč. zák.).

Závěť může pořídit každá fyzická osoba plně způsobilá k právním úkonům (srov. §

8 obč.zák.). Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze nezletilé osoby starší

patnácti let, které sice mohou pořídit závěť, ale jen ve formě notářského

zápisu (§ 476d odst. 2 obč. zák.). Platnost závěti, pokud jde o způsobilost

zůstavitele k jejímu pořízení, se posuzuje k době, kdy byla pořízena; následná

ztráta způsobilosti zůstavitele k právním úkonům již na platnost závěti nemá

vliv. Naopak nedostatek způsobilosti zůstavitele k právním úkonům v době

pořízení závěti se nezhojí tím, že zůstavitel se následně způsobilým k právním

úkonům stane (srov. § 38 obč. zák.).

Z hlediska formy závěti je určující, zda jde o pořizovatele plně způsobilého k

právním úkonům, který může číst a psát, nebo o nezletilého pořizovatele

staršího patnácti let nebo o pořizovatele, který nemůže číst nebo psát,

popřípadě je nevidomý. Chce-li zřídit závěť osoba uváděná na prvním místě, může

se rozhodnout mezi zřízením závěti napsané vlastní rukou (holografní)[srov. §

476a obč.zák.] nebo závěti sepsané jiným způsobem [§ 476b obč. zák.](tj. závěť

allografní, nikoli však ve smyslu § 476c obč. zák.) nebo závěti ve formě

notářského zápisu [§ 476d obč. zák.]. Na rozdíl od toho osoby uvedené na druhém

místě buď vůbec volbu, pokud jde o formu závěti, nemají (nezletilým osobám

starším patnácti let je pro závěť, jak výše uvedeno, předepsána forma

notářského zápisu - srov. § 476d odst. 2 obč. zák.) anebo se mohou rozhodnout

mezi závětí ve formě notářského zápisu a zpřísněnou allografní závětí (srov. §

476c, § 476d odst. 3 až 5 obč. zák.).

Žalovaný v dovolání namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že

„zůstavitelka v době sepsání závěti neuměla číst a psát“.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo

jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném

případě) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které

nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve

smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který

neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v

úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků

nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné

skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení

najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z

přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti

(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický

rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění

nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se

skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu

prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny

důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co

vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).

Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným

důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota

zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení

důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají

jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková

zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,

popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti

zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem

odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy

zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny

v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením

důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,

o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze

považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska

pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy

podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při

důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím

k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká

je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání

skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto

skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost

výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě

hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s

jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové

posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či

nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek

činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak

vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu

odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,

není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl

uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,

že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení

důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše

uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Shora citovaný skutkový závěr odvolacího soudu, jehož nesprávnost žalovaný v

dovolání namítá, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku

- z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §

132 o.s.ř. Odvolací soud – jak shora citováno - vysvětlil, jakými úvahami se

při hodnocení výsledků dokazování řídil. Protože z odůvodnění napadeného

rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal

v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků,

že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy

prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků,

které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti),

zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má

uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovaným

uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by

rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.

1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České

republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před

středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem

náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 6.500,- Kč

(srov. ustanovení § 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 a §19a

vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č.

617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden

úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996

Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č.

618/2004 Sb. a 276/2006 Sb.), celkem ve výši 6.800,- Kč. Protože dovolání

žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5

věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobcům tyto

náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení, tj.

celkem částku 6.800,- Kč, zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta,

který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2009

JUDr. Roman Fiala, v.

r.

předseda senátu