21 Cdo 5656/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a JUDr.
Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Hanou Kuncovou,
advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové č. 394/19, proti žalované H.
S., zastoupené JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v
Hořovicích, Husovo nám. č. 65/2, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 52/2012, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2015 č.j. 53 Co
390/2014-364, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
16. dubna 2014 č. j. 25 C 52/2012-300 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou dne 10.10.2011 u Okresního soudu v Kladně
domáhal, aby bylo určeno, že darovací smlouva ze dne 16.5.2008, kterou manželé
J. H. a E. H. – S. převedli na J. S. a žalovanou (rodiče E. H. – S.) "bytovou
jednotku č. 381/8 v k. ú. M., obec P.," je vůči němu právně neúčinná. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že má proti J. H. vymahatelnou pohledávku ze smlouvy o
půjčce ve výši 9.689.000,- Kč, že o tomto závazku byl pořízen dne 1.2.2007
notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, že dlužník J. H. nemá žádný
majetek, z něhož by bylo možné uspokojit žalobcovu vykonatelnou pohledávku, a
že darovací smlouvou došlo ze strany J. H. jako dlužníka a jeho manželky k
úmyslnému zkrácení možného uspokojení pohledávky žalobce, neboť dárci svůj byt
bezplatně převedli na osoby blízké J. H. Darovací smlouva je proto vůči žalobci
ve smyslu ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.") právně
neúčinná. Žalobce podal žalobu nejen vůči žalované, ale také proti jejímu
manželovi J. S., který v průběhu řízení před soudem prvního stupně dne
28.2.2013 zemřel. Obvodní soud pro Prahu 1, kterému věc byla podle usnesení Okresního
soudu v Kladně ze dne 19.12.2011 č.j. 16 C 97/2011-50 postoupena jako soudu
místně příslušnému a který usnesením ze dne 4.12.2013 č.j. 25 C 52/2012-250
rozhodl, že v řízení bude na místě zemřelého J. S. pokračováno se žalovanou
(jako jeho dědičkou), rozsudkem ze dne 16.4.2014 č.j. 25 C 52/2012-300 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 39.428,- Kč k rukám advokátky Mgr. Hany Kuncové. Dovodil, že dlužník J. H. uznal dne 1.2.2007 "ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti"
svůj dluh z jedenadvaceti smluv o půjčce uzavřených mezi J. H. a V. K. během
roku 2005 v celkové výši 23.052.000,- Kč, že V. K. pohledávky postoupil
žalobci, že se účastníci dohodli na úhradě pohledávek ve splátkách a že dlužník
J. H. přestal počátkem roku 2011 plnit splátky a zbývá doplatit 9.689.000,- Kč. Na základě darovací smlouvy ze dne 16.5.2008 se žalovaná a J. S. stali
podílovými spoluvlastníky darovaného bytu a po smrti J. S. je žalovaná jeho
výlučným vlastníkem. Podle soudu prvního stupně byla účelem darování bytu
"ochrana rodinného majetku před dluhy J. H. a jeho tehdejší manželky E. H. –
S., když dlužník v době poskytnutí daru a ani poté neměl dostatek prostředků na
úhradu svých závazků v řádech miliónů korun". Vůči dlužníku J. H. bylo dne
27.2.2012 zahájeno insolvenční řízení, což též dokládá, že již v době uzavření
darovací smlouvy očekával, že nebude schopen uspokojit své věřitele, a že se
proto "zbavoval majetku". Protože dlužník J. H. byl v době uzavření darovací
smlouvy osobou blízkou žalované a jejímu manželovi ve smyslu ustanovení § 116
obč. zák. a protože žalovaná s manželem J. S. měli při náležité pečlivosti
rozpoznat úmysl J. H. zkrátit své věřitele "právě skrze darování bytu", je
darovací smlouva vůči žalobci ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. právně
neúčinná.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.3.2015
č.j. 53 Co 390/2014-364 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení
3.388,- Kč k rukám advokátky Mgr. Hany Kuncové. Odvolací soud se ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalobce disponuje notářským zápisem
se svolením k vykonatelnosti, který je exekučním titulem podle ustanovení § 274
občanského soudního řádu a § 40 exekučního řádu, a že žalovaná nejen
neprokázala, že by s manželem vynaložili jako osoby blízké J. H. náležitou
pečlivost při zjištění, zda darovací smlouva nesměřuje ke zkrácení pohledávek
věřitelů J. H., ale ve vyjádření k žalobě s manželem přiznali, že "účelem
darování bylo zachránit rodinný majetek před možnými dluhy vzniklými J. H. nebo
E. H. – S.". Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně též v tom, že
žalovaná do řízení nastoupila "jako universální sukcesor" po svém manželu J. S., neboť "smyslem přesně vymezeného okruhu" osob, vůči kterým může být odpůrčí
žaloba podle ustanovení § 42a obč. zák. podána, "není zabránit případnému
procesnímu nástupnictví po podání odpůrčí žaloby". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odpůrčí žaloba byla podána po uplynutí "zákonné tříleté propadné
lhůty", že exekuční titul (notářský zápis) v daném případě není platný a
vymahatelný pro nesplnění podmínek stanovených zákonem a že "nevěděla a ani
nemohla vědět o úmyslu J. H. zkrátit odporovanou darovací smlouvou věřitele". Závěry odvolacího soudu o tom, že s manželem při uzavření darovací smlouvy
nevynaložili dostatečnou pečlivost, aby zjistili, že darovací smlouva má vést
ke zkrácení pohledávek věřitelů J. H., jsou "založeny jen na domněnkách a
nikoliv na prokázaných faktech". Na žalovanou nelze přenášet pasivní legitimaci
jejího manžela J. S., jestliže žalovaná dědictví po něm (včetně darovaného
bytu) nabyla v dobré víře. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený
rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť rozsudek
odvolacího soudu je věcně správný. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu)
po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před
1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do
31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Pro rozhodnutí projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení
právní otázky, jaké jsou předpoklady pro vyslovení právní neúčinnosti právního
úkonu podle ustanovení § 42a obč. zák. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto
právní otázku nevyřešil v souladu s ustálenou judikaturou soudů, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o.s.ř., které
provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. věřitel se může domáhat, aby
soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho
vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i
tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již
vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním
úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své
věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými
byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117 obč. zák.), nebo které dlužník
učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá
strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla
poznat. Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním
úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo
které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel
s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo
měl z tohoto úkonu prospěch. Smyslem odpůrčí žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. je - uvažováno
z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým bude určeno,
že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu,
kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se
věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního
titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovatelným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn.
V případě, že uspokojení věřitele z tohoto
majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního
úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka
vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním
prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o
výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných
majetkových hodnot, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova
majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu
získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Došlo-li po zahájení řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení §
42a obč. zák. k zahájení insolvenčního řízení u dlužníka, který učinil odpůrčí
žalobou napadený právní úkon, je třeba přihlédnout rovněž k právní úpravě
obsažené v ustanoveních § 235 až § 243 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního
zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ins. zák."). Po zahájení insolvenčního řízení může odporovat právním úkonům
dlužníka pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám,
které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do
majetkové podstaty (srov. § 239 odst.1 část věty před středníkem ins. zák.). Rozhodne-li o tom věřitelský výbor, podá insolvenční správce odpůrčí žalobu
vždy; nejsou-li v majetkové podstatě peněžní prostředky potřebné ke krytí
nákladů na podání odpůrčí žaloby a vedení incidenčního sporu, může insolvenční
správce podmínit podání odpůrčí žaloby nebo další vedení incidenčního sporu
tím, aby mu věřitelé poskytli na úhradu těchto nákladů přiměřenou zálohu (srov. § 239 odst.2 větu první a druhou ins. zák.). Insolvenční správce může podat
odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku;
nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (srov. § 239 odst.3 ins. zák.). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím
insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě (srov. § 235 odst.2 ins. zák.); dlužníkovo
plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí
rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno (srov. § 239 odst.4 větu první
ins. zák.). Judikatura soudů již dovodila, že právo podat odpůrčí žalobu podle
ustanovení § 239 ins. zák. má za trvání insolvenčního řízení výlučně
insolvenční správce a že přihlášený věřitel není k této žalobě věcně
legitimován (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28.2.2013 sp. zn. 29 ICdo 3/2013, které bylo uveřejněno pod č. 47 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2014).
I když je insolvenční správce jediným
aktivně věcně legitimovaným subjektem k odpůrčí žalobě, neznamená to - jak
vyplývá z výše uvedeného - ještě, že by se při podání žaloby vždy řídil jen
vlastní úvahou. I kdyby dospěl k závěru, že k odpůrčí žalobě nejsou splněny
zákonné podmínky nebo že nebude z jiných důvodů odporovat některému z
dlužníkových právních úkonů, je povinen podat odpůrčí žalobu vždy, rozhodne-li
o tom věřitelský výbor, popřípadě bude-li mu poskytnuta přiměřená záloha na
úhradu nákladů na podání odpůrčí žaloby a nákladů sporu, nejsou-li k vedení
sporu v majetkové podstatě potřebné peněžní prostředky. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o "téže věci" (o
stejném právním úkonu dlužníka) řízení na základě odpůrčí žaloby podané jinou
osobou (než insolvenčním správcem), nelze v něm až do skončení insolvenčního
řízení pokračovat (srov. § 239 odst.1 větu druhou ins. zák.). Jestliže
dlužníkův věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby rozhodnutí o neúčinnosti
právního úkonu, které nabylo právní moci před právní mocí rozhodnutí o úpadku,
může se domáhat toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z
tohoto neúčinného právního úkonu; toto plnění nemusí předat do majetkové
podstaty (§ 243 ins. zák.). Z ustanovení § 239 odst.1 věty druhé a § 243 ins. zák. je třeba (kromě jiného) dovodit, že v řízení o odpůrčí žalobě, kterou se
žalující věřitel podle ustanovení § 42a obč. zák. ještě před podáním
insolvenčního návrhu domáhá určení, že dlužníkův právní úkon není vůči němu
právně účinný, nelze v době po zahájení insolvenčního řízení (až do jeho
skončení) pokračovat. Dnem zahájení insolvenčního řízení tedy nastává v řízení
o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. ze zákona obdobný
stav, jako při přerušení řízení, který na jedné straně sice brání tomu, aby
bylo v řízení pokračováno (a soudem v řízení prováděny další úkony), avšak na
druhé straně má za následek, že nadále běží procesní lhůty, že účastníci smí v
řízení činit procesněprávní úkony a že proto také mohou nabýt právní moci
rozhodnutí, která byla v řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a
obč. zák. vydána před zahájením insolvenčního řízení. V případě, že o odpůrčí
žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. bylo rozhodnuto ještě v době
před zahájením insolvenčního řízení a že toto rozhodnutí nabylo právní moci
před právní mocí usnesení insolvenčního soudu o úpadku, má věřitel právo
požadovat uspokojení své (zkrácené) vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z
(výtěžku zpeněžení) majetku, který byl odporovatelným právním úkonem převeden
na jiného, cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) vedeného proti nabyvateli tohoto
majetku, popřípadě uspokojení své vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z
náhrady, kterou je povinen zaplatit ten, kdo měl z odporovatelného právního
úkonu prospěch, aniž by plnění (takto získané na uspokojení své pohledávky)
musel předat (odevzdat) do majetkové podstaty; jinak (ve všech ostatních
případech) nemohou být odpůrčí žaloba podaná podle ustanovení § 42a obč. zák.
a
ani rozhodnutí soudu, kterým by bylo žalobě vyhověno, způsobilým právním
prostředkem (mimo rámec insolvenčního řízení) k uspokojení vymahatelné
(vykonatelné) pohledávky věřitele. Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že věřitel nemá po
zahájení insolvenčního řízení ohledně dlužníka aktivní věcnou legitimaci k
podání odpůrčí žaloby, kterou by se domáhal určení, že jsou vůči němu právně
neúčinné právní úkony jeho dlužníka (§ 42a obč. zák.), a že v řízení o odpůrčí
žalobě, kterou je požadováno určení, že jsou vůči věřiteli právně neúčinné
dlužníkovy právní úkony, nelze v době od zahájení insolvenčního řízení u
dlužníka až do jeho skončení pokračovat (srov. například právní názor vyjádřený
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.10.2014 sp. zn. 21 Cdo 2299/2013, který
byl uveřejněn pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015). V projednávané věci bylo u dlužníka J. H. zahájeno insolvenční řízení
dne 27.10.2012. Soudům je třeba vytknout, že pokračovaly v řízení o žalobcově
odpůrčí žalobě i v době po zahájení insolvenčního řízení a vydávaly ve věci
rozhodnutí, ačkoliv jim to ustanovení § 239 odst.1 věty druhé ins. zák. neumožňovalo (zakazovalo). Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tedy není v souladu se
zákonem, protože byl vydán až po zahájení insolvenčního řízení vůči dlužníku J. H. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle
ustanovení § 243e odst.1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které
byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o.s.ř.). Dalšími žalovanou napadenými závěry rozsudku odvolacího
soudu (zejména o tom, že předmětem odpůrčího řízení je majetkový nárok vůči
osobě, která odporovatelným právním úkonem nabyla majetek a že tento nárok
smrtí takové osoby přechází její smrtí na její právní nástupce) se Nejvyšší
soud ČR pro předčasnost nezabýval. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst.1 část věty za středníkem
a věta druhá a § 226 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu