Vznikne-li pracovníku poté, co už mu vznikl nárok podle ustanovení § 7 odst. 1, případně podle § 7 odst. 6 vyhlášky č. 19/1991 Sb. (ve znění zákona č. 235/1992 Sb.), některý z nároků uvedených v § 7 odst. 3 vyhlášky, avšak na základě skutečnosti odlišné od té, na základě které mu vznikl původní nárok podle § 7 odst. 1, případě § 7 odst. 6 této vyhlášky, mohou oba tyto nároky existovat vedle sebe.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 99 649 Kč se 17% úrokem
od 1. 1. 1995 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jako pracovník
žalované byl dne 23. 12. 1993 přeřazen z práce horníka rubače na práci v údržbě
chodeb pro dosažení nejvyšší přípustné expozice. Z toho důvodu mu vznikl mimo
jiné nárok podle § 7 odst. 6 vyhlášky č. 19/1991 Sb. na doplatek po dobu 12
měsíců do průměrného měsíčního výdělku, který dosahoval před převedením. Žalovaná tuto svou povinnost plnila až do 14. 2. 1994, kdy došlo k dalšímu
převedení žalobce, tentokrát pro nemoc z povolání, z práce v údržbě na práci v
důlní dílně. Od uvedeného dne mu žalovaná zastavila doplatek podle ustanovení §
7 odst. 6 vyhlášky č. 19/1991 Sb. a proplácí mu pouze náhradu škody “z titulu”
nemoci z povolání. Za období od 14. 2. 1994 do 22. 12. 1994 dluží žalovaná
žalobci na doplatku do průměrného měsíčního výdělku, který dosáhl před
převedením ze dne 23. 12. 1993, částku 99 649 Kč. O k r e s n í s o u d ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 1. 11. 1996 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na
nákladech řízení 13 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dovodil, že ztráta
na výdělku žalobci vznikla teprve na základě převedení ze dne 14. 2. 1994 z
důvodu zjištěné nemoci z povolání. Proto došlo k přerušení příčinné souvislosti
mezi “NPE a prvním převedením žalobce”. Proplácí-li tedy žalovaná od 14. 2. 1994 žalobci doplatek do “nového průměrného měsíčního výdělku”, je tento postup
žalované správný. K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Ostravě rozsudkem ze
dne 3. 4. 1997 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalované “na odvolacích nákladech” 6650 Kč do 3 dnů od právní
moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. J. P. Dospěl k závěru, že s ohledem na
zařazení doplatku do průměrného výdělku do ustanovení § 7 vyhlášky č. 19/1991
Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví
dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, ve znění zákona č. 235/1992 Sb., o
zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním
zabezpečení (dále též jen “vyhláška”), i s ohledem na povahu tohoto plnění má
doplatek do průměrného výdělku podle citovaného ustanovení charakter mzdového
vyrovnání a vztahuje se na něj také režim ustanovení § 7 odst. 1 až 5 vyhlášky
č. 19/1991 Sb. K odlišnému slovnímu vyjádření tohoto nároku došlo v zájmu
zvýraznění odlišné délky jeho poskytování a skutečnosti, že je poskytováno
pouze v jedné kategorii pracovníků uvedených v § 1 vyhlášky. Z uvedeného závěru
dovodil, že na souběh poskytovaného doplatku podle § 7 odst. 6 vyhlášky a
náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce je nutno
aplikovat ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které takový souběh nepřipouští a
dává “přednost” náhradě škody podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce. Proto
nárok žalobce na vyplácení doplatku do průměrného výdělku podle ustanovení § 7
odst. 6 vyhlášky zanikl dnem 14. 2.
1994, kdy byl žalobce převeden na jinou,
méně placenou práci pro nemoc z povolání a vznikl mu nárok na náhradu za ztrátu
na výdělku podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce. V dovolání, jehož přípustnost žalobce dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 7 odst. 6
vyhlášky č. 19/1991 Sb. ve vztahu k ustanovení § 7 odst. 3 stejné vyhlášky. Podle dovolatele se ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky vztahuje pouze na případy,
kdy je pracovník převeden na jinou práci pro pracovní úraz nebo nemoc z
povolání. Jedná se o nároky při jednom převedení z jedné příčiny. Každý druh
převedení nese s sebou samostatné nároky. V případě žalobce se jedná o dva
nároky, které jsou zcela samostatné a samostatně se musí také posuzovat. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo buď odmítnuto, neboť v něm není
uvedeno, v čem žalobce spatřuje, že se jedná o rozhodnutí, které je po právní
stránce zásadně významné, případně, aby bylo dovolání zamítnuto, neboť
převedením žalobce pro nemoc z povolání dne 14. 2. 1994 došlo k zániku důvodu k
převedení v práci pro nejvyšší přípustnou expozici, jež bylo provedeno dne 23. 12. 1993. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a v
zákonné lhůtě (§ 240 odst.1, věta první, o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou,
zda je v projednávané věci dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je
rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku
rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze
skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného
právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl
použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové
právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné
povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího
soudu představuje v tomto směru odlišné (“nové”) řešení této právní otázky]. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Určující právní otázkou (kterou odvolací soud mimo jiné řešil) pro
posouzení nároku žalobce na doplatek do průměrného výdělku dosahovaného před
převedením na jinou práci podle § 7 odst. 6 vyhlášky je, zda tento nárok (již
vzniklý) může zaniknout, v souladu s ustanovením § 7 odst. 3 vyhlášky, z toho
důvodu, že vedle něj vznikl (dodatečně) nárok podle ustanovení § 195 odst. 1
zák. práce. Předmětem dovolacího přezkumu tedy může být (ve vztahu k právní
otázce přezkumu otevřené) závěr odvolacího soudu o tom, že na souběh
poskytovaného doplatku podle § 7 odst. 6 vyhlášky a náhrady za ztrátu na
výdělku podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce nutno vždy aplikovat
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky. Uvedená právní otázka v judikatuře vyšších
soudů dosud řešena nebyla.
N e j v y š š í s o u d dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu je podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustné a je i
důvodné. Proto zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky pracovníkům uvedeným v § 1, kteří byli převedeni na
jinou práci nebo s nimiž byl rozvázán pracovní poměr, přísluší, pokud dále není
stanoveno jinak, mzdové vyrovnání ve výši rozdílu mezi průměrným hrubým
výdělkem před převedením nebo rozvázáním pracovního poměru a hrubým výdělkem
dosahovaným na nové práci nebo na novém pracovišti, a to od nástupu na nové
pracoviště po dobu tří měsíců. Mzdové vyrovnání se neposkytuje pracovníku, kterému přísluší mzda podle § 115
odst. 7 zák. práce nebo náhrada škody podle § 195 odst. 1 zák. práce, a
pracovníku, který po době stanovené na zapracování nedosahuje vlastním
zaviněním průměrného výdělku dosahovaného pracovníky vykonávajícími stejnou
práci (§ 7 odst. 3 vyhlášky). Pracovníkům, kteří byli převedeni na jinou práci nebo kteří po rozvázání
pracovního poměru nastoupili do jiné organizace v důsledku dosažení nejvyšší
přípustné expozice, přísluší místo mzdového vyrovnání nejdéle po dobu jednoho
roku od nástupu na nové pracoviště doplatek do průměrného výdělku dosahovaného
před převedením na jinou práci nebo před rozvázáním pracovního poměru (§ 7
odst. 6 vyhlášky). Hmotné zabezpečení pracovníků v hornictví stanovené vyhláškou č. 19/1991 Sb. má
za účel kompenzovat ztrátu na výdělku u pracovníků, kteří se stali vzhledem ke
svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku
výkonu této práce nebo kteří dosáhli nejvyšší přípustné expozice, a tímto
způsobem ovlivnit pracovníky, jimž to umožňuje jejich zdravotní stav, aby
přešli na jinou vhodnou práci (v dosavadní nebo v jiné organizaci), popřípadě
aby absolvovali rekvalifikaci. Účelem této právní úpravy je rovněž poskytnout
odpovídající zabezpečení těm pracovníkům, kteří vzhledem ke svému nepříznivému
zdravotnímu stavu, jenž byl vyvolán výkonem dosavadní práce, nemohou pracovat
vůbec, popřípadě pracovníkům, u nichž se další výkon práce nepožaduje, neboť by
mohli vykonávat jen zaměstnání zcela nepřiměřené jejich dřívějším schopnostem a
společenskému významu dosavadního zaměstnání, a tímto způsobem zohlednit, že
tyto osoby zpravidla nebudou mít příjem z vlastní výdělečné činnosti. Hmotné zabezpečení se přiznává pracovníkům, kteří vykonávají zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných
dolech nebo vykonávají ostatní zaměstnání v hornictví pod zemí v hlubinných
dolech, jestliže se stali vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě
nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pro onemocnění
nemocí z povolání nebo pro pracovní úraz, anebo jestliže dosáhli nejvyšší
přípustné expozice (§ 1 odst.1 vyhlášky), pracovníkům, kteří vykonávají
zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v
hlubinných dolech nebo vykonávají ostatní zaměstnání v hornictví pod zemí v
hlubinných dolech a odpracovali v takovém zaměstnání nejméně 20 roků nebo v
zaměstnání I.
pracovní kategorie v hornictví nejméně 15 roků, popřípadě v
uranových dolech nejméně 10 roků, jestliže se stali dlouhodobě nezpůsobilými k
dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pro ohrožení nemocí z povolání
nebo pro jiné onemocnění vznikající nebo podstatně se zhoršující vlivem
pracovního prostředí, uvedené v příloze č. 1 vyhlášky (§ 1 odst. 2 vyhlášky), a
pracovníkům, kteří vykonávají zaměstnání se stálým pracovištěm v uhelných
lomech a na skrývkách, uvedená v příloze č. 2 vyhlášky, jestliže se stali
vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci
v důsledku výkonu této práce pro onemocnění nemocí z povolání nebo ohrožení
touto nemocí, pro pracovní úraz nebo pro jiné onemocnění vznikající nebo
podstatně se zhoršující vlivem pracovního prostředí, uvedené v příloze č. 1
vyhlášky (§ 1 odst. 3 vyhlášky). Tyto pracovníky organizace převede na jinou
práci v podzemí hlubinného dolu (v uhelných lomech a na skrývkách) nebo na
povrchu dolu (mimo uhelný lom nebo skrývku); nedojde-li k převedení pracovníka
na jinou práci, organizace s ním rozváže pracovní poměr (§ 2 odst.1, 2 a 4
vyhlášky).
Jedním z nároků hmotného zabezpečení je mzdové vyrovnání (§ 7
vyhlášky). Nárok na tuto dávku hmotného zabezpečení pracovníku v hornictví
nevzniká už tím, že pracovník se stal vzhledem ke svému zdravotnímu stavu
dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce,
popřípadě tím, že dosáhl nejvyšší přípustné expozice. Z ustanovení § 7 odst. 1
vyhlášky a ustanovení § 7 odst. 6 vyhlášky totiž vyplývá, že pracovníka, který
se stal vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní
práci v důsledku výkonu této práce nebo který dosáhl nejvyšší přípustné
expozice, je třeba převést na jinou vhodnou práci v podzemí hlubinného dolu (v
uhelných lomech a na skrývkách) nebo na povrchu dolu (mimo uhelný důl nebo
skrývku), popřípadě s ním rozvázat pracovní poměr (srov. § 2 odst. 1, 2 a 4
vyhlášky). Teprve těmito pracovněprávními úkony, jejichž provedení bylo
vyvoláno dlouhodobou nezpůsobilostí pracovníka k výkonu dosavadní práce nebo
dosažením nejvyšší přípustné expozice jsou splněny (dovršeny) všechny
předpoklady pro vznik nároku na hmotné zabezpečení pracovníků v hornictví.
Z uvedeného nutno učinit závěr, že pro vznik nároku pracovníka na
mzdové vyrovnání podle ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky, případně na doplatek do
průměrného výdělku dosahovaného před převedením na jinou práci nebo před
rozvázáním pracovního poměru (§ 7 odst. 6 vyhlášky) jsou rozhodné okolnosti,
které nastaly v době, v níž byl pracovník, který se stal vzhledem ke svému
zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní práci v důsledku výkonu
této práce nebo který dosáhl nejvyšší přípustné expozice (§ 1 vyhlášky),
převeden na jinou vhodnou práci, popřípadě v době, v níž došlo z tohoto důvodu
k rozvázání pracovního poměru. Na rozdíl od vzniku nároku na mzdové vyrovnání, případně na doplatek do
průměrného výdělku dosahovaného před převedením na jinou práci nebo před
rozvázáním pracovního poměru ( dále též jen “doplatek”), jehož podmínky
vyhláška přesně stanoví, ohledně zániku takového nároku pracovníka vyhláška
bližší podmínky neurčuje. Stanoví toliko dobu, po kterou od vzniku tohoto
nároku mzdové vyrovnání, případně doplatek, pracovníku přísluší (mzdové
vyrovnání se vyplácí po dobu tří měsíců od nástupu na nové pracoviště, doplatek
se vyplácí po dobu jednoho roku od nástupu na nové pracoviště). Důvodem zániku
může být také skutečnost, že pracovník dosahuje na novém pracovišti takového
výdělku, že nevzniká žádný, pro pracovníka nepříznivý, rozdíl mezi výdělkem na
novém pracovišti a průměrným výdělkem dosahovaným před převedením na jinou
práci. Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že uvedený nárok
může zaniknout též z důvodu uvedeného v ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, neboť
režim ustanovení § 7 odst. 1 až 5 vyhlášky se vztahuje také na doplatek podle
ustanovení § 7 odst. 6 vyhlášky, z důvodů v odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu uvedených. Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky však neřeší jen situaci, kdy
ve stejném okamžiku vzniká nárok na náhradu škody podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce nebo na mzdu podle § 115 odst. 7 zák. práce (v případě žalobce
podle § 8 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o
průměrném výdělku) a nárok na mzdové vyrovnání podle ustanovení § 7 odst. 1
vyhlášky (případně na doplatek podle ustanovení § 7 odst. 6 vyhlášky). Řeší též
situace, kdy ke vzniku uvedených nároků dojde později, než kdy vznikl nárok na
mzdové vyrovnání (nebo doplatek). Skutečnost, že se ustanovení § 7 odst. 3
vyhlášky vztahuje nejen na okamžik vzniku nároku na mzdové vyrovnání
(doplatek), ale též na případy, kdy nároky v ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky
uvedené vzniknou později než nárok na mzdové vyrovnání (doplatek), vyplývá
nejen z jazykového výkladu, neboť je použit vid nedokonavý “vyrovnání se
neposkytuje”. Vyplývá také z toho, že stejné ustanovení počítá i se situací,
kdy pracovník v době stanovené na zapracování nedosahuje při vlastním zavinění
průměrného výdělku dosahovaného pracovníky vykonávajícími stejnou práci. Tato
druhá část věty ustanovení § 7 odst.
3 vyhlášky tedy řeší výlučně situace, kdy
nárok na mzdové vyrovnání (doplatek) vznikl, a teprve dodatečně jsou splněny
podmínky ve vyhlášce uvedené, pro něž se mzdové vyrovnání (doplatek)
neposkytuje. Z povahy nároku uvedeného v ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky a nároku
uvedeného v § 7 odst. 6 vyhlášky a zejména z podmínek vzniku těchto nároků je
zřejmé, že se jedná o dva různé nároky. Důvodem zániku jednoho z těchto nároků
proto nemůže být skutečnost, že vznikl druhý z nich. Původní úprava mzdového vyrovnání obsažená v ustanovení § 10 vyhlášky
č. 102/1987 Sb. konkurenci vzniku nároku na mzdové vyrovnání (doplatek) a
nároku na náhradu škody neřešila. Ustanovení § 24 odst. 2 vyhlášky č. 235/1988
Sb. však zajišťovalo, aby se i v případě pracovníka, u kterého byla nemoc z
povolání zjištěna teprve poté, co byl již převeden na jinou práci pro ohrožení
nemocí z povolání nebo pro dosažení nejvyšší přípustné expozice, vycházelo při
výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku (je-li to pro něj výhodnější) z průměrného
výdělku zjištěného naposledy přede dnem převedení na jinou práci. Po zrušení
vyhlášky č. 235/1988 Sb. (zákonem č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní
pohotovost a o průměrném výdělku) stejný účel plní právě ustanovení § 7 odst. 3
vyhlášky. Jeho účelem tedy je jednak zabránit tomu, aby z jediné skutečnosti, v
jediném období, došlo k plnění, jež sleduje stejný cíl, ze dvou různých
právních důvodů a zároveň zajistit, aby vznikající ztráta byla pracovníku
kompenzována do výše výdělku dosahovaného před převedením na jinou práci, ať
již pro ohrožení nemocí z povolání nebo pro dosažení nejvyšší přípustné
expozice. Toto ustanovení však žádný jiný než uvedený účel nemá. Vznikne-li proto pracovníku poté, co už mu vznikl nárok podle
ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky, případně podle § 7 odst. 6 vyhlášky, také
některý z nároků uvedených v § 7 odst. 3 vyhlášky, avšak na základě
skutečnosti odlišné od té, na základě které mu vznikl nárok podle § 7 odst. 1
vyhlášky, případně § 7 odst. 6 vyhlášky, mohou oba tyto nároky existovat vedle
sebe. V takovém případě však pro plnění na ten který nárok bude rozhodující
výše rozdílu, jenž má být proplácen. V období, ve kterém se oba nároky na
výplatu rozdílu setkávají, bude náležet plnění související s dřívějším
převedením na jinou práci jen v rozsahu převyšujícím rozdíl do průměrného
výdělku před převedením následným (nebo rozvázáním pracovního poměru). V projednávaném případě vznikl žalobci nárok na doplatek do průměrného
výdělku dosahovaného před převedením ze dne 23. 12. 1993 podle ustanovení § 7
odst. 6 vyhlášky. Následně (v důsledku převedení ze dne 14. 2. 1994) právo na
náhradu za ztrátu na výdělku do průměrného výdělku dosahovaného před převedením
ze dne 14. 2. 1994 podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce. Zatímco první
převedení bylo důsledkem dosažení nejvyšší přípustné expozice žalobcem, druhé
převedení bylo provedeno v důsledku onemocnění žalobce nemocí z povolání. Zjevně tedy nejde o konkurenci dvou nároků odvozovaných z jedné a téže
skutečnosti. Dovodil-li odvolací soud, že nárok žalobce podle ustanovení § 7 odst.
6 vyhlášky zanikl podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky z důvodu, že mu vzniklo
právo na náhradu škody podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce, přičemž toto
právo vzniklo na základě jiné skutečnosti, než na základě které mu předtím
vzniklo právo na doplatek podle ustanovení § 7 odst. 6 vyhlášky, nevyložil
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky ve vztahu k ustanovení § 7 odst. 6 vyhlášky
správně. Rozsudek odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 1, části
věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a podle ustanovení § 243b odst. 2, věty
první, o. s. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.