21 Cdo 590/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Zuzany Fillové se sídlem v Děčíně, Tržní č. 1873, jako insolvenční správkyně dlužníka A. H., IČO 44196521, zastoupené Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Matoušova č. 515/12, proti žalované Mgr. D. O., zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky č. 39/2, o určení neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 243/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2014 č.j. 71 Co 324/2014-291, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Josefa Blažka, advokáta se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky č. 39/2.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.9.2014 č.j. 71 Co 324/2014-291 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení otázky, zda lze žalobou podanou podle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák."), úspěšně odporovat dohodě manželů o uspořádání vzájemných majetkových práv uzavřené ve smyslu § 24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013, jejíž bezúčinnost nastala podle ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák., v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.5.2013 sp. zn. 21 Cdo 1154/2012, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.2013 sp. zn. 21 Cdo 2833/2012, který byl uveřejněn pod č. 101 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, a zejména usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.7.2014 sp. zn. 21 Cdo 684/2014) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
S ohledem na uvedený závěr je námitka dovolatelky, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně posoudil otázku věcné legitimace žalobkyně pro podání určovací žaloby [když uzavřel, že, "i když je žalobkyně aktivně legitimována k podání odpůrčí žaloby a žalovaná věcně pasivně legitimována, nemohlo být odpůrčí žalobě vyhověno, neboť žalobkyně by měla právo na náhradu podle ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák., avšak takovéto plnění nebylo předmětem řízení"], sice opodstatněná, neboť k převodu vlastnického práva k nemovitostem na třetí osoby došlo v daném případě až po podání odpůrčí žaloby (odpůrčí žaloba byla podána dne 9.12.2011, kupní smlouva byla uzavřena dne 6.9.2012 a vložena do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 26.9.2012), avšak pro rozhodnutí věci bez právního významu.
Závěr o přípustnosti dovolání podle § 237 o.s.ř. nemohla založit ani námitka žalobkyně, že měla naléhavý právní zájem na určení neúčinnosti dohody o uspořádání vzájemných majetkových práv (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu