21 Cdo 5903/2016-139
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v
právní věci matky T. H., zastoupené Mgr. Irenou Křivánkovou, advokátkou se
sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí č. 42, proti nezletilému F. H.,
zastoupenému městem Frýdkem-Místkem se sídlem magistrátu ve Frýdku-Místku,
Radniční č. 1148, jako kolizním opatrovníkem, a otci M. K., zastoupenému JUDr.
Karlem Bockem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Lidická č. 613, o
prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství a o popření
otcovství, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 0 Nc
3711/2015, o dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.
května 2016, č. j. 71 Co 171/2016-82, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Návrhem podaným dne 20. 4. 2015 se matka nezletilého domáhala jednak prominutí
zmeškání popěrné lhůty k popření otcovství k nezletilému a dále též samotného
popření otcovství matrikového otce M. K. k nezletilému.
Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 25. 9. 2015 č. j. 0 Nc
3711/2015-48 zamítl návrh matky na prominutí zmeškání lhůty k popření
otcovství. Soud se v tomto rozhodnutí vyjádřil též k možnému postupu podle
ustanovení § 793 občanského zákoníku, pro nějž neshledal důvod.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 12. 2015 č. j. 13 Co 649/2015-62
usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Okresní soud ve Frýdku-Místku následně rozsudkem ze dne 5. 2. 2016 č. j. 0 Nc
3711/2015-68 zamítl návrh matky na popření otcovství matrikového otce M. K. k
nezletilému F. H. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že za situace, kdy
nebylo vyhověno návrhu matky na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství,
je třeba návrh považovat za podaný po lhůtě, a tudíž nezbývá, než jej zamítnout.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 5. 2016 č. j. 71 Co 171/2016-82
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s názorem soudu
prvního stupně, že nebylo-li zmeškání popěrné lhůty prominuto, je tato
skutečnost sama o sobě důvodem pro zamítnutí popěrného návrhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala matka (dále jen „dovolatelka“) řádné a
včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval věcnými
námitkami vztahujícími se k problematice biologického a právního rodičovství a
uzavřel, že samotná skutečnost, že matce nebylo prominuto zmeškání lhůty k
popření otcovství, je sama o sobě důvodem pro zamítnutí návrhu. Takovým
postupem soud podle dovolatelky rezignoval na zjišťování nejlepšího zájmu
dítěte a zasáhl do práva nezletilého na respektování soukromého a rodinného
života. Dovolatelka dále namítá též nesprávné posouzení naplnění podmínek pro
prominutí zmeškání lhůty pro popření otcovství, neboť se domnívá, že nemůže být
pochyb o tom, že je třeba uvést právní stav do souladu s realitou.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 3. 5. 2016 a řízení bylo zahájeno
dne 20. 4. 2015, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl
o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl.
II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod
2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o.
s. ř.“.
Dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky, zda v případě, že je
samostatným usnesením rozhodnuto o zamítnutí návrhu na zmeškání prominutí
lhůty, je tato skutečnost sama o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby na popření
otcovství bez dalšího pro zmeškání hmotněprávní prekluzivní lhůty pro popření
otcovství, aniž by soud zkoumal, zda je popření otcovství v zájmu dítěte.
Podle ustanovení § 791 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o.
z.“), může matka dítěte popřít, že otcem dítěte je muž, jehož otcovství bylo
určeno souhlasným prohlášením rodičů, a to ve lhůtách stanovených v § 790 odst.
1 větě druhé.
Podle ustanovení § 790 odst. 1 o. z. může muž, jehož otcovství bylo určeno
souhlasným prohlášením rodičů, otcovství k dítěti popřít, jen je-li vyloučeno,
že by mohl být otcem dítěte. Může tak učinit do šesti měsíců ode dne, kdy bylo
takto otcovství určeno; dojde-li k určení otcovství před narozením dítěte,
neskončí lhůta dříve než šest měsíců po jeho narození.
Podle ustanovení § 792 o. z. je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí
popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to
vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek.
Dovolací soud se již v minulosti ve vztahu k úpravě obsažené v zákoně č.
94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“) zabýval otázkou možnosti
popřít otcovství k dítěti i po uplynutí popěrné lhůty, je-li to v jeho zájmu, a
povinností soudu zkoumat zájem dítěte na popření otcovství, bylo-li popřeno po
lhůtě. Opakovaně přitom uvedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2014 sp. zn. 30 Cdo 677/2013 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014
sp. zn. 30 Cdo 544/2014), že systém popírání otcovství, tak jak byl stanoven v
zákoně o rodině, je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních
zájmů, jež ve vztahu mezi dítětem, matkou a právním otcem, případně i otcem
biologickým, existují. Stanovení lhůty, ve které lze otcovství popřít, je
výrazem požadavku právní jistoty a stability rodinných vztahů.
Možnost státu omezit popěrné právo matrikového otce v zájmu dítěte na stabilitě
rodinných vztahů, stejně jako nutnost poměřovat zájmy všech zúčastněných a
posuzovat význam biologického a sociálního rodičovství lze dovodit také z
judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Ve věci N.
proti Finsku (stížnost č. 27110/95) ESLP odmítl jako zjevně nepřijatelnou
stížnost tvrzeného biologického otce, který se domáhal určení biologického
otcovství k dítěti (počatému před uzavřením manželství a narozenému za trvání
manželství), neboť neshledal nic svévolného na postupu státu, který v zájmu
právní jistoty v rodinných vztazích stanoví obecný předpoklad, že za otce
dítěte narozeného za trvání manželství se považuje manžel matky dítěte. Ve věci
Věc S. proti Š. (stížnost č. 24484/97) nebo ve věci E. proti R. (stížnost č.
21949/03) biologický otec neúspěšně bránil osvojení dítěte. ESLP neshledal
zásah do práva na rodinný život chráněný čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základní svobod s odůvodněním, že za daných okolností a s ohledem na způsob,
jakým vnitrostátní soudy posoudily nadřazený zájem dítěte, jakož i na omezené
vztahy mezi stěžovatelem a dítětem, byl ESLP přesvědčen, že vnitrostátní
rozhodnutí nepřekročilo prostor, jaký vnitrostátní soudy k posouzení mají. V
rozhodnutí R. proti P. (stížnost č. 55339/00) ESLP připustil, že v určitých
situacích nemusí mít ani biologická realita přednost před právní domněnkou (jež
odpovídá realitě sociální). Ve věci K. proti N. (stížnost č. 23338/09)
neshledal ESLP porušení článku 8 Úmluvy v případě, kdy národní soudy neumožnily
biologickému otci popřít otcovství otce právního, protože mezi matrikovým otcem
a dítětem existovaly blízké rodinné vztahy a popření otcovství by proto nebylo
v zájmu dítěte.
Zákonodárce i soudy musí při své činnosti přiznávat přední význam zjištěnému
zájmu dítěte. Jeho zájem nemůže být omezován na pouhý požadavek souladu
biologického a právního rodičovství, ale je třeba jej hodnotit v širších
souvislostech. Takový výklad odpovídá nejen judikatuře Nejvyššího soudu,
Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, ale plyne i ze samotného
ustanovení článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; srov. General comment No.
14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as
a primary consideration (art. 3, para. 1).
Po rekodifikaci soukromého práva byla úprava popírání otcovství přesunuta ze
zákona o rodině do občanského zákoníku. Jakkoliv se stávající právní úprava od
dosavadní liší v délce lhůt, které jsou otci i matce k popření otcovství
stanoveny, původní koncepce právní úpravy popírání otcovství zůstala zachována.
I nadále zákon vychází z totožné koncepce tří domněnek otcovství, na jejichž
základě je otcovství stanoveno a systému prekluzivních lhůt pro jeho popření. I
na právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku lze proto vztáhnout shora
uvedené závěry dosažené ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně o rodině.
Systém prekluzivních popěrných lhůt je tedy výrazem systému popírání otcovství
tak, jak byl stanoven v zákoně o rodině, je výrazem zákonodárcem provedeného
vážení právně relevantních zájmů, jež ve vztahu mezi dítětem, matkou a právním
otcem, případně i otcem biologickým, existují. Tento systém je tedy sám o sobě
projevem vážení zájmů dítěte, jež nelze redukovat na pouhý požadavek souladu
biologického a právního rodičovství, a výrazem požadavku právní jistoty a
stability rodinných vztahů.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 544/2014 dále
též uvedl, že nelze také přehlédnout, že nemožnost popřít otcovství po uplynutí
prekluzivní šestiměsíční lhůty stanovené ustanovením § 61 zákona o rodině není
absolutní. Zákonodárce zohlednil fakt, že situace každého dítěte je jiná a
existují i případy, kdy stabilizace rodinných poměrů po uplynutí standardní
šestiměsíční popěrné lhůty nemusí být v zájmu dítěte. Právě pro tyto situace je
do zákona o rodině včleněno ustanovení § 62, které umožňovalo (do 31. 12. 2013)
nejvyššímu státnímu zástupci popírat otcovství i po této lhůtě, vyžaduje-li to
zájem dítěte. Stanovená popěrná lhůta je tedy v souladu s požadavkem na
vyvažování zájmů dítěte, biologické matky dítěte, právního otce, který se chce
domoci popření otcovství a případně i putativního otce a je třeba ji chápat
jako výraz zájmu dítěte na právní jistotě a stabilitě rodinných vazeb, který
převáží nad zájmem právního otce domoci se popření otcovství k dítěti, má-li o
svém otcovství pochybnosti (byť i důvodné).
Jakkoliv ustanovení umožňující nejvyššímu státnímu zástupci popírat otcovství i
po uplynutí popěrných lhůt nebylo do občanského zákoníku převzato, nelze
přehlédnout, že ani v případě právní úpravy obsažené v občanském zákoníku není
nemožnost popřít otcovství po uplynutí popěrných lhůt absolutní. Podle
ustanovení § 792 o. z. je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí
popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to
vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek. Podle ustanovení § 793 o. z. pak
vyžaduje-li to zřejmý zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení zaručující
základní lidská práva, může soud i bez návrhu zahájit řízení o popření
otcovství, bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale otec
dítěte takto určený nemůže být jeho otcem. Zákonodárce tedy i v nové právní
úpravě dostatečně zohlednil fakt, že situace každého dítě je jiná a existují i
případy, kdy stabilizace rodinných poměrů po uplynutí standardní popěrné lhůty
nemusí být v zájmu dítěte.
Z výše uvedeného vyplývá, že není-li vyhověno návrhu jednoho z rodičů na
prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství a je-li zároveň návrh na popření
otcovství podán po uplynutí zákonem stanovené popěrné lhůty, nemůže soud
postupovat jinak, než že takový návrh na popření otcovství zamítne, a to aniž
by se dále zabýval konkrétními okolnostmi případu. Takový postup přitom nelze
považovat za rezignaci na zjišťování nejlepšího zájmu dítěte, neboť samotná
právní úprava popírání otcovství je odrazem zákonodárcem provedeného vážení
zájmu dítěte a zájem dítěte je dále též zjišťován při rozhodování o návrhu na
prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství. Naopak pokud by se soud v řízení
o popření otcovství zahájeném na návrh podaný po lhůtě a poté, co byl zamítnut
návrh na prominutí zmeškání lhůty, zabýval věcnými námitkami matky ohledně
nesouladu biologické, sociální a právní reality, byl by takový postup v rozporu
se smyslem a účelem zákona a zejména pak v rozporu s jednoznačným zněním zákona.
Pokud dovolatelka dále ve svém dovolání brojí proti tomu, že soud zamítl její
návrh na prominutí zmeškání lhůty, a to i přesto, že její prominutí vyžadují
zájem dítěte i veřejný pořádek, namítá nesprávnost řešení právní otázky, na níž
odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. O návrhu na prominutí zmeškání lhůty k
popření otcovství rozhodl totiž Okresní soud ve Frýdku-Místku samostatným
usnesením ze dne 25. 9. 2015 č. j. 0 Nc 3711/2015-48, jež bylo potvrzeno
usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2015 č. j. 13 Co 649/2015-62,
proti němuž bylo dovolání přípustné, na čemž nemůže nic změnit ani nesprávné
poučení poskytnuté odvolacím soudem. Pokud tedy chtěla dovolatelka brojit
cestou dovolání proti právním závěrům vysloveným v usnesení, jímž bylo
rozhodnuto o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství,
měla proti tomuto usnesení podat dovolání; pokud tak neučinila, nemůže fakticky
proti tomuto usnesení brojit podáním dovolání proti rozhodnutí o zamítnutí
návrhu na popření otcovství.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání
podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s.
ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení
právo, zatímco ostatním účastníkům řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu