21 Cdo 601/2009 – Nejvyšší soud

21 Cdo

601/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní

věci žalobce J. Z., zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v

Praze 4, Na Pankráci č. 58, proti žalovaným 1) J. T., zastoupenému JUDr. Karlem

Baumrukem, advokátem se sídlem v Klatovech, Pražská č. 25, a 2) LICITA a.s.

(dříve Naxos Plzeň Aukční síň, a.s. a Naxos Plzeň, a.s.) se sídlem v Plzni,

Husova č. 13, IČ 26328500, o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné

dražbě, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 3 C 357/2007, o

dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. října 2008

č.j. 15 Co 391/2008-149, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího

řízení 5.760,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Karla

Baumruka, advokáta se sídlem v Klatovech, Pražská č. 25; jinak žádný z

účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Klatovech dne 13.4.2008 domáhal,

aby bylo určeno, že není přípustný "prodej nemovitostí, budovy čp. 836 v

Klatovech 2, nacházející se na stavební parcele č. 147/2 a stavební parcely č.

parc. 147/2, zapsaných na LV č. 1126 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj,

Katastrální pracoviště Klatovy, všech v katastrálním území Klatovy, v obci

Klatovy a okrese Klatovy, které jsou zástavou žalovaného 1), ve veřejné

dražbě". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že nemovitosti prodal kupní smlouvou ze

dne 19.2.2004 společnosti J. B. - stavební a montážní firma s.r.o. a že od

kupní smlouvy dne 7.9.2005 z důvodu nezaplacení kupní ceny odstoupil. Po

odstoupení od kupní smlouvy se žalobce dozvěděl, že kupující dal podle zástavní

smlouvy ze dne 30.6.2004 nemovitosti do zástavy žalovanému 1) k zajištění

pohledávky ve výši 5.180.000,- Kč. Na majetek kupujícího byl prohlášen konkurs,

nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty a žalobce podal žalobu o

vyloučení nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty, kterou vzal posléze zpět,

a domáhá se (žalobou projednávanou v jiném řízení) určení, že nemovitosti

nejsou zatíženy tímto zástavním právem. Nyní žalobce obdržel dražební vyhlášku,

kterou se "vyhlašuje prodej nemovitostí žalobce, které jsou předmětem

zástavního práva ve prospěch žalovaného 1) a jsou z titulu zástavního práva

sepsány do konkursní podstaty", a požaduje, aby byla vyslovena nepřípustnost

tohoto prodeje.

Okresní soud Plzeň - sever, kterému byla věc postoupena jako soudu místně

příslušnému, rozsudkem ze dne 10.4.2008 č.j. 3 C 357/2007-125 žalobu zamítl a

rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení

15.606,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Baumruka a že žalobce a žalovaný 2)

nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil,

že předmětné nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty úpadce J. B. -

stavební a montážní firma s.r.o., že žalobce podal žalobu o vyloučení

nemovitosti z konkursní podstaty, o níž bylo posléze řízení z důvodu jejího

zpětvzetí zastaveno, že správce konkursní podstaty úpadce uzavřel se žalovaným

2) dne 7.8.2006 smlouvu o provedení dražby nemovitostí, že nemovitosti byly

prodány ve veřejné dražbě konané dne 24.4.2007 vydražiteli WXW GROUP s.r.o. a

že žaloba o určení neplatnosti dražby byla rozsudkem Okresního soudu v

Rokycanech ze dne 22.11.2007 č.j. 5 C 142/2007-77 zamítnuta. Podle soudu

prvního stupně žaloba o určení nepřípustnosti prodeje zástavy, která vychází z

ustanovení § 166 občanského zákoníku, má svoje místo pouze v případě

nedobrovolné dražby. Žalobce k této žalobě není legitimován, neboť je jí

napadáno zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty v dobrovolné dražbě,

a na požadovaném určení proto není ani naléhavý právní zájem ve smyslu

ustanovení § 80 písm.c) občanského soudního řádu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13.10.2008 č.j. 15 Co

391/2008-149 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je

povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.753,- Kč

k rukám advokáta JUDr. Karla Baumruka a že žalobce a žalovaný 2) nemají

navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových

zjištění soudu prvního stupně dovodil, že žalobce mohl zabránit prodeji

nemovitostí ve veřejné dražbě, jen kdyby dosáhl ve smyslu ustanovení § 19

odst.2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, (ve znění pozdějších

předpisů) vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty, a že žalobce sice

žalobu v tomto směru podal, avšak "v řízení nepokračoval", takže se má "za to,

že nemovitosti byly do soupisu pojaty oprávněně"; správce konkursní podstaty je

proto oprávněn je zpeněžit. Obrana proti veřejné dražbě ve smyslu ustanovení §

166 občanského zákoníku přichází podle odvolacího soudu "v úvahu" jen v případě

nedobrovolné veřejné dražby prováděné na návrh zástavního věřitele, čemuž také

odpovídá vymezení okruhu účastníků tohoto řízení, do něhož nepatří navrhovatel

dražby.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že z

právních předpisů nemůže být "vyvozeno, že se nelze domáhat nepřípustnosti

dobrovolné dražby", zejména když občanský zákoník takovou obranu umožňuje.

Podle názoru žalobce navíc dražbu nemovitostí, u níž žalobce jako jejich

vlastník nebyl "iniciátorem", není možno považovat "ve vztahu k němu za

dobrovolnou, a proto je na místě, aby se mohl ochrany svých práv domáhat i za

pomoci zákonné úpravy týkající se nedobrovolných dražeb". Přípustnost dovolání

žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a

navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil

soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Uvedl, že

ustanovení § 166 občanského zákoníku o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve

veřejné dražbě navazuje na ustanovení § 165a odst.1 občanského zákoníku, podle

něhož lze zástavu ve veřejné dražbě zpeněžit na návrh zástavního věřitele. V

projednávané věci však důvodem pro veřejnou dražbu nemovitostí nebylo

uspokojení pohledávky zástavního věřitele, ale zpeněžení majetku patřícího do

konkursní podstaty na návrh správce konkursní podstaty; žalovaný 1) byl pouze

jedním z konkursních věřitelů a nemohl ovlivnit, jakým způsobem správce

konkursní podstaty přistoupí ke zpeněžení majetku podstaty. Nemovitosti navíc

již byly ve veřejné dražbě prodány a žalobcova žaloba o určení neplatnosti této

veřejné dražby byla pravomocně zamítnuta.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního

řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek

odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.

7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a

další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku

odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě

uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou

přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v

ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo

jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně

rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl

vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237

odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)

o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek

soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.

dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán

rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku

odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených

v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo

jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu

ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena

již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci

samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,

jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §

237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve

věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní

otázky, zda zástavní dlužník je oprávněn domáhat se určení nepřípustnosti

prodeje zástavy ve veřejné dražbě, která má být provedena na návrh správce

konkursní podstaty ve smyslu ustanovení § 27 odst.1 zákona č. 328/1991 Sb. (ve

znění pozdějších předpisů) a v níž má být zpeněžen majetek zařazený do soupisu

konkursní podstaty. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem

vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci

významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,

které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto

dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je

přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR

dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že

smlouva o provedení předmětné dražby byla uzavřena dne 7.8.2006 (srov. Čl. II

zákona č. 315/2006 Sb.) - podle právních předpisů účinných do 31.8.2006,

zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č.

58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb.,

č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992

Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č.

94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb.,

č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000

Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č.

135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č.

476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb. a č. 47/2004 Sb., nálezu

Ústavního soudu č. 278/2004 Sb., zákonů č. 480/2004 Sb., č. 554/2004 Sb., č.

359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb.

a č. 160/2006 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.2006

(dále též jen "obč. zák."), a podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných

dražbách, ve znění zákonů č. 120/2001 Sb., č. 517/2002 Sb. a č. 257/2004 Sb.,

nálezu Ústavního soudu č. 181/2005 Sb., zákonů č. 377/2005 Sb. a č. 56/2006

Sb., tedy ve znění účinném do 31.8.2006 (dále též jen "zákona o veřejných

dražbách").

Podle ustanovení § 165a odst.1 věty první obč. zák. zástavu lze zpeněžit na

návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy.

Podle ustanovení § 166 odst.1 obč. zák. ten, kdo tvrdí, že prodej zástavy ve

veřejné dražbě není přípustný, musí své právo uplatnit žalobou u soudu podanou

proti zástavnímu věřiteli na určení nepřípustnosti prodeje zástavy.

V zákoně č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je upraven postup při

provádění veřejné dražby nejen v případě, navrhuje-li zástavní věřitel jejím

prostřednictví prodej zástavy k uspokojení své zajištěné pohledávky, popř.

domáhají-li se prodeje ve veřejné dražbě jiní dražební věřitelé (uvedení v

ustanovení § 36 odst.3 zákona o veřejných dražbách). Tímto zákonem se řídí -

kromě tzv. nedobrovolných veřejných dražeb prováděných na návrh zástavního nebo

jiného dražebního věřitele - též veřejné dražby prováděné na návrh vlastníka,

správce konkursní podstaty nebo jiných osob uvedených v ustanovení § 17 odst.4

zákona o veřejných dražbách.

Určení nepřípustnosti prodeje zástavy se může domáhat každý, kdo tvrdí, že

takový prodej není přípustný, avšak jen tehdy, jde-li o veřejnou dražbu

prováděnou na návrh zástavního věřitele. V této souvislosti musí být

přihlédnuto zejména k tomu, že pro zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě se

nevyžaduje, aby právo bylo zástavnímu věřiteli přiznáno rozhodnutím soudu nebo

jiným titulem pro výkon rozhodnutí (exekuci), a že tedy žaloba podle ustanovení

§ 166 odst.1 obč. zák. je (jediným) právním prostředkem sloužícím k zamezení

zpeněžení zástavy, nemá-li zástavní věřitel ve skutečnosti právo na uspokojení

ze zástavy; z tohoto důvodu je také ve věci pasivně legitimován zástavní

věřitel. Při prodeji ve veřejné dražbě prováděné na návrh vlastníka, správce

konkursní podstaty nebo jiné osoby uvedené v ustanovení § 17 odst.4 zákona o

veřejných dražbách oproti tomu nejde o zpeněžení zástavy. V případě veřejné

dražby prováděné na návrh správce konkursní podstaty jde - jak vyplývá též z

ustanovení § 27 odst.1 zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) -

o právní prostředek zpeněžení majetku, který byl sepsán do konkursní podstaty a

který z ní nebyl vyloučen postupem podle ustanovení § 19 odst.2 zákona č.

328/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), aniž by bylo významné, z jakého

důvodu byl do konkursní podstaty zapsán, popř. zda na ní vázne zástavní právo.

Správně v této souvislosti žalovaný 1) upozorňuje, že věcná legitimace

zástavního věřitele při zpochybňování přípustnosti prodeje majetku z konkursní

podstaty ve veřejné dražbě postrádá jakýkoliv smysl. Soudy tedy dospěly ke

správnému závěru, že zástavní dlužník není oprávněn domáhat se určení

nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě ve smyslu ustanovení § 166

odst.1 obč. zák., jde-li o veřejnou dražbu, prováděnou na návrh správce

konkursní podstaty. Nic na tom nemění ani okolnost, že soudy při svém

rozhodování vycházely z právní úpravy účinné od 1.9.2006, neboť se - jak

vyplývá z výše uvedeného - neprojevila do řešení této právní otázky.

Protože z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu

správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek

odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229

odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce

podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému 1) v souvislosti se zastoupením advokátem

náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 4.500,- Kč [srov. § 8, § 10

odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001

Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce

náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve

znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004

Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce

žalovaného 1) advokát JUDr. Karel Baumruk osvědčil, že je plátcem daně z

přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího

soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21

ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které

žalovanému 1) za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování

advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané

hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst.1 a 3 a § 151 odst.2 větu

druhou o.s.ř.) ve výši 960,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto,

dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a §

142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému 1) náklady v celkové výši 5.760,- Kč

nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám

advokáta, který žalovaného 1) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení

rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151

odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek

řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému 2) v dovolacím řízení

žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. května 2010

JUDr. Ljubomír Drápal, v.

r.

předseda

senátu