21 Cdo 61/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce S. R. E., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) N.
spol. s r.o., zastoupenému advokátem, 2) Č. k. a., o neplatnost veřejných
dražeb a o 153.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7
pod sp. zn. 12 C 89/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 20. května 2004 č.j. 17 Co 564/2003-72, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího
řízení 7.575,- Kč k rukám advokáta. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2)
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že je neplatná \"dražba č. 01-ND/30/2002
ze dne 3.6.2002 a dražba č. 01-ND/31/2002 ze dne 3.6.2002\" a aby mu žalovaný
1) zaplatil 153.000,- Kč s 5,5% úrokem od 28.8.2002 do zaplacení. Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že žalovaný 1) jako dražebník provedl na návrh
žalovaného 2) dne 3.6.2002 podle dražebních vyhlášek č. 01-ND/30/2002 a č.
01-ND/31/2002 dražbu pozemků \"p.č. 2341/4 o výměře 1.074 m2, p.č. 2391/6 o
výměře 74 m2, p. č. 2391/2 o výměře 1.505 m2 a p.č. 2341/3 o výměře 7 m2, vše v
katastrálním území H. R. n. J., které byly ve vlastnictví města R. n. J.\", při
které všechny pozemky vydražil žalobce. Žalobce uvedené pozemky vydražil se
záměrem vybudovat na nich obytný bytový dům, při \"přípravě stavebních prací a
vytyčování stavebních úprav\" však zjistil, že v hloubce asi 2 m pod zemí se
nachází 2 až 3 m silný \"betonový skelet\" představující \"pozůstatek po
někdejší čističce odpadních vod, jejíž některé součásti nebyly odklizeny\", o
němž při dražbě nevěděl a jehož odstranění by si vyžádalo náklady ve výši
1.000.000,- až 1.500.000,- Kč. Žalobce má za to, že žalovaný 1) nesplnil
povinnost podle ustanovení § 13 odst.1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných
dražbách (ve znění pozdějších předpisů), neboť nezajistil odhad ceny předmětu
dražby v místě a čase obvyklé (zejména nebyly odhadnuty \"závady, které v
důsledku přechodu vlastnictví nezaniknou\"), a žalovaní nesplnili povinnost
podle ustanovení § 43 odst.1 písm. d) tohoto zákona, neboť dražební vyhláška
\"téměř neobsahuje popis pozemků a zejména neobsahuje popis jejich vad\".
Žalobce považuje veřejné dražby pro rozpor s uvedenými ustanoveními zákona o
dražbách za neplatné, neuhradil proto cenu dosaženou vydražením a na náhradě
škody požaduje po žalovaném 1) ve smyslu ustanovení § 63 odst.4 zákona č.
26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ve znění pozdějších předpisů), zaplacené
dražební jistoty ve výši 153.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 4.6.2003 č.j. 12 C 89/2002-36 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit \"na účet Obvodního soudu pro
Prahu 7\" soudní poplatek ve výši 7.120,- Kč, že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 9.300,- Kč a že \"žalovaný 2) nemá
právo na náhradu nákladů řízení\". Poté, co dovodil, že veřejná dražba není
právním vztahem a ani právem, ohledně něhož by bylo možné požadovat určení
neplatnosti postupem podle ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř., a že neplatnosti
veřejné nedobrovolné dražby se lze domáhat jen \"při splnění kogentně zákonem
splněných podmínek\" podle ustanovení § 48 odst.3, 4 a 5 zákona č. 26/2000 Sb.,
o veřejných dražbách (ve znění pozdějších předpisů), dospěl na základě výsledků
dokazování k závěru, že žalovaní \"neporušili své povinnosti stanovené jim
zákonem\", neboť povinnost uložená žalovanému 1) ustanovením § 13 odst.1 zákona
č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ve znění pozdějších předpisů) byla
splněna již tím, že \"znalecký posudek na odhad ceny předmětu byl znalcem
ustanoveným dražebníkem zpracován\", povinnosti uložené dražebníkovi v
ustanovení § 43 odst.1 tohoto zákona byly splněny (v dražební vyhlášce je
\"předmět dražby - pozemky - popsán a označen dostatečně, jakož i práva i
závazky na něm váznoucí\") a \"v zákoně nikde není stanoveno, že by dražebník
odpovídal za skryté vady věci předmětu dražby, které nejsou uvedeny ve
znaleckém posudku\", a že by \"se z tohoto důvodu někdo mohl domáhat určení
neplatnosti dražby\". Provedené dražby jsou proto platné a žalovanému 1)
nevznikla ani odpovědnost za škodu podle ustanovení § 63 odst.4 zákona č.
26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ve znění pozdějších předpisů).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.5.2004 č.j. 17 Co
564/2003-72 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a o
náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2), změnil ho ve výroku o
soudním poplatku a náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) tak, že
žalobci uložil, aby zaplatil České republice \"na účet Obvodního soudu pro
Prahu 7\" na soudním poplatku 8.120,- Kč a aby zaplatil žalovanému 1) na
náhradě nákladů řízení 47.675,- Kč k rukám advokáta Mgr. D. J., a rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení
28.315,- Kč k rukám advokáta a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá
žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
dovodil, že při určení odhadu předmětu dražeb bylo postupováno v souladu s
ustanovením § 13 odst.3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ve znění
pozdějších předpisů) [odhad byl zpracován na základě dostupných údajů, které
měl dražebník k dispozici] a že dražební vyhlášky odpovídaly také požadavkům
uvedeným v ustanovení § 43 odst.1 písm.d) tohoto zákona, a shodně se soudem
prvního stupně uzavřel, že provedené dražby nejsou ve smyslu ustanovení § 48
odst.3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ve znění pozdějších
předpisů) neplatné. Názor žalobce, který odpovědnost žalovaného 1) jako
dražebníka dovozoval z ustanovení § 741 občanského zákoníku, odvolací soud
odmítl s odůvodněním, že veřejná dražba není právním vztahem a ani právem,
jejichž neplatnosti by bylo možné se domáhat určením ve smyslu ustanovení § 80
písm.c) o.s.ř., a že za škodu může dražebník odpovídat jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 63 odst.4 zákona č. 26/2000 Sb., o
veřejných dražbách (ve znění pozdějších předpisů); předpoklady této
odpovědnosti za škodu ovšem nejsou splněny, neboť žalovaný 1) žádné ustanovení
tohoto zákona neporušil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první
řadě, že žalovaný 1) jako dražebník nezajistil v souladu s ustanovením § 13
zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ve znění pozdějších předpisů)
\"odhad předmětu dražby v intencích tohoto ustanovení\" a že odpovědnost za
řádné zajištění odhadu ceny předmětu dražby stíhá dražebníka nejen tehdy,
zpracuje-li odhad sám, ale i v případě, že tím pověří jinou osobu - znalce.
Protože je nepochybné, že předměty dražby byly zatíženy vadou \"spočívající v
betonovém skeletu uloženém na dražených pozemcích\", že \"tato vada byla z
dostupných údajů zjistitelná\" (například ze spisu stavebního úřadu) a že
\"tato vada měla podstatný vliv na hodnotu předmětu dražby\", neobjevila se
informace o ní ani ve znaleckém posudku, ani v dražebních vyhláškách. Podle
názoru žalobce je tím dán důvod jednak pro vyslovení neplatnosti veřejných
dražeb, jednak pro odpovědnost žalované 1) za způsobenou škodu. Přijetím názoru
zastávaného soudy by podle žalobce mohlo vést \"k naprosto absurdním situacím
\", neboť by mohla být odpovědnost dražebníka za řádné zpracování odhadu
nemovitosti vyloučena i tehdy, kdyby stavba, která by na pozemku měla být podle
výpisu z katastru nemovitosti a která byla oceněna, byla ve skutečnosti již
odstraněna. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř., za otázku zásadního významu považuje to, zda \"vydražitel
nabývá nemovitosti v nedobrovolné neveřejné dražbě tak jak jsou (jak stojí a
leží), tedy bez toho, že by měl vůči komukoliv jakékoliv nároky z odpovědnosti
za vady vydražených nemovitostí\", a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů
obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že \"základním
principem jakékoliv dražby je přechod vlastnického práva k věci na základě
právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora\", že občanský zákoník
\"neobsahuje obecně známé instituty aplikované pro právní úkony (odpovědnost za
vady, odstoupení od smlouvy, ustanovení o omylu apod.) i pro právní skutečnosti
\" a že \"podpůrná aplikace občanského zákoníku ohledně těchto institutů
typických pro právní úkony byla pro proces dražeb úmyslně vyloučena\". Uvedené
se projevilo též v ustanovení § 63 odst.1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných
dražbách (ve znění pozdějších předpisů), které upravuje odpovědnost za vady
vydražené věci jen u dražby dobrovolné, aniž by taková odpovědnost navrhovatele
dražby nebo dražebníka \"byla vtělena také pro dražby nedobrovolné\". Žalovaný
1) současně odmítl názor žalobce, že by odhad předmětu dražby byl proveden v
rozporu s ustanovením § 13 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ve
znění pozdějších předpisů). Poukázal na to, že vlastník (město R. n. J.)
neposkytlo při zpracování odhadu jakoukoliv součinnost, zdůraznil, že podle
ustanovení § 13 odst.3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ve znění
pozdějších předpisů), lze odhad provést na základě dostupných údajů, které má k
dispozici dražebník, a že dražebník není povinen \"pátrat po všech možných
údajích\", a dovozuje, že o podzemním betonovém skeletu v době dražby nevěděl a
že při zpracování odhadu bylo přihlédnuto ke všem jemu známým údajům.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání
žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posoudit - s ohledem na dobu, kdy
byly provedeny napadené dražby - podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných
dražbách, ve znění zákona č. 120/2001 Sb., tedy ve znění účinném do 31.12.2002
(dále jen \"zákona o veřejných dražbách\").
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že na návrh žalovaného 2) provedl žalovaný 1)
jako dražebník dne 3.6.2002 veřejné nedobrovolné dražby pozemků ve vlastnictví
dlužníka města Rokytnice nad Jizerou, vyhlášené dražebními vyhláškami ze dne
27.2.2002 č. 01-ND/030/2002 a ze dne 27.2.2002 č. 01-ND/031/2002, které
obsahují náležitosti vypočtené v ustanovení § 43 odst.1 zákona o veřejných
dražbách. Všechny dražené pozemky vydražil žalobce, ve stanovené lhůtě však
nezaplatil cenu dosaženou vydražením, neboť dodatečně zjistil, že pod povrhem
pozemků v hloubce přibližně 2 m se nachází asi 2 až 3 m silný \"betonový
skelet\", o němž v době konání dražby žádný z účastníků nevěděl a jehož
odstranění by si vyžádalo značné náklady.
Za tohoto stavu věci soudy posuzovaly otázku, zda uvedené veřejné nedobrovolné
dražby jsou platné. Správně dovodily, že žaloba o určení neplatnosti veřejné
nedobrovolné dražby není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. a že k vyslovení neplatnosti
této dražby může dojít jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 48
odst.3, 4 nebo 5 zákona o veřejných dražbách.
Při veřejné dražbě přechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby na
vydražitele na základě právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora [srov.
§ 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách]. Vlastnictví k předmětu nedobrovolné
dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za
předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 53
zákona o veřejných dražbách). V případě, že cena nabyla vydražitelem ve
stanovené lhůtě uhrazena, dochází ke zmaření dražby [§ 2 písm. n) zákona o
veřejných dražbách] a vydražitel nenabývá vlastnické právo k předmětu dražby (§
48 odst.1 zákona o veřejných dražbách).
Zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, nepřechází
na něj vlastnictví k předmětu nedobrovolné dražby, jde-li o neplatnou dražbu.
Veřejná nedobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil
soud; soud tak může rozhodnout pouze na návrh osoby, která je k návrhu podle
ustanovení § 48 odst.3, 4 nebo 5 zákona o veřejných dražbách oprávněna
(legitimována), byl-li návrh podán v těmito ustanoveními stanovené prekluzívní
lhůtě a byl-li splněn některý z důvodů neplatnosti dražby v těchto ustanoveních
taxativně uvedený. Došlo-li ke zmaření dražby a nenabývá-li proto ve smyslu
ustanovení § 48 odst.1 zákona o veřejných dražbách vydražitel vlastnictví k
předmětu dražby, ze systematického uspořádání ustanovení § 48 zákona o
veřejných dražbách a z povahy věci vyplývá, že nejsou splněny podmínky (zejména
pro zjevnou nadbytečnost takového určení) ani k vyslovení neplatnosti
nedobrovolné dražby podle ustanovení § 48 odst.3, 4 a 5 zákona o veřejných
dražbách.
V posuzovaném případě podal žalobu na určení neplatnosti veřejných
nedobrovolných dražeb, provedených žalovaným 1) dne 3.6.20002 na základě
dražebních vyhlášek ze dne 27.2.2002 č. 01-ND/030/2002 a ze dne 27.2.2002 č.
01-ND/031/2002, vydražitel, ačkoliv nejde podle ustanovení § 48 odst.3, 4 nebo
5 zákona o veřejných dražbách o osobu k němu oprávněnou (legitimovanou),
přestože nesplnění podmínek uvedených v ustanovení § 13 zákona o veřejných
dražbách není důvodem neplatnosti dražby a přestože byly dražby zmařeny, když
vydražitel neuhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením. Za tohoto
stavu věci žaloba o určení neplatnosti dražeb nemůže být opodstatněná a
žalobcem nastolená právní otázka, zda \"vydražitel nabývá nemovitosti v
nedobrovolné neveřejné dražbě tak jak jsou (jak stojí a leží), tedy bez toho,
že by měl vůči komukoliv jakékoliv nároky z odpovědnosti za vady vydražených
nemovitostí\", nemá pro rozhodnutí ve věci samé žádný význam. Z důvodu této
právní otázky proto rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce
zásadní význam a dovolání proti němu podané není přípustné ani podle ustanovení
§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné,
Nejvyšší soud ČR je podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c)
o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému 1) v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. § 3 odst.1
bod 5., § 8 písm.a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst.1 a § 18 odst.
1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a
č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby
ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek
č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve
výši 7.575,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3
o.s.ř. uložil, aby žalovanému 1) tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen
přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 1)
v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Žalovanému 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř. bylo
proto rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v . r.
předseda senátu