21 Cdo 616/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. se sídlem v Praze 5,
Radlická č. 333/150, IČO 0001350, proti žalovaným 1) K. N., 2) J. N., 3) P. N.,
a 4) K. N., všem zastoupeným JUDr. Vlastou Pavlíčkovou, advokátkou se sídlem ve
Žďáru nad Sázavou, Havlíčkovo nám. č. 152/4, o neúčinnost kupní smlouvy, vedené
u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 21/2012, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 3.
září 2013 č. j. 54 Co 580/2013-98, takto:
I. Rozsudek krajského soudu se ve výroku o náhradě nákladů řízení mění takto:
Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 2), 3) a 4) společně a nerozdílně na
náhradě nákladů řízení 16.500,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení
9.800,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Vlasty Pavlíčkové, advokátky se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Havlíčkovo nám. č.
152/4.
II. Žalovaní 2), 3) a 4) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni
na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.000,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 6. 3.
2012 domáhala, aby bylo určeno, že je vůči ní právně neúčinná kupní smlouva ze
dne 29. 8. 2011 uzavřená mezi žalovanou 1) a žalovanými 2), 3) a 4), na základě
níž byl dne 29. 8. 2011 zapsán vklad vlastnického práva k „nemovitostem
evidovaným na LV č. 4717 a LV č. 7591 pro katastrální území M. Ž., obec Ž. n.
S., okres Žďár nad Sázavou, ve prospěch kupujících s právními účinky vkladu ke
dni 29. 8. 2011 pod č. j. V-2493/2011-714“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že
uvedenou kupní smlouvou, kterou žalovaná 1) převedla na žalované 2), 3) a 4)
[své děti] podíl 45/100 na bytové jednotce č. 1963/3 v domě postaveném na
pozemcích v katastrálním území M. Ž. včetně odpovídající části podílu na
společných částech domu a na pozemcích, došlo ke zkrácení uspokojení její
vymahatelné pohledávky, kterou má za žalovanou 1) na základě dohody o jejím
přistoupení k závazku [uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou 1) dne 8. 7. 2011]
společnosti Blue Pixel, s. r. o. ze smlouvy o úvěru č. 1855/08/5117 uzavřené
mezi touto společností a žalobkyní dne 17. 6. 2008 a na základě notářského
zápisu ze dne 8. 7. 2011 č. j. NZ 850/2011, N 932/2011 o uznání závazku a jejíž
výše činila ke dni 29. 12. 2011 částku 912.362,99 Kč.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou – poté, co usnesením ze dne 18. 1. 2013 č. j.
11 C 21/2012-58 zastavil řízení „ve vztahu žalobkyně a žalované 1)“ z důvodu
zpětvzetí žaloby vůči žalované 1) a uložil žalobkyni zaplatit žalované 1) na
náhradě nákladů řízení 3.960,- Kč k rukám advokátky JUDr. Vlasty Pavlíčkové -
rozsudkem ze dne 27. 3. 2013 č. j. 11 C 21/2012-81 žalobě vyhověl a rozhodl, že
žalovaní 2), 3) a 4) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení 2.000,- Kč. Dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená
dne 29. 8. 2011 mezi žalovanou 1) a žalovanými 2), 3) a 4) je vůči žalobkyni
podle ustanovení § 42a občanského zákoníku právně neúčinná, neboť zkrátila
uspokojení její vymahatelné pohledávky vůči žalované 1). Vycházel ze zjištění,
že žalovaní 2), 3) a 4) neprokázali, že úmysl jejich matky [žalované 1)] krátit
žalobkyni nemohli v době uzavření kupní smlouvy ani při vyvinutí náležité
pečlivosti rozeznat, že žalovaná 1) neměla po uzavření kupní smlouvy jiný
majetek postačující k úhradě dluhu a že kupní cena, kterou obdržela od
žalovaných 2), 3) a 4), „byla spotřebována ještě v průběhu roku 2011“. Vzhledem
k tomu, že žalobkyně měla ve věci „plný procesní úspěch“, jí soud prvního
stupně přiznal proti žalovaným 2), 3) a 4) náhradu nákladů řízení, které
spočívaly v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000,- Kč.
K odvolání žalovaných 2), 3) a 4) Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě
rozsudkem ze dne 3. 9. 2013 č. j. 54 Co 580/2013-98 změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žaloba se zamítá, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit
žalovaným 2), 3) a 4) společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení „před
soudy obou stupňů“ 110.648,- Kč k rukám advokátky JUDr. Vlasty Pavlíčkové. Na
rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ke zmenšení majetku dlužnice
[žalované 1)], a tedy ani ke zkrácení žalobkyně nedošlo, neboť žalovaná 1)
nadále vlastnila spoluvlastnický podíl na bytové jednotce o velikosti 55/100 v
ceně zjištěné znaleckým posudkem ve výši 425.000,- Kč a za zbylých 45/100
bytové jednotky obdržela na základě kupní smlouvy ze dne 29. 8. 2011 „obvyklou
cenu“ ve výši 450.000,- Kč, a že proto nejsou „splněny zákonné podmínky pro
vyslovení neúčinnosti tohoto právního úkonu“. Při rozhodování o výši náhrady
nákladů řízení, kterou podle ustanovení § 224 a § 142 odst. 1 občanského
soudního řádu přiznal žalovaným 2), 3) a 4) proti žalobkyni, odvolací soud
vycházel z „hodnoty výše podílů dle znaleckého posudku, neboť se jedná o penězi
ocenitelnou věc“. Výši náhrady nákladů řízení vzniklých žalovaným 2), 3) a 4) v
řízení před soudem prvního stupně určil částkou 90.540,- Kč (odměna advokáta za
5 úkonů právní služby po 5.936,- Kč za každého ze zastoupených podle ustanovení
§ 7 bod 5. a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 5 paušálních náhrad
hotových výdajů po 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.) a výši náhrady nákladů řízení vzniklých žalovaným 2), 3) a 4) v odvolacím
řízení určil částkou 20.108,- Kč (odměna advokáta za 1 úkon právní služby ve
výši 5.936,- Kč za každého ze zastoupených podle ustanovení § 7 bod 5. a § 12
odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., paušální náhrada hotových výdajů ve výši
300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a zaplacený
soudní poplatek za odvolání ve výši 2.000,- Kč).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým tento
rozsudek napadá ve výroku o náhradě nákladů řízení. Namítá, že odvolací soud
nesprávně dovodil, že předmětem řízení ve věci žaloby o určení neúčinnosti
právního úkonu podle ustanovení § 42a občanského zákoníku je penězi ocenitelná
věc ve smyslu ustanovení § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), když vycházel z hodnoty spoluvlastnických podílů, které byly
odporovaným právním úkonem převedeny z dlužníka na žalované 2), 3) a 4), a výši
nákladů řízení stanovil podle ustanovení § 7 bod 5. ve spojení s ustanovením §
12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Podle
názoru dovolatelky v těchto případech není možné určovat hodnotu předmětu
řízení, neboť „při určení neúčinnosti právního úkonu, kterým byly např.
převedeny nemovitosti či spoluvlastnické podíly na nemovitostech případně jiné
věci či práva, žalobce jako věřitel získává právo uspokojit své pohledávky vůči
dlužníkovi zpeněžením věci, v tomto případě spoluvlastnických podílů na
nemovitosti, přičemž do doby, než dojde ke zpeněžení, nelze určit, jakou
hodnotu, případně jestli vůbec nějakou hodnotu, tímto zpeněžením věřitel
získá“. Dovolatelka má za to, že odvolací soud měl při výpočtu náhrady nákladů
řízení „předně vycházet“ z ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s
ustanovením § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů). Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího
soudu ve výroku o nákladech řízení tak, že „žalobkyně je povinna zaplatit
žalovaným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů
ve výši 39.800,- Kč, a to k rukám advokátky“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena [zda předmětem řízení o určení
neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013
(dále jen „obč. zák.“), je věc, která je ocenitelná penězi], přezkoumal
rozsudek v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům,
které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník
učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá
strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla
poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze
uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl
z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s
úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova
majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z
tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno
z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí
žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě
titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu),
vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z
tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch
dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního
úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka
vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním
prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o
výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných
majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,
popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z
odporovatelného právního úkonu. Předmětem řízení zahájeného žalobou o
neúčinnost právního úkonu však nejsou samotné věci, práva nebo jiné majetkové
hodnoty a ani určení práva k nim, nýbrž určení, že právní úkon, kterým tyto
věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ušly z dlužníkova majetku, je vůči
věřiteli právně neúčinný. Takový předmět řízení ovšem sám o sobě nelze ocenit
penězi.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že předmětem řízení o určení
neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení § 42a obč. zák. je věc, která je
ocenitelná penězi, není správný. Souhlasit však nelze ani s názorem
dovolatelky, že z tohoto důvodu měla být pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů
řízení výše odměny advokáta určena podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) ve
spojení s ustanovením § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů).
Odvolací soud měl při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení žalovaných 2),
3) a 4), kteří měli ve věci plný úspěch a kteří proto mají – jak vyplývá z
ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. - vůči žalobkyni právo na
náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva, které jim vznikly v
řízení u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, přihlédnout k tomu, že výše
odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně
pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty
první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení
podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení § 6 a
následujících vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (srov. § 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože
vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby
odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v
jednom stupni, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb.
dnem 7. 5. 2013 zrušena, měl odvolací soud za této situace určit pro účely
náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s
přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem; tomu odpovídá – též s
přihlédnutím k počtu advokátem zastupovaných účastníků - sazba ve výši 15.000,-
Kč pro řízení u soudu prvního stupně a sazba ve výši 7.500,- Kč pro řízení
odvolací. Kromě takto stanovené odměny za zastupování advokátem vznikly
žalovaným 2), 3) a 4) v řízení u soudu prvního stupně náklady spočívající v 5
paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v odvolacím řízení
náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč a v
zaplaceném soudním poplatku za odvolání ve výši 2.000,- Kč.
Protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení nesprávně a protože
dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout,
Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě
nákladů řízení změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným 2),
3) a 4) společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 16.500,- Kč a na
náhradě nákladů odvolacího řízení 9.800,- Kč [§ 243d písm. b) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně
měla v dovolacím řízení plný úspěch, a žalovaní 2), 3) a 4) jsou proto povinni
nahradit jí náklady potřebné k uplatňování práva v dovolacím řízení, které
spočívají v zaplaceném soudním poplatku za dovolání ve výši 2.000,- Kč.
Žalovaní 2), 3) a 4) jsou povinni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
2.000,- Kč žalobkyni zaplatit do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu