21 Cdo 624/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce P. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. Š.,
zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod
sp. zn. 9 C 251/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
- pobočky v Olomouci ze dne 27. dubna 2000 č.j. 40 Co 936/98-127, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Ostravě k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný vydal osobní automobil zn. Dacia 1310
Break. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že uvedený osobní automobil, jehož je
vlastníkem, předal na základě smlouvy ze dne 4.1.1994 žalovanému k provedení
opravy; ve smlouvě byla sjednána \"generální oprava karoserie a lak\",
cena opravy byla dohodnuta ve výši 35.000,- Kč a termín jejího dokončení
4.3.1994. Žalovaný mu dne 2.6.1994 zaslal fakturu č. 2/94, v níž vyčíslil cenu
opravy ve výši 43.427,- Kč. Žalobce \"vzhledem k platnému smluvnímu ujednání\"
odmítl tuto částku uhradit a žalovaný mu odmítl vydat osobní automobil. Na svém
stanovisku žalovaný setrval i poté, co znalec Ing. I. K. stanovil cenu opravy
ve výši 34.214,- Kč a co žalobce dopisem ze dne 29.7.1994 od smlouvy o opravě
automobilu odstoupil.
Žalovaný namítal, že smlouva o opravě osobního automobilu byla \"dodatečně
rozšířena o další práce - příprava a zajištění technické kontroly a kontroly na
emise\", za něž nebyla sjednána cena, a že žalovaný sice nedodržel sjednaný
termín opravy, ale žalobce \"nijak dodržení termínu neurgoval\". Dne 31.5.1994
byl žalovaný připraven předat opravený automobil žalobci a požadoval přitom
zaplacení ceny opravy ve výši 40.698,- Kč, neboť hodlal žalobci \"poskytnout
slevu z ceny za překročení termínu\". Žalobce mu však byl ochoten zaplatit
pouze 24.000,- Kč, žalovaný proto \"vzal s jeho vědomím auto zpět jako
zajištění dlužné částky\" a následně vystavil žalobci fakturu \"na celou cenu
opravy a všech vynaložených nákladů\". Odstoupení od smlouvy provedené dopisem
žalobce ze dne 29.7.1994 považuje žalovaný za \"bezpředmětné\", neboť bylo
učiněno \"za dva měsíce po dokončení opravy\". Žalovaný současně požadoval, aby
žalobci bylo uloženo zaplatit mu na ceně opravy 43.427,- Kč s poplatkem z
prodlení ve výši 0,5% z částky za každý den prodlení a poplatek za garážování
vozidla ve výši 5,- Kč za každý den od 1.6.1994 \"až do dne vydání\".
Okresní soud v Šumperku - poté, co vzájemnou žalobu žalovaného
vyloučil \"k samostatnému řízení\" - rozsudkem ze dne 7.9.1995
č.j. 9 C 251/94-58 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 3.433,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalovaný je povinen vydat žalobci sporný osobní automobil, neboť
žalobce prokázal k této věci své vlastnické právo a žalovaný tím, že \"váže
vydání automobilu na zaplacení ceny opravy\", neoprávněně zasahuje do
vlastnického práva žalobce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci
usnesením ze dne 17.6.1996 č.j. 40 Co 26/96-69 rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud
dovodil, že žalovaný odmítá vydat žalobci sporný osobní automobil s poukazem na
zadržovací právo podle ustanovení § 151s obč. zák., a soudu prvního stupně
uložil, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda žalovaný zadržuje žalobcův
osobní automobil v souladu se zákonem.
Okresní soud v Šumperku poté rozsudkem ze dne 18.6.1998 č.j. 9 C 251/94-102
žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 3.464,- Kč. Vycházel přitom ze zjištění, že mezi
účastníky \"probíhá soudní řízení\" o zaplacení ceny za opravu
žalobcova osobního automobilu. Vzhledem k tomu, že žalobce \"se opakovaně
pokoušel\" zaplatit alespoň část ceny, kterou žalovaný účtuje za opravu
automobilu (částku 34.000,- Kč), což žalovaný odmítl, a že žalovaný automobil
skladuje od roku 1994 na dvoře a automobil \"s léty ztrácí výrazně na
své hodnotě\", žalovaný nemůže podle názoru soudu prvního stupně \"spravedlivě
uplatňovat své zadržovací právo\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalovaný zadržuje žalobci jeho osobní automobil \"svémocně\" a že je proto
povinen mu tuto věc vydat.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci
rozsudkem ze dne 27.4.2000 č.j. 40 Co 936/98-127 rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítl a že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.984,- Kč k
rukám advokáta. Odvolací soud - poté, co doplnil dokazování - vycházel ze
zjištění, že mezi účastníky \"byl založen závazkový právní vztah ze
smlouvy o opravě předmětného vozidla\" a že žalovaný má vůči žalobci \"z titulu
provedené opravy vozidla\" peněžitou pohledávku, kterou mu vyúčtoval ve výši
43.427,- Kč a která se stala - bez ohledu na to, že žalobce namítal nesprávnost
její výše - splatnou dnem 9.6.1994. Žalobce za této situace důvodně uplatnil k
žalobcově osobnímu automobilu zadržovací právo podle ustanovení § 151s odst.1
obč. zák. Námitku žalobce, že \"byl připraven svůj finanční závazek ve změněné
podobě uhradit\" a složil \"finanční částku\" do notářské úschovy, odvolací
soud odmítl s odůvodněním, že \"toto opatření nevedlo ani k částečné úhradě
částky, vyčíslené za opravu vozidla\", neboť \"dispoziční právo s takto
uloženými prostředky měl nadále žalobce\". Vzhledem k tomu, že žalobce
neuspokojil zajištěnou pohledávku a ani neposkytl dostatečnou jistotu,
zadržovací právo nezaniklo žádným ze způsobů uvedených v ustanovení § 151v obč.
zák.; žalovaný proto nemůže být zavázán k vydání sporného osobního automobilu
žalobci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první
řadě, že uplatnění zadržovacího práva žalovaným muselo předcházet řádné
uzavření smlouvy o dílo a následné splnění povinností žalovaným. Žalovaný však
v rozporu s ustanovením § 636 obč. zák. překročil cenu opravy určenou odhadem,
aniž by na to žalobce písemně upozornil a sdělil mu novou cenu. Nemůže proto po
žalobci důvodně požadovat více než sjednaných 35.000,- Kč a od této
částky je třeba odečíst slevu za vady laku ve výši 8.056,- Kč a slevu za
pozdní dokončení díla ve výši \"asi 2.000,- Kč\". Žalobce opakovaně nabízel
žalovanému úhradu části jím požadovaného plnění (a to i ve větším rozsahu, než
na ně má podle názoru žalobce nárok) s tím, aby mu vydal automobil a aby o
zbytek jím účtované ceny vedli spor, avšak žalovaný jeho nabídku vždy odmítl;
žalobce takové jednání žalovaného považuje za odporující ustanovení §
3 obč. zák. Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou
platnosti smlouvy o dílo, sjednané mezi účastníky, a že nepřihlédl k tomu, že
dopisem ze dne 29.7.1994 žalobce od smlouvy o dílo odstoupil. Žalobce rovněž
nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by bylo \"bez významu složení peněz
do notářské a později soudní úschovy\". Žalobce dal totiž \"pokyn\", že
žalovaný si peníze může vyzvednout \"oproti předání vozidla\", a žalovaný měl
tedy možnost si převzít \"velmi podstatnou část požadovaných peněz\"; takovýto
postup je podle názoru žalobce \"relevantní\". Žalovaný uplatnil zadržovací
právo neoprávněně, neboť žalobce mu nabízel za opravu automobilu \"zcela
odpovídající částku\". Využití zadržovacího práva sice není zákonem omezeno pro
\"nějakou minimální částku\", ale \"tato částka je limitována § 3 obč. zák.
stejně jako celkový postup\". Vzhledem k tomu, že žalovaný jako zhotovitel díla
\"řadu nesrovnalostí způsobil a vyvolal\", že opravu neprovedl řádně a ani
včas, že nesplnil svou oznamovací povinnost podle ustanovení § 636 obč. zák. a
že neoprávněně požadoval na ceně opravy 43.427,- Kč, a při \"uvážení nejasnosti
kolem platnosti smlouvy o dílo\" má žalobce za to, že žalovaný uplatnil
zadržovací právo v rozporu s ustanovením § 3 obč. zák. a že mu
protiprávním jednáním způsobil škodu. Žalovaný navíc osobní automobil zadržuje,
i když žalobce nikdy nevyrozuměl ve smyslu ustanovení § 151s odst. 4 obč. zák.
o zadržení a důvodech. Po \"procesní stránce\" žalobce odvolacímu soudu vytýká,
že překročil meze odvolacího přezkumu, když dokazování \"značně doplnil a
přehodnotil\", což vedlo k tomu, že žalobci byla odepřena \"možnost přezkumu
názoru soudu\"; řízení před odvolacím soudem je proto postiženo vadou podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.f) o.s.ř. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Námitka žalobce o tom, že
řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237
odst.1 písm.f) o.s.ř., není podle jeho názoru důvodná, neboť dokazování bylo
doplněno v souladu s ustanovením § 213 o.s.ř. a v dovolacím řízení nešlo
\"o zásadní nová skutková zjištění\". Opodstatněné nejsou ani další námitky
žalobce. Dokazováním bylo zjištěno, že žalovaný dne 31.5.1994 žalobci cenu
opravy po odstranění vytčených vad řádně vyúčtoval, přičemž z listiny sepsané
dne 31.5.1994 a podepsané účastníky jednoznačně vyplynulo, že automobil zůstane
v držení žalovaného, neboť nedošlo k dohodě o výši ceny. Poukazování žalobce na
ustanovení § 3 obč. zák. považuje žalovaný za snahu umožnit mu dosáhnout vydání
věci, aniž by musel zaplatit za opravu jakoukoliv částku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř. a že proti rozsudku odvolacího soudu je podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 písm.f) o.s.ř.
není postižen a že dovolání je zčásti opodstatněné.
Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.f) a § 241 odst.3 písm.a) o.s.ř. je dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné a důvodné, jestliže účastníku
řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat
před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu ustanovení § 237 odst.1
písm.f) o.s.ř. rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci
procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se
jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v
časopise Soudní judikatura, roč. 1997). O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst.
1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný
(uvažováno z hlediska postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně
závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu
řízení a nikoliv jen při rozhodování.
V posuzovaném případě žalobce ani netvrdí, že by mu postupem odvolacího soudu
byla znemožněna realizace procesních práv, která mu občanský soudní řád dává.
Naplnění vady podle ustanovení § 237 odst.1 písm.f) o.s.ř. spatřuje v tom, že
odvolací soud dokazování \"značně doplnil a přehodnotil\", což mělo vést k
tomu, že mu byla odepřena \"možnost přezkumu názoru soudu\".
Podle ustanovení § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle ustanovení § 213 odst.2 věty
první o.s.ř. odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li
o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů.
Doplnil-li odvolací soud dokazování způsobem, který mu ustanovení § 213 odst.2
věty první o.s.ř. neumožňuje, nelze v tom spatřovat naplnění vady podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.f) o.s.ř., neboť takový postup nemůže mít sám o
sobě za následek, že by účastníku byla znemožněna realizace procesních práv,
která mu občanský soudní řád dává. V případě, že odvolací soud provedl v
rozporu s ustanovením § 213 odst.2 věty první o.s.ř. rozsáhlejší doplnění
dokazování, neznemožnil tím bez dalšího účastníkům řízení realizovat jejich
procesní práva, jestliže jim umožnil účastnit se jednání, činit přednesy,
navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům a jiným podobným způsobem
vykonávat vliv na řízení. Skutečnosti uváděné dovolatelem proto nepředstavují
naplnění vady podle ustanovení § 237 odst.1 písm.f) o.s.ř.
Je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí
zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně,
popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru,
který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, jde o vadu řízení, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud
nedostatek těchto rozhodujících (pro rozhodnutí o věci samé zásadně významných)
skutkových zjištění nahradí vlastním doplněním dokazování podle § 213 odst. 2
o.s.ř. (srov. právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
24.3.1999 sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). V posuzovaném případě se však o takovou
situaci nejedná.
Ze srovnání výsledků dokazování před soudem prvního stupně s doplněním
dokazování odvolacím soudem vyplývá, že před odvolacím soudem nebyla zjištěna
žádná nová podstatná (pro rozhodnutí o věci samé zásadně významná) skutková
zjištění, která by nebyla známa v řízení před soudem prvního stupně nebo
která by nebyla mezi účastníky nesporná. Akcentoval-li soud prvního stupně pro
právní posouzení věci jiná skutková zjištění než odvolací soud, bylo to
důsledkem odlišného právního názoru, než jaký ve věci zaujal odvolací soud.
Doplnění dokazování odvolacím soudem za této situace nepřekročilo rámec daný
ustanovením § 213 odst.2 větou první o.s.ř. a řízení před odvolacím soudem
nemůže být z tohoto důvodu postiženo vadou, která by měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedeným postupem odvolací soud neodepřel žalobci
\"možnost přezkumu názoru soudu\"; tím, že odvolací soud dospěl k jinému
právnímu názoru než soud prvního stupně a že z tohoto důvodu změnil rozsudek
soudu prvního stupně, založil přípustnost dovolání proti svému rozsudku [§ 238
odst.1 písm.a) o.s.ř.] a poskytl tím žalobci možnost domáhat se přezkumu názoru
odvolacího soudu cestou dovolání.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost těchto zjištění dovolatel nenapadá), že žalobce na základě smlouvy
ze dne 4.1.1994 předal žalovanému svůj osobní automobil zn. Dacia 1310 Break k
provedení sjednané opravy. Dne 31.5.1994 žalovaný hodlal po provedení opravy
osobní automobil vrátit žalobci a požadoval zaplacení ceny opravy ve výši
41.028,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce odmítl tuto částku zaplatit, žalovaný
osobní automobil zadržel k zajištění své pohledávky za žalobcem.
Otázku vzniku zadržovacího práva žalovaného k osobnímu automobilu zn. Dacia
1310 Break je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, kdy
žalovaný zadržovací právo uplatnil - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 188/1988 Sb., č.
87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb.,
č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění
účinném do 31.12.1994 (dále jen \"obč. zák.\").
Podle ustanovení § 151s odst.1 obč. zák. kdo je povinen vydat movitou věc, může
ji zadržet, aby zajistil svou splatnou peněžitou pohledávku vůči tomu, jemuž je
jinak povinen věc vydat. Nelze však zadržovat věc svémocně nebo lstivě odňatou.
Podle ustanovení § 151s odst.4 obč. zák. je věřitel povinen bez zbytečného
odkladu vyrozumět dlužníka o zadržení věci a o jeho důvodech.
Podle ustanovení § 151u obč. zák. má věřitel na základě zadržovacího
práva při výkonu soudního rozhodnutí právo na přednostní
uspokojení z výtěžku zadržované věci před jiným věřitelem, a to i zástavním
věřitelem.
Podle ustanovení § 151v obč. zák. zástavní právo zanikne uspokojením zajištěné
pohledávky nebo poskytnutím dostatečné jistoty.
Zadržovací právo slouží k zajištění pohledávky věřitele tím, že mu umožňuje,
aby si ponechal movitou věc dlužníka, kterou by mu byl povinen jinak vydat, a
aby tímto způsobem přiměl dlužníka alespoň k dodatečnému splnění jeho
povinnosti. Zadržovací právo je současně prostředkem k uhrazení věřitelovy
pohledávky za dlužníkem, neboť poskytuje věřiteli při soudním výkonu
rozhodnutí právo na přednostní uspokojení z výtěžku prodeje zadržované věci
před jinými věřiteli dlužníka.
Zadržovacím právem podle ustanovení § 151s odst.1 obč. zák. může věřitel
zajistit jen svou splatnou peněžitou pohledávku a pouze vůči dlužníku, jemuž by
byl jinak povinen zadrženou movitou věc vydat. Zadržovací právo může věřitel
uplatnit k zajištění jakékoliv své splatné peněžité pohledávky za tímto
dlužníkem, tedy mimo jiné bez ohledu na to, z jakého důvodu (titulu) mu
pohledávka vznikla, zda souvisí se zadrženou movitou věcí a o jak vysokou
pohledávku jde.
V posuzovaném případě žalovaný uplatnil zadržovací právo k movité věci
žalobce (k jeho osobnímu automobilu zn. Dacia 1310 Break) za účelem
zajištění pohledávky, která mu vůči žalobci vznikla z důvodu provedení opravy
této věci. Vzhledem k tomu, že podle výsledků dokazování nejsou
pochybnosti o tom, že žalobce byl osobou, které by byl žalovaný jinak povinen
věc vydat, že pohledávka za žalobcem spočívala v peněžitém plnění a že šlo o
splatnou pohledávku, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že žalovaný
uplatnil zadržovací právo v souladu s ustanovením § 151s odst.1 obč. zák.
Mezi účastníky - jak vyplývá z obsahu spisu - nebylo pochyb o tom, že žalovaný
má vůči žalobci z důvodu provedení opravy osobního automobilu pohledávku.
Sporné mezi nimi bylo pouze to, jak vysoká je tato pohledávka, tedy kolik je
žalobce povinen za provedenou opravu žalovanému zaplatit. Otázka výše
pohledávky, která je předmětem jiného řízení před soudem, však nebyla pro
důvodnost uplatnění zadržovacího práva žalovaným významná, neboť ustanovení §
151s odst.1 obč. zák. věřiteli umožňuje - jak výše uvedeno - použít zadržovací
právo ve prospěch své splatné peněžité pohledávku bez ohledu na její výši. Tím,
zda žalovaný při určení ceny opravy postupoval v souladu s ustanovením § 636
obč. zák., zda žalobce má právo na slevu z ceny opravy a jak byly v tomto směru
plněny další povinnosti ze smlouvy ze dne 4.1.1994, proto nebylo potřebné
se v tomto řízení zabývat.
Námitka žalobce, že se odvolací soud nesprávně nezabýval otázkou platnosti
smlouvy ze dne 4.1.1994 a odstoupením od této smlouvy, které žalobce provedl
dopisem ze dne 29.7.1994, není opodstatněná. I kdyby totiž byla smlouva ze dne
4.1.1994 neplatná nebo kdyby byla v důsledku účinného odstoupení zrušena, je
nepochybné, že i za této situace by žalovaný měl vůči žalobci splatnou
peněžitou pohledávku. Nešlo by sice o pohledávku, která by měla původ ve
smlouvě účastníků, ale vyplývala by - vzhledem k tomu, že by za tohoto stavu
věci bylo ze strany žalovaného plněno z neplatného právního úkonu nebo z
právního důvodu, který odpadl - ze závazku z bezdůvodného obohacení (srov. §
451 a § 458 odst.1 obč. zák.). Rovněž v těchto případech žalovaný mohl v
souladu se zákonem uplatnit zadržovací právo k osobnímu automobilu zn. Dacia
1310 Break, neboť věřitel může - jak výše uvedeno - využít zadržovacího práva
bez ohledu na to, z jakého důvodu (titulu) mu splatná pohledávka za dlužníkem
vznikla.
Žalobce namítá, že v rozporu s ustanovením § 151s odst.4 obč. zák. nebyl
vyrozuměn o zadržení věci a o jeho důvodech. Nehledě k tomu, že vyrozumění
dlužníka o zadržení věci a o jeho důvodech není předpokladem pro vznik
zadržovacího práva (smyslem ustanovení § 151s odst.4 obč. zák. je
splnění informační povinnosti vůči dlužníku), neodpovídá toto tvrzení
skutečnosti, neboť již z obsahu žaloby je zřejmé, že byl o zadržení věci a o
jeho důvodech informován, a tento závěr potvrzují i další výsledky dokazování.
Se žalobcem nelze souhlasit ani v tom, že by žalovaný při uplatnění
zadržovacího práva postupoval v rozporu s ustanovením § 3 odst.1 obč. zák.
Podle ustanovení § 3 odst.1 obč. zák. výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního
důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s
dobrými mravy.
Žalobce spatřuje jednání žalovaného odporující ustanovení § 3 odst.1 obč. zák.
v tom, že mu opakovaně nabízel úhradu části jím požadovaného plnění (a to i ve
větším rozsahu, než na ně má podle názoru žalobce nárok) s tím, aby mu vydal
automobil a aby o zbytek jím účtované ceny vedli spor, avšak žalovaný jeho
nabídku vždy odmítl, a v tom, že žalovaný jako zhotovitel díla \"řadu
nesrovnalostí způsobil a vyvolal\", že opravu neprovedl řádně a ani včas, že
nesplnil svou oznamovací povinnost podle ustanovení § 636 obč. zák. a že
neoprávněně požadoval na ceně opravy 43.427,- Kč, a poukazoval na \"nejasnosti
kolem platnosti smlouvy o dílo\".
Při úvaze, v čem lze spatřovat jednání, které je v rozporu s ustanovením § 3
odst.1 obč. zák., je třeba vzít v úvahu, že k realizaci práva a naplňování jeho
obsahu, dochází - obecně vzato - jednak prostřednictvím veřejnoprávních aktů
(vydáváním individuálních aktů aplikace práva), vydáváním aktů řízení -
individuálních i normativních interních instrukcí a dále - jako je tomu v
posuzované věci - výkonem práva na základě soukromoprávních úkonů. Vlastní
výkon práva je třeba důsledně odlišovat od šířeji pojímaného dovoleného chování
podle práva vyjádřeného zásadou, že právem každého je činit, co není zákonem
zakázáno, a že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srov. čl. 2
odst. 4 Ústavy České republiky vyhlášené pod č. 1/1993 Sb.), neboť bezpochyby
ne každé chování, které není protiprávní a které je tak řečeno bezúhonné, může
představovat uplatňování subjektivního práva jako takového.
V občanskoprávních vztazích, které se vyznačují rovností práv účastníků, je
výkonem práva převážně míněno uskutečňování subjektivního práva (dovoleným)
chováním jeho subjektu, které spočívá v konání právních úkonů a vyžadování
splnění povinnosti od druhého, včetně uplatnění práva na státní ochranu
ohroženého či poškozeného subjektivního práva (srov. Knapp, V.: Teorie práva,
1. vydání, Praha, C.H.Beck 1995, str.181 a násl.). Subjektivní právo lze
uskutečňovat, mimo výše uvedeného, rovněž dovoleným chováním, jemuž sice nelze
přiznat charakter právního úkonu, protože samo o sobě nesměřuje ke vzniku,
změně nebo zániku právních vztahů, a kterým ani není vyžadováno splnění
povinnosti od druhého, ale které se uskutečňuje s vůlí způsobit právní
následky, popř. vytvořit předpoklady pro další právní postup.
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k
uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně
opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva
(vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na
straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně
přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva
jiného. Nelze mít pochybnosti o tom, že uplatnění zadržovacího práva podle
ustanovení § 151s obč. zák. bývá pro účastníky z hlediska jejich zájmů nestejně
výhodné, neboť výkon práva zadržet movitou věc k zajištění pohledávky věřitelem
má pro dlužníka nikoliv ojediněle za následek vznik určité újmy.
Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být
současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba vycházet ze zásady
\"neminem laedit, qui iure sui utitur\"; chování, které směřuje k zákonem
předpokládanému výsledku, je třeba tedy považovat za dovolené i tehdy, je-li
jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy
na straně dalšího účastníka právního vztahu.
Výkon práva, jak již bylo uvedeno, postrádá protiprávnosti, děje-li se v
souladu s právem. Objektivní právo předpokládá, že výkon práva směřuje k
uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Jestliže však jednající sice koná v
mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem
dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o
výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad
zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo
učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla
jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které
jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový
výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem
práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť
jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit
jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného
právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez
významu. Toto zneužití výkonu subjektivního práva (označované rovněž jako
šikanózní výkon práva), kdy je výkon práva ve skutečnosti toliko prostředkem
umožňujícím poškodit jiného účastníka občanskoprávních vztahů, ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. nepřipouští.
V posuzovaném případě nelze z okolností uváděných žalobcem dovozovat, že by
žalovaný výkonem zadržovacího práva nesledoval zajištění své splatné peněžité
pohledávky za žalobcem a že by tedy skutečným cílem jeho chování bylo jen
poškození žalobce. Z výsledků dokazování nevyplývá, že žalovaný
byl při zadržení osobního automobilu přímo veden úmyslem způsobit žalobci škodu
nebo jinou újmu. Došlo-li u žalobce ke škodě, jde spíše jen o nevítaný vedlejší
následek jednání žalovaného, což samo o sobě neumožňuje učinit závěr o zneužití
práva nebo jednání v rozporu s dobrými mravy.
Při posouzení následků uplatnění zadržovacího práva žalovaným na majetkovou
sféru žalobce nelze pominout ani to, že žalobce mohl ještě před vyřešením sporu
se žalovaným o výši ceny za opravu osobního automobilu dosáhnout zániku
zadržovacího práva a tím i vydání žalovaným zadrženého automobilu, a to již
vzápětí poté, co žalovaný automobil zadržel, a že této možnosti nevyužil.
Zadržovací právo zaniká - jak vyplývá z ustanovení § 151v obč. zák. - nejen
tím, že dlužník zajištěnou pohledávku splní, ale i tím, že dlužník poskytne
věřiteli dostatečnou jistotu. Jistotu lze poskytnout zejména (srov. § 555 až
557 obč. zák.) zřízením zástavního práva, ručením, které převezme způsobilý
ručitel, zajišťovacím postoupením pohledávky (například z vkladů v bankách),
zajišťovacím převodem práva a dalšími právními prostředky, které slouží k
zajištění pohledávek. Jistota je dostatečná tehdy, jestliže odpovídá zajištěné
pohledávce. Kdyby žalobce dal žalovanému dostatečnou jistotu, dosáhl by tím -
aniž by mu musel poskytnout plnění, na něž podle jeho názoru nemá žalovaný
nárok - zániku zadržovacího práva a pro něj nepříznivé následky, na které nyní
poukazuje (nebo alespoň některé z nich), by nemusely nastat.
Z výsledků dokazování vyplývá, že žalobce dne 3.2.1995 uložil do úschovy u
notářky JUDr. V. A. částku 29.878,50 Kč s tím, že má být vydána žalovanému
\"proti předložení listiny podepsané žalobcem, kdy podpis na této listině by
byl úředně ověřen, obsahující souhlas s vydáním této částky z notářské úschovy
\".
S názorem odvolacího soudu, že uvedené uložení peněz do notářské úschovy
bylo pro rozhodnutí tohoto sporu bezvýznamné, dovolací soud souhlasí.
Notář přijme do úschovy peníze, jestliže mu je předá žadatel v souvislosti s
jeho činností za účelem vydání další osobě. Peníze vydá notář tomu, komu mají
být vydány. Nepodaří-li se mu peníze vydat, vrátí je žadateli [srov. § 85
odst.1 a § 87 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád) ve znění pozdějších předpisů]. Účelem úschovy peněz u notáře je obstarání
předání peněz určenému příjemci. V případě, že určený příjemce peníze
nepřevezme (lhostejno z jakých důvodů), nemá to pro něj žádné právní následky a
peníze musí být vráceny jejich složiteli. Vzhledem k tomu, že žalovaný peníze
pro něj uložené u notářky JUDr. V. A. skutečně nepřevzal a že podle zákona
uložení peněz u notáře a ani jejich nepřijetí určeným příjemcem nemá pro právní
vztahy mezi účastníky žádné právní následky, nemohlo tímto uložením zadržovací
právo žalovaného zaniknout a toto uložení nemohlo mít pro právní vztahy
účastníků ani jiné následky.
Odvolací soud dospěl mimo jiné k závěru, že zadržovací právo žalovaného k
osobnímu automobilu zn. Dacia 1310 Break nezaniklo splněním zajištěné
pohledávky.
Z výsledků dokazování je nepochybné, že žalobce na pohledávku žalobce nic
nezaplatil. Splněním však peněžitý dluh zaniká nejen jeho zaplacením, ale i
uložením peněz do úřední úschovy; účinky splnění v tomto případě nastávají,
nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen
nebo je v prodlení, nebo má-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem,
nebo věřitele nezná (§ 568 obč. zák.). Věřitel je v prodlení, jestliže nepřijal
řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl v době plnění potřebnou součinnost ke
splnění dluhu (§ 522 věta první obč. zák.). Úřední úschovou se rozumí úschova u
soudu (srov. § 185a a násl. o.s.ř.).
Zadržovací právo podle ustanovení § 151s odst.1 obč. zák. slouží - jak uvedeno
již výše - k zajištění splatné peněžité pohledávky, a to pohledávky ve skutečné
výši (tj. v takové výši, jakou je dlužník poprávu povinen věřiteli zaplatit) a
nikoliv ve výši věřitelem jen tvrzené (tj. v takové výši, o níž se věřitel jen
domnívá, že na ni má nárok).
V posuzovaném případě žalobce v průběhu odvolacího řízení (srov. jeho
vyjádření k odvolání ze dne 17.9.1998) tvrdil, že dne 10.9.1998 uložil
částku 29.875,50 Kč do úschovy u Okresního soudu v Olomouci. Učinil-li tak
proto, že žalovaný byl jako věřitel v prodlení, představovala-li uložená částka
plnění, odpovídající jeho skutečnému dluhu z titulu opravy osobního automobilu,
a šlo-li skutečně o úschovu u soudu ve smyslu ustanovení § 185a a násl. o.s.ř.,
pak takovým uložením zaniklo i zadržovací právo žalovaného k osobnímu
automobilu zn. Dacia 1310 Break (srov. § 151v občanského zákoníku, jehož znění
bylo ke dni 10.9.1998 shodné se zněním občanského zákoníku účinným do
31.12.1994). Odvolací soud se věcí z tohoto hlediska - jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku - nezabýval. Jeho závěr, že zadržovací právo žalovaného k
osobnímu automobilu zn. Dacia 1310 Break nezaniklo splněním zajištěné
pohledávky, je proto předčasný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst.2 věty první o.s.ř.
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a
třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. března 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu