21 Cdo 625/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. M.,
proti žalované Č., a.s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního
soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 772/87, o dovolání žalobce proti rozsudku
Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. května 1999 č.j. 5 C 772/87-318 a rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 1999 č.j. 12 Co 523/99-332, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne
25. května 1999 č.j. 5 C 772/87-318 se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.
prosince 1999 č.j. 12 Co 523/99-332 se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal odškodnění pracovního úrazu, který utrpěl
dne 9.12.1985; o jednotlivých uplatněných dílčích nárocích práva na náhradu
škody bylo v průběhu řízení již pravomocně rozhodnuto, s výjimkou nároku na
náhradu za bolest.
Okresní soud v Třebíči rozhodl o uvedeném nároku rozsudkem ze dne
25.5.1999 č.j. 5 C 772/87 - 318 tak, že zamítl žalobu "v části, kterou se
žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost
zaplatit mu z titulu bolestného částku 5.512,- Kč"; současně rozhodl, že
žalované a České republice "se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení".
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky
č. 32/1965 Sb. žalobci odškodné za bolest nepřísluší, neboť úhrnné ohodnocení
bolesti z žalobcova úrazu nedosáhlo alespoň třiceti bodů.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8.12.1999 č.j.
12 Co 523/99-332 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalované
"se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení". Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že úhrnné hodnocení bolestného
souvisejícího s utrpěným úrazem žalobce (tržnou ranou na hlavě) nedosáhlo
takového počtu bodů, který by umožňoval žalobci bolestné přiznat, neboť otřes
mozku u něj nebyl při chirurgickém ani neurologickém vyšetření zjištěn.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Okresního soudu
v Třebíči ze dne 25.5.1999 č.j. 5 C 772/87-318 podal žalobce dovolání.
Zdůraznil, že v průběhu mnohaletého sporu byla soudy obou stupňů vydána "celá
řada" rozhodnutí a "celá záležitost se tak postupně stávala stále více
komplikovanou a nepřehlednou", že "častá pochybení soudů implikovala nová
chybná rozhodnutí a stanoviska soudů". Přestože dovolatel v průběhu řízení tato
pochybení "mnohdy zásadního charakteru" namítal, k jejich odstranění a nápravě
dosud nedošlo. Poukázal "namátkou" zejména na pochybení soudů spočívající ve
"zcela nesprávném vypořádání se se znaleckými posudky pořizovanými během
soudního sporu". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném
prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §
236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 25.5.1999 č.j. 5 C 772/87-318
v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního
stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen;
občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro
projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně
(srov. § 10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce
proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 25.5.1999 č.j. 5 C 772/87-318
zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), zabývaje se
dále dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, věc projednal podle
Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. část dvanáctou,
hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1693 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po
zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího
soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1
o.s.ř.) a po přezkoumání věci bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první
o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou
rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo
že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.) nebo
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b)
o.s.ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech
50.000,- Kč, a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu,
určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§ 238
odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve
věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže
odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože
jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.),
nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti
dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.); to neplatí u
rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo
že zde není, u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech
50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o
rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení
jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného
osvojení (§ 239 odst. 3 o.s.ř. ve vztahu k § 237 odst. 2 a k § 238 odst. 2
o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího
soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta
žaloba o uložení povinnosti k zaplacení částky 5.512,- Kč. Dovoláním dotčeným
rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku
20.000,- Kč. Protože dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek
uvedených v ustanovení § 238 o.s.ř. přípustné, protože zákon v takovém případě
dovolání nepřipouští ani na základě rozhodnutí soudu (srov. § 238 odst.2 a §
239 odst. 3 o.s.ř.), a protože dovolatel netvrdí (a ani z obsahu spisu
nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České
republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle
ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. ledna 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová