21 Cdo 625/2023-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce P. R., narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 427/18, IČO 00025429, o 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 69/2016, o žalobě pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018, č. j. 28 Co 382/2018-87, podané žalobcem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Co 382/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2021, č. j. 4 Co 96/2021-193, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2019, č. j. 28 Co 382/2018-126, takto:
I. Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2021, č. j. 4 Co 96/2021-193, se odmítá. II. Řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2019, č. j. 28 Co 382/2018-126, se zastavuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. IV. Žalobce je povinen do 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 soudní poplatek za dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2021, č. j. 4 Co 96/2021-193, který činí podle položky 23 bodu 2 Sazebníku soudních poplatků 4 000 Kč.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, č. j. 28 Co 382/2018-87 (kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 10. 2018, č. j. 27 C 69/2016-80, jímž soud pro opožděnost odmítl odvolání žalobce ze dne 3. 9. 2018 podané proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2018, č. j. 27 C 69/2016-73, o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení), a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11.
10. 2018, č. j. 27 C 69/2016-80, podal žalobce dne 8. 4. 2019 žalobu pro zmatečnost, v níž požádal o osvobození od soudních poplatků pro řízení o žalobě pro zmatečnost. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 10. 2019, č. j. 28 Co 382/2018-126, rozhodl, že se žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznává s odůvodněním, že žalobce „nepředložil vyplněný a zaslaný mu tiskopis pro tyto účely“, a proto soud „neměl možnost objektivně posoudit důvodnost návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků“.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2021, č. j. 4 Co 96/2021-193, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu a jím potvrzovanému usnesení soudu prvního stupně podal žalobce dovolání, v němž požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Následně podáním ze dne 6. 2. 2023 znovu požádal o „osvobození od soudních poplatků pro celé řízení se zpětnou účinností včetně všech jeho dovolání a jiných návrhů žalobce a ustanovení zástupce pro všechna řízení o dovoláních žalobce“.
Uvedl, že se jeho majetkové poměry – ode dne posledního rozhodnutí soudu, kterým byl osvobozen od soudních poplatků – nezměnily. Odkázal na rozhodnutí, v nichž mu bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno, a na „obsah písemného prohlášení žalobce z 12. 7. 2022 … k sp. zn. 14 C 265/2017 Obvodního soudu pro Prahu 2“. Podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021, č. j. 4 Co 96/2021-193, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť jím bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku. Žalovaný sice nesplnil podmínku povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení (§ 241 o. s. ř.), vzhledem k § 241b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. však nebyl důvod činit opatření k odstranění tohoto nedostatku podmínky dovolacího řízení. S ohledem na odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle § 238 o.
s. ř. nebylo ani rozhodováno o žádosti dovolatele na osvobození od soudního poplatku, neboť osvobození dovolatele od soudního poplatku za dovolání zde nepřichází v úvahu (srov. § 11a zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákona o soudních poplatcích“). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu.
Opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. § 201 o. s. ř.). Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř. zastavil řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7.
10. 2019, č. j. 28 Co 382/2018-126 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999 sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45/2000 v časopise Soudní judikatura). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Bylo-li dovolání žalobce odmítnuto pro nepřípustnost podle ustanovení § 238 o. s. ř., byla žalobci uložena povinnost k zaplacení soudního poplatku za dovolání [srov. § 4 odst. 1 písm. i) a § 11a ve spojení s § 3 odst. 3 zákona o soudních poplatcích]; výše poplatku vyplývá z položky 23 bodu 2 Sazebníku soudních poplatků.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.