21 Cdo 627/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr.
Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Ľ. Č., zastoupené advokátem, proti
žalované M. Z., zastoupené advokátem, o určení dědického práva, vedené u
Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 759/97, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2000 č.j. 20 Co 140/99-52,
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V průběhu řízení o dědictví po E. Z., zemřelém dne 1.9.1994, vedeného u
Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. D 1328/94, žalobkyně tvrdila, že je
zůstavitelovou dědičkou, neboť s ním žila po dobu nejméně jednoho roku ve
společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost. Se
žalovanou (matkou zůstavitele) jako druhou zůstavitelovou dědičkou uzavřela
dohodu o vypořádání dědictví, kterou Okresní soud v Břeclavi
usnesením ze dne 25.9.1995 č.j. D 1328/94-25 schválil. K odvolání
žalované, v němž namítala, že žalobkyně se zůstavitelem nežila ve
společné domácnosti, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7.8.1996 č.j. 18
Co 121/96-43 usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25.9.1995 č.j. D
1328/94-25 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že se v
dalším řízení nepodařilo spor o dědické právo žalobkyně smírně vyřešit,
Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 11.6.1997 č.j. D 1328/94-53
žalobkyni uložil, aby podala do 30 dnů od právní moci usnesení žalobu na
určení, že \"ji soud považuje za dědičku zůstavitele, neboť žila se
zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve
společné domácnosti a z tohoto důvodu o společnou domácnost pečovala\".
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi dne 26.6.1997
domáhala, aby bylo určeno, že je dědičkou po zemřelém E. Z. Žalobu zdůvodnila
zejména tím, že se seznámila se zůstavitelem v roce 1984 a že v následujícím
roce spolu začali žít jako druh a družka. Nejprve spolu bydleli v S., koncem
roku 1992 se odstěhovali do L., kde spolu žili až do zůstavitelovy smrti.
Žalobkyně se zůstavitelem společně hospodařila, starala se o domácnost a pro
zůstavitele vařila a prala. Je proto také jeho dědičkou.
Žalovaná namítala, že žalobkyně nežila se zůstavitelem ve společné domácnosti,
neboť trvale bydlela a pracovala v S., a zůstavitele pouze navštěvovala dvakrát
až třikrát za čtrnáct dnů.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 5.11.1998 č.j. 4 C 759/97-23 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 3.225,- Kč k rukám \"právního zástupce žalované\". Z výsledků
dokazování soud prvního stupně učinil závěr, že žalobkyně neprokázala, že by se
zůstavitelem žila ve společné domácnosti a že by o \"tuto domácnost\"
pečovala. Svědkové S. a Š. M. a L. Č. sice uvedli, že žalobkyně se k
zůstaviteli odstěhovala, znakem společné domácnosti však \"není jen společné
bydlení a přihlášení se k trvalému pobytu v evidenci obyvatel\", a výpovědí
ostatních svědků bylo prokázáno, že žalobkyně se se zůstavitelem \"spíše občas
navštěvovala\" a že nepečovala o zůstavitelovu domácnost. Protože žalobkyně
neprokázala ani to, že by společně se zůstavitelem uhrazovali náklady na své
potřeby, nemůže být žaloba důvodná.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19.9.2000 č.j. 20 Co
140/99-52 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 5.300,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení
6.345,- Kč, vše k rukám advokáta. Odvolací soud doplnil dokazování a po
zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobkyně žila se
zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku ve společné domácnosti. Při hodnocení
důkazů odvolací soud přihlédl k tomu, že výpověď žalobkyně je konformní s
výpovědí učiněnou v dědickém řízení, že její věrohodnost nebyla zpochybněna a
že žalobkyně \"logicky popsala\" způsob soužití se zůstavitelem, společnou
úhradu nákladů na jejich potřeby, pořizování věcí (společnou koupi
automobilu), společné dovolené apod. Výpověď žalované není v zásadním rozporu s
údaji žalobkyně; žalovaná připouští, že žalobkyně bydlela se zůstavitelem v
prvním poschodí domu a že si dovezla nábytek, nicméně tomuto soužití vzhledem k
turnusové práci žalobkyně přikládá důsledky pouhých návštěv, a společné
hospodaření žalobkyně se zůstavitelem popisuje zásadně shodně se žalobkyní,
ale z tohoto stavu nedovozuje \"naplnění pojmu společné úhrady nákladů na
své potřeby\". V \"jednotlivostech\" je třeba se podle názoru
odvolacího soudu \"pozastavit\" nad \"obecnou věrohodností\" žalované, která v
průběhu dědického řízení \"nevznesla námitky, uzavřela dokonce se žalobkyní
dědickou dohodu a teprve poté se snažila závěry soudu v řízení dědickém zvrátit
\". Za situace, kdy údaje žalobkyně jsou podporovány výpověďmi svědků S. M., Š.
M., L. Č. a A. B. a kdy výpovědi svědků M. T., J. T., P. Š. a A. Š. nasvědčují
tomu, že nebyli o hospodaření žalobkyně a zůstavitele vůbec informováni a že
jejich vztah vnímali jako přátelský se vzájemnými návštěvami (což osvětluje
turnusová pracovní doba žalobkyně), a za přihlédnutí k tomu, že zůstavitel
\"na chorobopisech, včetně poslední hospitalizace\" uváděl žalobkyni \"jako
nejbližší příbuznou\" a že žalobkyně byla v L. přihlášena k trvalému pobytu od
27.1.1992 do 16.11.1994 na adrese zůstavitele, je třeba žalobkyni
považovat za zůstavitelovu dědičku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
odvolací soud znovu provedl všechny důkazy, které byly provedeny před soudem
prvního stupně, zejména výslechy účastníků a svědků, avšak zejména výslechy
svědků byly provedeny \"formálně a v rozporu s ust. § 125/3 o.s.ř.\" (správně §
126 odst.3 o.s.ř.); svědkům nebyla dána možnost, aby vylíčili vše, co ví o
předmětu výslechu, a výslech celkem osmi svědků byl proveden během jedné
hodiny. Podle názoru žalované nebylo prokázáno, že by žalobkyně žila se
zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku ve společné domácnosti a že by
společně hospodařili. Odvolací soud nepatřičně poukazuje na \"soužití manželů
\", jde-li však o vztah osoby bez příbuzenského poměru k zůstaviteli, je třeba
\"pečlivě a restriktivním způsobem zhodnotit důkazy, které popisovaly soužití
žalobkyně a zůstavitele\". Žalovaná poukazuje na výpovědi svědků A. B.,
M. T., A. Š. a P. Š., z nichž vyplývá, že žalobkyně dojížděla k zůstaviteli
nepravidelně na návštěvy, uvádí, že listinné důkazy (zpráva Obecního úřadu v
L., ohlašovny Obecního úřadu v L. a chorobopis zůstavitele) se nemohou
\"objektivně vyjádřit ke skutečnému obsahu vztahu žalobkyně a zůstavitele\", a
dovozuje, že žalobkyně nemůže být ve smyslu ustanovení § 474 odst.1 obč. zák.
zůstavitelovou dědičkou. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř. a že proti tomuto rozsudku je podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Podle ustanovení § 474 odst.1 obč. zák. nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí
ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem
nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z
tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na
zůstavitele.
Podle ustanovení § 115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu
trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 a § 474 odst.1 obč. zák. se
rozumí podle ustálené judikatury soudů soužití dvou nebo více fyzických osob,
které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby.
Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více
bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy);
výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný
pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o
spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje
jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a
obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v
domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez
rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí
žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje
se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích
prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou
jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné
domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
Žalovaná v dovolání uvedla, že napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodů
uvedených v ustanoveních § 241 odst.3 písm.c) a d) o.s.ř., tedy z důvodu, že
rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, a z důvodu nesprávného právního posouzení
věci. Z obsahu dovolání však vyplývá, že nenapadá právní posouzení věci
odvolacím soudem (žalovaná netvrdí to, že odvolací soud na zjištěný skutkový
stav nesprávně aplikoval právní předpisy, nebo že tyto předpisy nesprávně
vyložil), ale že podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu a že
dovozuje, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z vylíčení důvodů uvedených
v dovolání, pro něž rozsudek odvolacího soudu napadá, je současně nepochybné,
že žalovaná vychází z odlišného skutkového závěru než odvolací soud (činí z
provedených důkazů vlastní skutkový závěr, na němž pak buduje i své vlastní
a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Tím, že dovolatelka na
odlišném skutkovém závěru (o tom, že žalobkyně nežila se zůstavitelem ve
společné domácnosti a že spolu nehospodařili) buduje odlišný právní názor na
věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková
zjištění, jež byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Protože dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označil,
ale především podle jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 a § 243c o.s.ř.), dovolací
soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání z
hlediska dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c)
o.s.ř.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický
rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135
o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý
apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho
výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním napadnout.
Skutkový závěr o tom, že žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti,
že spolu hospodařili a že žalobkyně pečovala o společnou domácnost, odvolací
soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování,
zejména z výpovědí žalobkyně, žalované, svědků S. M., Š. M., L. Č. a A. B. a
listinných důkazů, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132
o.s.ř. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků
dokazování řídil, proč nevycházel z výpovědí svědků M. T., J. T., P. Š. a
A. Š. a proč nezopakoval výpověď svědka M. Z. Protože z odůvodnění napadeného
rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal
v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů
účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení
důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický
rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování. Poukazuje-li
dovolatelka na výpovědi svědků A. B., M. T., A. Š. a P. Š., a uvádí-li, že
listinné důkazy (zpráva Obecního úřadu v L., ohlašovny Obecního úřadu v L. a
chorobopis zůstavitele) se nemohou \"objektivně vyjádřit ke skutečnému obsahu
vztahu žalobkyně a zůstavitele\", napadá tak hodnocení důkazů soudem, které
samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Podle ustanovení § 241 odst.3 písm.b) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že
řízení je postiženo jinou vadou (tj. jinou vadou, než která je uvedena v
ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř.), která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka spatřuje naplnění vady řízení v tom, že výslechy zejména svědků
byly před odvolacím soudem provedeny \"formálně a v rozporu s ust. § 125/3
o.s.ř.\" (správně § 126 odst.3 o.s.ř.), svědkům nebyla dána možnost, aby
vylíčili vše, co ví o předmětu výslechu, a výslech celkem osmi svědků byl
proveden během jedné hodiny. Tuto námitku dovolací soud nepovažuje za důvodnou.
Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 12.9.2000, při němž
byli vyslechnuti odvolacím soudem svědci S. M., Š. M., L. Č., A. B., M. T., J.
T., A. Š. a P. Š., vyplývá, že svědci byli poučeni podle ustanovení § 126
o.s.ř., že měli možnost uvést o věci vše, co jim bylo známo, a že účastníci
(jejich zástupci) jim měli možnost položit otázky (a této možnosti obě strany
také ve vztahu k některým ze svědků využili). Měla-li žalovaná za to, že svědci
věděli o věci více, než uvedli, nic jí (jejímu zástupci) nebránilo, aby jim
v tomto směru položila další dotazy a požadovala jejich zodpovězení; jestliže
tak neučinila, nemůže důvodně dovozovat, že výslechy svědků byly provedeny
\"jen formálně\".
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované
podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
žalovaná nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo
a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla
právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1
větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu