21 Cdo 679/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Mgr. M. R., advokáta jako správce konkursní podstaty úpadce
I., spol. s r.o. proti žalované Č. o. b., a.s., o určení neexistence
zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 9/2000, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.
února 2001 č.j. 17 Co 524/2000-150, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
I., spol. s r.o. (dále též jen \"úpadce\") se (žalobou změněnou se souhlasem
soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno, že \"zástavní právo zapsané na
LV č. 5203 pro okres N., obec N., k.ú. B. ke stavbě čp. 347 na st.p. 490, ke
stavbě čp. 346 na st.p. 491, k pozemku st.p. 490, k pozemku st.p. 491, k
pozemku st.p. 488, k pozemku st.p. 489, k pozemku parc. č. 585/1, k pozemku
parc. č. 585/2 a k pozemku parc. č. 585/3 zde zapsané na základě zástavní
smlouvy ze dne 7.7.1992 registrované Státním notářstvím v Náchodě pod č.j. R
III 1588/92 neexistuje\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že zástavní smlouva ze
dne 7.7.1992 je \"zmatečná, rozporuplná a nejasná\", a proto neplatná. Úpadce,
který zatížené nemovitosti koupil v roce 1998, má zájem na určení neexistence
zástavního práva, neboť je vyznačeno v katastru nemovitostí a úpadce je tím
poškozován.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 21.7.2000 č.j. 10 C 9/2000-119 určil,
že zástavní právo ke stavbě čp. 347 nacházející se na stavební parcele č. 490 a
ke stavbě čp. 346 nacházející se na stavební parcele č. 491, zapsané na listu
vlastnictví č. 5203, vedeném Katastrálním úřadem v N. pro obec N., katastrální
území B., podle zástavní smlouvy ze dne 7.7.1992, která byla registrována
bývalým Státním notářstvím v Náchodě dne 25.8.1992 pod č.j. R III 1588/92,
neexistuje, zamítl žalobu na určení, že neexistuje zástavní právo k pozemkům
stavební parcela č. 490, stavební parcela č. 491, stavební parcela č. 488,
stavební parcela č. 489, pozemková parcela č. 585/1, pozemková parcela č. 585/2
a pozemková parcela č. 585/3, zapsané na listu vlastnictví č. 5203, vedeném
Katastrálním úřadem v N. pro obec N., katastrální území B., podle zástavní
smlouvy ze dne 7.7.1992, která byla registrována bývalým Státním notářstvím v
Náchodě dne 25.8.1992 pod č.j. R III 1588/92, a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě výsledků dokazování dospěl k
závěru, že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem, že zástavní smlouva
ze dne 7.7.1992, uzavřená mezi žalovanou jako zástavním věřitelem a obchodní
společností A., spol. s. r.o. (tehdejším vlastníkem zastavených nemovitostí),
je platným právním úkonem a že stavby čp. 346 a čp. 347 nebyly předmětem
zřizovaného zástavního práva. Žaloba je proto důvodná jen v té části, v níž
požaduje určení neexistence zástavního práva k uvedeným stavbám.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7.2.2001
č.j. 17 Co 524/2000-150 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku
změnil tak, že zamítl žalobu na určení neexistence zástavního práva ke stavbě
čp. 347 nacházející se na stavební parcele č. 490 a ke stavbě čp. 346
nacházející se na stavební parcele č. 491, zapsané na listu vlastnictví č. 5203
pro obec N. a katastrální území B. podle zástavní smlouvy ze dne 7.7.1992,
která byla registrována bývalým Státním notářstvím v Náchodě dne 25.8.1992
pod sp. zn. R III 1588/92, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že úpadce je povinen
zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.000,- Kč. Odvolací
soud dospěl k závěru, že na požadovaném určení není naléhavý právní zájem,
neboť \"nebyli žalováni všichni smluvní účastníci\". Existence nebo neexistence
zástavního práva závisí podle názoru odvolacího soudu na posouzení platnosti
zástavní smlouvy jako otázky předběžné a ve všech případech, kdy se jedná o
platnost nebo neplatnost smlouvy, je třeba \"žalovat všechny smluvní účastníky
\"; uvedené platí i v případě, kdy je platnost smlouvy řešena jako otázka
předběžná. Protože zástavní smlouva ze dne 7.7.1992 byla uzavřena mezi
žalovanou a A., spol. s r.o. a protože \"možná smluvním účastníkem\" byl také
ing. M., měla být žaloba podána nejen proti žalované, ale i proti A., spol. s
r.o. a ing. M.; protože se tak nestalo, žaloba musela být zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal úpadce dovolání. Namítá, že
zástavní smlouva ze dne 7.7.1992 byla uzavřena jen mezi žalovanou a A., spol. s
r.o. a nikoliv také s ing. M. a že oprávněným ze zástavního práva touto
smlouvou zřízeného je pouze žalovaná. Právní názor odvolacího soudu, podle
něhož měl žalovat \"všechny zástavní dlužníky, kteří v minulosti nemovitosti
vlastnili\", a podle něhož na požadovaném určení není naléhavý právní zájem,
nelze považovat za správný. Úpadce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 6.12.2001 sp. zn. 42 K 3/2001 prohlášen na majetek I., spol. s r.o.
konkurs; dnem, kterým nastaly účinky prohlášení konkursu (dnem 6.12.2001),
došlo k přerušení tohoto řízení. Vzhledem k tomu, že správce konkursní podstaty
a žalovaná navrhli, aby v tomto řízení bylo pokračováno, a že předmětem tohoto
řízení je nárok, o němž může být jednáno i během konkursu, Nejvyšší soud České
republiky v řízení pokračoval s tím, že žalobcem se na místě společnosti I.,
spol. s r.o. stal správce majetku patřícího do její konkursní podstaty advokát
Mgr. M. R. [srov. § 14 odst.1 písm.c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů].
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o.s.ř. a že proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 238
odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c)
o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění
povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad
však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby
bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na
splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při
možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by
nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování
sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří
pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak
žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také
žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm.b) o.s.ř. (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou
legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva,
o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné
právo týká.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že na žalobcem požadovaném
určení \"neexistence\" zástavního práva není naléhavý právní zájem, neboť
\"nebyli žalováni\" všichni účastníci zástavní smlouvy, kterou bylo sporné
zástavní právo zřízeno.
Odvolacímu soudu je třeba v první řadě vytknout, že při svém rozhodování
náležitě nerozlišoval mezi naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a
věcnou legitimací k požadovanému určení. Jestliže dovodil, že \"nebyli
žalováni všichni smluvní účastníci\", pak nebylo možné žalobu zamítnout z
důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, ale pro
nedostatek věcné legitimace na straně žalovaného (pro nedostatek tzv. pasivní
věcné legitimace).
S názorem odvolacího soudu, že v projednávané věci byl dán nedostatek věcné
legitimace na straně žalovaného, rovněž nelze souhlasit.
Jde-li v řízení o určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy),
je třeba přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že žalobě může být vyhověno jen
tehdy, jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni
účastníci napadeného právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právní
nástupci. Posuzuje-li však soud platnost nebo neplatnost právního úkonu
(smlouvy) v jiném řízení jako otázku předběžnou (tj. jako otázku, která sice
sama o sobě není předmětem řízení, ale jejíž vyřešení je potřebné pro
rozhodnutí ve věci), řeší ji bez zřetele na to, kdo je účastníkem tohoto
řízení; úsudek o platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako o
předběžné otázce může soud učinit, i kdyby účastníkem řízení nebyl žádný z
účastníků tohoto právního úkonu (této smlouvy). Na rozdíl od řízení, jehož
předmětem je určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), v němž
je vyžadována účast všech účastníků právního úkonu (smlouvy) právě proto, aby
účinky rozhodnutí soudu o takovém předmětu řízení (zejména jeho závaznost)
dopadly na všechny účastníky právního úkonu (smlouvy), nespojuje zákon s
řešením platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako předběžné
otázky pro účastníky právního úkonu (smlouvy) žádný takový právní následek.
Názor odvolacího soudu by pak ve svých důsledcích znamenal, že by účastníkem
řízení musel být z hlediska věcné legitimace nejen každý, kdo je účasten
právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se
právní vztah nebo právo týká, ale i všichni, kdo jsou účastni práva nebo
právního vztahu řešeného jako předběžná otázka, nebo jejichž právní sféry se
řešení předběžné otázky týká, ačkoliv se v řízení samotném vůbec nejedná o
jejich právech a povinnostech a jejich účast v řízení by byla - uvažováno z
pohledu jeho výsledku - zbytečná.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí
odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení
z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 152 obč. zák.). Z uvedeného vyplývá, že ze
zástavního práva vznikají práva a povinnosti zástavnímu věřiteli, tj. tomu, kdo
má pohledávku zajištěnou zástavním právem a kdo má právo na uspokojení z
výtěžku zpeněžení zástavy, nebude-li dluh, který odpovídá zajištěné pohledávce,
včas splněn, a zástavnímu dlužníku, tj. osobě, která je vlastníkem (majitelem)
předmětu zástavního práva (zástavy) a jejíž majetek (jeho zpeněžení) má být
použit k uspokojení zástavního věřitele, nebude-li dluh, který odpovídá
zajištěné pohledávce, včas splněn.
V řízení, jehož předmětem je určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou
tedy nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, zástavní věřitel, který má
pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je
vlastníkem (majitelem) předmětu sporného zástavního práva (tj. zástavy). Právní
sféry dalších osob (např. zástavce, dlužníka, vůči němuž má zástavní věřitel
pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem) se toto řízení netýká, neboť
výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu zástavní právo je či není)
nemůže mít - na rozdíl od zástavního věřitele a zástavního dlužníka - na jejich
právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo
povinností tímto soudním rozhodnutím).
V posuzovaném případě proběhlo řízení před soudy mezi zástavním dlužníkem na
straně žalobce a zástavním věřitelem na straně žalované. Protože se řízení
zúčastnily všechny věcně legitimované osoby, nemohla být v souladu se zákonem
žaloba zamítnuta pro nedostatek tzv. pasivní věcné legitimace.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a
věc podle ustanovení § 243b odst.2 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. dubna 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu