Nejvyšší soud Usnesení občanské

21 Cdo 692/2013

ze dne 2014-03-07
ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.692.2013.1

21 Cdo 692/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Mojmíra Putny v

exekuční věci oprávněných a) K. K., a b) D. K., obou zastoupených JUDr.

Martinem Vychopněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí č. 225,

proti povinnému M. F., zastoupenému Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem v

Praze 1, Konvitská č. 297/12, pro 552.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v

Příbrami pod sp. zn. 22 Nc 5413/2009, o dovolání povinného proti usnesení

Krajského soudu v Praze ze dne 24. října 2012 č.j. 26 Co 502/2011-265, takto:

Dovolání povinného se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu):

Dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24.10.2012

č.j. 26 Co 502/2011-265, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v

Příbrami ze dne 15.5.2011 č.j. 22 Nc 5413/2009-222, doplněné usnesením ze dne

8.3.2012 č.j. 22 Nc 5413/2009-249, jímž byl zamítnut návrh povinného na

zastavení exekuce co do částky 457.632,- Kč (nařízené usnesením Okresního soudu

v Příbrami ze dne 20.1.2009 č.j. 22 Nc 5413/2009-48), není přípustné podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), které

je třeba při rozhodování věci použít, protože napadené usnesení bylo vydáno v

době do 31.12.2012 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony), neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno

rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno

přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené

usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Námitky povinného o tom, že mu byla (podle provedených důkazů) oprávněnými

způsobena škoda, nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §

241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a

odst. 3 o.s.ř., neboť zpochybňuje skutková zjištění, z nichž usnesení

odvolacího soudu vychází, a současně v dovolání předestírá opačné skutkové

závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní

posouzení věci, a to včetně otázky počátku běhu promlčecí doby; proto k nim

nelze v souladu s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř. při zkoumání přípustnosti

dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnout (srov. též

usnesení Ústavního soudu ze dne 7.3.2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo

uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).

Tvrzení povinného v dovolání, že ohledně škody způsobené průnikem vlhkosti do

nemovitosti se soudy měly z hlediska promlčení zabývat také "možným úmyslným

jednáním oprávněných v návaznosti na desetiletou promlčecí dobu", je nové (před

soudy obou stupňů neuplatněné), ke kterému dovolací soud nemohl přihlédnout

(srov. § 241a odst. 4 o.s.ř.).

Protože dovolání povinného proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné,

Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle

ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI.

zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. března 2014

JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu