21 Cdo 695/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně P. č. d. s.r.o. zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. T.
K., zastoupenému advokátem, o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné
nedobrovolné dražbě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C
115/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
8. listopadu 2005, č.j. 55 Co 312/2005-173, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 19.6.2002
domáhala, aby bylo určeno, že \"prodej zástavy a sice nemovitostí - stavby č.p.
3119 – T. na pozemcích parc. č. 707/2, 708/2 a 709/2 a pozemku parc. č. 708/2 a
pozemku parc. č. 709/2, vše v katastrálním území T., obec T., v nedobrovolné
veřejné dražbě dle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, pro pohledávku
navrhovatele Ing. T. K., ve výši 13.892.300,- Kč s příslušenstvím vyplývajícím
ze smlouvy o úvěru reg. č. ze dne 15.9.1994 a smlouvy o úvěru reg. č. ze dne
24.7.1995\" je nepřípustný. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že jí bylo dne
4.6.2002 doručeno \"oznámení o uzavření smlouvy o provedení nedobrovolné dražby
\" jejích nemovitostí, kterou má na návrh žalovaného provést jako dražebník P.
i., spol. s r.o. Žalobkyně považuje prodej svých nemovitostí jako zástavy ve
veřejné dražbě za nepřípustný, neboť nejsou splněny podmínky pro uskutečnění
dražby podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), a to proto, že žalovaný nedoručil žalobkyni \"oznámení o zamýšleném
výkonu zástavního práva v nedobrovolné dražbě\", že dražba má být provedena \"k
uspokojení jiné pohledávky než té, která je zajištěna zástavním právem\"
(zástavním právem je zajištěna pohledávka za dlužníkem A. V. a \"nikoli
společně za A. V. a J. K.\") a že \"zástavní práva zajišťující pohledávku
žalovaného na nemovitostech žalobkyně jsou neplatná především z důvodu jejich
nesrozumitelnosti a neurčitosti\".
Žalovaný namítal, že žalobce a dlužníky vyrozuměl \"prostřednictvím svého
právního zástupce\" o zamýšleném \"výkonu zástavního práva v nedobrovolné dražbě
\", že J. K. přistoupila k závazku svého manžela A. V. a je tedy zavázána
splnit ho společně a nerozdílně a že zástavní smlouvy jsou platnými právními
úkony. Současně požadoval, aby mu žalobkyně zaplatila částku 3.869.737,- Kč na
náhradě škody, která mu vzniká oddálením dražby.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 21.3.2005, č.j. 15 C 115/2002-146
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 5.025,- Kč k rukám advokáta a že řízení o vzájemné žalobě na
zaplacení náhrady škody ve výši 3.869.737,- Kč se vylučuje k samostatnému
řízení. Na základě výsledků dokazování dospěl k závěru, že nemovitosti
žalobkyně byly dány do zástavy celkem 4 zástavními smlouvami, a to smlouvami ze
dne 15.9.1994, ze dne 20.3.1995 a ze dne 5.9.1995 k zajištění pohledávky ze
smlouvy o úvěru ze dne 15.9.1994 reg. č. a smlouvou ze dne 24.7.1995 k
zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 24.7.1995 reg. č., které jsou
platnými právními úkony, že k zániku zástavního práva podle ustanovení § 170
odst. 1 písm. e) občanského zákoníku nedošlo, neboť žalobkyně složením částky
5.200.000,- Kč do úschovy advokátovi nezaplatila žalovanému obvyklou cenu
zástavy a že byly splněny také ostatní předpoklady k provedení veřejné
nedobrovolné dražby podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (ve
znění pozdějších předpisů).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.11.2005, č.j. 55
Co 312/2005-173 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Poté, co zjistil, že nálezem Ústavního soudu uveřejněným pod č.
181/2005 Sb. bylo ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) s účinností ode dne 10.5.2005 zrušeno, odvolací soud
dospěl k závěru, že protiústavnost zrušeného ustanovení \"existovala od počátku
přijetí zákona č. 26/2000 Sb.\" a že proto předmětná veřejná nedobrovolná
dražba nemůže být provedena, i když ke zrušení ustanovení § 36 odst. 2 zákona
č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) došlo až po uzavření smlouvy o
provedení dražby a po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání. Namítá, že
ke zrušení ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů) došlo nálezem Ústavního soudu uveřejněným pod č. 181/2005 Sb. s
účinností ode dne 10.5.2005 a že proto nález Ústavního soudu nemůže mít vliv
ani na posouzení platnosti smlouvy o provedení veřejné nedobrovolné dražby,
uzavřené mezi žalovaným a dražebníkem dne 20.5.2002, ani na správnost rozsudku
soudu prvního stupně, vyhlášeného dne 21.3.2005. Protože rozhodnutí o tom, zda
byly či nebyly v posuzovaném případě splněny podmínky pro \"uskutečnění veřejné
dražby nedobrovolné v předmětné době\", má \"povahu rozhodnutí deklaratorního\"
a \"nikoliv konstitutivního\", měl odvolací soud při svém rozhodování vycházet
z právních předpisů \"platných v době rozhodné pro toto posouzení, kdy platnou
součástí právního řádu bylo i ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (ve
znění pozdějších předpisů)\". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že podle nálezu
Ústavního soudu uveřejněného pod č. 181/2005 Sb. bylo ustanovení § 36 odst. 2
zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) \"protiústavní a v rozporu
s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod\" a \"neslučitelné s principy
právního státu a v rozporu s mezinárodními úmluvami o lidských, občanských a
politických právech\". Protože pro rozsudek (včetně rozsudku odvolacího soudu)
je rozhodný stav v době jeho vyhlášení, odvolací soud přihlédl k nálezu
Ústavního soudu č. 181/2005 Sb. v souladu se zákonem. Žalobkyni navíc nelze
\"přičítat k tíži\" to, že na protiústavnost ustanovení § 36 odst. 2 zákona č.
26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) poukázala až v odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně v době, kdy byla \"protiústavnost citovaného
ustanovení vyhlášena ve Sbírce zákonů ČR\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání žalovaného proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu
ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci bylo dokazováním mimo jiné zjištěno, že žalovaný uzavřel
dne 20.5.2002 s dražebníkem P. i., spol. s r.o. smlouvu o provedení veřejné
nedobrovolné dražby za účelem uspokojení pohledávek ze smlouvy o úvěru ze dne
15.9.1994 reg. č. a ze smlouvy o úvěru ze dne 24.7.1995 reg. č., nabytých
žalovaným od původního věřitele K. b., a.s., ze zastavených nemovitostí (nyní
ve vlastnictví žalobkyně), která měla být provedena podle ustanovení § 36 odst.
2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákona č. 120/2001 Sb.
(dále jen \"zákona o veřejných dražbách\") a jejíž přípustnost žalobkyně (jako
zástavní dlužnice) napadla žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne
19.6.2002. V průběhu odvolacího řízení bylo ustanovení § 36 odst. 2 zákona o
veřejných dražbách nálezem Ústavního soudu ze dne 8.3.2005 č. 181/2005 Sb.
zrušeno dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů, tj. dnem 10.5.2005. Za
této situace bylo pro posouzení přípustnosti napadené dražby především určující
posouzení otázky, jaké právní následky má skutečnost, že ustanovení zákona,
které bylo podkladem pro smlouvu o provedení veřejné nedobrovolné dražby
(uzavřené dne 20.5.2002) a pro rozsudek soudu prvního stupně, bylo v průběhu
odvolacího řízení jako protiústavní zrušeno.
Podle ustanovení § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákona č. 182/1993 Sb.\") jiná pravomocná
rozhodnutí soudů než jsou rozsudky vydané v trestním řízení vydaná na základě
právního předpisu, který byl zrušen (v řízení podle části druhé hlavy druhé
zákona č. 182/1993 Sb.), zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových
rozhodnutí však nelze vykonávat. Podle ustanovení § 71 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb. uvedené platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních
předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení.
Podle ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. jinak práva a povinnosti z
právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena.
Došlo-li ke zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení), který
protiústavností postihoval uplatněný nárok, za řízení před soudem prvního
stupně nebo v průběhu odvolacího řízení, je nepochybné, že soudy jsou povinny k
nálezu Ústavního soudu přihlédnout a že nesmí poskytnout ochranu právům nebo
vynucovat splnění povinností, které by ze zrušeného zákona (jeho jednotlivého
ustanovení) pro projednávanou věc vyplývaly. Vzhledem k tomu, že po zrušení
zákona (jeho jednotlivého ustanovení) nelze vykonávat soudní rozhodnutí vydaná
na jeho základě, nesmí soud v nalézacím řízení poskytnout ochranu právu nebo
vynucovat splnění povinnosti na takovém zákoně (jeho jednotlivém ustanovení)
založených, neboť by rozhodnutí vycházející z protiústavního zákona (jeho
jednotlivého ustanovení) stejně nemohlo být - jak vyplývá z ustanovení § 71
odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb. - vykonatelné.
Při zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení) je totiž třeba vzít v úvahu
především důvod, pro který Ústavní soud ČR ke zrušení přistoupil, tj. rozpor s
ústavním pořádkem [srov. Čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy]. Ačkoliv ke zrušení
zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení dochází s účinky do budoucna, nemůže
být pominuto, že stav protiústavnosti (rozporu s ústavním pořádkem) tu byl již
v době uzavření smlouvy o provedení veřejné nedobrovolné dražby ze dne
20.5.2002 a v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, i když nebyl
(zatím) k tomu Ústavou povolaným orgánem (Ústavním soudem ČR) deklarován, neboť
jinak by došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod
účastníka řízení. Protože soudy nemohou při řešení věci použít zákon (jeho
jednotlivé ustanovení), který byl Ústavním soudem ČR shledán protiústavním,
odvolací soud správně dovodil, že v důsledku zrušení ustanovení § 36 odst. 2
zákona o veřejných dražbách je provedení dražby na základě smlouvy o provedení
veřejné nedobrovolné dražby ze dne 20.5.2002 nepřípustné (srov. též obdobné
věci se týkající právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
23.11.2005, sp. zn. 21 Cdo 27/2005, který byl uveřejněn pod č. 31 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2006).
Z uvedeného vyplývá že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátkou ve výši 2.500,- Kč [srov. § 7 písm. f), § 10 odst. 3 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.
110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální
částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č.
618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.575,- Kč;
náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení
nepatří, neboť advokátka, která žalobkyni zastupovala, v rozporu s ustanovením
§ 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000
Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. neprokázala, že by byla plátcem této
daně. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.
uložil, aby žalobkyni náklady v celkové výši 2.575,- Kč nahradil. Žalovaný je
povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která
žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu