21 Cdo 698/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného
Úřadu práce v Ú., proti povinnému M. F., pro 169.000,- Kč s příslušenstvím
prodejem spoluvlastnického podílu povinného na nemovitostech, za účasti
manželky povinného L. F., vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.
zn. 5 E 166/98, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 16. prosince 1999 č.j. 19 Co 626/99-103, takto:
I. Dovolání povinného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Na návrh oprávněného Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne
26.3.1998 č.j. 5 E 166/98-8 nařídil podle vykonatelného rozsudku Okresního
soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14.5.1996 č.j. 11 C 72/96-13 k uspokojení
pohledávky oprávněného ve výši 169.000,- Kč se 17% úrokem od 24.2.1995 do
zaplacení výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu povinného, který
má v bezpodílovém spoluvlastnictví s manželkou L. F. ve výši jedné ideální
poloviny na nemovitostech, a to \"domu čp. 143 na stavební parcele číslo 173/1,
stavební parcely číslo 173/1 a stavební parcely číslo 173/2 zapsaných v
katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo 2684 pro obec a kat. území C. u
Kat. úřadu Ú.\"; současně povinnému zakázal, aby tyto nemovitosti převedl na
jinou osobou nebo je jinak zatížil, uložil mu, aby soudu do patnácti dnů od
doručení usnesení oznámil, zda na nemovitostech vázne předkupní právo a kdo je
držitelem tohoto předkupního práva, a rozhodl, že povinný je povinen zaplatit
\"státu - České republice na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí soudní
poplatek ve výši 3.380,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Povinný poté navrhl, aby nařízený výkon rozhodnutí byl zastaven. Svůj návrh
zdůvodnil tím, že výkonem rozhodnutí postižené nemovitosti jsou podle § 322
o.s.ř. \"nezbytně nutné k zajištění podnikatelské činnosti, ubytování a tím
pádem nezbytně nutné k uspokojení hmotných potřeb rodiny a pracovních úkolů
\".
Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 21.10.1999 č.j. 5 E 166/98-53
návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že povinný nepotřebuje předmětné
nemovitosti nezbytně nutně ani pro potřeby své rodiny, ani ke svému podnikání.
Výkonem rozhodnutí není postihována \"celá nemovitost\", ale jen
spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny, a povinný proto
nemůže s nemovitostmi libovolně nakládat. Své podnikání může povinný \"bez
problému\" přenést jinam a \"stejně\" může řešit i bydlení své rodiny,
popřípadě se může s vydražitelem dohodnout na uzavření nájemní smlouvy.
Protože podle názoru soudu prvního stupně \"nelze připustit stav, aby jakýkoliv
podnikatel mohl zabránit výkonu rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu k
nemovitostem či nemovitostí tím, že by tvrdil, že nemovitosti potřebuje k
podnikání\", není důvodu, aby předmětné nemovitosti byly podle ustanovení § 322
o.s.ř. vyloučeny z výkonu rozhodnutí.
K odvolání povinného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16.12.1999
č.j. 19 Co 626/99-103 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že proti
jeho usnesení je dovolání přípustné. Odvolací soud dovodil, že ustanovení § 322
o.s.ř. dopadá také na nemovitosti a že v něm vyslovené hledisko \"nezbytné
potřeby\" je významné jen ve vztahu k předmětu podnikatelské činnosti
povinného. Skutečnost, že povinný užívá výkonem rozhodnutí postižené
nemovitosti ke své podnikatelské činnosti (k provozu restaurace \"F.\"), není
podle ustanovení § 322 o.s.ř. důvodem k vyloučení jeho spoluvlastnického podílu
z výkonu rozhodnutí. Prodejem nemovitostí dochází jen ke změně jejich
vlastníka, otázka dalšího podnikání se tím neřeší a další podnikání povinného
tím není vyloučeno. Povinnému navíc nic nebrání, aby si vytvořil podmínky pro
pokračování své podnikatelské činnosti na jiném místě, například pronájmem
jiných nebytových prostor; i když se tím výkon jeho podnikatelské činností
podstatně ztíží, objektivně to neznamená její likvidaci. Důvodem k
vyloučení z výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 322 o.s.ř. není ani
to, že povinný užívá předmětné nemovitosti pro vlastní bydlení a pro bydlení
své rodiny, neboť zajištění dalšího bydlení povinného a jeho rodiny \"nemá v
exekuci prodejem nemovitosti vůbec místo\". Rozhodnutí o připuštění dovolání
proti svému usnesení zdůvodnil odvolací soud tím, že výklad ustanovení § 322
o.s.ř. o tom, zda povinný potřebuje nemovitosti (spoluvlastnický podíl na nich)
nezbytně nutně ke svému podnikání, má zásadní význam.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu povinný namítá, že jím provozovaná
restaurace je vybavena atypickým zařízením a inventářem, jehož přemístění do
jiných prostor je technicky neproveditelné (nemožné) bez zániku podniku a že
jen demontáží tohoto zařízení mu vznikne škoda ve výši 61.250,- až 76.300,- Kč.
Opětovné zahájení podnikatelské činnosti v jiných prostorách není reálné
vzhledem k nemožnosti použití stávajícího zařízení, k povinnosti
vyrovnat pracovněprávní nároky zaměstnanců, ke ztrátě stálých
zákazníků a k nákladům spojeným s vybavením nových prostor a
zahájením provozu. Vzhledem ke specifickým podmínkám výkonu podnikatelské
činnosti povinného měl být spoluvlastnický podíl povinného na nemovitostech
podle § 322 o.s.ř. vyloučen z výkonu rozhodnutí. Povinný dále vytýká soudům
obou stupňů, že se při svém rozhodování nezabývaly \"rozsahem navrhované
exekuce\". Vzhledem k tomu, že obvyklá cena jeho spoluvlastnického podílu činí
minimálně 2,5 mil. Kč, je vůči ní výše vymáhané pohledávky ve zřejmém nepoměru.
Povinný navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst.1 o.s.ř., přezkoumal
bez jednání (§ 243a odst.1, věta první o.s.ř.) napadené usnesení ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit
proti svému potvrzujícímu usnesení ve věci samé, u něhož nejsou splněny
podmínky přípustnosti dovolání podle § 238a o.s.ř., přípustnost dovolání tehdy,
jde-li v něm o řešení právních otázek, které mají zásadní význam; jiné než
právní otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění,
prohlášení přípustnosti dovolání neumožňují. Vysloví-li odvolací soud ve výroku
svého potvrzujícího usnesení podle ustanovení § 239 odst.1 o.s.ř. přípustnost
dovolání, znamená to mimo jiné, že dovolatel je oprávněn napadnout usnesení
odvolacího soudu ve věci samé jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř.; správnost skutkových zjištění odvolacího soudu [tj. zda skutková
zjištění mají v podstatné části oporu v provedeném dokazování - srov. § 241
odst.3 písm.c) o.s.ř.] nemůže dovolací soud v takovémto případě přezkoumávat.
Podle ustanovení § 268 odst.1 písm.d) o.s.ř. výkon rozhodnutí bude zastaven,
jestliže výkon rozhodnutí postihuje věci, které jsou z něho podle § 321 a § 322
vyloučeny.
Podle ustanovení § 322 odst.1 o.s.ř. z věcí, které jsou ve vlastnictví
povinného, se nemůže týkat výkon rozhodnutí těch, které povinný nezbytně
potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých
pracovních úkolů, nebo ke svému podnikání, jakož i jiných věcí, jejichž prodej
by byl v rozporu s morálními pravidly.
Ustanovení § 322 o.s.ř., v němž jsou spolu s ustanovením § 321 o.s.ř. uvedeny
věci nepodléhající výkonu rozhodnutí podle části šesté, hlavy čtvrté občanského
soudního řádu, platí jak při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, tak při
výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti.
Ustanovení § 322 odst.1 o.s.ř. se užije - jak vyplývá z ustanovení § 338 odst.1
o.s.ř. - také u výkonu rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu k movité
věci nebo nemovitosti.
V posuzovaném případě byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického
podílu, který má povinný v bezpodílovém spoluvlastnictví (nyní ve společném
jmění) se svou manželkou L. F. ve výši ideální poloviny k domu čp. 143 v C.
postaveném na st.p.č. 173/1, ke st.p.č. 173/1 a ke st.p.č. 173/2 v kat. území
C., zapsaným u Katastrálního úřadu v Ú. na listu vlastnictví č. 2648 pro obec C.
Z výkonu rozhodnutí jsou ve smyslu ustanovení § 322 odst.1 o.s.ř. vyloučeny jen
věci, popřípadě spoluvlastnický podíl k věcem, které povinný nezbytně potřebuje
ke svému podnikání, vymezenému předmětem podnikání (činnosti). Ke svému
podnikání povinný nezbytně potřebuje jen takové věci, popřípadě spoluvlastnický
podíl k nim, které mu umožní alespoň v minimálním rozsahu provozovat podnikání
v souladu s předmětem jeho podnikatelské činnosti.
Z hlediska skutkového stavu bylo v řízení před soudy zjištěno, že povinný je
podnikatelem a že předmětem jeho podnikání je \"hostinská činnost (bez
ubytovacích zařízení)\". Ve druhém nadzemním podlaží domu čp. 143 v C. povinný
provozuje na základě dohody spoluvlastníků nemovitosti restauraci \"F.\", v níž
je kromě obvyklého vybavení též zařízení přizpůsobené atypickému prostoru
(obkladové pásy, dřevěné obklady stěn, podélný pult aj.), které se po jeho
vyklizení stane prakticky nepoužitelným; přemístěním restaurace do jiných
prostor by z tohoto důvodu vznikla povinnému podle odhadu znalce V. K. škoda
vyjádřená v časové ceně ve výši 61.250,- až 76.300,- Kč.
Za tohoto skutkového stavu, jehož správnost - jak uvedeno výše - nemohl
dovolací soud přezkoumávat, Nejvyšší soud ČR souhlasí s právním závěrem
odvolacího soudu, že povinný nezbytně nepotřebuje svůj spoluvlastnický podíl k
nemovitostem ke svému podnikání.
Povinný v první řadě přehlíží, že nařízeným výkonem rozhodnutí nejsou
postihovány věci, které ke své podnikatelské činnosti bezprostředně využívá
(tj. zařízení restaurace). Výkon rozhodnutí byl nařízen prodejem jeho
spoluvlastnického podílu k nemovitosti, v níž má umístěn svůj podnik
(restauraci \"F.\"). Prodej spoluvlastnického podílu povinného - jak správně
uvádí odvolací soud - sám o sobě nevylučuje, že by povinný nemohl nadále
provozovat své podnikání v domě čp. 143 v C. Ze samotné skutečnosti, že
spoluvlastnický podíl k nemovitosti získá do vlastnictví vydražitel, popřípadě
ve smyslu ustanovení § 338 odst.2 spoluvlastník nemovitostí, povinnému nevzniká
povinnost ukončit své podnikání v domě čp. 143 v C., a proto v současnosti není
možné s jistotou uzavřít, že prodej spoluvlastnického podílu povinného k
nemovitosti musí mít za následek také skončení jeho podnikatelské činnosti v
dosavadních prostorách.
Podnikání povinného, jehož předmětem je \"hostinská činnost (bez ubytovacích
zařízení)\", není podle své povahy vázáno na určité místo ani na vlastnictví
nebo spoluvlastnictví nemovitosti. Povinný proto může provozovat svou
podnikatelskou činnost nejen v domě čp. 143 v C., ale i na jiném místě (v
jiných k tomu vhodných prostorách), a nejen v nemovitosti, jejímž je
vlastníkem nebo spoluvlastníkem, ale i v objektu někoho jiného. Z hlediska
ustanovení § 322 o.s.ř. není významné, zda je pro povinného \"reálné\"
pokračování v podnikatelské činnosti v jiném objektu a na jiném místě.
Podstatné je, že i po prodeji spoluvlastnického podílu k nemovitosti má takové
movité věci, které potřebuje k výkonu hostinské činnosti (bez
ubytovacích zařízení), a že tedy postižení jeho spoluvlastnického podílu na
nemovitosti výkonem rozhodnutí mu samo o sobě nebrání nadále vykonávat předmět
jeho podnikání, tedy provozovat \"hostinskou činnost (bez ubytovacích zařízení)
\". I kdyby mohl do jiných prostor přemístit jen část vybavení tvořícího
zařízení restaurace \"F.\", i kdyby v souvislosti s ukončením provozu
restaurace \"F.\" v domě čp. 143 v C. mu vznikla škoda a i kdyby v jiných
prostorách nemohl podnikání provozovat v takovém rozsahu, popřípadě v takové
kvalitě jako dosud, může i nadále s věcmi, které má k dispozici, nepochybně
zajistit alespoň v minimálním rozsahu výkon svého podnikání.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že odvolací
soud v posuzovaném případě správně vyložil ustanovení § 322
odst.1 o.s.ř. a že návrh na zastavení výkonu rozhodnutí vycházející z
ustanovení § 268 odst.1 písm.d) o.s.ř. byl v souladu se zákonem zamítnut.
Námitka dovolatele, že se soudy nezabývaly \"rozsahem navrhované
exekuce\" z hlediska zjevného nepoměru mezi obvyklou cenou
spoluvlastnického podílu a výší vymáhané pohledávky, rovněž není důvodná.
Otázkou, zda oprávněný se domáhá výkonu rozhodnutí ukládajícího zaplacení
peněžité částky způsobem, který je zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru
výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení
pohledávky dosaženo, se soud (srov. § 264 odst.1 o.s.ř.) zabývá při rozhodování
o nařízení výkonu rozhodnutí. Má-li povinný za to, že tuto otázku soud
nevyřešil správně, mohl a měl se v tomto směru bránit odvoláním proti usnesení
soudu prvního stupně ze dne 26.3.1998 č.j. 5 E 166/98-8. V řízení o zastavení
výkonu rozhodnutí z důvodu vyloučení věci (spoluvlastnického podílu k věci)
podle ustanovení § 322 o.s.ř. tuto otázku soudy řešit nemohou; oprávněný proto
nemůže soudům obou stupňů důvodně vytýkat, že se jí v řízení o zastavení výkonu
rozhodnutí nezabývaly.
Stane-li výkon rozhodnutí zřejmě nevhodným prostředkem k uspokojení pohledávky
oprávněného až po jeho nařízení, může být na návrh povinného nebo i bez návrhu
zastaven podle ustanovení § 268 odst.1 písm.h) o.s.ř. Zastavení výkonu
rozhodnutí je však v takovém případě opodstatněno jen tehdy, jestliže cena
prodávané věci (spoluvlastnického podílu) je ve zřejmém nepoměru nejen k
pohledávce oprávněného, ale i dalších (zástavních nebo jiných) věřitelů, kteří
se domáhají uspokojení ve stejném vykonávacím řízení, a mohou-li být tyto
pohledávky řádně uspokojeny jiným způsobem (tj. z jiného majetku povinného, než
který byl postižen nařízeným výkonem rozhodnutí). Návrh na zastavení výkonu
rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst.1 písm.h) o.s.ř. v tomto řízení dosud
nebyl podán a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byly splněny předpoklady
zastavení výkonu rozhodnutí z tohoto důvodu.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
důvodů správné. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by bylo
postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou
vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání povinného zamítl (§ 243b odst. 1 část věty před
středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 254
odst.1, § 243b odst.4 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 věty první
o.s.ř., neboť povinný s ohledem výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. září 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová