21 Cdo 728/2021-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci úschovy částky 12 039,50 EUR složené složitelem EUROPE Cargo Trans s. r. o. se sídlem ve Frýdku-Místku, 28. října č. 1495, IČO 28586212, zastoupeným JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Lidická č. 613, ve prospěch příjemců 1) JUDr. Břetislava Komana se sídlem v Praze 7, Bubenská č. 328/25, jako insolvenčního správce dlužníka VEMITRANS LG s. r. o. se sídlem v Praze 9 – Libni, Drahobejlova č. 1019/27, IČO 25867172, a 2) VAREMAT PRO s. r. o. se sídlem v Ostravě-Porubě, Slavíkova č. 6142/18d, IČO 02334704, zastoupeného Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1003/3, o vydání předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 Sd 381/2013, o dovolání příjemce 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2020, č. j. 29 Co 244/2020-333, takto:
I. Dovolání příjemce 2) se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání příjemce 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2020, č. j. 29 Co 244/2020-333, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li dovolatel, že nesprávné právní posouzení odvolacím soudem spočívá v tom, že „v daném případě nebyly dány hmotněprávní podmínky pro složení předmětu plnění do soudní úschovy“, přehlíží, že odvolací soud neposuzoval dovolatelem namítané skutečnosti (že „složiteli byla smlouva o postoupení známa“), ale že rozhodoval za stavu, kdy již nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 9. 2018, č. j. 8 C 38/2017-74, jímž byl nahrazen souhlas příjemce 2) s vydáním předmětu úschovy příjemci 1).
Podmínkou pro nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy je přitom skutečnost, že byly splněny hmotněprávní podmínky pro zánik závazku složením jeho předmětu do soudní úschovy, a nastaly tak soluční účinky složení předmětu závazku do úschovy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 339/2014). Vycházel-li tedy odvolací soud z pravomocného (a v daném případě závazného) výroku rozsudku o nahrazení souhlasu příjemce 2) s vydáním předmětu úschovy příjemci 1), nemůže přípustnost dovolání v posuzované věci založit ani argumentace dovolatele, že „nahrazení souhlasu s vydáním úschovy je tedy v dané věci absurdním závěrem řízení založeném od počátku na nesprávném právním posouzení věci, kdy k danému řízení vůbec nemělo dojít, a úschova měla být na počátku vrácena složiteli“.
Na řešení těchto otázek tedy rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na řešení právní otázky, že „neúčinnost úkonů dle insolvenčního zákona se nevztahuje na jednání třetích osob, od dlužníka odlišných“; odvolací soud zde totiž opět vycházel z již pravomocného rozsudku o nahrazení souhlasu příjemce 2) s vydáním předmětu úschovy (v němž byla tato otázka jako předběžná posuzována). Nad rámec uvedeného lze doplnit, že dovolací soud již v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy vedeném mezi totožnými účastníky na základě obdobných skutkových tvrzení uzavřel, že smlouva o postoupení pohledávek mezi dovolatelem jako postupníkem a původním příjemcem 2) jako postupitelem byla uzavřena zjevně v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby a že jde o absolutně neplatný právní úkon (jednání), který nemůže mít za následek změnu majitele hodnot nabytých odporovatelným právním úkonem (jednáním) – viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.
8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4036/2019.
Namítá-li dovolatel, že „nabyl pohledávku v dobré víře“, pak dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)]. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání příjemce 2) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.