21 Cdo 736/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci, zastoupené advokátem, proti žalovaným
1) Ing. J. T., , a 2) J. T., oběma zastoupeným advokátem, o 1.227.768,26 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C
527/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 19. října 2005, č.j. 7 Co 2219/2005-276, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě
nákladů dovolacího řízení 24.240,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám advokáta.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 16.5.2003 u Okresního soudu v Jindřichově
Hradci (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí žalovaní
zaplatili společně a nerozdílně 1.227.768,26 Kč s 18% úrokem z prodlení p.a. od
13.9.1994 do zaplacení a 49.112,- Kč na náhradě \"nákladů řízení spojených s
uplatněním pohledávky\" s tím, že uspokojení této pohledávky se žalobkyně může
domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, a to \"rozestavěného rodinného domku na
pozemku parc. č. 3890/127 - ostatní plocha, jiná plocha a pozemku parc. č.
3890/127 - ostatní plocha, jiná plocha o výměře 295 m2, vše v obci a k.ú. J.
H., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. H. na LV č.
vedené pro obec a katastrální území J. H.\", kterou mají žalovaní ve společném
jmění manželů. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že na základě smlouvy o úvěru ze
dne 8.3.1993 poskytla dlužníkovi A. V. s.r.o. (nyní A. V. s.r.o. v likvidaci)
se sídlem v J. H., střednědobý úvěr na nákup nemovitostí ve výši 1.400.000,-
Kč, který se dlužník zavázal zaplatit ve splátkách, nejpozději (\"s konečným
termínem splatnosti\") do dne 20.2.1997; své povinnosti ze smlouvy však
nesplnil a pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
14.11.1996, č.j. 13 Cm 627/96-41 mu bylo uloženo, aby žalobkyni na úhradu
poskytnutého úvěru zaplatil 1.227.768,20 Kč s 18% úrokem z prodlení od
13.9.1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 49.112,- Kč. K zajištění
pohledávky z úvěru žalobkyně uzavřela se žalovanými dne 8.3.1993 smlouvu o
zřízení zástavního práva k \"rozestavěnému rodinnému domku na pozemku parc. č.
3890/127 a k pozemku parc. č. 3890/127 v kat. území a obci J. H.\", které jsou
nyní ve společném jmění žalovaných; zástavní právo bylo zapsáno v katastru
nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 11.3.1993. Žalobkyně se domáhá ve
smyslu ustanovení § 151f občanského zákoníku \"ve znění účinném v době vzniku
jejího nároku jako zástavního věřitele\" uspokojení své pohledávky ze zástavy.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 28.11.2003, č.j. 2 C
527/2003-128 zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit
žalobkyni společně a nerozdílně 1.122.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení ročně z
částky 1.227.768,- Kč od 13.9.1994 do 30.10.2003 ve výši 602.328,20 Kč a 18%
úrok z prodlení ročně z částky 1.122.000,- Kč od 31.10.2003 do zaplacení \"s
tím, že uspokojení této pohledávky se žalobkyně může domáhat jen z výtěžku
prodeje zástavy, a to rozestavěného rodinného domku na pozemku parc.č. 3890/127
- ostatní plocha, jiná plocha a pozemku parc.č. 3890/127 - ostatní plocha, jiná
plocha o výměře 295 m2, vše v obci a k.ú. J. H., zapsané v katastru nemovitostí
u Katastrálního úřadu v J. H. na LV č. vedené pro obec a katastrální území J.
H., kterou mají žalovaní ve společném jmění manželů\", zastavil z důvodu
částečného zpětvzetí žaloby \"řízení o nároku na zaplacení nákladů řízení
spojených s vymáháním pohledávky ve výši 49.112,- Kč, nárok na zaplacení úroků
z úvěru uplatněných ve výši 105.768,26 Kč a dále nárok na zaplacení části 18%
úroků z prodlení ročně od 13.9.1994 do zaplacení ve výši 1.444.361,80 Kč\" a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení
60.354,- Kč k rukám advokáta a že žalobkyně je povinna doplatit \"na účet ČR -
Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci\" soudní poplatek ve výši 24.100,- Kč. Na
základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne
8.3.1993 je ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku neplatná,
neboť v ní nebylo \"určitě stanoveno, co je předmětem smlouvy o zřízení
zástavního práva\". Ani \"za použití výkladových pravidel\" totiž nebylo možné
dovodit, zda žalovaní dali do zástavy jak \"rozestavěný domek na parcele č.
3890/127\", tak i samotnou \"parcelu č. 3890/127\"; vyjádřený \"projev vůle je
sice po jazykové stránce srozumitelný (v zástavní smlouvě je \"jednoznačně
uveden název nemovitosti jako rozestavěného rodinného domku na stavební parcele
3890/127, nikoliv již pozemek samotný\"), není ovšem jednoznačný (ve smlouvě
uvedená cena nemovitostí ve výši 719.246,- Kč vychází z ocenění \"rodinného
domu, venkovních úprav a pozemků\") a tím \"zůstává neurčitý jeho věcný
obsah\". Protože zástavní smlouva ze dne 8.3.1993 je neplatná, nemohlo na jejím
základě vzniknout zástavní právo a nemovitosti žalovaných nemohou být zdrojem
pro uspokojení pohledávky žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne
11.3.2004, č.j. 7 Co 502/2004-158 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
zamítnutí žaloby a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve výroku o povinnosti
žalobkyně doplatit soudní poplatek ho změnil tak, že se žalobkyni povinnost
doplatit soudní poplatek neukládá, a vyslovil, že \"ve výroku o částečném
zastavení řízení zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen\". Dospěl k
závěru, že \"předmětem zástavy\" je nepochybně (jak vyplývá nejen z obsahu
zástavní smlouvy, ale též z \"postojů účastníků v průběhu řízení\")
\"rozestavěný rodinný dům na parcele č. 3980/127 - ostatní plocha, jiná plocha
v k.ú. a obci J. H.\" a že \"výkladové problémy může činit pouze otázka, zda
předmětem zástavní smlouvy byl i samotný pozemek č. 3890/127\", který není
\"výslovně v zástavní smlouvě uveden\" a ohledně něhož lze \"jako o předmětu
zástavy\" usuzovat jen z toho, že \"hodnota zástavy byla s poukazem na
konkrétní znalecký posudek stanovena v částce zahrnující i hodnotu konkrétního
stavebního pozemku\". Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že \"otázku
projevu vůle účastníků při uzavření zástavní smlouvy i ohledně tohoto
konkrétního pozemku individuálně nezkoumal\" a že \"neuvážil, že případná
neplatnost zástavní smlouvy nemusí mít vliv na vznik zástavního práva\", a
uložil mu, aby se v dalším řízení zabýval \"i dalšími námitkami žalovaných,
případně aby doplnil řízení ke zjištěním rozhodným pro závěr o tom, zda vzniklo
zástavní právo na základě uzavřené zástavní smlouvy ze dne 8.3.1993, zda se
žalobkyně po právu domáhá uspokojení ze zástavy či zda pohledávka žalobkyně
stejně jako zástavní právo zaniklo uspokojením z jiné zástavy\".
Okresní soud v Jindřichově Hradci poté rozsudkem ze dne 7.10.2004, č.j. 9 C
527/2003-175 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovaným na náhradě nákladů řízení 147.573,- Kč k rukám advokáta. Dospěl k
závěru, že \"předmětem zástavy\" byl podle zástavní smlouvy ze dne 8.3.1993
nepochybně jen \"rozestavěný rodinný dům na parc. č. 3890/127 v k.ú. J. H.\" a
že samotný \"pozemek č. 3890/127 - ostatní plocha\" nebyl zástavou, což jak
vyplývá ze zástavní smlouvy, tak i \"odpovídá vůli účastníků\"; soud prvního
stupně přitom poukázal na to, že \"cena zástavy není podstatnou náležitostí
zástavní smlouvy a nemůže způsobit její neplatnost\", i kdyby tu byl \"rozdíl
ve vyčíslené ceně rozestavěného rodinného domku a ceně zástavy uvedené v
zástavní smlouvě\", a že žalobkyně \"rozšířila žalobu o předmětný pozemek\"
podle svého vyjádření \"pouze z opatrnosti s ohledem na to, jak je zástavní
právo zapsáno v katastru nemovitostí\". K nemovitosti žalovaných však zástavní
právo podle názoru soudu prvního stupně nevzniklo. Rozestavěný rodinný domek
nezapsaný v katastru nemovitostí totiž nebyl \"způsobilou zástavou\" a zástavní
právo k této \"rozestavěné stavbě\" nebylo vloženo do katastru nemovitostí
(katastrální úřad v rozporu se zněním zástavní smlouvy ze dne 8.3.1993 \"zapsal
zástavní právo k pozemku\"); jde proto o neplatný právní úkon ve smyslu
ustanovení § 37 odst. 2 občanského zákoníku.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
1.4.2005, č.j. 7 Co 180/2005-220 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o zamítnutí žaloby \"na zaplacení částky 1.122.000,- Kč s příslušenstvím
ve výroku uvedeném s tím, že se žalobkyně může domáhat uspokojení této
pohledávky jen z výtěžků prodeje pozemku parcelní číslo 3890/127 - ostatní
plocha, jiná plocha o výměře 295 m2 v obci a katastrálním území J. H.,
zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální
pracoviště J. H. na LV č. \"; v ostatních výrocích rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že
\"pozemek parc. č. 3890/127 - ostatní plocha\" nebyl \"předmětem zástavní
smlouvy\" a že proto k němu nemohlo vzniknout zástavní právo. Na základě
skutkových zjištění soudu prvního stupně a po zopakování některých listinných
důkazů odvolací soud dále dospěl k závěru, že v době uzavření zástavní smlouvy
ze dne 8.3.1993 stavba rodinného domku byla - s ohledem na míru rozestavění -
věcí ve smyslu ustanovení § 119 občanského zákoníku a že proto byla také
způsobilou zástavou. Protože Katastrální úřad v J. H. svým rozhodnutím č.j.
povolil podle této zástavní smlouvy vklad zástavního práva s právními účinky
vkladu ke dni 11.3.1993 a protože je soud tímto pravomocným rozhodnutím vydaným
ve správním řízení v projednávané věci podle ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř.
vázán, zástavní právo k rozestavěnému rodinnému domku žalovaných platně
vzniklo; okolnost, jak se \"vklad zástavního práva projevil na výpisu z
katastru nemovitostí\", není z hlediska naplnění podmínek vzniku zástavního
práva podle ustanovení § 151b odst. 2 občanského zákoníku významná. Odvolací
soud současně uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval
námitkami žalovaných, podle nichž zajištěná pohledávka jednak měla být
uspokojena z jiné zástavy, jednak se promlčela.
Okresní soud v Jindřichově Hradci poté rozsudkem ze dne 26.5.2005, č.j. 9 C
527/2003-243 žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni
1.122.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení ročně z částky 1.227.768,- Kč od
28.9.2001 do 30.10.2003 ve výši 469.133,26 Kč a s 18% úrokem z prodlení ročně z
částky 1.122.000,- Kč od 31.10.2003 do zaplacení s tím, že uspokojení této
pohledávky se žalobkyně může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, a to
\"rodinného domu čp. 777, část obce J. H. III., na pozemku parc.č. 3890/127 -
ostatní plocha, jiná plocha, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu pro J. k., katastrální pracoviště v J. H. na LV č. . pro obec a
katastrální území J. H.\", kterou mají žalovaní ve společném jmění manželů, z
důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o zaplacení úroků z úvěru co
do částky 133.195,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Dospěl k závěru, že pohledávka žalobkyně z úvěru poskytnutého
dlužníku A. V. s.r.o. (nyní A. V. s.r.o. v likvidaci), ve výši 1.400.000,- Kč
je zajištěna rodinným domem žalovaných postaveným na \"parc. č. 3890/127 v k.ú.
J. H.\", který byl dán do zástavy jako \"rozestavěná stavba\" v době, kdy byl
již věcí ve smyslu ustanovení § 119 občanského zákoníku (rozestavěný dům měl
již dvě nadzemní podlaží a \"stavba byla zhruba hotová\"), a ohledně něhož byl
vklad zástavního práva povolen pravomocným rozhodnutím katastrálního úřadu.
Námitku žalovaných, že žalobou je uplatňováno zástavní právo k \"dokončené
stavbě\", zatímco zástavní smlouva hovoří o rozestavěném rodinném domku, soud
prvního stupně odmítl s odůvodněním, že \"se jedná o tutéž věc\" a že
\"zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství i přírůstky\". Soud
prvního stupně dovodil, že zajištěná pohledávka nebyla zcela uspokojena z jiné
zástavy, neboť z prodeje zástavy v \"konkursu vedeném na úpadce J. J.\"
žalobkyně obdržela 1.599.242,- Kč a \"v rámci konkursního řízení\" na tohoto
úpadce dalších 135.195,- Kč, které byly \"započteny\" na úhradu nákladů
spojených s vymáháním pohledávky a na náhradu úroků z úvěru a úroků z prodlení
a ohledně kterých žalobkyně vzala žalobu zpět. Úrok z prodlení ve výši 18%
ročně nemůže být - jak se žalovaní domnívají - v rozporu s dobrými mravy, neboť
žalobkyni již byl přiznán pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 14.11.1996, č.j. 13 Cm 627/96-41. Nárok žalobkyně na
uspokojení pohledávky ze zástavy není - jak se domnívají žalovaní - promlčen,
neboť podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní
právo nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka a k promlčení zajištěné
pohledávky dosud nedošlo.
K odvolání účastníků řízení (odvolání žalobkyně směřovalo pouze do výroku o
náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
19.10.2005, č.j. 7 Co 2219/2005-276 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o
vyhovění žalobě a o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou
povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 48.480,- Kč k
rukám advokátky. Poté, co odkázal na své závěry obsažené v předchozím rozsudku
ze dne 1.4.2005, č.j. 7 Co 180/2005-220 o platnosti zástavní smlouvy ze dne
8.3.1993, se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že
nárok žalobkyně na uspokojení její pohledávky ze zástavy není promlčen, neboť
\"promlčení zajištěné pohledávky nebylo v řízení zjištěno\" a podle ustanovení
§ 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní právo nemůže promlčet
dříve než zajištěná pohledávka; uvedené platí i tehdy, byla-li zástavním právem
zajištěna pohledávka z obchodněprávních vztahů. Protože z prodeje jiné zástavy
nebyla zajištěná pohledávka uspokojena ve větším rozsahu než byla rozsudkem
soudu prvního stupně žalobkyni přiznána a protože nárok žalobkyně není v
rozporu s dobrými mravy, je rozsudek soudu prvního stupně správný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají v
první řadě, že zástavní smlouva ze dne 8.3.1993 je pro neurčitost neplatná (§
37 odst. 1 občanského zákoníku), neboť jejím předmětem byl pouze rozestavěný
rodinným dům a zástavní smlouva ohledně zástavy \"střídavě pojednává jako o
nemovitosti (jednotné číslo), resp. o nemovitostech (množné číslo)\". Zástavní
právo k rozestavěnému rodinnému domu žalovaných ani nemohlo podle názoru
žalovaných vzniknout. Uvedená stavba nebyla zapsána v katastru nemovitostí,
nebyla proto \"způsobilým předmětem zástavy\" a vklad zástavního práva
provedený na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu v J. H. sp. zn. se mohl
týkat jen jediné nemovitosti zapsané v té době v Katastru nemovitostí ČR, a to
\"pozemku parc. č. 3890/127 v obci a kat. úz. J. H.\"; kdyby účastníci chtěli
zřídit zástavní právo k \"rozestavěné stavbě\", musela by být stavba \"zaměřena
geometrickým plánem, doložena příslušným stavebním povolením a zřejmě i
znaleckým posudkem, který by dostatečným způsobem identifikoval stádium její
rozestavěnosti, a takto zapsána v katastru nemovitostí\", což se nestalo.
Žalovaní nesouhlasí též s tím, jak soudy zhodnotili namítnuté promlčení nároku
žalobkyně na uspokojení ze zástavy. Zdůrazňují, že \"nikdy nebyli obligačními
dlužníky žalobkyně\", a dovozují, že \"právo zástavního věřitele uspokojit se
ze zástavy, tedy získat samostatný exekuční titul proti zástavnímu dlužníkovi,
který není dlužníkem obligačním, je právem majetkovým, nikoliv vlastnickým a
proto se promlčuje v obecné promlčecí době\"; protože zajištěná pohledávka měla
být obligačním dlužníkem splněna do 16.12.1996, uplynula obecná tříletá
promlčecí doba dnem 16.12.1999. Žalovaní současně poukazují na to, že zástavním
právem k jejich nemovitosti byl zajištěn závazek z úvěru, tedy \"obchodněprávní
vztah\", a docházejí k závěru, že obchodním právem se musí řídit také jeho
zajištění zástavním právem; v takovémto případě by obecná čtyřletá promlčecí
doba uplynula dnem 16.12.2000, přičemž obchodní zákoník \"neobsahuje žádné
ustanovení o tom, že by se zástavní právo nepromlčelo dříve než zajištěná
pohledávka\". Podle názoru dovolatelů \"je požadavek žalobkyně v rozporu s
dobrými mravy\", neboť poskytnutý úvěr byl zajištěn dvěma zástavami, a to
nemovitostí žalovaných a nemovitostmi ve vlastnictví J. J., a \"dokazováním
bylo zjištěno, že v rámci exekučního řízení - dražby byla žalobkyně již
uspokojena (z výtěžku prodeje nemovitostí J. J. byla pohledávka žalobkyně
uspokojena)\". Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl jako zjevně
bezdůvodné, resp. aby je zamítl, neboť napadené rozhodnutí je správné.
Ztotožnila se se závěry odvolacího soudu, které vyplývají z jeho rozsudku ze
dne 1.4.2005, č.j. 7 Co 180/2005-220 a z napadeného rozsudku ze dne 19.10.2005,
č.j. 7 Co 2219/2005-276. Uvedla, že ve smlouvě o zřízení zástavního práva ze
dne 8.3.1993 byl předmět zástavní smlouvy řádně a dostatečně označen, že se
jednalo o \"způsobilý předmět zástavy\" a že příslušný katastrální úřad
postupoval správně, když vklad zástavního práva podle této smlouvy povolil,
čímž byly splněny zákonem stanovené podmínky vzniku zástavního práva. Při
posuzování otázky promlčení soudy správně vycházely z ustanovení § 100 odst. 2
občanského zákoníku, podle kterého se zástavní právo nepromlčuje dříve než
zajištěná pohledávka, což platí - jak to vyplývá z akcesoriety zástavního práva
- i v případě, kdy zástavní právo zajišťuje závazek z obchodně právního vztahu.
K námitce, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, uvedla, že úrok z
prodlení ve výši 18% p.a. odpovídal obvyklé sazbě úroků z prodlení platné pro
obchodně právní vztahy v době uzavření smlouvy o úvěru a že v této výši byl
žalobkyni přiznán pravomocným rozsudkem, a že z výtěžku prodeje jiné zástavy
došlo pouze k částečnému uspokojení zajištěné pohledávky ve výši 1.732.437,-
Kč, která byla žalobkyní započtena na příslušenství.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku, zda nemovitost žalovaných je zatížena ve prospěch žalobkyně zástavním
právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 8.3.1993, je třeba i v
současné době posuzovat - s ohledem na dobu zřízení zástavního práva - podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č.
131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb.,
č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle
občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1994 (dále jen \"obč. zák.\"),
zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem, ve znění účinném do 12.8.1993 (dále jen \"zákona o zápisech práv
\") a podle zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky
(katastrální zákon), ve znění účinném do 30.6.1996 (dále jen \"katastrálního
zákona\").
Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené;
zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z
plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení § 151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě
písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení
zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka,
kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení § 151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o
nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona o zápisech práv se do Katastru
nemovitostí ČR zapisují práva k nemovitostem, a to vlastnické právo, zástavní
právo, právo odpovídající věcnému břemeni, předkupní právo, pokud má mít účinky
věcného práva, a jiná práva, pokud byla zřízena jako věcná práva k
nemovitostem, jakož i další práva, pokud tak stanoví zákon.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) katastrálního zákona se v katastru
evidují stavby spojené se zemí pevným základem, a to jednak stavby, kterým bylo
přiděleno popisné nebo evidenční číslo, jednak stavby, kterým popisné nebo
evidenční číslo přiděleno nebylo, jde-li o stavby seskupené na pozemku téhož
vlastníka a užívané pro jiné než bytové účely, s výjimkou drobných staveb, jen
v souboru geodetických informací, nebo o stavby, jejichž obvod tvoří
vlastnickou hranici nebo hranici druhu pozemku a které jsou na pozemcích ve
vlastnictví téhož vlastníka, s výjimkou drobných staveb.
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je
- jak vyplývá z ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. - určení
předmětu zástavního práva (zástavy) a označení zajišťované pohledávky.
Náležitosti smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) musí být
uvedeny - jak vyplývá z ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. - určitě a
srozumitelně, jinak je smlouva neplatná. Vznikne-li o obsahu takové písemné
smlouvy pochybnost z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se
pokusit o odstranění takové nejasnosti pomocí výkladu právního úkonu,
prováděného - jde-li o občanskoprávní vztah - podle ustanovení § 35 odst. 2
obč. zák. Podle ustálené judikatury soudů výklad obsahu smlouvy může směřovat
jen k objasnění toho, co v ní bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu
obsahu smlouvy vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým
projevem. V případě, že nejasnost v obsahu smlouvy nelze odstranit ani pomocí
výkladu projevu vůle, je odůvodněn závěr, že smlouva je neplatná. Pomocí
výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného
právního úkonu.
V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - z uvedených východisek při svém rozhodování vycházel. Předmětem
zástavního práva (zástavou) byl - jak soudy dovodily zejména z Čl. II a III.
Smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 8.3.1993 a výkladů projevů vůle
účastníků smlouvy - \"rozestavěný rodinný domek na parcele stavební č. 3890/127
ostatní plocha, staveniště, vše na LV č. k.ú. J. H., obec J. H.\". Hovoří-li se
ve Smlouvě o zřízení zástavního práva ze dne 8.3.1993 ve vztahu k zástavě - jak
na to poukazují dovolatelé - jednou \"jako o nemovitosti\" (tedy v jednotném
čísle) a jindy \"jako o nemovitostech\" (tedy v množném čísle), není to (za
daného označení zástavy) samo o sobě způsobilé vyvolat jakoukoliv nejasnost v
obsahu smlouvy ve vymezení předmětu zástavního práva; nelze proto souhlasit s
dovolateli, kteří v této okolnosti spatřují neurčitost obsahu smlouvy a kteří z
tohoto důvodu dovozují neplatnost Smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne
8.3.1993.
Provedenými důkazy bylo za řízení soudy zjištěno, že rozestavěný dům žalovaných
měl v době uzavření Smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 8.3.1993 již dvě
nadzemní podlaží, stavba byla zhruba hotová, bylo provedeno veškeré zdivo,
osazeny okna, uvnitř stavby byly provedeny všechny stropy, kompletně byl
proveden krov, krytina a osazeny okapy. Soudy za tohoto stavu v souladu s
ustálenou judikaturou dovodily, že šlo o věc v právním slova smyslu a tedy o
samostatný způsobilý předmět občanskoprávních a jiných právních vztahů.
Žalovaní dovozují, že jejich rozestavěný dům nebyl \"způsobilým předmětem
zástavy\" (správně způsobilým předmětem zástavního práva nebo způsobilou
zástavou), neboť v době uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne
8.3.1993 nebyl evidován v Katastru nemovitostí ČR. Uvedený názor nelze
považovat za správný.
Věci jsou způsobilým předmětem občanskoprávních a jiných právních vztahů.
Představuje-li rozestavěný dům věc v právním slova smyslu, jde vždy o způsobilý
předmět právních vztahů, a to včetně vztahů ze zástavního práva. Uvedené
samozřejmě platí bez ohledu na to, zda taková věc podléhá evidenci v Katastru
nemovitostí ČR nebo že v rozporu s právními předpisy není evidována v Katastru
nemovitostí ČR, navíc rozestavěné budovy v době uzavření zástavní smlouvy (na
rozdíl od právní úpravy účinné od 1.7.1996) evidenci v Katastru nemovitostí ani
nepodléhaly [srov. zejména § 2 odst. 1 písm. c) katastrálního zákona].
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba
rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus acquirendi) a právní
způsob jeho nabytí (modus acquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva
(zástavní smlouva) představuje tzv. titulus acquirendi. I když z takové smlouvy
vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle
ní ještě nedochází; ten nastává až tehdy, naplní-li se stanovený právní důvod
nabytí zástavního práva.
Právní způsob nabytí zástavního práva k nemovitosti (modus acquirendi)
představoval v době uzavření Smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 8.3.1993
- jak se uvádělo v ustanovení § 151b odst. 2 obč. zák. - vklad zástavního práva
do katastru nemovitostí. Uvedené plně dopadalo na zástavní práva k
nemovitostem, které byly evidovány (podléhaly evidenci) v Katastru nemovitostí
ČR. Šlo-li o rozestavěné budovy, které evidenci v Katastru nemovitostí v době
uzavření Smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 8.3.1993 nepodléhaly, i když
šlo o věci v právním slova smyslu a tedy i o způsobilý předmět právních vztahů,
je třeba vzít v úvahu, že vklad práva do katastru nemovitostí ohledně takových
věcí, i kdyby o něm bylo příslušným orgánem rozhodnuto, stejně nemohl být
proveden (protože věci, kterých se týká, v něm nejsou uvedeny), a že tedy smysl
(účel) zápisu práv do katastru nemovitostí v takovém případě vůbec nemohl být
naplněn. Za této situace je odůvodněn závěr, že právní účinky zástavní smlouvy
spočívající v nabytí zástavního práva ve prospěch zástavního věřitele nastávaly
- bez ohledu na jinak vyžadovaný vklad práva - již dnem účinnosti smlouvy.
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že vklad zástavního práva do katastru
nemovitostí představoval tzv. modus acquirendi jen u nemovitostí, které byly
evidovány (podléhaly evidenci) v Katastru nemovitostí ČR. Rozestavěné budovy v
katastru nemovitosti nebyly evidovány; zástavní právo k nim proto vznikalo dnem
účinnosti zástavní smlouvy, který nastával dnem uzavření smlouvy, nebyl-li v ní
dohodnut jinak (dnem pozdějším). Z uvedeného současně vyplývá, že soudy
dospěly, i když z ne zcela přiléhavého důvodu, k věcně správnému závěru, že ve
prospěch žalobkyně vzniklo k \"rozestavěnému rodinnému domku na parcele
stavební č. 3890/127 ostatní plocha, staveniště, vše na LV č. k.ú. J. H., obec
J. H.\" podle zástavní smlouvy ze dne 8.3.1993 zástavní právo.
Vzhledem k tomu, že žalobkyni vznikl nárok na uspokojení zajištěné pohledávky
ze zástavy v době do 31.8.1998 (tj. před účinností zákona č. 165/1998 Sb.,
kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony), řídí se tento nárok i v současné době - jak správně
dovodily soudy - ustanovením § 151f občanského zákoníku ve znění účinném do
31.8.1998 (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze
dne 30.11.1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, a v usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 17.5.2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Zástavní právo slouží - jak uvedeno již výše - k zajištění pohledávky a jejího
příslušenství s tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je
zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené. Zástavní
právo nebylo (v době vzniku nároku žalobkyně na uspokojení pohledávky ze
zástavy) - s výjimkou úpravy některých otázek zástavního práva obsažené v
ustanovení § 299 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 - upraveno
v obchodním zákoníku a řeší je předpisy práva občanského, zejména občanský
zákoník. Nemohou být žádné pochybnosti (a odpovídá tomu zařazení právní úpravy
zástavního práva do druhé části občanského zákoníku) o tom, že zástavní právo
je věcným právem, charakterizovaným jako \"právo k věci cizí\".
I když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah [§
261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku] a i když se podle ustanovení § 261
odst. 4 obchodního zákoníku řídí částí třetí obchodního zákoníku i vztahy
vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto
částí obchodního zákoníku podle ustanovení § 261 odst. 1, 2 nebo 3 obchodního
zákoníku, je nutné při řešení otázky, jakou právní úpravou se řídí promlčení
zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru,
přihlédnout současně k tomu, že obchodní zákoník upravuje - kromě postavení
podnikatelů - obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy související s
podnikáním (srov. § 1 odst. 1 obchodního zákoníku) a že předmětem právní úpravy
obsažené v části třetí obchodního zákoníku jsou - jak uvádí již její nadpis -
obchodní závazkové vztahy. S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že částí
třetí obchodního zákoníku se ve smyslu ustanovení § 261 odst. 4 obchodního
zákoníku řídí jen takové vztahy vzniklé při zajištění závazků, které mají
obligační povahu, ledaže by zákon (v jiném ustanovení než v § 261 odst. 4
obchodního zákoníku) výslovně stanovil, že se obchodním zákoníkem mají řídit i
další právní prostředky zajištění závazků. Takováto právní úprava nebyla v
obchodním zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 přijata [nyní se jedná jen o
zástavní právo k obchodnímu podílu (srov. § 261 odst. 3 písm. d) obchodního
zákoníku)]; znamená to mimo jiné, že právní vztahy ze zástavních práv vzniklých
vůči jiným zástavám se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského
práva, a to samozřejmě i ve vztahu k promlčení zástavního práva.
Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty první občanského zákoníku se promlčují
všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Promlčení tedy podléhá
rovněž zástavní právo, neboť jde o majetkové právo, které z možnosti promlčení
nebylo - na rozdíl od vlastnického práva (které má rovněž věcněprávní povahu) -
vyloučeno.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy) [§ 101 občanského zákoníku]. Bylo-li však zástavní právo
přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za
deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta
první občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním
dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode
dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od
uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku).
Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva
nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. I kdyby tedy marně uplynuly
promlčecí doby podle ustanovení § 101 nebo § 110 odst. 1 občanského zákoníku,
zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u
zajištěné pohledávky; v takovém případě se zástavní právo promlčuje teprve
marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky. Uvedené platí nejen
tehdy, dal-li dlužník zajištěné pohledávky do zástavy svůj majetek, ale i v
případě, že zástavní dlužník není dlužníkem zajištěné pohledávky, neboť z
pohledu ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku tyto okolnosti
nejsou významné; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být
promlčeno ani zástavní právo, i kdyby byl jeho předmětem majetek jiné osoby než
dlužníka této pohledávky.
Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí - jak správně
dovozují žalovaní - obchodním zákoníkem. Byla-li pohledávka pravomocně přiznána
v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst.
1 obchodního zákoníku za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé
běžet, neboť čtyřletá obecná promlčecí doba (§ 397 obchodního zákoníku) je
dobou, v níž je třeba právo uplatnit v nalézacím řízení (srov. též právní názor
uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2003, sp. zn. 20 Cdo
1595/2002, které bylo uveřejněno pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2006).
V projednávané věci byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 14.11.1996, č.j. 13 Cm 627/96-41, který nabyl právní moci dnem 13.12.1996 a
stal se vykonatelným uplynutím 3 dnů od právní moci, přiznána zajištěná
pohledávka ze smlouvy o úvěru proti \"obligačnímu dlužníku\". Odvolací soud
(stejně jako soud prvního stupně) tedy správně dovodil, že zajištěná pohledávka
se dosud (do zahájení tohoto řízení před soudem prvního stupně dne 16.5.2003)
nepromlčela a že proto se nemohlo vzhledem k ustanovení § 100 odst. 2 věty
třetí občanského zákoníku promlčet ani zástavní právo, zřízené k jejímu
zajištění (nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy).
Důvodná není ani námitka žalovaných, že \"požadavek žalobkyně je v rozporu s
dobrými mravy\", neboť pohledávka žalobkyně \"byla uspokojena z výtěžku prodeje
druhé zástavy\". V řízení před soudy totiž bylo prokázáno (jak vyplývá z
výsledků dokazování před soudy), že, i když výtěžek z prodeje druhé zástavy byl
žalobkyní započten na příslušenství pohledávky, zástavním právem zajištěná
pohledávka dosud splněním nezanikla (došlo pouze k částečnému uspokojení
příslušenství pohledávky, neboť s ohledem na dlouhou dobu prodlení v uspokojení
pohledávky převyšoval úrok z prodlení několikanásobně jistinu pohledávky).
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek
odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno),
že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř.,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 24.165,- Kč
(srov. ustanovení § 3 odst. 1 bod 6, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č.
617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve
výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.
235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb.. a č. 618/2004), celkem ve výši
24.240,- Kč. Protože dovolání žalovaných bylo zamítnuto, dovolací soud jim
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradili. Žalovaní jsou povinni
přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit společně a nerozdílně k rukám
advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. února 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu