21 Cdo 749/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce J., spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
M. D., zastoupenému advokátem, o 69.289,85 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 5 C 205/2000, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17.
prosince 2002, č.j. 15 Co 542/2002-90, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
3. 345,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 69.289,85 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 15 % ročně od 1. 1. 1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že
žalovaný byl zaměstnancem žalobce a jeho pracovní poměr byl ukončen okamžitým
zrušením pracovního poměru dne 2. 12. 1998. V době trvání pracovního poměru
žalovaný způsobil žalobci škodu tím, že v šesti případech převzal od žalobce
finanční hotovost jako „výbavu na zahraniční služební cesty“ a následně na
základě jednotlivých vyúčtování nevrátil částky v celkové výši žalobou
požadované.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 29. 6. 2001, č.j. 5 C 205/2000-27,
žalobě vyhověl a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení 13.072,- Kč
„na účet právního zástupce žalobce“. Vycházeje z rozsudku Okresního soudu v
Táboře ze dne 27. 3. 2000, sp.zn. 2 T 409/99, jímž byl žalovaný odsouzen pro
trestný čin zpronevěry, měl za „postaveno najisto“, že byl spáchán „předmětný
trestný čin“ a že jej spáchal žalovaný. Protože listinnými důkazy založenými v
trestním spise nebylo zjištěno, že by žalobce jako zaměstnavatel žalovanému při
výplatě nějaké částky na uhrazení způsobené škody strhával a protože proti
nároku žalobce nebylo možné úspěšně uplatnit kompenzační námitku, dospěl k
závěru, že žaloba je v celém rozsahu důvodná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
usnesením ze dne 24. 1. 2002, č.j. 15 Co 756/2001-46, rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně,
že se náležitě nevěnoval zjištění, jaká byla skutečná výše mzdy žalovaného, a
že se nevypořádal s důkazy, jež nasvědčovaly tomu, že při výplatě mzdy byly
žalovanému žalobcem určité částky měsíčně strhávány. Tím, že provedl jen část
důkazů, a to pouze těch, které svědčily ve prospěch žalobce (ač žalobce již ve
svém vyjádření navrhl provedení dalších listinných důkazů založených v trestním
spise), zůstalo řízení neúplné a soud prvního stupně se ani nemohl zabývat
rozpory, které by případně přinesla další skutková zjištění, kdyby důkazní
řízení bylo provedeno bezchybně. Protože provedením dosud neprovedených důkazů
přímo odvolacím soudem by bylo účastníkům odňato právo domáhat se přezkumu
skutkových zjištění, musí se nejprve v tomto směru dokazováním zabývat soud
prvního stupně.
Okresní osud v Táboře rozsudkem ze dne 11. 6. 2002, č.j. 5 C 205/2000-71,
řízení o zaplacení částky 12.227,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1999
do zaplacení zastavil, žalovanému uložil zaplatit žalobci 31.591,- Kč s 15%
úrokem z prodlení od 1. 1. 1999 do zaplacení, žalobu na zaplacení dalších
25.526,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 1. 1999 do zaplacení zamítl a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z
provedených důkazů (výpovědi svědkyně V. P. a údajů na výplatním sáčku
žalovaného a na jeho mzdovém listě), jakož i z tvrzení zástupců žalobce a z
toho, že žalovaný v průběhu řízení sám připustil, že byla pro něj rozhodující
výše vyplacené částky, bez ohledu na to, zda se jednalo o mzdu nebo zda v této
částce byly zahrnuty i diety, a dále z toho, že v přípravném řízení jako
obviněný dne 12. 7. 1999 uvedl, že jeho základní plat byl ve výši 3.500,- Kč a
zbytek platu tvořily diety, dovodil, že mezi účastníky byla dohodnuta základní
mzda ve výši minimální mzdy; byly-li žalovanému vypláceny vyšší částky, jednalo
se o náhradu diet. Protože jediným dokladem o existenci dluhů žalovaného vůči
žalobci je doklad ohledně částky 31.591,- Kč za vyúčtování cesty do Moskvy a
zpět a protože žalovaný nijak neprokázal své tvrzení, že dluh vůči žalobci byl
již uhrazen, považoval za oprávněnou pouze požadovanou částku 31.591,- Kč.
Ohledně částky 12.227,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil, neboť žalobce v
tomto rozsahu vzal žalobu zpět; sám zjistil, že některé dlužné částky byly již
žalovaným uhrazeny. Ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 17. 12. 2002, č.j. 15 Co 542/2002-90, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 31.591,- Kč s
příslušenstvím a ve výroku, jímž byla žaloba ohledně dalších 25.526,- Kč s
příslušenstvím zamítnuta, změnil tak, že žalovaném uložil zaplatit žalobci
částku 46.677,85 Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 1. 1999 do zaplacení a že
žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci dalších 10.385,- Kč s
15% úrokem z prodlení od 1. 11. 1999 do zaplacení zamítl, uvedl, že ve výroku
o částečném zastavení řízení zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, a
rozhodl, že žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že základní plat
žalovaného činil 3.500,- Kč a zbytek tvořily diety, neboť tento závěr měl oporu
v provedených důkazech, a skutečnost pobíraných diet nezpochybnil v závěru
jednání před soudem prvního stupně ani sám žalovaný. Mezi účastníky nebyl spor
ani o tom, že žalobci vznikla škoda v žalované částce, a spornou se stala
výhradně otázka, zda a v jaké výši byla škoda žalovaným uhrazena. Vycházeje
dále z toho, že pouze v rámci trestního řízení žalobce doložil „přehled“
jednotlivých jízd a částek, které měl žalovaný vrátit s uvedením částek z
jeho mzdy stržených, z toho, že nepořádek ve mzdových dokladech byl jak u
žalobce, tak u žalovaného, a z toho, že „hodnocení důkazů, které ve sporném
řízení vyzní v závěr, že pravdivost skutkových tvrzení nelze ani vyloučit ani
potvrdit, vede k tomu, že rozhodnutí vyzní nepříznivě pro účastníka, pravdivost
jehož tvrzení měla být prokázána“, a že v projednávané věci měl právě žalovaný
prokázat, že vzniklou škodu žalobci uhradil a že objektivně neexistuje žádný
hodnověrný důkaz, z něhož by soud mohl bez pochybnosti ohledně úhrady na
způsobenou škodu vycházet, dospěl k závěru, že, tvrdí-li sám žalobce, že ze
mzdy bylo žalovanému sraženo 22.612,- Kč a původní žaloba byla omezena pouze o
částku 12.227,- Kč, není žaloba důvodná ohledně částky 10.385,- Kč; ohledně
zbývající platební povinnosti ve výši 46.677,85 Kč s příslušenstvím žalovaný
neprokázal, že by ji žalobci uhradil. Proto mu uložil tuto částku žalobci
zaplatit.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že žalobce měl v
„absolutním nepořádku“ mzdovou evidenci, kterou nejen řádně nevedl, ale poté,
co žalovaný uhradil své dluhy, ji zničil. Podle jeho názoru je nutno za mzdu
žalovaného považovat i „tzv. diety, tj. odměnu za km jízdy sólo nebo s
vlekem“. Připomíná, že statutární zástupci žalobce se k věci jinak vyjadřovali
v trestním a jinak v občanskoprávním řízení a že jejich tvrzení jsou rozporná
a tedy neurčitá. Naproti tomu žalovaný od počátku tvrdí, že dluh, který měl
vůči žalobci, zcela uhradil, i když nepožadoval po žalobci doklady o takto
provedených platbách, neboť spoléhal na jeho poctivost. Je přesvědčen, že
rozsudek odvolacího soudu vychází z „nesprávného věcného a posléze i právního
posouzení věci“, a proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.
Podle jeho názoru dovolání není přípustné, neboť odvolací soud změnil rozsudek
soudu prvního stupně z větší části pouze formálně, fakticky totiž jde co do
částky 31.591,- Kč s příslušenstvím o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně;
toliko ohledně částky 15.086,85 Kč jde o změnu rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z tohoto důvodu by dovolání mohlo být přípustné jen proti výroku týkajícímu se
částky 31.591,- Kč s příslušenstvím, avšak jen kdyby se jednalo o otázku
zásadního právního významu, což dovolatel ani netvrdí.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval otázkou subjektivní a
objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím
přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy
lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v
úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost,
že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp.zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998).
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku, kterým byla
žaloba ohledně částky 10.385,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1990 do
zaplacení zamítnuta. Rozsudkem odvolacího soudu v této části nemohla být
žalovanému způsobena újma na jeho právech, neboť jeho požadavku (aby byla
žaloba zcela zamítnuta) bylo v tomto rozsahu vyhověno. Z tohoto pohledu tedy
žalovaný nemůže mít objektivně vzato žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí
odvolacího soudu bylo zrušeno.
K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy není
žalovaný oprávněn (subjektivně legitimován). Nejvyšší soud ČR proto jeho
dovolání v tomto směru podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
b) o.s.ř. odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.],
a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b)
o.s.ř.].
Žalovaný dále subjektivně přípustným dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu
ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Vzhledem k tomu, že
měnícím výrokem odvolací soud zčásti o právech a povinnostech účastníků rozhodl
stejně (oba soudy shodně rozhodly o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci
částku 31.591,- Kč), je v této části rozsudek odvolacího soudu rozsudkem
potvrzujícím a pouze v části, v níž odvolací soud rozhodl o právech a
povinnostech účastníků odlišně od soudu prvního stupně (ohledně částky
15.086,85 Kč odvolací soud žalobě vyhověl, zatímco soud prvního stupně v této
části žalobu zamítl), rozsudkem měnícím. V důsledku rozsudku odvolacího soudu
došlo tedy ve vztahu k právům, vymezených rozsudkem soudu prvního stupně (tím,
jak odvolací soud rozhodl o odvoláních účastníků proti rozsudku soudu prvního
stupně) k tzv. rozštěpení uplatněných nároků na více práv se samostatných
skutkovým základem. Proto je třeba přípustnost dovolání proti jednotlivým
částem výroku rozsudku odvolacího soudu posuzovat samostatně.
Ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo
žalovanému uloženo zaplatit další částku 15.086,85 Kč, bylo odvolacím soudem
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože
dovolání proti takovému výroku není podle hledisek uvedených v ustanovení §
237 o.s.ř. přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje v této části proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalovaný dovoláním napadá - jak vyplývá z jeho obsahu – rozsudek odvolacího
soudu také v té části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně o jeho
povinnosti zaplatit žalobci částku 31.591,- Kč s příslušenstvím potvrzen.
Přípustnost dovolání v této části podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. není dána; i po zrušení původního rozsudku soudu prvního stupně
odvolacím soudem soud prvního stupně ohledně této částky znovu rozhodl stejně
(žalovanému uložil částku 31.591,- Kč s příslušenstvím zaplatit).
Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2
o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí
odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení
podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních
otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací
soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího
soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu
dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro
posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.
3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalovaný však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu nezpochybňuje. I
když uvedl, že rozsudek odvolacího soudu „spočívá na nesprávném věcném a z toho
důvodu i právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení
důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž
rozsudek odvolacího soudu (a většinou i soudu prvního stupně) vychází.
Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací
soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel na rozdíl od skutkového
zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že v
jeho případě je za mzdu nutno považovat i „tzv. diety – tj. odměnu za km jízdy
sólo nebo s vlekem“ a že dluh, který měl vůči žalobci, zcela uhradil), na
nichž pak buduje své vlastní a odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci
(že právo na náhradu škody, kterou žalobci způsobil, již zaniklo její úhradou a
že žaloba je z toho důvodu nedůvodná). Tím, že dovolatel na odlišných
skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní
posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní
posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaného tedy
nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl
dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu event.
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, v části, v níž byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy
proti němu není ani v této části dovolání přípustné. Nejvyšší soud ČR proto
dovolání žalobce také v této části – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 3.270,- Kč (srov. § 3
odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce
náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a
č. 68/2003 Sb.), celkem ve výši 3.345,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo
odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradit.
Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám
advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2004
JUDr. Mojmír
Putna, v. r.
předseda
senátu