21 Cdo 752/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce F. H. proti žalovanému Č. P. H., a.s., o 512.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 8 C 164/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2001, č.j. 39 Co 278/2000-88, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal [poté, co Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 17.2.1999, č.j. 8 C 383/98-52, vydaným ve věci vedené pod sp.zn. 8 C 383/98 též proti dalšímu žalovanému J., a.s., žalobu proti žalovanému Č. P. H., a.s., vyloučil k samostatnému řízení, vedenému pod sp.zn. 8 C 164/99], aby mu žalovaný z titulu odškodnění nemoci z povolání zaplatil 512.100,- Kč se „zákonnými úroky z prodlení ode dne splatnosti jednotlivých dílčích částek“; požadoval přitom na náhradě za ztrátu na výdělku 422.100,- Kč, na náhradě za bolest 50.000,- Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění 30.000,- Kč a na náhradě za účelně vynaložené náklady spojené s léčením 10.000,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v době od 23.4.1946 do 22.7.1956 pracoval u žalovaného (jeho právního předchůdce) za podmínek, z nichž mu vznikla nemoc z povolání (proděravění nosní přepážky), přičemž tvrdil, že jeho další onemocnění (plic, krku a dutiny ústní) nastala v příčinné souvislosti s proděravěním nosní přepážky. Přestože soudy již rozhodovaly o jeho žalobách z roku 1979 a z roku 1982, neposoudily podle jeho názoru uplatněné nároky správně a úplně a nezabývaly se ani odškodněním dalších a závažnějších onemocnění; navíc je přesvědčen, že soudními rozhodnutími vydanými před listopadem 1989, mu bylo ukřivděno.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 3.2.2000, č.j. 8 C 164/99-62, žalobu „o zaplacení částky 512.100,- Kč s přísl. proti žalovanému Č. P. H., a.s.“ zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že náklady znalečného ve výši 8.925,- Kč „nese stát“. Soud prvního stupně, vycházeje z toho, že žalobce se v této věci domáhá náhrady škody za další svá onemocnění (plic, krku a dutiny ústní), jež dává do souvislosti s nemocí z povolání (proděravěním nosní přepážky), a že o těchto jeho nárocích ještě soudy nerozhodovaly, po provedeném řízení s poukazem na závěry znaleckého posudku znalce Doc. MUDr. H., CSc., dovodil, že žalobcem tvrzené onemocnění je obecné povahy a nejedná se o takové onemocnění, které by bylo možno dávat do souvislosti s výkonem práce u žalovaného (u jeho právního předchůdce). Protože u žalobce nebyla zjištěna nemoc z povolání, nebyla splněna již první podmínka předpokladu odpovědnosti žalovaného za škodu na zdraví podle ustanovení § 190 odst. 1 a 3 zák. práce, uzavřel soud prvního stupně.
K odvolání žalobce, který v průběhu odvolacího řízení „rozšířil“ žalobu o částku 85.000,- Kč na náhradě nákladů spojených s léčením, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.1.2001, č.j. 39 Co 278/2000-88, změnu žaloby nepřipustil (neboť výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co dovodil, že ve věci je dána pravomoc českých soudů (žalobce má bydliště ve Slovenské republice), a poté, co věc posoudil také podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce, dospěl odvolací soud k závěru, že není naplněn ani základní předpoklad obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na zdraví.
Protože onemocnění žalobce (tj. onemocnění plic, nosu, krku a dutiny ústní) není nemocí z povolání (kromě proděravění nosní přepážky), protože nevzniklo v souvislosti s výkonem práce u žalovaného (či jiného zaměstnavatele) a protože nevzniklo ani v důsledku proděravění nosní přepážky, uzavřel, že není dána odpovědnost žalovaného za škodu na zdraví nejen podle ustanovení § 190 odst. 1 a 3 zák. práce, ale ani podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“, neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolávaje se Listiny základních práv a svobod a z ní vyplývajícího práva na spravedlivý proces, má zato, že „do obrazu rámce spravedlivého procesu náleží i hodnocení důkazů“. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v „povinnosti soudu vyvodit procesněprávní závěr při hodnocení dvou znaleckých posudků opačných odborných závěrů, nařídit revizní znalecký posudek“. Odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval podle § 221 odst. 1 o.s.ř. a že nezrušil rozsudek soudu prvního stupně a neuložil mu provedení dalších důkazů ve smyslu ustanovení § 120 o.s.ř., tj. nařízení revizního znaleckého posudku, a že přehlédl, že „znalecký posudek E. H. je rozporuplný ve svém textu, avšak jednoznačný v závěru, že u odvolatele – žalobce nelze dovodit příčinnou souvislost se závadným pracovním prostředím dovolatele“. Polemizuje dále se závěry znaleckého posudku Doc. MUDr. H., CSc., když namítá, že znalec neměl k dispozici veškerou jeho zdravotní dokumentaci a dostatek údajů o jeho pracovišti, že se nepřesvědčil o nepříznivých vlivech pracoviště na zdraví žalobce a že jeho posudek je ve zřejmém rozporu s posudkem Prof. MUDr. V. Protože dovolání je „podle ustanovení § 241a odst. 2 odůvodněno, neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, navrhl dovolatel, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Žalobce v dovolání uvádí, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení „§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“; z uvedeného je zřejmé, že vychází z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 29.1.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001, sp.zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 70, ročník 2001).
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou žalobci (jeho tehdejší zástupkyni advokátce - § 49 odst. 1 o.s.ř.) i žalovanému dne 5.4.2001 a že dovolání žalobce, sepsané dne 21.5.2001, bylo podáno na poště v N. 1, Slovenská republika (u orgánu, který má povinnost je doručit) k odeslání soudu dne 29.5.2001 (§ 57 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 5.4.2001 (§ 159 odst. 1 o.s.ř.) a že lhůta k podání dovolání proti němu uplynula podle ustanovení § 243c a § 57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 7.5.2001 (pondělí). Protože dovolání bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit soudu, až dne 29.5.2001, tedy po uplynutí jednoměsíční zákonné lhůty (§ 240 odst. 1 věta první o.s.ř.), jejíž zmeškání nelze prominout (§ 240 odst. 2 věta první o.s.ř.), je opožděné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2002
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu