21 Cdo 753/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné F. &
G. A., proti povinné O. L., provedením prací a výkonů - uložením pokuty
povinné, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 11 E 3836/98, o
dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.
listopadu 1999, č.j. 19 Co 271/99-25, takto :
I. Dovolání povinné se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Na návrh oprávněné Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 30.3.1999,
č.j. 11 E 3836/98-7, nařídil podle rozhodčího nálezu podle rozhodčího nálezu
Mezinárodního rozhodčího soudu, Mezinárodní obchodní komory (ICC International
Court of Arbitration) v Paříži č. 8798/JK ze dne 8.7.1998, výkon rozhodnutí
uložením pokuty povinné ve výši 100.000,- Kč, kterou je povinna zaplatit "na
účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí" do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, a to k vymožení "povinnosti okamžitě přestat vyrábět či distribuovat
jističe dle přílohy I. k licenční smlouvě (dle přílohy č.1 tohoto usnesení),
jakož jednotlivé díly těchto jističů"; k uspokojení "pohledávky oprávněné na
nákladech výkonu rozhodnutí", jež určil částkou 1.150,- Kč, nařídil výkon
rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtů povinné č. 703611/0100, 100501611/0100
a 8553140237/0100 vedených u K. b. a.s. pobočka L.; zároveň povinné zakázal,
aby s uvedenými účty nakládala až do výše uplatněné pohledávky, a K. b. a.s. p.
L. přikázal, aby poté, kdy jí bude doručeno usnesení o nařízení výkonu
rozhodnutí, zablokovala peněžní prostředky na účtech povinného až do výše
vymáhané pohledávky, a dále po doručení vyrozumění o nabytí právní moci tohoto
usnesení odepsala pohledávku z účtů povinné a uhradila ji oprávněné na účet č.
6724441036/2700 vedený u B. A. C. C. R. a.s. Dospěl k závěru, že byly naplněny
podmínky pro uznání k výkonu předloženého rozhodčího nálezu podle článku II. a
III. Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené dne 10. června
1958 v N. Y., jež byla uveřejněna vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č.
74/1959 Sb. Námitku povinné, že rozhodčí nález se nestal vykonatelným, odmítl s
tím, že podle potvrzení generálního tajemníka Mezinárodního rozhodčího soudu,
Mezinárodní obchodní komory z 2.12.1998 vykonávaný nález byl povinné řádně
oznámen a z toho důvodu je konečný a závazný. Narozdíl od tvrzení povinné
neshledal ani, že by uznání rozhodčího nálezu odporovalo veřejnému pořádku
České republiky. Podle článku IX. kupní smlouvy mezi F. n. m. a povinnou nebyla
sice předmětem této kupní smlouvy práva z průmyslového nebo jiného duševního
vlastnictví, protože ale podle licenční smlouvy mezi oprávněnou a O. L., L. -
ČSFR došlo pouze k převodu práva na využívání průmyslového nebo jiného
duševního vlastnictví, byla tato práva (práva z licenční smlouvy) citovanou
smlouvou mezi F. n. m. a povinnou na povinnou převedena. Výkon rozhodnutí byl
nařízen podle výrokové části rozhodčího nálezu uvedeného pod bodem 4; stanovená
povinnost nemůže být splněna nikým jiným než povinnou, a proto jsou dány
podmínky pro uložení pokuty povinné.
K odvolání povinné Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30.11.1999,
č.j. 19 Co 271/99-25, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; proti svému
usnesení připustil dovolání. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru,
že v souladu s ustanovením § 35 zák. č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v
mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, je třeba otázku
povolení nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat podle Úmluvy o uznání a výkonu
cizích rozhodčích nálezů uzavřené dne 10. června 1958 v New Yorku a uveřejněné
vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí Československé republiky č. 74/1959
Sb. (dále též jen "Úmluva"). Stejně jako soud prvního stupně také dovodil, že
byly splněny podmínky pro uznání a vykonání k výkonu navrženého nálezu, jež
jsou obsaženy v článku III. až V. Úmluvy. Ani odvolací soud neakceptoval
námitku povinné, že by výkon nálezu Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži byl
v rozporu s veřejným právem České republiky, když povinná žádné konkrétní
důvody tohoto rozporu neuvedla a odvolací soud existenci překážek zmíněných v
ustanovení § 36 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a
procesním, nezjistil. Odvolací soud dále vyslovil přesvědčení, že nález se týká
sporu, pro který byla uzavřena rozhodčí smlouva; pravomoc Mezinárodního
rozhodčího soudu v Paříži byla založena rozhodčí doložkou, jež je obsažena v
licenční smlouvě uzavřené mezi právním předchůdcem povinné a oprávněnou dne 25.
2. 1991. Ustanovení § 16 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku
státu na jiné osoby, považoval za ustanovení, jež nelze v projednávané věci
aplikovat, neboť zmíněnou licenční smlouvou nenabyl právní předchůdce povinné
práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, nýbrž jen oprávnění k
užívání "know how" tak, jak bylo popsáno v licenční smlouvě. Proto ve smyslu
ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku
státu na jiné osoby, na povinnou v rámci privatizace přešla i všechna práva a
závazky vyplývající z licenční smlouvy, včetně rozhodčí doložky. Námitku
povinné, že je sporné, zda licenční smlouvu uzavřel existující subjekt, když
byl označen jako "O. L., L., ČSFR", považoval odvolací soud za právně
nedůvodnou, neboť by muselo být prokázáno, že licenční smlouva byla neplatná
podle práva, jemuž se strany podrobily, tedy podle práva rakouského (článek
12.2 licenční smlouvy); takovou skutečnost však povinná neprokázala a ani
netvrdila. Přípustnost dovolání odůvodnil tím, že rozhodnutí považuje po právní
stránce za rozhodnutí zásadního významu, zejména z hlediska výkladu článku IV.
a V. Úmluvy a z hlediska aplikace ustanovení zákona č. 98/1963 Sb.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu povinná namítá, že odvolací soud
nesprávně aplikoval zákon č. 98/1963 Sb. i "Newyorskou úmluvu", neboť se
nesprávně vypořádal s námitkou povinné, že na ni nepřešla práva z licenční
smlouvy uzavřené dne 25. 2. 1991, a že proto nemůže být založena pravomoc
Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži. Je přesvědčena, že podstatou licenční
smlouvy je přechod práv, tj. oprávnění k využívání a výkonu práv z průmyslového
vlastnictví. Nabyvatel podle bodu 1.2 licenční smlouvy nabyl právo výkonu
určitého průmyslového práva. Protože se zcela jednoznačně jedná o práva z
průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, dopadá na ně ustanovení § 16
zákona č. 92/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Protože povinná nebyla
účastníkem licenční smlouvy ze dne 25. 2. 1991 (ta je na české straně uzavřena
se subjektem označeným jako "O. L., L. - ČSFR") a ani později na ni práva z
licenční smlouvy nepřešla, nebyla dána pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu
v Paříži k rozhodnutí sporu mezi žalobkyní (zde oprávněnou) a žalovanou (zde
povinnou). Dovolatelka je navíc přesvědčena, že v době uzavření licenční
smlouvy neexistoval subjekt, který za českou stranu licenční smlouvu uzavřel
("O. L., L. - ČSFR"), proto nález Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži
nemůže být vůči povinné exekučním titulem. Navrhla, aby usnesení odvolacího
soudu bylo zrušeno a aby věc byla vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen "o.
s. ř." - (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. i
přípustné, dovolací soud přezkoumal věc bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
S námitkou dovolatelky, že na ni nepřešla práva z licenční smlouvy uzavřené dne
25. 2. 1991 a že proto nemohla být založena pravomoc Mezinárodního rozhodčího
soudu v Paříži, jehož nález ze dne 8. 7. 1998 je v této věci vykonáván,
dovolací soud nesouhlasí.
V projednávané věci se oprávněná domáhá výkonu rozhodčího nálezu vydaného
Mezinárodním rozhodčím soudem, Mezinárodní obchodní komorou v Paříži dne 8. 7.
1998 pod č. 8798/JK. Protože se jedná o rozhodčí nález vydaný v cizím státě a
protože licenční smlouva, jejíž součástí byla dohoda o tom, že všechny spory z
licenční smlouvy vyplývající budou rozhodovány s konečnou platností dle Řádu
smírčího a rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory v Paříži jedním nebo
vícero rozhodci jmenovanými dle tohoto Řádu (rozhodčí smlouva), byla uzavřena
dne 25. 2. 1991, je třeba věc posoudit podle zákona č. 98/1963 Sb., o rozhodčím
řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů (srov.
ustanovení § 48 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů).
Podle ustanovení § 35 zákona č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním
obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, ustanovení tohoto zákona se
použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je
Československá socialistická republika vázána.
Dne 10. června 1958 byla v New Yorku podepsána Úmluva o uznání a výkonu cizích
rozhodčích nálezů. Vláda tuto Úmluvu schválila dne 17. září 1958, Národní
shromáždění s Úmluvou vyslovilo souhlas dne 13. prosince 1958 a prezident
republiky Úmluvu ratifikoval dne 27. dubna 1959. Pro Československou republiku
nabyla Úmluva účinnosti dnem 10. října 1959 a uveřejněna byla vyhláškou
Ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb., vydanou dne 6. 11. 1959. Úmluva
se stala i součástí právního pořádku České republiky (srov. Čl. 1 Ústavního
zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské
Federativní Republiky). Protože Úmluva se vztahuje na uznání a výkon rozhodčích
nálezů vyplývajících ze sporů mezi osobami fyzickými nebo právnickými a
vydaných na území jiného státu než toho, v němž je žádáno o jejich uznání a
výkon (Čl. I odst. 1 věta první Úmluvy), s ohledem na ustanovení § 35 zákona č.
98/1963 Sb. se uznání a výkon rozhodčího nálezu v této věci posuzuje podle
Úmluvy.
V projednávané věci dovolatelka namítá, že se nález týká sporu, pro který mezi
účastníky sporu nebyla rozhodčí smlouva uzavřena.
Podle článku V. odst. 1 Úmluvy uznání a výkon nálezu mohou být odepřeny na
žádost strany, proti níž je nález uplatňován, pouze tehdy, když tato strana
prokáže příslušnému orgánu země, v níž je žádáno o uznání a výkon:
a) že strany dohody zmíněné v čl. II byly podle zákona, který se na ně
vztahuje, nezpůsobilé k jednání nebo že zmíněná dohoda není platná podle práva,
jemuž strany tuto dohodu podrobily, nebo, v nedostatku odkazu v tomto směru,
podle práva země, kde nález byl vydán; nebo
b) že strana, proti níž je nález uplatňován, nebyla řádně vyrozuměna o
ustanovení rozhodce nebo o rozhodčím řízení nebo nemohla z jakýchkoliv jiných
důvodů uplatnit své požadavky; nebo
c) že nález se týká sporu, pro který nebyla uzavřena rozhodčí smlouva nebo
který není v mezích rozhodčí doložky, nebo že nález obsahuje rozhodnutí
přesahující dosah úmluvy o rozhodci nebo rozhodčí doložky; mohou-li však být
části rozhodčího nálezu ve věcech podrobených rozhodčímu řízení odděleny od
části nálezu jednajících o věcech, které mu nejsou podrobeny, ta část nálezu,
která obsahuje rozhodnutí o věcech podrobených rozhodčímu řízení, může být
uznána a vykonána; nebo
d) že složení rozhodčího soudu nebo rozhodčí řízení nebylo v souladu s
ujednáním stran, nebo nebylo-li takového ujednání, že nebylo v souladu se
zákony země, kde se rozhodčí řízení konalo; nebo
e) že nález se dosud nestal pro strany závazným nebo byl zrušen nebo že jeho
výkon byl odložen příslušným orgánem země, v níž nebo podle jejíhož právního
řádu byl vydán.
Pro posouzení věci je tedy významné, zda povinná (její právní předchůdkyně)
rozhodčí smlouvu uzavřela a zda na povinnou práva a povinnosti vyplývající z
uzavřené rozhodčí smlouvy přešla.
Licenční smlouva, jejíž součástí (bod 12.) byla i rozhodčí smlouva, byla
uzavřena dne 25. 2. 1991 mezi O. L., L., ČSFR (nabyvatel licence) a F. & G. A.
S. - R. (poskytovatel licence). Dovolatelkou uváděné pochybnosti o existenci
subjektu, který licenční smlouvu jako nabyvatel licence podepsal, dovolací soud
nesdílí. Údaj, který by označoval účastníka licenční smlouvy také organizačně
právní formou, popřípadě druhem organizace, u nabyvatele licence (účastníka
smlouvy za českou stranu) chybí, avšak z údajů tam uvedených ("O. L., L.,
ČSFR") je zcela nepochybné, který subjekt za českou stranu tuto smlouvu
uzavřel. Jiný subjekt s názvem O. L., L., ČSFR, který by se od nabyvatele
licence podle uvedené licenční smlouvy odlišoval toliko organizačně právní
formou, v té době neexistoval. V licenční smlouvě uvedená identifikace
nabyvatele licence podle této smlouvy proto nevzbuzuje pochybnosti o tom, který
subjekt účastníkem této smlouvy byl a skutečně práva z licenční smlouvy nabyl
(tato práva byla také O. L., L., ČSFR využívána a účastníci řízení o tom
nevznesli žádné pochybnosti).
Souhlasit nelze ani s názorem dovolatelky, že přechod práv a povinností z
licenční smlouvy podléhal režimu ustanovení § 16 zákona č. 92/1991 Sb., o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby.
Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu
majetku státu na jiné osoby, ve znění zákonů č. 92/1992 Sb., č. 264/1992 Sb.,
č. 541/1992 Sb., č. 544/1992 Sb., č. 210/1993 Sb. a č. 306/1993 Sb. (dále též
jen "zákon") s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho
nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.
Podle ustanovení § 16 zákona práva z průmyslového nebo jiného duševního
vlastnictví se převádějí na základě smlouvy uzavřené mezi nabyvatelem a
podnikem.
Zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích
návrzích ve znění zákona č. 519/1991 Sb., tedy ve znění do 9. 5. 2000 (kupní
smlouva mezi Fondem národního majetku ČR a povinnou byla uzavřena dne 5. 1.
1994) - dále též jen "zákon o vynálezech", rozlišuje mezi původcem vynálezu,
přihlašovatelem a majitelem patentu. Zatímco původcem vynálezu je ten, kdo jej
vytvořil vlastní tvůrčí prací (srov. § 8 odst. 2 zákona o vynálezech),
přihlašovatelem je ten, kdo v souladu s ustanovením § 24 a násl. stejného
zákona podá přihlášku vynálezu u Úřadu průmyslového vlastnictví. Majitelem
patentu ve smyslu ustanovení § 34 odst. 3 zákona o vynálezech je ten, komu Úřad
p. v. udělí patent. Majitel patentu má výlučné právo využívat vynález,
poskytnout souhlas k využívání vynálezu jiným osobám nebo na ně patent převést
(§ 11 odst. 1 zákona o vynálezech). Majitel patentu má tedy absolutní práva k
patentu stanovená zákonem a zapsaná u Úřadu p. v. Projevem (výronem) tohoto
absolutního práva je mimo jiné také právo poskytnout písemnou smlouvou
(licenční smlouva) souhlas (licenci) k využívání vynálezu chráněného patentem
(srov. § 14 odst. 1 zákona o vynálezech). Licenční smlouvou k předmětu
průmyslového vlastnictví opravňuje poskytovatel nabyvatele ve sjednaném rozsahu
a na sjednaném území k výkonu práv z průmyslového vlastnictví a nabyvatel se
zavazuje k poskytování určité úplaty nebo jiné majetkové hodnoty (srov.
ustanovení § 508 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). Nabyvatel práv z
licenční smlouvy se proto nestává majitelem patentu, ale vzniká mu pouze
oprávnění, v rozsahu stanoveném smluvní licencí, využívat patentu; poskytovatel
je nadále oprávněn k výkonu práva, jež je předmětem licence, a k poskytnutí
jeho výkonu jiným osobám, naproti tomu nabyvatel není oprávněn přenechat výkon
práva jiným osobám (srov. § 511 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník). V případě nabyvatele licence se tedy jedná jen o relativní práva z
uděleného patentu, projevující se toliko oprávněním patent v souladu s licenční
smlouvou využívat. Z uvedeného vyplývá, že ustanovení § 16 zákona nemůže
dopadat na práva nabytá z licenční smlouvy, neboť se nejedná o práva z
průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví; těmi mohou být jen práva
majitele patentu uvedená v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o vynálezech. Proto
také práva a povinnosti, jež vznikají nabyvateli licence, přecházejí (v
poměrech zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby) na nabyvatele privatizovaného majetku podle ustanovení § 15 zákona.
Tomuto závěru nasvědčuje v této věci i skutečnost, že šesti smlouvami ze dne 4.
2. 1994 byly z O. L., s. p. L., ČSFR převedeny na O. L., s. r. o., ve smlouvách
uvedené patenty, práva na přihlášení vynálezů a všechna práva a závazky spojená
s patenty, resp. přihlášením vynálezů.
Přešla-li proto, v souladu s ustanovením § 15 odst. 1 zákona a bodem IX. kupní
smlouvy uzavřené mezi F. n. m. ČR a povinnou ze dne 5. 1. 1994, dnem účinnosti
kupní smlouvy s movitým a nemovitým majetkem také veškerá práva, povinnosti a
pohledávky, jež vyplývají z předmětu činnosti v obchodní, občanskoprávní,
správní a pracovní oblasti, přešla na povinnou také všechna práva a povinnosti
vyplývající z licenční smlouvy uzavřené dne 25. 2. 1991 mezi O. L., L., ČSFR a
F. & G. A. S. - R., a tedy i v rámci této smlouvy uzavřená smlouva rozhodčí.
Není proto důvodná námitka povinné (jak správně uvedl odvolací soud), že nález
se týká sporu, pro který nebyla uzavřena rozhodčí smlouva (čl. V. odst. 1 písm.
c) věta první Úmluvy(.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v
ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
povinné podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty
první, § 254 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
povinná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
oprávněné, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by měla právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 270 odst. 2 o.s.ř.),
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. března 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková