21 Cdo 763/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce \"České republiky zastoupené Finančním úřadem v Českém Krumlově\"
proti žalované P. a.s., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti právního
úkonu, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 348/99, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
19. října 1999 č.j. 8 Co 2677/99-131, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne
18.6.1999 č.j. 7 C 348/99-97 (s výjimkou výroku, kterým byl zamítnut návrh na
předběžné opatření) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v
Českém Krumlově k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"kupní smlouva o převodu nemovitostí -
zemědělských pozemků a vedlejší stavby se stavebním pozemkem č.p. 111 v
katastrálním území B., obec M. za kupní cenu ve výši 160.000,- Kč\", podle níž
byl povolen vklad vlastnického práva \"rozhodnutím Katastrálního úřadu v Č.
č.j. V11-390/96 dne 16.8.1996 s právními účinky dnem 7.6.1996\", a \"kupní
smlouva o převodu nemovitostí - pozemkových parcel v katastrálním území F.,
obec F. za kupní cenu ve výši 283.302,- Kč\", podle níž byl povolen vklad
vlastnického práva \"rozhodnutím Katastrálního úřadu v Č. č.j. V11-829/96 dne
18.6.1996 s právními účinky dnem 13.6.1996\", obě uzavřené mezi \"převodcem
ing. P. M.\" jako prodávajícím a žalovanou jako kupující, jsou vůči žalobci
právně neúčinné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že ing. P. M. uzavřel obě kupní
smlouvy dne 3.6.1996, kdy žalobci dlužil dvě splátky (obě ve výši 232.900,- Kč)
návratné bezúročné půjčky, kterou obdržel v roce 1992 ze státního rozpočtu jako
dotaci na nákup, rekonstrukci a technologické vybavení výrobny masných výrobků
v M. Protože ing. P. M. porušil podmínky, za nichž mu byla dotace poskytnuta,
odstoupilo Ministerstvo zemědělství od uvedené smlouvy. V době podání žaloby
ing. P. M. dluží žalobci na \"neoprávněně použitých prostředcích státního
rozpočtu 4.200.679,09 Kč\", na dani z převodu nemovitostí 21.087,- Kč a na
příslušenství dani (exekučních nákladech) 73.914,42 Kč. Žalobce má za to, že
uvedené kupní smlouvy zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Současně
s podáním žaloby žalobce navrhl, aby soud předběžným opatřením zakázal žalované
převést pozemky č. 235/1, 287/3, 287/6, 351/1, 354/1, 354/2, 412/1, 1142/4,
1142/3, 1140/3 a \"vedlejší stavbu se stavebním pozemkem č.p. 111\" v
katastrálním území B., obec M.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 18.6.1999 č.j. 7 C 348/99-97
návrh na nařízení předběžného opatření zamítl, žalobě vyhověl a rozhodl, že
žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit
\"na účet Okresního soudu v Českém Krumlově\" na soudním poplatku 2.000,- Kč.
Ve věci samé dospěl k závěru, že obě kupní smlouvy jsou vůči žalobci ve smyslu
ustanovení § 42a obč. zák. neúčinné, neboť dlužník ing. P. M. je uzavřel v
úmyslu zkrátit žalobce jako svého věřitele a že žalovaná o tomto jeho úmyslu
věděla.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
19.10.1999 č.j. 8 Co 2677/99-131 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 6.603,- Kč \"na účet právního zástupce\"
žalované. Odvolací soud dovodil, že ve věci, jejímž předmětem je uplatněné
právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, zkracujícímu uspokojení vymahatelné
pohledávky na daních, má finanční úřad způsobilost být účastníkem občanského
soudního řízení. V posuzovaném případě však žalobu podala \"Česká republika,
zastoupená Finančním úřadem v Českém Krumlově, čili stát (§ 21 obč. zák.)\";
právo odporovat právním úkonům tedy uplatnil \"jiný právní subjekt (stát), než
který je nositelem aktivní legitimace (příslušný finanční úřad)\". Žaloba na
určení neúčinnosti právních úkonů podle ustanovení § 42a obč. zák. proto musela
být zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že s
účinností od 1.1.1995 vstoupila v platnost novela zákona č. 337/1992 Sb., o
správě daní a poplatků, kterou byla do ustanovení § 1 odst.2 tohoto zákona
doplněna věta: \"Správce daně má způsobilost být účastníkem občanského soudního
řízení ve věcech správy daní a v tomto rozsahu má i procesní způsobilost\". I
přes toto jednoznačné ustanovení rozhodovaly \"některé soudy v Jihočeském
kraji, včetně Krajského soudu v Českých Budějovicích\" o návrzích finančních
úřadů tak, že \"řízení zastavily pro nedostatek aktivní legitimace\"; Krajský
soud v Českých Budějovicích v době po 1.1.1995 vyslovil ve svých rozhodnutích
právní názor, že finanční úřad nemá způsobilost být účastníkem řízení ve věci
návrhu na určení neúčinnosti právních úkonů. Finanční úřady proto v návrzích ve
věcech odpůrčích či poddlužnických žalob označovaly jako žalobce \"ČR -
Finanční úřad v ....\" a soudy toto označení \"akceptovaly\". Podle názoru
žalobce je proto nezbytné sjednotit praxi soudů v posuzování \"aktivní či
pasivní legitimace finančních úřadů a jejich správného označení\". Žalobce
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že žaloba musela
být zamítnuta, neboť žalobu podala Česká republika, za niž jedná finanční úřad,
tedy \"subjekt, který není v daném sporu aktivně legitimován\". Legitimaci k
odpůrčí žalobě má finanční úřad.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1
písm.a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení předcházející jeho
vydání je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a
povinnosti, které zákon přiznává účastníkům občanského soudního řízení.
Podle ustanovení § 19 o.s.ř. má způsobilost být účastníkem řízení ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilost mít práva a povinnosti a tedy i způsobilost být účastníkem
občanského soudního řízení mají fyzické osoby (srov. § 7 obč. zák.), právnické
osoby (srov. § 18 odst.1 obč. zák.) a stát, tj. Česká republika; v
občanskoprávních vztazích (a tedy i v právních vztazích vznikajících při
uplatnění odporu podle ustanovení § 42a obč. zák.) je stát právnickou osobou
(srov. § 21 obč. zák.).
Jedním ze subjektů, který nemá způsobilost mít práva a povinnosti a kterému
zákon přiznává způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení, je
správce daně (srov. od 1.1.1995 účinné ustanovení § 1 odst.2 věty druhé zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů); zákon
mu nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení ve všech věcech, ale jen ve
věcech správy daní. O věc správy daně jde i v případě, bylo-li uplatněno právo
odporovat právnímu úkonu dlužníka, kterým bylo zkráceno uspokojení vymahatelné
pohledávky na daních, poplatcích, odvodech, zálohách na tyto příjmy a částkách
neoprávněně použitých nebo zadržených rozpočtových prostředků (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28.1.1998 sp.zn. 2 Cdon 1738/97, uveřejněné pod č. 63
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
Od způsobilosti být účastníkem řízení je třeba důsledně odlišovat věcnou
(aktivní nebo pasivní) legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimací se v
občanském soudním řízení rozumí oprávnění účastníků vyplývající z hmotného
práva. Věcnou legitimaci má ten z účastníků řízení, který je nositelem hmotného
práva, o něž v řízení jde, tedy, jinak řečeno, kterému svědčí stav z hmotného
práva (právo nebo povinnost), o něž se v řízení jedná; týká-li se žalobce,
hovoří se o \"aktivní věcné legitimaci\" či o \"aktivní legitimaci\", a týká-li
se žalovaného, hovoří se o \"pasivní věcné legitimaci\" či o \"pasivní
legitimaci\". Nedostatek aktivní věcné legitimace (aktivní legitimace) je dán
tehdy, jestliže žalobci nenáleží jím v řízení tvrzené hmotné právo (nárok).
S názorem odvolacího soudu, že stát (Česká republika) není v posuzované věci
aktivně věcně legitimován, nelze souhlasit. Žalobou bylo uplatněno právo
odporovat právnímu úkonu dlužníka ing. P. M., kterým bylo - podle tvrzení
žalobce - zkráceno uspokojení jeho pohledávky na vrácení částek neoprávněně
použitých rozpočtových prostředků [srov. tedy platné ustanovení § 30 odst.1
zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky
České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky) ve
znění pozdějších předpisů], které byly dlužníku poskytnuty podle smlouvy ze dne
18.8.1992 o poskytnutí dotace na rok 1992. Nemohou být žádné pochybnosti o tom,
že nárok na vrácení částek neoprávněně použitých rozpočtových prostředků je
zdrojem příjmů státního rozpočtu České republiky [srov. tedy platné ustanovení
§ 4 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky
České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky) ve
znění pozdějších předpisů] a že tedy jeho nositelem je z hlediska hmotného
práva Česká republika. Odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele. Patří-li tato pohledávka České
republice, je Česká republika také aktivně věcně legitimována k uplatnění
odporu podle ustanovení § 42a obč. zák. proti právnímu úkonu svého dlužníka,
kterým zkracuje její uspokojení.
Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že finanční úřad je jako správce
daně ve věcech správy daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a částek
neoprávněně použitých nebo zadržených rozpočtových prostředků způsobilým
účastníkem občanského soudního řízení a že je věcně legitimován vymáhat (pro
Českou republiku) mimo jiné pohledávky na daních, poplatcích, odvodech,
zálohách na tyto příjmy a částkách neoprávněně použitých nebo zadržených
rozpočtových prostředků. Jeho věcná legitimace však nevyplývá z toho, že by byl
majitelem uvedených pohledávek (majitelem pohledávek nemůže být již proto, že
nemá způsobilost mít práva a povinnosti), ale ze skutečnosti, že je zákonem
pověřen, aby jako územní finanční orgán České republiky vykonával správu daní,
dávek, poplatků, odvodů, sankčních odvodů za porušení rozpočtové kázně,
příspěvků, pokut a penále, správu finančně ekonomických nástrojů v zahraničním
obchodě, dotací, příspěvků a jiných přídělů poskytovaných ze státního rozpočtu
České republiky (srov. § 1 odst.1 písm.a) a b) zákona č. 531/1990 Sb., o
územních finančních orgánech, ve znění zákonů č. 337/1992 Sb., č. 35/1993 Sb.,
č. 325/1993 Sb. a č. 85/1994 Sb.) a další činnosti. Uvedená legitimace
finančních úřadů se nedotýká a ani nemůže dotýkat postavení České republiky
jako nositelky hmotněprávních oprávnění vůči jejímu majetku (její věcné
legitimace).
Způsobilost být účastníkem řízení má rovněž - jak uvedeno výše - stát (Česká
republika). Česká republika - jak je dáno povahou věci - nemůže vystupovat před
soudem sama o sobě, ale jen prostřednictvím svých orgánů. Za Českou republiku
před soudem vystupovalo (podle právní úpravy účinné do 31.12.2000, tj. do doby,
než nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, podle níž je třeba s ohledem na dobu vyhlášení
rozsudku odvolacího soudu i v současné době posuzovat otázku vystupování státu
v řízení před soudy) ministerstvo nebo jiný ústřední orgán státní správy, do
jehož působnosti náleží odvětví státní správy, kterého se spor nebo jiná právní
věc projednávaná před soudem týká, popřípadě jiný právním předpisem určený
orgán. Otázka, který orgán České republiky má za ni s ohledem na obsah a povahu
sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné
legitimace; případný nedostatek v tomto směru má povahu nedostatku podmínky
řízení, který lze odstranit (§ 104 odst.2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě vystupoval v řízení před soudy za Českou republiku - jak
vyplývá z obsahu spisu - Finanční úřad v Českém Krumlově. Vzhledem k tomu, že
finanční úřady jsou územní finanční orgány a že žádný právní předpis je
neopravňoval vystupovat v řízení před soudem za Českou republiku (ustanovení §
1 odst.2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů, přiznává finančním úřadům vlastní způsobilost být
účastníkem řízení a nikoliv oprávnění vystupovat v řízení za stát), došlo k
tomu, že před soudy obou stupňů vystupoval v řízení za Českou republiku někdo,
kdo k tomu nebyl oprávněn. Soudy se měly za této situace postupem podle
ustanovení § 104 odst.2 o.s.ř. pokusit o odstranění tohoto nedostatku podmínek
řízení a v případě, kdyby se jim to přes k tomu učiněná vhodná opatření
nepodařilo, řízení zastavit. Protože uvedeným způsobem nepostupovaly, zatížily
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud k této vadě ve smyslu ustanovení § 242 odst.3 věty druhé o.s.ř.
přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a že řízení, jež mu předcházelo, je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud
České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 1 části
věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o zamítnutí návrhu na předběžné
opatření, který nebyl předmětem řízení před odvolacím soudem a samostatně nabyl
právní moci) a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Českém Krumlově k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že dnem 1.1.2001 nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o
majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, přihlédnou
soudy v dalším řízení i k právní úpravě obsažené v tomto zákoně.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a
třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l
předseda senátu