I. Zaměstnanci, jenž pobírá náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce, neboť pro onemocnění nemocí z povolání musel být převeden na jinou, méně placenou práci v podzemí dolu, a který byl pro dosažení nejvyšší přípustné expozice převeden z této práce na jinou, ještě méně placenou práci na povrchu dolu, nebo se kterým byl pro dosažení nejvyšší přípustné expozice rozvázán pracovní poměr, přísluší i po tomto převedení (rozvázání pracovního poměru) náhrada za ztrátu na výdělku v původní výši (tj. bez zřetele ke změnám v jeho výdělkových poměrech, k nimž došlo následkem převedení na jinou práci, provedenému z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice), ledaže by nastaly okolnosti, které mají vliv na výši této náhrady (§ 202 odst. 1 zák. práce). Skutečnost, že zaměstnanec byl převeden pro dosažení nejvyšší přípustné expozice na práci na povrchu dolu (byl s ním rozvázán pracovní poměr), popřípadě že uplynula doba stanovené nejvyšší přípustné expozice pro práci, kterou vykonával před vznikem škody (před onemocněním nemocí z povolání), nemá sama o sobě za následek přerušení příčinné souvislosti mezi škodou a nemocí z povolání a nepředstavuje ani změnu poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce. II. Výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce se u zaměstnanců, kteří přestali práci, již původně vykonávali po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, konat pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nebo z jiných důvodů nesouvisejících s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a na práci nově vykonávané dosahují nižší výdělky než dosud, stanoví ode dne následujícího po skončení výkonu této práce ve výši jejich průměrného výdělku, zjištěného k tomuto dni. III. Zvýšení průměrného výdělku, popřípadě upraveného průměrného výdělku podle nařízení vlády, vydaného na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, se vztahuje nejen na průměrný výdělek před vznikem škody, ale i na průměrný výdělek po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, který je rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). IV. Dosáhne-li poškozený zaměstnanec po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání vyšší výdělek, než kolik činí jeho průměrný výdělek, zjištěný ke dni, v němž přestal konat pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nebo z jiných důvodů nesouvisejících s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání dosavadní práci, popřípadě než kolik činí jeho průměrný výdělek, upravený podle nařízení vlády, vydaného na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, jde o podstatnou změnu poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce.
ztrátu na výdělku v původní výši (tj. bez zřetele ke změnám v jeho výdělkových poměrech, k nimž došlo následkem převedení na jinou práci, provedenému z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice), ledaže by nastaly okolnosti, které mají vliv na výši této náhrady (§ 202 odst. 1 zák. práce). Skutečnost, že zaměstnanec byl převeden pro dosažení nejvyšší přípustné expozice na práci na povrchu dolu (byl s ním rozvázán pracovní poměr), popřípadě že uplynula doba stanovené nejvyšší přípustné expozice pro práci, kterou vykonával před vznikem škody (před onemocněním nemocí z povolání), nemá sama o sobě za následek přerušení příčinné souvislosti mezi škodou a nemocí z povolání a nepředstavuje ani změnu poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce. II. Výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce se u zaměstnanců, kteří přestali práci, již původně vykonávali po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, konat pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nebo z jiných důvodů nesouvisejících s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a na práci nově vykonávané dosahují nižší výdělky než dosud, stanoví ode dne následujícího po skončení výkonu této práce ve výši jejich průměrného výdělku, zjištěného k tomuto dni. III. Zvýšení průměrného výdělku, popřípadě upraveného průměrného výdělku podle nařízení vlády, vydaného na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, se vztahuje nejen na průměrný výdělek před vznikem škody, ale i na průměrný výdělek po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, který je rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). IV. Dosáhne-li poškozený zaměstnanec po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání vyšší výdělek, než kolik činí jeho průměrný výdělek, zjištěný ke dni, v němž přestal konat pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nebo z jiných důvodů nesouvisejících s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání dosavadní práci, popřípadě než kolik činí jeho průměrný výdělek, upravený podle nařízení vlády, vydaného na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, jde o podstatnou změnu poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 21 Cdo 786/98
Datum rozhodnutí: 26.08.1999
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Náhrada škody zaměstnavatelem
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 55 / 2000
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný na odškodnění nemoci z povolání
(vazoneurozy) nahradil ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,
která mu vzniká v době od 1. 10. 1990. Žalobu odůvodnil zejména tím, že po
zjištění nemoci z povolání byl dne 16. 3. 1987 převeden na jinou, méně placenou
práci v podzemí dolu a že mu pro nemoc z povolání byl od 8. 2. 1989 přiznán
částečný invalidní důchod. Žalovaný mu dobrovolně poskytoval náhradu za ztrátu
na výdělku podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce až do doby, než byl od 1. 10. 1990 převeden pro naplnění nejvyšší přípustné expozice prachu z práce v
podzemí dolu na práci na povrchu. Žalobce má za to, že žalovaný je povinen i po
převedení na práci na povrchu dolu nahrazovat mu ztrátu na výdělku ve výši
rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a žalobcem dosahovaným
výdělkem (s připočtením částečného invalidního důchodu). Žalovaný potvrdil, že dne 12. 1. 1987 byla u žalobce zjištěna nemoc z
povolání (onemocnění cév a nervů končetin způsobené prací s vibrujícími
nástroji), pro kterou byl od 16. 3. 1987 převeden z pracoviště v rubání na
práci počítače stojek v podzemí dolu, a že dnem 1. 10. 1990 byl žalobce pro
naplnění nejvyšší přípustné expozice převeden na práci dělníka v hydraulické
dílně na povrchu dolu. Požadované odškodnění žalobci nenáleží, neboť pokles
výdělku od 1. 10. 1990 nastal v důsledku naplnění nejvyšší přípustné expozice,
čímž došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a škodou; je
nepochybné, že pro naplnění nejvyšší přípustné expozice by žalobce nemohl
vykonávat ani práci, kterou konal před onemocněním chorobou z povolání, a není
proto důvod platit žalobci náhradu "do výdělku před vznikem škody". O k r e s n í s o u d ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 3. 2. 1994 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 10. 1990 do 30. 8. 1993 částku 49
130 Kč s příslušenstvím; žalobu o zaplacení dalších 13 696 Kč s příslušenstvím
zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na účet
Okresního soudu ve Frýdku - Místku" na soudním poplatku 1964 Kč a že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný
odpovídá žalobci za škodu vzniklou následkem nemoci z povolání. Skutečnost, že
žalobce byl převeden pro překročení nejvyšší přípustné expozice prachu z práce
v podzemí dolu na méně placenou práci na povrchu dolu, nemá za následek
přerušení příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a škodou a i po tomto
převedení žalobci náleží náhrada za ztrátu na výdělku v původní výši. Při
určení výše náhrady za ztrátu na výdělku vycházel soud prvního stupně z průměru
žalobcem pobíraných náhrad za ztrátu na výdělku v době od 1. 10. 1990 do 30. 9. 1991 a dovodil, že žalobci náleží náhrada ve výši 1445 Kč měsíčně. "Valorizaci"
náhrady za ztrátu na výdělku neprovedl s odůvodněním, že ke "druhému převedení
žalobce došlo pro překročení NPE a nikoliv pro nemoc z povolání". K odvolání účastníků K r a j s k ý s o u d v Ostravě usnesením ze
dne 29. 6.
1994 rozsudek soudu prvního stupně "v napadené části" (tj. ve všech
výrocích s výjimkou výroků o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 999 Kč a o
zaplacení úroků z prodlení ve výši 3 % z částky 9821 Kč od 1. 8. 1991 do
zaplacení) zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že zaměstnanci, který pobírá náhradu za
ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce, neboť pro onemocnění
chorobou z povolání musel být převeden na jinou méně placenou práci v podzemí
dolu, a který byl pro dosažení nejvyšší přípustné expozice převeden na další,
ještě méně placenou práci, přísluší i po tomto dalším převedení náhrada za
ztrátu na výdělku v původní výši, pokud nenastaly okolnosti, které by měly vliv
na výši této náhrady (§ 202 odst. 1 zák. práce); skutečnost, že zaměstnanec byl
pro překročení nejvyšší přípustné expozice převeden na další, ještě méně
placenou práci, nemá sama o sobě za následek přerušení příčinné souvislosti
mezi škodou a nemocí z povolání a nepředstavuje změnu poměrů poškozeného ve
smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce. Soud prvního stupně tedy správně
dovodil, že žalobci přísluší i nadále náhrada za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, nesprávně však určil výši této náhrady. Náhrada za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je ve smyslu ustanovení §
195 odst. 1 zák. práce určena rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem
škody a výdělkem po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného
částečného invalidního důchodu. V případě, že zaměstnanec byl převeden na
další, méně placenou práci pro dosažení nejvyšší přípustné expozice, nelze
podle názoru odvolacího soudu přihlížet k jeho skutečně dosahovanému výdělku,
nýbrž je třeba "fixovat" jako jeho výdělek po zjištění nemoci z povolání ten
výdělek, který dosahoval po prvním převedení pro nemoc z povolání. To se může
stát jen tím, že bude podle příslušných předpisů vypočten průměrný výdělek
obdobně, jako "podle metodiky naznačené v ustanovení § 195 odst. 4 zák. práce". Takovýto průměrný výdělek však nelze přepočítávat znovu (např. jednou ročně),
protože by to znamenalo jeho "valorizaci", k níž právní předpisy "nedávají
podklad"; teprve tehdy, až dosahované výdělky převýší tímto způsobem určený
výdělek po zjištění nemoci z povolání, by bylo možné uvažovat o změně poměrů
podle ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce. Odvolací soud dále soudu prvního
stupně vytknul, že se nezabýval tím, kdy žalobci původně vznikl nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku, což je významné i z hlediska možného provedení
"valorizace" podle zákona č. 297/1991 Sb., a že nepřihlédl k úpravě uvedené v
čl. X odst. 3 zákona č. 37/1993 Sb. a v čl. V zákona č. 160/1993 Sb., a uložil
mu, aby v potřebném směru doplnil dokazování a aby znovu o nároku žalobce
rozhodl. Okresní soud ve Frýdku - Místku - poté, co připustil žalobcem navrženou
změnu žaloby - rozsudkem ze dne 2. 2. 1995 žalovanému uložil, aby žalobci na
náhradě za ztrátu na výdělku zaplatil za dobu od 1. 10. 1990 do 31. 12.1994
celkem 139 725,30 Kč s příslušenstvím a aby mu platil od 1. 1.
1995 náhradu za
ztrátu na výdělku ve výši 5604 Kč měsíčně; žalobu o zaplacení dalších 22 255 Kč
s příslušenstvím a o částku 853 Kč měsíčně zamítl a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku na
soudním poplatku 13 884 Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Při rozhodování o věci samé vycházel ze zjištění, že průměrný čistý
měsíční výdělek žalobce před vznikem škody činil 6732 Kč a že "fixní výdělek"
určený jako průměrný čistý měsíční výdělek žalobce ke dni 30. 9. 1990 činil
3315 Kč. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku v jednotlivých obdobích
postupoval tak, že průměrný čistý měsíční výdělek žalobce před vznikem škody
"redukoval" ve smyslu ustanovení § 195 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném do
31. 5. 1994) a že provedl jeho "valorizaci" podle zákona č. 297/1991 Sb. a
nařízení vlády č. 191/1993 Sb. a č. 263/1994 Sb. Od čistého průměrného výdělku
žalobce před vznikem škody ("redukovaného" a "valorizovaného") pak odečetl
žalobcův částečný invalidní důchod (v době do 31. 5. 1994 ve výši 1500 Kč a v
době od 1. 6. 1994 ve skutečně pobírané výši) a průměrný čistý výdělek žalobce
zjištěný ke dni 30. 9. 1990 a u stanovené náhrady za ztrátu na výdělku provedl
úpravy podle čl. X zákona č. 37/1993 Sb. a čl. V zákona č. 160/1993 Sb. K odvolání účastníků Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 11. 1995 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Odvolací soud setrval na svém právním názoru, vyjádřeném v usnesení ze
dne 29. 6. 1994, a dovodil, že soud prvního stupně správně v období po 1. 1. 1993 přiznal náhradu za ztrátu na výdělku v hrubé výši. Soudu prvního stupně
však vytknul, že náležitě nezjistil průměrný výdělek žalobce před vznikem
škody, že nesprávně provedl "valorizaci" podle nařízení vlády č. 191/1993 Sb.,
že důsledně nevycházel z čl. VI bodu 6 zákona č. 74/1994 Sb. a že nevzal v
úvahu ani ustanovení § 14 zákona č. 183/1994 Sb., a uložil mu, aby se v dalším
řízení zabýval též otázkou, zda žalobcem dosahované výdělky nepřevyšují
"zafixovaný" průměrný výdělek. Okresní soud ve Frýdku - Místku - poté, co připustil další žalobcem
navrženou změnu žaloby - rozsudkem ze dne 7. 6. 1996 žalovanému uložil, aby
žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku zaplatil za dobu od 1. 10. 1990 do 30. 4. 1996 celkem 193 871,40 Kč s příslušenstvím; žalobu o zaplacení dalších 68
702,60 Kč s příslušenstvím a o částku 6998 Kč měsíčně od 1. 5. 1996 zamítl a
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na účet" Okresního
soudu ve Frýdku - Místku na soudním poplatku 7756 Kč a na nákladech řízení
52,80 Kč, že pro částku 27,20 Kč se České republice náhrada nákladů řízení
nepřiznává a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po
doplnění dokazování vycházel při rozhodování ve věci samé ze zjištění, že
průměrný čistý měsíční výdělek žalobce před vznikem škody činil 6712 Kč a že
"fixní výdělek" určený jako průměrný čistý měsíční výdělek žalobce ke dni 30. 9. 1990 činil 3253 Kč.
Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku v jednotlivých
obdobích postupoval tak, že průměrný čistý měsíční výdělek žalobce před vznikem
škody "redukoval" ve smyslu ustanovení § 195 odst. 2 zák. práce (ve znění
účinném do 31. 5. 1994) a že provedl jeho "valorizaci" podle zákona č. 297/1991
Sb. a nařízení vlády č. 191/1993 Sb. a č. 291/1995 Sb.; "valorizaci" podle
nařízení vlády č. 263/1994 Sb. neprovedl s odůvodněním, že by překročila
stanovený "limit". Od čistého průměrného výdělku žalobce před vznikem škody
("redukovaného" a "valorizovaného") pak odečetl žalobcův částečný invalidní
důchod (v době do 31. 5. 1994 ve výši 1500 Kč a v době od 1. 6. 1994 ve
skutečně pobírané výši) a průměrný čistý výdělek žalobce zjištěný ke dni 30. 9. 1990 a u stanovené náhrady za ztrátu na výdělku provedl úpravy podle čl. X
zákona č. 37/1993 Sb. a čl. V zákona č. 160/1993 Sb. Pro dobu od března 1993 (s
výjimkou 5 měsíců) zjistil, že žalobcem skutečně dosažený výdělek činil více
než jeho průměrný měsíční výdělek zjištěný ke dni 30. 9. 1990; tuto skutečnost
soud prvního stupně hodnotil jako změnu poměrů na straně žalobce a při určení
výše náhrady za ztrátu na výdělku v tomto období proto vycházel místo
průměrného výdělku zjištěného ke dni 30. 9. 1990 ze skutečně dosahovaných
vyšších žalobcových výdělků. Uvedeným způsobem vypočtené náhrady žalobci
přiznal; v rozsahu, v jakém požadavky žalobce tyto náhrady přesahovaly, žalobu
zamítl. Soud prvního stupně zamítl také žalobu na přiznání náhrady za ztrátu na
výdělku "do budoucna", a to s odůvodněním, že žalobce sice má nárok na "fixní
rentu" i do budoucna, avšak v období od března 1993 jeho výdělky pravidelně
přesahovaly průměrný výdělek zjištěný ke dni 30. 9. 1990; výši náhrady proto
bude možné určit jen porovnáním skutečně dosahovaných výdělků s průměrným
výdělkem zjištěným ke dni 30. 9. 1990. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 10. 1996 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroků, kterými byla žaloba
zamítnuta) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Odvolací soud poukázal na svůj právní názor vyjádřený v usnesení ze dne
29. 6. 1994 a zdůraznil, že "fixní" výdělek nelze zvyšovat v závislosti na
vývoji mezd na pracovišti, které žalobce opustil; "fixní" výdělek lze "opustit"
jen tehdy, jestliže dojde ke skutečné podstatné změně poměrů poškozeného
zaměstnance, k níž patří i to, že zaměstnanec začne dosahovat vyššího výdělku,
než byl jeho "fixní" výdělek před převedením v práci pro dosažení nejvyšší
přípustné expozice. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že vycházel z
"fixního" výdělku žalobce i v obdobích, kdy žalobce dosahoval vyšších výdělků
(např. v listopadu 1990, v květnu až červenci 1991 aj.), že průměrný výdělek
před vznikem škody stanovil na základě nesprávně určeného rozhodného období, že
chybně aplikoval ustanovení § 14 a § 16 zákona č. 183/1994 Sb., čl. VI bod 6
zákona č. 74/1994 Sb. ve znění zákona č. 220/1995 Sb. a nařízení vlády č. 263/1994 Sb. a že se nevypořádal s námitkou promlčení vznesenou žalovaným
ohledně části žalobcova nároku.
Okresní soud ve Frýdku - Místku poté rozsudkem ze dne 30. 7. 1997
žalovanému uložil, aby žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku zaplatil za dobu
od 1. 10. 1990 do 30. 4. 1996 celkem 188 512 Kč s příslušenstvím; žalobu o
zaplacení dalších 101 062 Kč s příslušenstvím a o částku 6998 Kč měsíčně od 1. 5. 1996 zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na
účet" Okresního soudu ve Frýdku - Místku na soudním poplatku 7540 Kč a na
nákladech řízení 84,60 Kč, že pro částku 45,40 Kč se České republice náhrada
nákladů řízení nepřiznává a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Při rozhodování ve věci samé vycházel ze zjištění, že průměrný čistý
měsíční výdělek žalobce před vznikem škody činil 6967 Kč a že "fixní výdělek"
určený jako průměrný čistý měsíční výdělek žalobce ke dni 30. 9. 1990 činil
3253 Kč. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku v jednotlivých obdobích
postupoval tak, že průměrný čistý měsíční výdělek žalobce před vznikem škody
"redukoval" ve smyslu ustanovení § 195 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném do
31. 5. 1994) a že provedl jeho "valorizaci" podle zákona č. 297/1991 Sb. a
nařízení vlády č. 191/1993 Sb. a č. 291/1995 Sb.; "valorizaci" podle nařízení
vlády č. 263/1994 Sb. neprovedl s odůvodněním, že by překročila stanovený
"limit". Od čistého průměrného výdělku žalobce před vznikem škody
("redukovaného" a "valorizovaného") pak odečetl žalobcův částečný invalidní
důchod (v době do 31. 5. 1994 ve výši 1500 Kč a v době od 1. 6. 1994 ve
skutečně pobírané výši) a průměrný čistý výdělek žalobce zjištěný ke dni 30. 9. 1990, provedl přepočet podle ustanovení čl. VI bodu 6 zákona č. 74/1994 Sb. ve
znění zákona č. 220/1995 Sb. a u stanovené náhrady za ztrátu na výdělku provedl
úpravy podle čl. X zákona č. 37/1993 Sb. a čl. V zákona č. 160/1993 Sb. V
měsících, v nichž zjistil, že skutečný výdělek žalobce činil více než jeho
průměrný výdělek zjištěný ke dni 30. 9. 1990, vycházel při určení výše náhrady
za ztrátu na výdělku místo průměrného výdělku zjištěného ke dni 30. 9. 1990 z
těchto skutečně dosažených vyšších žalobcových výdělků. Uvedeným způsobem
vypočtené náhrady žalobci přiznal; v rozsahu, v jakém požadavky žalobce tyto
náhrady přesahovaly, žalobu zamítl. Soud prvního stupně zamítl i žalobu na
přiznání náhrady za ztrátu na výdělku "do budoucna", a to s odůvodněním, že
žalobce sice má nárok na "fixní rentu" i do budoucna, avšak jeho výdělky často
přesahují průměrný výdělek zjištěný ke dni 30. 9. 1990; výši náhrady proto bude
možné určit jen porovnáním skutečně dosahovaných výdělků s průměrným výdělkem
zjištěným ke dni 30. 9. 1990. Za období měsíců srpen až listopad 1991 soud
prvního stupně žalobci náhradu nepřiznal s odůvodněním, že tato plnění jsou
promlčena. K odvolání účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 12.
1997 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích vyhovujících žalobě změnil tak,
že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 169 079,40 Kč s příslušenstvím a
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení částky
5547 Kč s příslušenstvím potvrdil; současně rozhodl, že každý z účastníků je
povinen zaplatit "státu" na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
65 Kč "na účet" Okresního soudu ve Frýdku - Místku, že žalovaný je povinen
zaplatit "na účet" Okresního soudu ve Frýdku - Místku soudní poplatek ve výši
6764 Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud s poukazem na právní názor vyjádřený v jeho
usneseních ze dne 29. 6. 1994, ze dne 13. 11. 1995 a ze dne 31. 10. 1996
odmítl námitky žalovaného o tom, že by převedením žalobce na práci na povrchu
dolu, učiněným z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice, mohlo dojít k
přerušení příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a škodou a že by bylo
možné "fixní" výdělek žalobce po zjištění nemoci z povolání zvyšovat v
závislosti na vývoji mezd na pracovišti, které žalobce od 1. 10. 1990 opustil. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu správně v období od 1. 10. 1990 do 30. 4. 1996 (předmětem řízení byla náhrada za ztrátu na výdělku v této
době) porovnával tzv. fixní výdělek žalobce zjištěný ve výši 3253 Kč a výdělky,
které žalobce v uvedeném období skutečně dosahoval. V případech, kdy byl v době
po 1. 1. 1993 skutečně dosažený výdělek vyšší než "fixní" výdělek, však
vycházel nikoliv z čistých, ale z hrubých výdělků; uvedené pochybení mělo za
následek nepříznivé rozhodnutí v neprospěch žalobce a nebylo možné je v
odvolacím řízení napravit, neboť žalobce v tomto směru nepodal proti
rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Soud prvního stupně nesprávně
posoudil námitku promlčení, týkající se náhrady za ztrátu na výdělku za měsíc
listopad 1991; tato náhrada ve skutečnosti není promlčena stejně jako náhrada
za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 12. 1991 do 31. 1. 1993 (tento nárok však
soud prvního stupně bez ohledu na nesprávný závěr o jeho promlčení přiznal). Podle odvolacího soudu dále soud prvního stupně pochybil v tom, že žalobci
přiznal na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 10. 1990 do 30. 6. 1991
částku 9699 Kč, za dobu od 1. 7. 1993 do 31. 5. 1994 částku 39 381 Kč, za dobu
od 1. 12. 1994 do 30. 9. 1995 částku 46 884 Kč a za dobu od 1. 12. 1995 do 30. 4. 1996 částku 34 990 Kč, ačkoliv předmětem řízení v těchto obdobích po
částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 7. 6. 1996 zůstaly jen
částky 9279 Kč, 36 160,80 Kč, 35 310,20 Kč a 28 922,40 Kč; správně měla být
napadeným rozsudkem soudu prvního stupně žalobci přiznána za dobu od 1. 10. 1990 do 30. 6. 1991 částka 9279 Kč, za dobu od 1. 7. 1991 do 31. 12. 1992
částka 21 755 Kč, za dobu od 1. 1. 1993 do 30. 6. 1993 částka 7194 Kč, za dobu
od 1. 7. 1993 do 31. 5. 1994 částka 36 160,80 Kč, za dobu od 1. 6. 1994 do 30. 11. 1994 částka 26 791 Kč, za dobu od 1. 12. 1994 do 30. 9. 1995 částka 35
310,20 Kč, za dobu od 1. 10. 1995 do 30. 11.
1995 částka 3667 Kč a za dobu od
1. 12. 1995 do 30. 4. 1996 částka 28 922,40 Kč, celkem 169 079,40 Kč s
příslušenstvím. O návrhu na připuštění dovolání proti svému rozsudku, který
žalovaný podal v průběhu odvolacího řízení, odvolací soud nerozhodl. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V první
řadě namítá, že nejsou správné názory soudů, podle kterých nedochází převedením
zaměstnance na práci na povrchu dolu, provedeným z důvodu dosažení nejvyšší
přípustné expozice, k přerušení příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a
škodou. Podle názoru dovolatele jde o princip "uznávaný ve všech odvětvích
práva" a jeho aplikaci v pracovním právu nevylučuje ani ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce; odmítnutí jeho aplikace by vedlo k tomu, že by nárok na náhradu
za ztrátu na výdělku měl i zaměstnanec, který byl z práce propuštěn pro hrubé
porušení pracovní kázně, který po vzniku odpovědnosti za škodu utrpěl
nepracovní úraz a který se stal plně invalidním úmyslným poškozením svého
zdravotního stavu; ve všech těchto případech dochází k přerušení příčinné
souvislosti mezi škodní událostí a škodou a k zániku odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu, způsobenou nemocí z povolání. Zánik povinnosti
žalovaného platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku lze podle názoru
dovolatele dovodit rovněž z ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce; dosažení
nejvyšší přípustné expozice totiž představuje podstatnou změnu poměrů
poškozeného, neboť by u žalobce nastalo, i kdyby nemoc z povolání nebyla u něj
zjištěna. Žalovaný rovněž nesouhlasí se způsobem, jakým soudy vypočetly výši
ztráty na výdělku. I když dovodily, že žalovaný neodpovídá za pokles výdělku, k
němuž došlo z jiných příčin než z důvodu nemoci z povolání, vyjádřily tuto
zásadu "zafixováním" posledního výdělku, kterého žalobce dosahoval před "dalším
poklesem výdělku z jiných příčin". Uvedený postup by byl správný, kdyby byl
"zafixován" i průměrný výdělek před vznikem škody. Protože tomu tak není
(dochází k jeho "valorizaci"), má uvedený postup za následek neodůvodněné
zvyšování náhrady škody. Podle názoru dovolatele měly soudy zjišťovat, jakého
výdělku by žalobce dosáhl, kdyby zůstal pracovat na pracovišti v dole (tj. jeho
pravděpodobný výdělek), a takto zjištěný výdělek měly započítat na průměrný
výdělek před vznikem škody. Tím by bylo zohledněno, že dochází k růstu výdělků
a že by se výdělek žalobce, kdyby zůstal pracovat v podzemí dolu, nepochybně
zvýšil (minimálně dvojnásobně). Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Své stanovisko
zdůvodnil tím, že námitky žalovaného byly odmítnuty již soudy obou stupňů a že
nemají podklad v žádném právním předpise. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v uvedeném výroku ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je zčásti
opodstatněné. Rozsudek odvolacího soudu proto zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst.
2, věta první, o. s. ř.). Z o d ů v o d n ě n í :
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno
(správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že u žalobce,
který pracoval u žalovaného v podzemí dolu na pracovišti v rubání, byla dne 12. 1. 1987 zjištěna nemoc z povolání (onemocnění kostí, kloubů, svalů, cév a nervů
končetin způsobené při práci s vibrujícími nástroji a zařízeními), pro kterou
mu byl přiznán částečný invalidní důchod a pro kterou byl od 16. 3. 1987
převeden na práci počítače stojek v podzemí dolu. Tuto práci vykonával až do 1. 10. 1990, kdy byl podle ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zák. práce z důvodu
dosažení nejvyšší přípustné expozice převeden na práci dělníka v hydraulické
dílně na povrchu dolu. Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda žalobci přísluší
náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce i v době od 1. 10. 1990, popřípadě v jaké výši mu tato náhrada náleží, kromě jiného
rozhodující závěr o tom, jaký mají pro další (tj. od 1. 10. 1990) poskytování
náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce význam
skutečnosti, že žalobce byl podle ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zák. práce
pro dosažení nejvyšší přípustné expozice převeden na jinou (ještě méně
placenou) práci a že uplynula doba odpovídající nejvyšší přípustné expozici pro
práci, kterou vykonával před vznikem škody z nemoci z povolání. Vzhledem k tomu, že k převedení žalobce na práci na povrchu dolu došlo
dnem 1. 10. 1990, je třeba při právním posouzení věci i v současné době
vycházet ze znění zákoníku práce v té době účinného, tj. ze zákona č. 65/1965
Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb.,
č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb. a č. 188/1988 Sb. (dále jen "zák. práce") a
předpisů jej provádějících v té době účinných. Právní úprava se skutečnostmi, že zaměstnanec byl podle ustanovení § 37
odst. 1 písm. a) zák. práce pro dosažení nejvyšší přípustné expozice převeden
na jinou (ještě méně placenou) práci a že uplynula doba odpovídající nejvyšší
přípustné expozici pro práci, kterou vykonával před vznikem škody z nemoci z
povolání, výslovně následky pro pobírání náhrady za ztrátu na výdělku podle
ustanovení § 195 zák. práce (jako je tomu např. s dosažením věku 65 let - srov. § l95 odst. 5 zák. práce) nespojuje. Protože rizikové práce, které lze
vykonávat jen do doby dosažení nejvyšší přípustné expozice a které tedy nelze
považovat za celoživotní povolání zaměstnance, se nevykonávají v pracovním
poměru na dobu určitou (srov. § 30 zák. práce a § 3 nařízení vlády č. 223/1988
Sb. v platném znění), není možné dobu pobírání náhrady za ztrátu na výdělku
posuzovat ani podle ustanovení § 46 nařízení vlády č. 223/1988 Sb. (v platném
znění). Za této situace mohou být uvedené skutečnosti významné jen tehdy, mají-
li za následek "přerušení příčinné souvislosti" mezi nemocí z povolání a
ztrátou na výdělku žalobce nebo představují-li změnu poměrů poškozeného ve
smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce (jak se domnívá dovolatel).
Nejvyšší přípustnou expozici stanoví závazný posudek příslušného orgánu
hygienické služby, který jej vydává na základě zmocnění uvedeného v ustanovení
§ 4 odst. 1 zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, ve znění
zákona č. 160/1989 Sb., a na základě pověření "řídit, provádět a zajišťovat
hygienický dozor a dávat závazné pokyny k odstranění zjištěných závad, včetně
zákazu určité činnosti" daného těmto orgánům ustanoveními § 71 odst. 2 písm. d), § 75 odst. 2 písm. c) a odst. 3 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu
(v tehdy platném znění). Účelem úpravy nejvyšší přípustné expozice je stanovit
u zaměstnanců, kteří jsou při výkonu práce v podzemí dolu vystaveni nepříznivým
vlivům pracovního prostředí, určité množství směn, po jejichž odpracování
zaměstnanec nesmí nadále tuto práci vykonávat a musí být přeřazen na
prokazatelně méně riziková pracoviště, jestliže vlivy nepříznivé zdraví
zaměstnance nelze jinak odstranit a další setrvání zaměstnance na původním
pracovišti by bylo zdrojem zvýšeného nebezpečí onemocnění (zejména vzniku
nemocí z povolání). Úprava nejvyšší přípustné expozice tímto způsobem sleduje
prevenci onemocnění profesionálního původu. Dosáhl-li zaměstnanec nejvyšší
přípustné expozice, je zaměstnavatel povinen jej - stejně jako v případě,
jestliže pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost
konat dále dosavadní práci nebo ji nesmí konat pro onemocnění nemocí z povolání
nebo pro ohrožení touto nemocí - převést na jinou práci (§ 37 odst. 1 písm. a/
zák. práce); nedojde-li k převedení na jinou práci (např. proto, že
zaměstnavatel nemá pro zaměstnance jinou, ve smyslu ustanovení § 37 odst. 5
zák. práce vhodnou práci), je dosažení nejvyšší přípustné expozice důvodem k
rozvázání pracovního poměru (srov. § 46 odst. 1 písm. d/ zák. práce). Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při
nemoci z povolání podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce jsou existence
nemoci z povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a
příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. O vztah příčinné
souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Odpovědnost za
škodu při nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy
odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění. Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo
částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění
zaměstnanci, který není schopen dosahovat takový výdělek, jaký měl před
poškozením.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je tedy majetkovou újmou,
která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a
výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo
částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou
vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a
jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako
před poškozením. Pobírá-li zaměstnanec náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §
195 zák. práce, neboť pro onemocnění chorobou z povolání musel být převeden na
jinou, méně placenou práci, nelze v tom, že byl pro dosažení nejvyšší přípustné
expozice z této méně placené práce znovu převeden na jinou, ještě méně placenou
práci (že byl z tohoto důvodu rozvázán pracovní poměr), a že by pro dosažení
nejvyšší přípustné expozice nemohl vykonávat - i kdyby netrpěl nemocí z
povolání - ani původní práci, spatřovat skutečnost, která by měla za následek
"přerušení příčinné souvislosti" mezi škodou (ztrátou na výdělku) a nemocí z
povolání. Zkoumání příčinné souvislosti mezi škodou (ztrátou na výdělku) a
nemocí z povolání představuje hodnocení následků nemoci z povolání z
hlediska, zda byla příčinou škody (zda by škoda bez nemoci z povolání vznikla
tak, jak vznikla). Z povahy věci mimo jiné vyplývá, že je možné přihlédnout jen
k těm skutečnostem, které existovaly v době vzniku škody, neboť jedině tyto
skutečnosti mohly být příčinou vzniku škody; to platí i o skutečnostech, které
mohly kauzální vztah mezi nemocí z povolání jako příčinou a škodou jako
následkem přerušit a tímto způsobem vyloučit vznik odpovědnosti za škodu při
nemocech z povolání. Jestliže byly všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za
škodu splněny, nemohou být skutečnosti, které nastaly v pozdější době, důvodem
zániku odpovědnostního vztahu pro tzv. přerušení příčinné souvislosti mezi
škodou a nemocí z povolání. Převedení pracovníka na jinou práci pro dosažení nejvyšší přípustné
expozice (rozvázání pracovního poměru z tohoto důvodu), popřípadě uplynutí doby
odpovídající naplnění nejvyšší přípustné expozice pro práci žalobcem původně
vykonávanou (před onemocněním chorobou z povolání), jsou v posuzovaném případě
skutečnostmi, které nastaly po vzniku odpovědnostního vztahu. Názor dovolatele,
podle kterého dochází převedením zaměstnance na práci na povrchu dolu,
provedeným pro dosažení nejvyšší přípustné expozice, k přerušení příčinné
souvislosti mezi nemocí z povolání a škodou, již z tohoto důvodu nemůže být
správný. Uvedené skutečnosti mohou mít pro posouzení věci význam jen tehdy,
představují-li změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše škody
(tj. změnu poměrů). Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má
význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (zaměstnance), neboť platná
právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu (u
zaměstnavatele), žádné právní následky nespojuje (§ 202 odst.1 zák. práce).
Převedením žalobce na jinou práci pro dosažení nejvyšší přípustné
expozice, popřípadě rozvázáním pracovního poměru z tohoto důvodu, se nezměnily
okolnosti, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti. Uvedené opatření totiž nebylo vyvoláno
okolnostmi, které by měly původ v následcích nemoci z povolání, ale tím, že na
žalobce se vztahoval zákaz vykonávat práci na pracovišti, které neodpovídá
zdravým životním podmínkám, neboť v tomto prostředí odpracoval více, než byl
stanovený počet směn; převedení na jinou práci pro nemoc z povolání a převedení
na jinou práci pro dosažení nejvyšší přípustné expozice (rozvázání pracovního
poměru z těchto důvodů) je třeba posuzovat samostatně, neboť mají rozdílnou
příčinu. Znamená to, že na výši škody, která žalobci vznikla následkem nemoci z
povolání, nemá tato skutečnost žádný vliv; žalobce tedy nemůže požadovat, aby
mu byla nahrazena z důvodu odpovědnosti za škodu podle ustanovení § l90 odst. 3
zák. práce ztráta na výdělku, která mu vznikla tím, že vykonává na povrchu dolu
méně placenou práci, neboť platná právní úprava s touto skutečností povinnost k
náhradě škody nespojuje (hmotné zabezpečení zaměstnance v této situaci je
upraveno zvláštními předpisy), a žalovaný není oprávněn poskytovanou náhradu
škody mu snížit, popř. zastavit, protože uvedené opatření nemá s nemocí z
povolání žádnou souvislost. S názorem dovolatele, podle kterého nelze žalobci náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1.10.1990 poskytovat, neboť - i
kdyby u něj nebyla zjištěna nemocí z povolání - by stejně nemohl pro dosažení
nejvyšší přípustné expozice vykonávat původní práci v podzemí dolu, nelze
souhlasit. Při úvaze, zda došlo ke změně poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení
§ 202 odst. 1 zák. práce, je třeba v první řadě přihlédnout k tomu, že samotným
dosažením nejvyšší přípustné expozice se postavení zaměstnance ještě nemění;
teprve převedení na jinou práci nebo rozvázání pracovního poměru provedené z
tohoto důvodu má vliv na jeho práva a povinnosti z pracovního poměru. Není
proto možné ze samotné skutečnosti, že uplynula doba nejvyšší přípustné
expozice stanovená pro výkon určité práce, ačkoliv zaměstnanec již tuto práci
nevykonával (a nemohl tedy z ní být převeden nebo od zaměstnavatele uvolněn),
dovozovat, že by ji nadále nemohl zastávat. Nelze přehlédnout, že nejvyšší
přípustná expozice není stanovena jednou pro vždy neměnným způsobem, že může
být pro různé práce vykonávané v podzemí dolu stanovena odchylně a že vždy
nelze ani jednoznačně určit, kdy by byla skutečně dovršena. Převedení na jinou
práci (rozvázání pracovního poměru) pro dosažení nejvyšší přípustné expozice
může mít za následek jen pokles výdělku, který zaměstnanec dosahoval po
zjištění nemoci z povolání; ztrátu na výdělku, k níž došlo v důsledku nemoci z
povolání, ovlivnit nemůže.
Nelze proto i z tohoto důvodu dovozovat, že po
uplynutí doby nejvyšší přípustné expozice stanovené pro práci, kterou vykonával
před vznikem škody (onemocněním chorobou z povolání), mu není možné poskytovat
náhradu za ztrátu na výdělku. V této souvislosti není též možné nepřihlédnout k tomu, že účelem
úpravy nejvyšší přípustné expozice je především chránit zdraví zaměstnance
zákazem pracovní činnosti, při které je vystaven nepříznivým vlivům pracovního
prostředí, neboť jiný způsob ochrany zdraví není možný. Onemocněl-li
zaměstnanec chorobou, která má původ v nepříznivém pracovním prostředí před
dosažením doby stanovené nejvyšší přípustné expozice, popřípadě před převedením
na jinou práci nebo rozvázáním pracovního poměru z tohoto důvodu a vznikla-li
by mu škoda, za kterou zaměstnavatel odpovídá podle ustanovení § 190 odst. 3
zák. práce, bylo by proti smyslu této úpravy (spočívajícím v prevenci vzniku
profesionálních onemocnění), aby zaměstnanec nesl škodu ze svého, jestliže
uvedené opatření se ukázalo z tohoto hlediska neúčinným. Přijetí názoru
dovolatele by současně znamenalo, že dovršení nejvyšší přípustné expozice by
pak bylo za této situace i důvodem k omezení nebo i k vyloučení povinnosti
hradit škodu, což by odporovalo objektivní povaze odpovědnosti za škodu podle
ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, že náhrada za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity) vyjadřuje snížení (omezení) nebo ztrátu pracovní způsobilosti
poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný
výdělek jako před poškozením. Uplynutím stanovené nejvyšší přípustné expozice
pro práci, kterou konal před vznikem škody (onemocněním chorobou z povolání),
se na tomto stavu nic nemění, neboť následky nemoci z povolání pracovní
způsobilost poškozeného omezují v jeho uplatnění na trhu práce i nadále. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, když
dovodil, že zaměstnanci, který pobírá náhradu za ztrátu na výdělku podle
ustanovení § l95 zák. práce, neboť pro onemocnění chorobou z povolání musel být
převeden na jinou, méně placenou práci v podzemí dolu, a který byl pro dosažení
nejvyšší přípustné expozice převeden z této práce na jinou, ještě méně placenou
práci na povrchu dolu, nebo se kterým byl pro dosažení nejvyšší přípustné
expozice rozvázán pracovní poměr, přísluší i po tomto převedení (rozvázání
pracovního poměru) náhrada za ztrátu na výdělku v původní výši (tj. bez zřetele
ke změnám v jeho výdělkových poměrech, k nimž došlo následkem převedení na
jinou práci, provedenému z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice), ledaže
by nastaly okolnosti, které mají vliv na výši této náhrady (§ 202 odst. 1 zák. práce). Skutečnost, že zaměstnanec byl převeden pro dosažení nejvyšší přípustné
expozice na práci na povrchu dolu (byl s ním rozvázán pracovní poměr), popř.
že
uplynula doba stanovené nejvyšší přípustné expozice pro práci, kterou vykonával
před vznikem škody (před onemocněním chorobou z povolání), nemá sama o sobě za
následek "přerušení příčinné souvislosti mezi škodou a nemocí z povolání" a
nepředstavuje ani změnu poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1
zák. práce. S dovolatelem nelze souhlasit ani v tom, že by přijetí
uvedeného závěru ve svých důsledcích znamenalo, že by nárok na náhradu za
ztrátu na výdělku mohl mít i takový zaměstnanec, který byl z práce propuštěn
pro hrubé porušení pracovní kázně, který po vzniku odpovědnosti za škodu utrpěl
nepracovní úraz nebo který se stal plně invalidním úmyslným poškozením svého
zdravotního stavu. Dovolatel přehlíží, že podle ustanovení § 195 odst. 4, věty
druhé, zák. práce zaměstnavatel není povinen uhradit pracovníkovi škodu
spočívající v náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
(při uznání invalidity nebo částečné invalidity) do výše částky, kterou si bez
vážných důvodů opomenul vydělat; k takovým případům patří i to, že zaměstnanec
byl propuštěn z práce pro porušení pracovní kázně, a že proto začal vykonávat u
jiného zaměstnavatele méně placenou práci, než konal před propuštěním. Utrpěl-
li zaměstnanec nepracovní úraz nebo si dokonce sám úmyslně poškodil své zdraví
(a stal se proto invalidním), jde nepochybně o podstatnou změnu v poměrech
poškozeného, v důsledku níž se zaměstnavatel může úspěšně domáhat zrušení své
povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti; uvedené totiž platí ve všech případech, kdy poškozený zaměstnanec
onemocní nebo kdy se zhorší jeho zdravotní stav, aniž by šlo o následek nemoci
z povolání, a kdy toto onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) samo o sobě
vylučuje jakoukoliv výdělečnou činnost (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.11.1978 sp. zn. 5 Cz 54/78, uveřejněný pod č. 29
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980). Vzhledem k tomu, že i po převedení na práci na povrchu dolu
žalobci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku "v původní výši" (tj. bez zřetele
ke změnám v jeho výdělkových poměrech, k nimž došlo následkem převedení na
jinou práci, provedenému ke dni 1.10.1990), je pro rozhodnutí této věci dále
mimo jiné významný způsob, jak měl být pro dobu po dni 1.10.1990 stanoven
způsob určení (výpočtu) jeho náhrady za ztrátu na výdělku. Podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné
invalidity se po dobu 12 po sobě následujících měsíců od vzniku nároku poskytne
pracovníku v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po
zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného
invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému
výdělku před vznikem škody.
Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu
pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním
zabezpečení, ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů, ani k výdělku
pracovníka, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Podle ustanovení § 195 odst. 2, věty první a druhé zák. práce po
uplynutí doby uvedené v předchozím odstavci náhrada za ztrátu na výdělku spolu
s výdělkem postiženého pracovníka s případným důchodem uvedeným v předchozím
odstavci nesmí přesáhnout částku 3000,- Kčs měsíčně; přitom se nepřihlíží k
výdělku pracovníka, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. U pracovníků,
jejichž průměrný výdělek před vznikem škody byl vyšší než 3000,- Kčs, se tato
částka zvyšuje o 75% rozdílu mezi tímto výdělkem a částkou 3000,- Kčs. Z citovaných ustanovení vyplývá, že náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné
invalidity se stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před
vznikem škody na straně jedné a výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu nebo po
zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného
invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé; nepřihlíží se
přitom ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu
podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ke zvýšení přiznaných důchodů
podle těchto předpisů a k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným
pracovním úsilím. Po uplynutí 12 po sobě následujících měsíců od vzniku nároku
nesmí tato náhrada spolu s výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu nebo po
zjištění nemoci z povolání s případným invalidním nebo částečným invalidním
důchodem poskytovaným z téhož důvodu přesahovat částku uvedenou v ustanovení §
195 odst. 2 zák. práce. V ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce se výslovně neuvádí, jakým
způsobem a za jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po pracovním úrazu
nebo po zjištění nemoci z povolání. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na
výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně (srov. § 205b odst. 3 zák. práce),
plyne z povahy věci, že pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné
invalidity se zpravidla vychází z výdělku zaměstnance, který dosáhl v měsíci,
za nějž se náhrada poskytuje. V projednávané věci vznikl žalobci nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku při uznání částečné invalidity (jak bylo soudy zjištěno) dnem
17.3.1988. Po dobu, kdy vykonával práci počítače stojek v podzemí dolu, byl pro
výši této náhrady určující rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před vznikem
škody a jeho výdělkem dosahovaným při výkonu této práce, k němuž bylo potřebné
přičíst pobíraný invalidní důchod (bez přihlédnutí k jeho snížení nebo zvýšení
podle právních předpisů o sociálním zabezpečení). Dnem 1.10.1990 přestal tuto
práci vykonávat (byl převeden na práci na povrchu dolu); vzhledem k tomu, že i
po tomto dni žalobce má - jak uvedeno výše - nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku v původní výši (tj.
bez zřetele ke změnám v jeho výdělkových poměrech,
k nimž došlo následkem převedení na jinou práci, provedenému ke dni 1.10.1990),
nemůže již výdělek, který žalobce pobíral od 1.10.1990 za jím vykonávanou
práci, bez dalšího sloužit jako podklad pro určení výše náhrady za ztrátu na
výdělku. Jestliže zaměstnanec nekoná práci, která je rozhodná pro určení jeho
výdělku po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, popřípadě ji
nekoná řádně, vychází se při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné
invalidity z jiných skutečností, např. z průměrného výdělku, kterého mohl
dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna (srov. § 195 odst. 4, větu první
zák. práce), z průměrného výdělku jeho spolupracovníků vykonávajících stejnou
práci nebo práci téhož druhu (srov. § 48 odst. 1 nařízení vlády č. 223/1988
Sb.). Obdobně lze postupovat také v případě, že zaměstnanec přestal konat
práci, kterou vykonával po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání,
protože musel být pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nebo z jiných důvodů
nesouvisejících s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání převeden na jinou,
méně placenou práci (jako je tomu v projednávané věci); vzhledem k tomu, že
koná jinou práci než tu, která je významná pro určení výše jeho náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity
nebo částečné invalidity, je třeba "výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo
po zjištění nemoci z povolání" stanovit způsobem, který odpovídá smyslu a účelu
ustanovení § 195 zák. práce. Uvedeným požadavkům plně odpovídá postup, který
"výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání" určuje podle
průměrného výdělku, stanoveného ke dni, v němž byl zaměstnanec z práce,
rozhodné pro určení jeho výdělku po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z
povolání, převeden na jinou, méně placenou práci; uvedený postup je v souladu
se zněním ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce a nejlépe a v souladu se
základními principy ovládajícími odškodňování pracovních úrazů a nemocí z
povolání vystihuje z hlediska ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce rozhodné
výdělkové poměry postiženého zaměstnance. Nejvyšší soud ČR z uvedených důvodů dospěl k závěru, že výdělek po
pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se ve smyslu ustanovení §
195 odst. 1 zák. práce stanoví u zaměstnanců, kteří přestali práci, již původně
vykonávali po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, konat pro
dosažení nejvyšší přípustné expozice nebo z jiných důvodů nesouvisejících s
pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a na práci nově vykonávané dosahují
nižší výdělky než dosud, ode dne následujícího po skončení výkonu této práce ve
výši jejich průměrného výdělku, zjištěného k tomuto dni. Odvolací soud tedy
správně dovodil, že pro určení žalobcovy náhrady za ztrátu na výdělku při
uznání částečné invalidity byl rozhodný - jako jeho výdělek po zjištění nemoci
z povolání - ode dne 1.10.1990 jeho průměrný výdělek, zjištěný k tomuto dni
podle tehdy platných pracovněprávních předpisů.
To, že žalobce má i po dni 1.10.1990 nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku při uznání částečné invalidity "v původní výši", samozřejmě neznamená,
že by při určení výše této náhrady nemohlo být přihlédnuto k úpravám (změnám)
výše náhrady, přijatým například v souvislosti se změnami, které nastaly ve
vývoji mzdové úrovně. Soudy proto správně přistoupily k úpravám žalobcovy
náhrady za ztrátu na výdělku, vyplývajícím ze zákona č. 297/1991 Sb. a z
nařízení vlády č. 191/1993 Sb. a č. 291/1995 Sb., jejichž aplikace v
projednávaném případě přicházela v úvahu. Soudům je však třeba vytknout, že
podle uvedených právních předpisů provedly "valorizaci" jen u průměrného
výdělku žalobce před vznikem škody a nikoliv také u průměrného výdělku po
zjištění nemoci z povolání. Výše uvedené právní předpisy (stejně jako další tzv. "valorizační"
předpisy) předpokládají, že úprava náhrady za ztrátu na výdělku příslušející
podle zákoníku práce, popřípadě podle dřívějších předpisů, po skončení pracovní
neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity vzniklé
pracovním úrazem nebo nemocí z povolání se provede tak, že se zvýší (v těchto
předpisech uvedeným způsobem) průměrný výdělek (průměrný čistý výdělek)
"rozhodný pro výpočet této náhrady" (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 297/1991 Sb.)
či "rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, popřípadě zvýšený podle
dosavadních předpisů" (srov. např. § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 191/1993 Sb.,
č. 263/1994 Sb., č. 291/1995 Sb. a č. 298/1996 Sb.). Vzhledem k tomu, že v
projednávané věci byl rozhodný pro výpočet žalobcovy náhrady za ztrátu na
výdělku při uznání částečné invalidity jak průměrný výdělek před vznikem škody,
tak i průměrný výdělek zjištěný ke dni 1.10.1990, měly být v souladu s
uvedenými pracovněprávními předpisy vždy zvýšeny oba tyto průměrné výdělky. Právní názor soudů, podle kterého "právní předpisy nedávají podklad pro
valorizaci průměrného výdělku dosahovaného po prvním převedení pro nemoc z
povolání", tedy není správný. S názorem dovolatele, že soudy měly při zjišťování žalobcova výdělku
po nemoci z povolání pro období od 1.10.1990 zkoumat, jakého výdělku by žalobce
dosáhl, kdyby zůstal pracovat na pracovišti v dole (tj. kdyby i po 1.10.1990
konal práci počítače stojek v podzemí dolu), a že tento předpokládaný výdělek
měly vzít v úvahu při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku, aby byl
zohledněn též mzdový vývoj, který od roku 1990 nastal (včetně inflace), nelze
souhlasit. Zákoník práce a další pracovněprávní předpisy při úpravě náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity
nebo částečné invalidity vycházejí ze zásady, že změny, které nastaly ve vývoji
mzdové úrovně, oproti stavu mezd, jaké tu byly v době rozhodné pro stanovení
průměrného výdělku poškozeného zaměstnance, nemají samy o sobě na poskytování
uvedené náhrady za ztrátu na výdělku žádný vliv. Vychází se tu ze zřejmého
požadavku potřebné právní jistoty obou účastníků (zaměstnance a zaměstnavatele)
o tom, jaká náhrada má být postiženému zaměstnanci v jednotlivých měsících
vyplácena.
Zohlednění vývoje mzdové úrovně (v němž se nepochybně projevuje i
míra inflace) je možné (srov. § 202 odst. 2 zák. práce) jen na základě právního
předpisu; k jeho vydání byla zmocněna vláda, která může vzhledem ke změnám,
které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, stanovit nařízením podmínky, výši a
způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušejícím zaměstnancům po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) vzniklé
pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Názor dovolatele uvedeným zásadám
odporuje a je v přímém rozporu s účelem a smyslem ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce a s "valorizacemi", které jsou na základě zmocnění v něm obsaženém
prováděny nařízením vlády. Dokazováním před soudy bylo zjištěno, že žalobce při výkonu práce, na
kterou byl převeden počínaje dnem 1.10.1990, dosahoval také vyšší měsíční
výdělky než kolik činil jeho průměrný výdělek, zjištěný ke dni 1.10.1990. Se
soudy lze souhlasit v tom, že tato skutečnost představuje změnu poměrů ve
smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, která odůvodňuje, aby při výpočtu
žalobcovy náhrady za ztrátu na výdělku při uznání částečné invalidity bylo
vycházeno místo průměrného výdělku zjištěného ke dni 1.10.1990 ze skutečně
dosahovaných výdělků žalobce; bylo by nepochybně v rozporu se smyslem a účelem
právní úpravy odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, kdyby bylo
pominuto, že žalobce při práci, na kterou byl od 1.10.1990 převeden (popřípadě
kterou po té jinak vykonával) a při které dosahoval původně nižší výdělek než
při práci, na níž byl převeden po zjištění nemoci z povolání od 17.3.1987, nyní
dosahuje vyšších výdělků. Soudům je však třeba vytknout, že při tomto porovnání
vycházely - vedeny výše uvedeným nesprávným právním názorem - z průměrného
výdělku ve výši zjištěné ke dni 1.10.1990, aniž by také uvažovaly jeho
"valorizaci".
To, že žalobce má i po dni 1.10.1990 nárok na náhradu za ztrátu na výdělku při uznání částečné invalidity „v původní výši“, samozřejmě neznamená, že by při určení výše této náhrady nemohlo být přihlédnuto k úpravám (změnám) výše náhrady, přijatým například v souvislosti se změnami, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně. Soudy proto správně přistoupily k úpravám žalobcovy náhrady za ztrátu na výdělku, vyplývajícím ze zákona č. 297/1991 Sb. a z nařízení vlády č. 191/1993 Sb. a č. 291/1995 Sb., jejichž aplikace v projednávaném případě přicházela v úvahu. Soudům je však třeba vytknout, že podle uvedených právních předpisů provedly „valorizaci“ jen u průměrného výdělku žalobce před vznikem škody a nikoliv také u průměrného výdělku po zjištění nemoci z povolání.
Výše uvedené právní předpisy (stejně jako další tzv. „valorizační“ předpisy) předpokládají, že úprava náhrady za ztrátu na výdělku příslušející podle zákoníku práce, popřípadě podle dřívějších předpisů, po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání se provede tak, že se zvýší (v těchto předpisech uvedeným způsobem) průměrný výdělek (průměrný čistý výdělek) „rozhodný pro výpočet této náhrady“ (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 297/1991 Sb.) či „rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, popřípadě zvýšený podle dosavadních předpisů“ (srov. např. § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 191/1993 Sb., č. 263/1994 Sb., č. 291/1995 Sb. a č. 298/1996 Sb.). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byl rozhodný pro výpočet žalobcovy náhrady za ztrátu na výdělku při uznání částečné invalidity jak průměrný výdělek před vznikem škody, tak i průměrný výdělek zjištěný ke dni 1.10.1990, měly být v souladu s uvedenými pracovněprávními předpisy vždy zvýšeny oba tyto průměrné výdělky. Právní názor soudů, podle kterého „právní předpisy nedávají podklad pro valorizaci průměrného výdělku dosahovaného po prvním převedení pro nemoc z povolání“, tedy není správný.
S názorem dovolatele, že soudy měly při zjišťování žalobcova výdělku po nemoci z povolání pro období od 1.10.1990 zkoumat, jakého výdělku by žalobce dosáhl, kdyby zůstal pracovat na pracovišti v dole (tj. kdyby i po 1.10.1990 konal práci počítače stojek v podzemí dolu), a že tento předpokládaný výdělek měly vzít v úvahu při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku, aby byl zohledněn též mzdový vývoj, který od roku 1990 nastal (včetně inflace), nelze souhlasit.
Zákoník práce a další pracovněprávní předpisy při úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity vycházejí ze zásady, že změny, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, oproti stavu mezd, jaké tu byly v době rozhodné pro stanovení průměrného výdělku poškozeného zaměstnance, nemají samy o sobě na poskytování uvedené náhrady za ztrátu na výdělku žádný vliv. Vychází se tu ze zřejmého požadavku potřebné právní jistoty obou účastníků (zaměstnance a zaměstnavatele) o tom, jaká náhrada má být postiženému zaměstnanci v jednotlivých měsících vyplácena. Zohlednění vývoje mzdové úrovně (v němž se nepochybně projevuje i míra inflace) je možné (srov. § 202 odst. 2 zák. práce) jen na základě právního předpisu; k jeho vydání byla zmocněna vláda, která může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, stanovit nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušejícím zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Názor dovolatele uvedeným zásadám odporuje a je v přímém rozporu s účelem a smyslem ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce a s „valorizacemi“, které jsou na základě zmocnění v něm obsaženém prováděny nařízením vlády.
Dokazováním před soudy bylo zjištěno, že žalobce při výkonu práce, na kterou byl převeden počínaje dnem 1.10.1990, dosahoval také vyšší měsíční výdělky než kolik činil jeho průměrný výdělek, zjištěný ke dni 1.10.1990. Se soudy lze souhlasit v tom, že tato skutečnost představuje změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, která odůvodňuje, aby při výpočtu žalobcovy náhrady za ztrátu na výdělku při uznání částečné invalidity bylo vycházeno místo průměrného výdělku zjištěného ke dni 1.10.1990 ze skutečně dosahovaných výdělků žalobce; bylo by nepochybně v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, kdyby bylo pominuto, že žalobce při práci, na kterou byl od 1.10.1990 převeden (popřípadě kterou po té jinak vykonával) a při které dosahoval původně nižší výdělek než při práci, na níž byl převeden po zjištění nemoci z povolání od 17.3.1987, nyní dosahuje vyšších výdělků. Soudům je však třeba vytknout, že při tomto porovnání vycházely – vedeny výše uvedeným nesprávným právním názorem – z průměrného výdělku ve výši zjištěné ke dni 1.10.1990, aniž by také uvažovaly jeho „valorizaci“.