21 Cdo 856/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobců a) n. S. B., a b) n. M. B., obou zastoupených JUDr. Ing.
Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů č. 36, proti
žalované M. B., zastoupené Ing. M. B., o neúčinnost právního úkonu, vedené u
Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 21/2010, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 4.
listopadu 2010 č. j. 22 Co 289/2010-202, takto :
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30.
března 2010 č. j. 7 C 21/2010-110 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve
Svitavách k dalšímu řízení.
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu ve Svitavách dne 27.1.2010
domáhali určení, že je vůči žalobcům právně neúčinná "darovací smlouva ze dne
9.7.2009, kterou Ing. M. B., převedl vlastnická práva k bytové jednotce č.
1391/6 umístěné v druhém nadzemním podlaží v budově čp. 1391 na stavebních
parcelách 2711/43 a 2711/44 v katastrálním území M. T. na adrese J. 111, M. T.,
včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a parcelách ve výši
8222/192810, vše zapsané na LV č. 4276 a LV č. 4273 v katastrálním území M. T.,
na žalovanou". Žalobu zdůvodnili zejména tím, že jejich otec Ing. M. B. je
povinen na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne
5.12.2007 č. j. 0 P 348/2006-297 "ve spojení" s rozsudkem Krajského soudu v
Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5.8.2008 č. j. 22 Co 116/2008-516
jim platit na výživu s účinností ode dne 1.6.2007 částku 2.000,- Kč měsíčně pro
žalobkyni a) a částku 1.500,- Kč měsíčně pro žalobce b), vždy nejpozději do
každého 15. dne v měsíci předem, k rukám jejich matky a že tuto vyživovací
povinnost řádně neplní. Žalobci opakovaně "podávali návrh na nařízení exekuce".
Dlužník byl výlučným vlastníkem uvedené bytové jednotky a darovací smlouvou ze
dne 9.7.2009 ji převedl na svou matku - žalovanou, přičemž tato bytová jednotka
"byla jeho jediným exekučně vymahatelným majetkem". Dlužník tím žalobcům
"znemožnil či alespoň podstatně ztížil možnost uplatnit alespoň částečně svou
pohledávku" vůči němu. Soudem stanovenou vyživovací povinnost přestal plnit
"téměř ihned po převodu" bytové jednotky na svou matku. Žalované "byla celá
situace v době uzavření darovací smlouvy známa", věděla o soudem stanovené
vyživovací povinnosti svého syna vůči žalobcům a o jeho majetkových poměrech.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 30.3.2010 č. j. 7 C 21/2010-110
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů
řízení každému ze žalobců 11.015,69 Kč k rukám advokáta JUDr.Ing. Pavla Nováka,
Ph.D. Uzavřel, že žalobci mají v době rozhodování soudu proti dlužníku Ing. M.
B. "vykonatelnou pohledávku" a že žalovaná neprokázala, že by dlužník Ing. M.
B. "měl prokazatelně jiný majetek, ze kterého by bylo možné uspokojit věřitele
(žalobce)". Darovací smlouva ze dne 9.7.2009 "zkracuje uspokojení vymahatelné
pohledávky žalobců" na výživné a byla uzavřena "v posledních třech letech" a
mezi osobami blízkými (matkou a synem). Žalovaná "nevynaložila náležitou
pečlivost k rozpoznání úmyslu zkrátit věřitele", když vycházela jen "z tvrzení
svého syna, že výživné platí". Za nevýznamné považoval "následné zaplacení
dlužného výživného" žalobcům, neboť podle ustanovení § 42a odst. 1 věty druhé
občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům má věřitel "i tehdy, je-li
nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen".
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 4.11.2010 č. j. 22 Co 289/2010-202 změnil rozsudek soudu
prvního tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkového závěru
soudu prvního stupně dovodil, že žalobci "disponují pohledávkou na výživné vůči
otci, pro kterou mají již vymožen exekuční titul", a že se jedná o rozhodnutí
"ukládající povinnost k opětujícímu se plnění v budoucnu splatných dávek", kdy
taková plnění je "třeba splnit, jakmile se podle rozsudku stanou splatnými". V
tento okamžik se "rozsudek odsuzující k takovému opětujícímu plnění - výživnému
- stane vykonatelným, potažmo tato pohledávka vymahatelnou, neboť výkon
rozhodnutí (exekuci) lze nařídit zásadně jen k vymožení pohledávky, která je v
době nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) již splatná", případně rovněž i na
dávky, které se stanou spatnými v budoucnu v případě, že je vykonáváno
rozhodnutí, ve kterém bylo oprávněnému přiznáno právo na opětující se dávky,
ale i zde za předpokladu, že na již splatných dávkách opětujícího se plnění je
"v době nařízení exekuce nedoplatek a že oprávněný vymáhá též zaplacení
nedoplatku". V posuzovaném případě "veškeré dlužné výživné bylo otcem žalobců
uhrazeno", a proto žalobci "v současné době nemají vůči svému otci žádnou
splatnou, tudíž i vymahatelnou pohledávku na výživném, jejíž existence
(minimálně k době rozhodování soudu) zakládá aktivní věcnou legitimaci k
odpůrčí žalobě". Je přitom nerozhodné, že "žalobci podle všeho měli
vymahatelnou pohledávku v době, kdy byl tvrzený zkracovací právní úkon učiněn,
v době podání dané žaloby či ještě v průběhu tohoto řízení, pakliže se takovou
pohledávkou nemohou vykázat k rozhodnému okamžiku, tj. v době rozhodování
soudu". Vymahatelnou pohledávku nelze podle názoru odvolacího soudu "bez
dalšího dovozovat ve vztahu k budoucnu splatnému běžnému výživnému podle
exekučního titulu". Odvolací soud dále dovodil, že otec žalobců, který se
"dovolával" zákonného zastoupení nezletilých žalobců v řízení, je v řízení
zastoupit nemohl "pro zřejmý střet zájmů, jak to předvídá ustanovení § 37 odst.
1 zákona o rodině, neboť předmětem daného řízení je posouzení odporovaného
právního úkonu (darovací smlouvy ze dne 9.7.2009), jehož účastníkem byl v
postavení dárce, respektive žaloba, v níž žalobci tvrdí, že uvedený právní úkon
zkracuje uspokojení jejich vymahatelné pohledávky na výživné". O takovou kolizi
"v případě matky" nejde, když ta "jedná v souladu se zájmy žalobců, neboť
odpůrčí žaloba je nástrojem k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky (zde
výživné) ve vykonávacím (exekučním) řízení".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají
nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, podle něhož je rozhodná okolnost,
že "na dlužném výživném v době rozhodování soudu prvního stupně nebyl žádný
dluh". Dlužníkem uzavřená darovací smlouva vede "ke zmenšení jeho majetku, a
tím i ke zmaření či omezení možnosti, aby se věřitel z tohoto majetku dlužníka
uspokojil". Dlužník uhradil "těsně před termínem nařízeného jednání soudu
prvního stupně" dlužné výživné pouze "pod hrozbou toho, že by žalobci mohli být
se svým žalobním návrhem úspěšní". Darovací smlouva však "zůstává poškozujícím
úkonem bez ohledu na to, že dlužné výživné bylo ze strany Ing. B. uhrazeno".
Jeho vyživovací povinnost vůči žalobcům je "opakující se a trvající a
poskytnutí příslušné splátky na výživném nelze za zánik vyživovací povinnosti
Ing. B. vůči oběma žalobcům považovat". Podle názoru žalobců proto nelze
úspěšně dovozovat, že v době rozhodování soudu prvního stupně neměli vůči
dlužníku vykonatelnou pohledávku z titulu jeho vyživovací povinnosti. Pro
možnost odporovat úkonu dlužníka není rozhodné, zda jde o pohledávku splatnou
či nikoliv, popřípadě o pohledávku budoucí. Pro uplatnění odporovatelnosti je
právně relevantní pouze to, že věřitel je skutečně věřitelem dlužníka (má vůči
dlužníkovi vymahatelnou pohledávku) a že dlužník "učinil onen zkracovací a
poškozující úkon". Ačkoliv bylo dlužné výživné dlužníkem doplaceno "a v
současnosti je, byť se zpožděním a nepravidelně, hrazeno, zůstává vymahatelnost
pohledávky velice obtížná". Žalobci navrhují, aby dovolací soud napadený
rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Uvedla, že "dluh na vyživovací
povinnosti Ing. M. B., syn žalované a dárce předmětné věci, neměl v okamžiku
rozhodnutí okresního soudu, ani v okamžiku rozhodnutí krajského soudu, nemá ho
ani teď". Odvolací soud správně uzavřel, že "soudem stanovená vyživovací
povinnost není totéž, co pohledávka před lhůtou splatnosti". Proto zde nebyla
vymahatelná pohledávka jako předpoklad odporovatelnosti. Názor dovolatelů ve
svých důsledcích znamená, že "je nutné zamezit v nakládání s majetkem každému,
komu může v budoucnu vzniknout vyživovací povinnost a kdo může o své příjmy
přijít, tedy prakticky všem lidem".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy mimo jiné zjištěno
(správnost zjištění soudů v tomto směru žalobci nezpochybňují), že otec žalobců
Ing. M. B. převedl darovací smlouvou ze dne 9.7.2009 na žalovanou (svou matku)
předmětnou bytovou jednotku; vlastnické právo k bytové jednotce bylo ve
prospěch žalované vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu
práva ke dni 9.7.2009. Dlužník má na základě pravomocného rozsudku Okresního
soudu ve Svitavách ze dne 5.12.2007 č. j. 0 P 348/2006-297 ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne
5.8.2008 č. j. 22 Co 116/2008-516 povinnost platit na výživu žalobců s
účinností od 1.6.2007 částkou 2.000,- Kč měsíčně pro žalobkyni a) a částkou
1.500,- Kč měsíčně pro žalobce b), vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci
předem, k rukám jejich matky; rozsudek nabyl právní moci dnem 28.8.2008. Na
návrh žalobců bylo nařízeno "několik exekucí" k vymožení dlužného výživného
podle uvedených rozsudků. Dlužník k okamžiku rozhodování soudu prvního stupně
dlužné výživné zcela uhradil a na výživném, které je povinen platit podle
uvedených rozsudků žalobcům, neměl v době rozhodování soudů obou stupňů dluh.
Při uzavření darovací smlouvy ze dne 9.7.2009 žalovaná vycházela z pouhého
tvrzení dlužníka, že výživné platí, a blíže se o věc nezajímala.
Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy
schopny se živit (§ 85 odst.1 zákona o rodině). Výživné je třeba platit v
pravidelných opětujících se částkách, které jsou splatné vždy na měsíc dopředu,
nestanoví-li zákon jinak (srov. § 97 odst.1 zákona o rodině).
Z uvedeného se podává, že, nestanoví-li zákon výslovně jinak, je třeba výživné
platit v pravidelných opětujících se částkách, které jsou splatné vždy na měsíc
dopředu. V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že výživné má povahu
opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se
stanou splatnými teprve v budoucnu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28.2.1989 sp. zn. 5 Cz 42/88, který byl uveřejněn pod č. 5 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1991, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29.1.2003 sp. zn. 25 Cdo 273/2002, který byl uveřejněn pod č. 68 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Výživné je totiž plněním, o němž
právní předpis (srov. § 97 odst. 1 zákona o rodině) stanoví (a z jehož povahy
také vyplývá), že má být oprávněné osobě vypláceno v určité době též v budoucnu
(v době po rozhodnutí soudu), aniž by k tomu musely nastat další právní
skutečnosti. Z povahy výživného jako opětujícího se plnění (opětujících se
dávek) také vyplývá, že - byť je "kryto" rozhodnutím soudu stanovícím povinnost
k jejich plnění i do budoucna - vymahatelná povinnost plnit v budoucnu splatné
dávky vzniká povinnému až okamžikem, kdy se takové v budoucnu splatné dávky
stanou skutečně splatnými. Proto je podmínkou pro nařízení výkonu rozhodnutí
(exekuce) srážkami ze mzdy i pro běžné výživné - jak správně uvedl odvolací
soud - tvrzení oprávněného o dluhu výživou povinného na již splatném výživném.
Podle ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku věřitel se může domáhat, aby
soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho
vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i
tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný
anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním
úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své
věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými
byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo
které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou
případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při
náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním
úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo
které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel
s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova
majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z
tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je -
uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by
bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí
soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že
se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního
titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto
majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník
odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří),
může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu
ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal
takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v
exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které
odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením
peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného
právního úkonu.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. § 42a odst. 1 občanského
zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná; vymahatelnou
se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí
(exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným
rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí
(exekuci) [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo
1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000].
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí
ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku. Odporovatelným je takový právní
úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své
věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo
fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou
osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto
případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly
opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti
poznat).
Jak již ustálená judikatura soudů dovodila, předpokladem odporovatelnosti není
zkrácení uspokojení (již) vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné
pohledávky věřitele; postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení
jakékoliv pohledávky svého věřitele, aniž by bylo rozhodné, zda šlo o
pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla
vymahatelnou. Podmínkou pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska to, aby v
době odporovaného úkonu dlužníka zde byla jakákoliv pohledávka (i budoucí) jeho
věřitele, jejíž zkrácení dlužník sleduje, tedy že věřitel skutečně má vůči
dlužníku pohledávku (tedy je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v
úmyslu zkrátit její uspokojení (tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil
takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky
z dlužníkova majetku). V poměrech projednávané věci, s přihlédnutím k povaze
výživného jakožto opětujícího se plnění, je tedy předpokladem odporovatelnosti
to, že dlužník měl v době odporovaného úkonu buď dluh na tomto výživném vůči
žalobcům jako věřitelům nebo že jiný jeho věřitel měl vůči němu jakoukoliv
jinou pohledávku (i budoucí) a že dlužník odporovaným úkonem sledoval zkrácení
uspokojení takové pohledávky.
V ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku uvedený požadavek, aby
pohledávka věřitele byla vymahatelná, pak již nevymezuje podmínku
odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, ale aktivní věcnou legitimaci k
odpůrčí žalobě; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, tedy
postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době
rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (§ 154 odst. 1 o.s.ř.) [srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl
uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000].
Protože předpokladem aktivní věcné legitimace je (nejpozději) v době rozhodnutí
soudu o odpůrčí žalobě vymahatelná pohledávka vůči dlužníku, bylo v
projednávané věci významné mimo jiné zjištění, zda nejpozději v této době tu
byla již splatná dávka výživného, přiznaná žalobcům vykonatelným rozhodnutím
nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).
Rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5.12.2007 č. j. P 348/2006-297 ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze
dne 5.8.2008 č. j. 22 Co 116/2008-516, kterým byla stanovena vyživovací
povinnost Ing. M. B. vůči žalobcům, byl k okamžiku rozhodnutí soudu o odpůrčí
žalobě vykonatelný (právní moci nabyl podle zjištění soudů dnem 28.8.2008) a
dokládá, že tu byla - v rozsahu výživného splatného za dobu od 1.6.2007 do
vyhlášení rozsudku o odpůrčí žalobě - také vymahatelná pohledávka, a to ve výši
do té doby splatného výživného. To, zda výživné v tomto rozsahu bylo k tomuto
okamžiku dlužníkem splněno, není pro rozhodnutí o odpůrčí žalobě rozhodné.
Jestliže tedy dlužník měl v době, kdy učinil odporem napadený právní úkon, v
úmyslu zkrátit své věřitele, není pro rozhodnutí o odpůrčí žalobě samo o sobě
významné, že dlužníkův dluh v době rozhodování o odpůrčí žalobě již (splněním
nebo jinak) zanikl.
Z uvedeného současně vyplývá, že věřitel se může, v důsledku účinků pravomocným
soudním rozhodnutím určené odporovatelnosti, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí
(exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem
ušlo z dlužníkova majetku (na základě exekučního titulu vydaného proti
dlužníku) vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, jen k uspokojení
své pohledávky (přiznané exekučním titulem) nejvýše v rozsahu, v jakém byla
vymahatelnou v okamžiku rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě. Pro vymáhání
opětujícího se plnění to mimo jiné znamená, že je může požadovat pouze v
rozsahu, v jakém bylo (podle exekučního titulu) opětující se plnění (již)
splatné. Jen v takovém rozsahu totiž představovalo vymahatelnou pohledávku ve
smyslu § 42a odst. 1 občanského zákoníku. Okolnost, že následně dlužník nemusí
řádně a včas splnit ani další opětující se plnění, zde není rozhodná a na tato
"následná" plnění se rozhodnutí soudu o odporovatelnosti právního úkonu
nevztahuje.
V projednávané věci tedy odvolací soud správně nezohlednil okolnost, že
exekuční titul ukládal dlužníku (otci žalobců Ing. M. B.) platit věřitelům
(žalobcům) i (teprve) v budoucnu splatné částky výživného, jež však ještě v
době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě nebyly splatné, a nepředstavovaly tak k
tomuto rozhodnému okamžiku vymahatelnou pohledávku ve smyslu ustanovení § 42a
odst. 1 občanského zákoníku. Chybně však považoval za právně významnou
zjištěnou okolnost, že již splatné (a tudíž ve smyslu ustanovení § 42a odst. 1
občanského zákoníku vymahatelné) částky výživného byly dlužníkem v době
rozhodování o odpůrčí žalobě uhrazeny. Rozsudek odvolacího soudu v tomto směru
proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobci v projednávané věci jsou - jak je nepochybné z obsahu spisu -
nezletilí, nemají proto plnou způsobilost k právním úkonům (§ 9 občanského
zákoníku) a žalobu za ně podala jejich matka jako zákonná zástupkyně (§ 27
odst. 1 občanského zákoníku, § 31 odst. 1 zákona o rodině), která je nositelkou
rodičovské zodpovědnosti k nim. Tuto rodičovskou zodpovědnost však má současně
také otec žalobců (srov. § 34 odst. 1 zákona o rodině), neboť z obsahu spisu se
nepodává nic o tom, že by neměl způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu
nebo že by byl rodičovské zodpovědnosti zbaven anebo že by byl výkon jeho
rodičovské zodpovědnosti pozastaven (§ 34 odst. 2 zákona o rodině). Otec
žalobců v právních vztazích odporovatelnosti právnímu úkonu vystupuje jako
dlužník žalobců, který měl učinit odporovaný právní úkon v úmyslu zkrátit
uspokojení jejich pohledávky na výživném.
Podání odpůrčí žaloby se týká oblasti správy majetku nezletilého dítěte a nelze
je považovat za běžnou záležitost, jež by svou povahou patřila do běžné správy
jeho majetku (za běžné hospodaření s jeho majetkem). Spor z odpůrčí žaloby může
mít do majetkové sféry nezletilého dítěte významný dopad, a to již jen z
hlediska možných pohledávek na náhradu nákladů řízení. Ve smyslu ustanovení §
28 občanského zákoníku a § 179 o.s.ř. platí, že, jedná-li zákonný zástupce v
podstatné záležitosti týkající se nakládání s majetkem nezletilého, vyžaduje se
k platnosti právního úkonu souhlas soudu péče o nezletilé; ten jej schválí
tehdy, jestliže je to v zájmu nezletilého. Proto podání takové žaloby za
nezletilé žalobce vyžadovalo schválení soudu (soudu péče o nezletilé).
Nedostatek tohoto souhlasu je odstranitelným nedostatkem podmínky řízení ve
smyslu ustanovení § 104 odst. 2 o.s.ř., k němuž však soudy nepřihlédly.
Současně, vzhledem ke vztahům žalobců a jejich otce z uplatněné
odporovatelnosti, jde o případ možného střetu zájmů mezi nezletilými žalobci a
jejich rodičem (otcem Ing. M. B.), tedy o případ, kdy podle ustanovení § 37
odst. 1 zákona o rodině žádný z rodičů nemůže žalobce v řízení zastupovat. O
střet zájmů mezi rodiči a dětmi totiž jde nejen v případě, kdy rozpor zájmů
zástupce se zájmy zastoupeného je v řízení zjištěn (srov. § 22 odst. 2
občanského zákoníku), neboť ustanovení § 37 odst. 1 a 2 zákona o rodině
rozšiřuje ochranu nezletilých i na případy, kdy střet jejich zájmů se zájmy
jejich rodiče pouze hrozí, aniž by musel vůbec nastat. Nemůže-li dítě zastoupit
žádný z rodičů, protože hrozí střet jejich zájmů, ustanoví soud dítěti
opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu
zastupovat; tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálně -
právní ochranu dětí (srov. § 37 odst. 2 zákona o rodině). Kolizní opatrovník,
ustanovený soudem, se v rozsahu, v jakém je oprávněn za dítě jednat, stává
namísto rodiče zákonným zástupcem nezletilého (srov. § 29 občanského zákoníku)
a může - kromě jiného - zmocnit jinou osobu (advokáta) k zastupování
nezletilého dítěte v rozsahu, v jakém je sám oprávněn za nezletilé dítě jednat
(srov. Stanovisko občanskoprávního kolegia býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne
9.10.1986 sp. zn. Cpj 227/88, uveřejněné pod č. 17 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1987). Žalobcům však v řízení soudem ustanoven
kolizní opatrovník nebyl a je proto odůvodněn závěr, že nebyli v řízení řádně
zastoupeni [§ 229 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, a protože je postižen zmatečností, Nejvyšší soud České
republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř.
zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu
ve Svitavách) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu